Vrsar je přímořské městečko na Istrii, nyní náležející Chorvatsku. Nemá ani dva tisíce stálých obyvatel, jen přístav (založený starými Římany), pár antických vil a novodobých hotelů a restaurací. Z vrcholu kostelní věže (Sveta Maria od mora) vidíte téměř dvě desítky malých neobydlených ostrůvků a útesů. Antické vykopávky dokazují, že zde bylo od 12. století biskupské sídlo. Pěšky dojdete k Limskému zálivu, unikátnímu uzoučkému mořskému zářezu do skalnatého pobřeží.
Italové říkají dodnes tomuto letovisku Orsera. Mluví se tu chorvatsky i italsky.
Giacomo Casanova se o Vrsaru ve svých Pamětech zmiňuje dvakrát. Poprvé tu byl v roce 1743, jen pár dnů, ale stačil nakazit jednu dámu kapavkou – a pak se nemoc lavinovitě roznesla po celém městečku. Druhá návštěva v roce 1744 už byla klidnější. Jeden místní lékař, který léčením kapavky zbohatl, ho vděčně pozval na báječnou večeři a naléval mu vynikající místní víno Refosco. A toto červené víno, které se rodí v celé oblasti Friuli a Veneto, pijí vrsarští labužníci dodnes k pokrmu zvanému italsky Bigoli con ragù cinghiale, což jsou tlusté špagety s hustou omáčkou na způsob bolognese, jenže maso není hovězí nýbrž kančí. Možná právě touto lahůdkou pohostil pan doktor Casanovu. Dnes se s ní ve Vrsaru setkáte nejčastěji pod názvem Pljukanci sa šugom (raguom) od divji merjasec.
Bigoli neboli pljukanci jsou velmi zajímavé těstoviny. Píšu o nich, protože se může stát, že se s takovými názvy při svých cestách na jídelních lístcích setkáte a chtěl bych, abyste byli informováni, oč jde. V prestižní italské kulinářské encyklopedii La Vecchia cucina eugubina jsou tyto těstoviny definovány jako „špagety tlusté jako dřevěný drát na pletení punčoch“. Bigoli pocházejí z Benátek a tradičně bývají vyrobeny z pohankové mouky. Bigoli je však termín používaný zásadně v Trevisu, zatímco v Toskánsku se podobným těstovinám říká Pici. C se čte jako č, tak se nesmějte, až to uslyšíte.
Když už jsem se zmínil o Casanovovi, můžu dodat ještě dalších pár labužnických zajímavostí o tomto muži se špatnou pověstí. Zajímavě popisuje Casanova přípravu makaronů v benátské věznici v době, kdy se tam připravoval ke svému útěku. Dozorce Laurent přinesl jemu a jeho spoluvězni mnichovi kotlík plný horkých makaronů. Přinesl i máslo a nastrouhaný parmezán. Každý vězeň si potom mohl ve své misce rozpustit ve velmi horkých makaronech máslo, zamíchat (másla bylo zřejmě dost, makarony v něm plavaly, jak popisuje Casanova) a nakonec posypat makarony v misce parmezánem. Bylo to prý velmi dobré a vězně to dostatečně nasytilo.
„Přesvědčil jsem se, že půst je mnohem nebezpečnější než přejídání. Kdo jí příliš mnoho, zkazí si žaludek, ale kdo jí příliš málo, zemře. Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát...“
Casanova (1725-1798) žil dva roky také v Paříži, pouhé dva roky v mládí, přesto však až do konce svého života (zvláště v posledních letech strávených v Duchcově) tvrdil: „Žít se dá pouze v Paříži. Jinde se jenom živoří...“ Tehdy prý každé ráno snídal ústřice, někdy jich údajně snědl i padesát, protože věřil, že díky nim pak večer v posteli bude mít potřebnou sexuální výdrž. A nebyl daleko od pravdy. Ústřice totiž obsahují řadu výživných látek, například jód, fosfor, železo, zinek či měď, tuky a vitaminy. Už 6 gramů ústřic stačí, aby tělo dostalo dvojnásobek doporučené denní dávky zinku - 15 mg. A zinek má zásadní význam pro zdravou produkci spermií a krevní oběh a také pro zvyšování libida. Rovněž pomáhá zvyšovat produkci testosteronu – vyšší hladiny zvyšují velmi silně sexuální touhu. Ústřice však zároveň obsahují nezanedbatelné množství tuku a cholesterolu, takže nadměrné pojídání ústřic není zrovna doporučeníhodné.
V Duchcově (od roku 1785 až do své smrti) žil Casanova v podstatě skromně, někdy si dokonce sám vařil. Je například zaznamenáno, že dostal z hraběcí kuchyně dva zajíce, dva bažanty a dvě koroptve. Ve svých pamětech Historie mého života se však o jídle nezmiňuje téměř vůbec. Kromě jedné historky z Paříže, kdy si v kavárně u Palais Royal chtěl dát čokoládu bez mléka. Číšník mu ji přinesl ve stříbrném šálku, ale mizernou.
Nechal jsem čokoládu stát a požádal o kávu, je-li dobrá.
„Je výborná, sám jsem ji včera dělal.“
„Včera? Tu nechci.“
„Je s výborným mlékem.“
„S mlékem? To nikdy nepiju. Udělejte mi šálek černé kávy.“
„Černé? Tu vaříme jen po obědě. Nepřejete si bavorský čaj? Nebo karafu mandlové šťávy?“
„Dobrá, dejte mi mandlovou šťávu.“
Tento nápoj mi zachutnal a rozhodl jsem se ho pít vždycky k snídani.
Na slovenské internetové stránce se objevil recept na Salát Casanova, který má mít údajně povzbuzující účinky pro muže. Skládá se z kořene celeru, vajec uvařených natvrdo, majonézy, hořčice, smetany a nakládaných žampionů. Řekl bych spíše, že jde o moderní výmysl a Casanova s tímto receptem neměl určitě osobně nic společného. Některé ingredience (majonéza, žampiony) ukazují na moderní zdroj. Dáme si raději ty ústřice.