Demiurgická moc, jež budovala svět a člověka, měla bezesporu konkrétní důvody, proč obdařila lidské tělo schopností zažívat slast. Pokud jde o sexuální slast, byla zajisté nutná proto, aby člověk měl chuť se rozmnožovat, aby lidstvo nevymřelo. Ale slast labužnická? Jaký má konkrétní účel? Na první pohled se zdá, že žádný. Jistě, člověk musí jíst, aby nezemřel. Ale tím spouštěcím mechanismem je přece hlad! Slast z dobrého jídla je vlastně zbytečná, je už jen nadstavbou, mnohdy dokonce fungující proti úmyslům demiurga. Měl snad demiurg zájem na tom, aby bylo lidské tělo tlusté? Proč by to chtěl? Slast labužnická se řadí mezi ty lidské paradoxy, jež byly, zdá se, stvořeny pouze kvůli samoúčelné rozkoši – jako například klitoris u žen.
Podle legendárního řeckého lékaře Hippokrata (460-377 př.n.l.) se na počátku světa lidský druh oddělil od zvířat především způsobem získávání a přijímání potravy. Hlavním rozdílem mezi lidskou a animální výživou bylo, že od požírání syrového masa, syrových rostlin a rostlinných plodů přešel pračlověk k tepelné úpravě pokrmů. A začal se řídit jakousi prvotní životosprávou, tedy vyhledával potraviny, jež mohly vylepšit jeho zdraví. Hippokratés pak založil racionální lékařství. Začaly se dodržovat první náznaky jakéhosi režimu, v němž důležitou roli hrály potraviny (sitia) a nápoje (pota). Hippokratés napsal knihu Peri diaités (O životosprávě), která je vlastně prvním odborným literárním dílem, týkajícím se jídla a pití. Hippokratovo dílo týkající se životosprávy později rozšířil o nové poznatky řecký lékař Diokles z Karystu (375–295 př.n.l.).
Musíme ovšem vzít na vědomí, že v době Hippokratově bylo povědomí o světě obydleném lidmi jen velmi omezené. Hippokratés pojmenoval osídlené oblasti (ekumeny) takto:
- a) chladná severní ekumena, kde žili Skýtové
- b) mírná ekumena, nejpříznivější pro život, do níž patřilo Řecko a okolí
- c) suchá jižní ekumena v místech, kde je dnes Libye, Egypt a asijské země.
Zajímavé postřehy o této historické tendenci můžeme číst v díle francouzského spisovatele a filozofa Michela Foucaulta (1926-1984), konkrétně v knize Užívání slastí, což je druhý díl knihy Dějiny sexuality.
Foucault tvrdí, že první příkazy ke střídmosti definovali následníci učení řeckého filozofa Pythagorase (570-510 př.n.l.), kterým se dnes říká Pythagorejci. Jejich názory byly poprvé publikovány už několik desítek let po Pythagorově smrti. Z dnešního pohledu se život Pythagorejců podobal klášterní řeholi, byl založen na askezi a vyžadoval přísnou disciplínu.
Foucault dále prohlašuje, že už řecký filozof Platón (427-347 př.n.l.) varoval před přemírou rozkoší a slastí. Mínil tím ovšem především rozkoše sexuální, avšak zmiňoval se i o jídle a pití. Pro „nemírnost rozkoší“ zavedl termín akrateia hédonés. Dokonce i do své Ústavy zařadil poznámku o „nemocných lidech, kteří místo aby dodržovali životosprávu, nepřestávají nadměrně jíst, pít a souložit...“
Platónův současník Sókratés (469-399 př.n.l.) vložil Ctnosti do úst tato slova: „Mí přátelé mají z jídla a pití požitek (hédeia...aplausis) příjemný a klidný (apragmón), neboť nejedí a nepijí, dokud po tom nepociťují touhu.“
Na Platóna navázal později Aristoteles (384-322 př.n.l.), jenž se ve svém díle věnoval popisu slasti: řadil slast mezi určující pocity, které formují člověka. A snažil se definovat tyto pocity po etické stránce. A tak vedle slastí duševních (jako je například slast z uměleckého díla) jmenoval i slasti tělesné, mezi něž řadil i slast zvanou akolasia, jež vzniká vždy tam, kde dochází k tělesnému dotyku a kontaktu - tedy nejen slast sexuální, nýbrž i slast z konzumace jídla a nápojů (viz Etika Eudémova). Na rozdíl od pocitů sexuálních však nežádal, aby byly slasti labužnické jakkoli regulovány. Přestože připouštěl nutnost určité střídmosti i zde.
„Nevázaní lidé překračují míru (hyperballúsi) ve všem, vždy se těší z něčeho, z čeho nemají... Všichni lidé si totiž nějak libují v pokrmu a víně a tělesných požitcích, ale ne všichni tak, jak mají (úch´hós dei).“
Téměř všichni významní řečtí filozofové pokládali askezi (askesión) za výraz svobody. Tvrdili, že svobodným člověkem je pouze ten, jenž dokáže tělesným choutkám odolávat. Naopak neschopnost askeze (podléhání tělesným choutkám, neschopnost jim odolávat) byla pro ně dokladem o nesvobodnosti člověka. Diogénes (413-322) to dokonce nazýval „otročení vášním“. Často prohlašoval: „Kdo hodně sní, není zdravější než ten, kdo sní, co potřebuje“.
Řecký filozof Plútarchos (46-127) napsal knihu Hostina sedmi mudrců, v jejíž části nazvané Otázky k hostině se zabývá mimo jiné i vztahem jídla a pití ke společenskému životu. Klade na první místo družnost společných chvil u stolu - a považuje okamžik kontaktu a konverzace za velmi důležitý. „Mlčky a beze slova se ve společnosti nacpat je vlastní pouze vepřům.“
Ze starého Řecka se potom kult slasti přesunul do starého Říma. Střídmost v jídle a pití se však nijak výrazně nerozmohla, alespoň ne u lidí bohatých. Římský spisovatel Petronius (zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius) žijící přibližně v letech 27-66 před naším letopočtem, napsal román Satyricon, v němž kromě erotických příhod je také kapitola nazvaná Hostina u Trimalchiona, kde se popisuje hýření na hostině, kterou pořádá pompézní zbohatlík, jenž býval kdysi otrokem.
Pozorujeme-li gastronomii z tohoto úhlu, musíme konstatovat, že mnoho receptů se během historie samozřejmě zajímavým způsobem proměnilo. A že i aristologie má svůj dispozitiv, tedy soubor gastronomických praktik, zahrnující vědecké výpovědi a předpisy pojímané z filozofického hlediska. Aristolog v těchto praktikách hledá asymetrii, o níž lze diskutovat. Na prvním místě (a nejčastěji) jde o asymetrii informací mezi prodávajícím (např. restauracemi) a kupujícím (např. hosty, zákazníky). Příklad: prodávající má více informací o kvalitě surovin, z nichž připravil pokrm. Kupující je handicapován jednak menší odborností, jednak nemožností vidět na vlastní oči reálnou přípravu jídla. Velmi často se kupujícímu předkládá jiné (méně kvalitní, často levnější) zboží, než jaké žádal.