Nedávno se mi dostala do ruky francouzská kniha nazvaná Guide des aphrodisiaques (Průvodce afrodisiaky). Napsal ji Jean-Louis Degaudenzi teprve nedávno, ale autor vychází zásadně ze starých encyklopedií. Některé jeho názory jsou vskutku zajímavé. Tvrdí například, že výraz „aphrodisiac“ vznikl až v roce 1742 z řeckého slova, jehož inspirací byla Aphrodité, bohyně lásky. Aphrodisia tedy znamenalo „rozkoše lásky“.
Některá afrodisiaka jsou pro nás velice exotická a prakticky neznámá. Například esenciální olej z květů stromu zvaného kananga neboli ylang-ylang, který roste na Filipínách a v Indonésii. Kananga vonná (Cananga odorata Hook) je rychle rostoucí strom z čeledi láhevníkovitých. Rychlost jejího růstu prý může být vyšší než pět metrů za rok (!) a v ideálním klimatu dorůstá strom průměrné výšky 12 metrů. Květy jsou svěšené, na dlouhé stopce, šest úzkých okvětních lístků je zeleno-žluté (někdy i růžové) barvy, celý květ tvarem vzdáleně připomíná mořskou hvězdu. Květ je zdrojem vysoce vonného esenciálního oleje, který je běžně nazýván Ylang Ylang, je destilován z květů parní destilací a je využíván nejen v aromaterapii ke snížení vysokého krevního tlaku, ale i jako pozdvihovač nálady, zlepšuje pokožku a vlasy a pomáhá redukovat stres. Degaudenzi tvrdí, že před sexem stačí kápnout pár kapek tohoto oleje do zeleninového nebo ovocného salátu.
Degaudenzi samozřejmě neopomíjí druhy zeleniny, jež mají odjakživa pověst afrodisiak: chřest, cibuli, artyčoky, čekanku, fenykl, ředkvičky, zázvor, karotku, celer... A také mořské plody jako ústřice, mušle, nakládané sardelky, raky, kraby. Překvapilo mne však, že tento autor zařazuje mezi afrodisiaka i některé zcela běžné kuchyňské suroviny, například meruňky. Tvrdí jednak, že mají velice sexy tvar, připomínají ženský klín. Jestliže se krásná žena vášnivě zakousne do šťavnaté meruňky, vypadá to opravdu velmi smyslně. Ale že by i obsah tohoto ovoce měl afrodisiakální účinky? Degaudenzi nabízí dokonce recept na „životadárný koktejl“: kilogram vypeckovaných meruněk doporučuje naložit od dvou litrů dobrého suchého bílého vína. Potom doporučuje přidat kandovaný cukr a pořádného panáka čistého alkoholu. A ochutit muškátem. Po dvou dnech prý se už dá tento zázračný nápoj pít – především před sexem. Pomáhá prý jak mužům, tak ženám.
Další raritou, kterou francouzský autor ve své knize uvádí, je Vin d´ail, tedy česnekové víno. Slyšeli jste o něm někdy? Při podrobnějším čtení zjistíte, že jde o rozmačkaný česnek, který se dá na nějakou dobu marinovat do absintu. Tento extrakt lze potom ještě zředit horkým vínem. A nakonec přefiltrovat.
Autor se například široce rozepisuje o děhelu čínském (Angélique chinoise, latinsky Radix angelicae Diels), tedy sestře naší anděliky lesní. Používá se prý ke zvýšení ženského libida, říká se mu prý také „ženský ženšen“. Degaudenzi doporučuje přidávat vývar z této rostliny do kaší.
Také bedrník anýz (Pimpinella anisum), který Degaudenzi nazývá Anis vert, má prý významné afrodisiakální účinky, pokud je správně používán jako koření v pokrmech nebo jako čaj. Používají se sušené nažky, které lze snadno vydrolit z vrchní části nati s okolíky, dostatečně usušené na plachtách. Toto koření je nutno odlišovat od tzv. anýzu hvězdicového, což je badyáník pravý, obecně známý jako badyán (Anisi stellati fructus). V české literatuře tohoto druhu se však používání bedrníku anýzu jako afrodisiaka neobjevuje. Podobně překvapivé je zařazení arniky (Arnica montana), které česky říkáme bůhvíproč prha. Jsou to žlutě kvetoucí vytrvalé byliny se vstřícnými listy. U nás je prha arnika ceněnou léčivou rostlinou.
Naprosto mě však šokovalo zařazení bolševníku obecného (Heracleum sphondylium) mezi afrodisiakální rostliny. U nás je obecně tato rostlina považována za jedovatou. Dříve prý však patřil (zvláště ve východní Evropě) bolševník k hojně využívané zelenině, zejména při přípravě boršče. Dále se mladé listy používaly jako špenát a do salátů. Kořen a listy se používaly k přípravě zeleninových vývarů. V léčitelství se tinktura z bolševníku obecného používá jako antiepileptikum a antihysterikum. Cituji z jednoho českého zdroje: „Není vhodné se příliš potřísňovat jeho šťávou, která může u citlivých jedinců vyvolat podráždění kůže (zrudnutí) až otoky a puchýře na kůži. Celá rostlina je jedovatá, nejjedovatější jsou nezralé plody."
Znáte tužebník jilmový? Francouzi mu říkají Reine-des-prés. Latinsky se jmenuje Spiraea Ulmaria. Dříve se tato rostlina používala v lidovém léčitelství jako přípravek pro utišení bolesti a horečky. Dodnes se prý z ní dělají léky Aspirin a Acylpyrin. V Podkrkonoší z ní dělají limonádu. A Degaudenzi doporučuje vařit z ní čaj a pít ho studený před sexem.
Také zařazení blínu (Hyoscyamus niger) mě překvapilo. Ačkoli potom jsem v jakési staré encyklopedii našel zmínku, že vývar z blínu byl doporučován, když bylo třeba zažehnat zklamání v lásce.
Překvapivě je mezi afrodisiaka zařazeno i vorvaní sádlo.
Vášnivou konzumentkou afrodisiakálních jídel byla prý Kateřina Medicejská. Vyžadovala od svých kuchařů, aby každý den přidávali do jídel nějaké afrodisiakum. Zvláště jídla na zázvoru milovala. A věřila v jejich účinnost.
A ještě jedna rarita: voňavka zvaná Eau de la reine de Hongrie („voda královny uherské“). Tuto voňavku prý vynalezla Alžběta Piastovna, královna uherská, dcera krále polského Vladislava Lokýtka, jež byla matkou Ludvíka I., krále uherského i polského. Po smrti svého bratra Kazimíra vládla v Polsku, ale Poláci se proti ní roku 1380 vzbouřili. Legenda praví, že tuto úžasnou vodu dal královně anděl, aby si s její pomocí zachovala krásu (bylo jí už 72 let). Ve skutečnosti vymysleli tento preparát lékaři Arnaud de Villeneuve a Raymond Lulle v Montpellieru už na konci 13. století. Základem byl rozmarýn zkvašený jako víno a obohacený o esence levandule, bergamotu, jasmínu, bodláku a jantaru. Používala se nejen jako voňavka, ale také zevně jako lék na revmatismus, bušení srdce, horečku, neprůchodnost jater, žloutenku, zvonění v uších nebo bolesti břicha. A Degaudenzi tvrdí, že fungovala i jako afrodisiakum.