Ještě nikdy jsem se v Zápisníku nezmínil o jedné ze svých profesí, kterou teď už vykonávám velmi sporadicky – býval jsem totiž mnoho let textařem písní. Napsal jsem jich opravdu hodně, na zvukových nosičích je jich nahráno více než tisícovka. A všechny jsou pochopitelně registrovány u Ochranného svazu autorského, tedy OSA. A to je důvod, proč se nemohu vyhnout reakci na názory, s nimiž se často setkávám, především u majitelů restaurací a barů. Že totiž moje tantiémy jdou z jejich kapes a brání jim v poctivém podnikání. Protože OSA po nich chce, aby platili poplatky za užití uměleckých děl.
Nuže, byl jsem mimo jiné po roce 1990 také několik let místopředsedou výboru OSA a podílel jsem se velmi usilovně na výrazné reformě, kterou tato organizace musela po pádu komunismu projít. Proto jednak vím, jak to všechno bylo a je, ale také nesu určitou zodpovědnost za to, jak to nyní funguje. A protože jsem zároveň gurmet-kritik a píšu recenze, v nichž hodnotím úroveň (nejen českých) restaurací (nejen pro česká média), musím se k problému zvanému OSA vyjádřit. I na této stránce.
Takže začněme od začátku. OSA není státní podnik, který si vymysleli novodobí čeští politici. Ochranný svaz autorský byl založen už v roce 1919 a to samotnými autory jako družstvo, jedním ze zakladatelů byl Karel Hašler a jedním z prvních ředitelů byl syn skladatele Antonína Dvořáka. OSA byl tedy jedním z prvních ochranných autorských organizací na světě! Fungoval bezchybně až do roku 1939, kdy ho převzali Němci, od roku 1945 byl potom pod vlivem státu. Tehdy z výnosů nejvíce těžili tzv. angažovaní autoři. K demokratickému systému se OSA znovu vrátil až po roce 1990. Nyní se její fungování dá v podstatě srivnat s fáungováním obdobné německé organizace GEMA, považované za jednu z nejkvalitnějších na světě. A jako člen mezinárodních asociací podléhá i OSA neustálé přísné kontrole obdobných zahraničních organizací.
OSA vykonává kolektivní správu majetkových autorských práv. Do současné podoby byl reformován v roce 1996, práva kolektivního správce získal v roce 2001 a k 1. lednu 2014 se v souladu se změnou legislativy transformoval z občanského sdružení na spolek. Nemá tedy nic společného se státní mocí. V současné době OSA zastupuje více než osm a půl tisíce domácích a více než milion zahraničních nositelů autorských práv. Zastupovaný je každý autor (skladatel či textař), nakladatel nebo dědic autorských práv, který prokáže autorství alespoň u jednoho veřejně provozovaného hudebního díla a podepíše s OSA smlouvu o zastupování. Pozici člena získává skladatel, textař a nakladatel splňující podmínky definované Stanovami OSA – tím získává i hlasovací právo na valném shromáždění OSA.
Ve všech demokratických státech světa je obrana duševního majetku (a tudíž i autorských práv) považována za jednu z nejdůležitějších podmínek fungování „slušného a civilizovaného státu“.
Nyní však někteří politici (například senátor Ivo Valenta, který vydělává na hracích automatech, nebo členové Pirátské strany) zahájili lživou kampaň, v níž tvrdí, že OSA by měl být zrušen, protože „svévolně vykořisťuje občany“. Není sporu o tom, že ve skutečnosti jsou všechny takové názory vedeny ideou komunistickou a všichni, kdo je vykřikují, jsou vlastně komunisté. Jediný, kdo v uplynulé historii nerespektoval autorská práva, byli totiž komunisté. Kradli bezostyšně všechno, tudíž i duševní majetek.
A teď o hraní hudby v restauracích a barech. Majitelé těchto podniků platí Ose asi 300 Kč měsíčně za reprodukci hudby a nejvíce 450 Kč měsíčně za rádio a televizor. To jistě není mnoho. Další poplatky směřují ještě k dalším spravovatelům kolektivních práv, jako je například Dilia nebo Intergram. Ve srovnání z okolními státy je to velmi málo. Například v Maďarsku se za totéž platí přibližně šestkrát víc! V Polsku pětkrát víc! A to nemluvím o Francii, kde jsou sazby v přepočtu více než sedminásobné! I v sousedním Německu se platí téměř třikrát víc než u nás! Přitom peníze z poplatků jdou ze dvou třetin do ciziny, neboť většina hudby, která se v restauracích hraje, je zahraničního původu.
Někdy dochází až k velmi směšným omylům. Renomovaný novinář Dan Hrubý v Reflexu zveřejnil svoji domněnku, že OSA je ovládána trojicí Petr Janda-Michal David-Richard Krajčo a připodobnil to k válečné ose Hitler-Mussolini-Hirohito! Ani jeden z jmenovaných muzikantů samozřejmě nebyl zvolen do orgánů OSA. Janda byl předsedou kdysi, za mého místopředsednictví. A nefungoval dlouho.
Mezi námi, mě osobně hudba v restauraci ruší. Zvláště tehdy, když je příliš hlasitá nebo necitlivě zvolená, například příliš rytmická. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem byl nucen požádat obsluhu, aby hudbu ztlumila. Dívali se na mě většinou jako na blázna a argumentovali slovy: „Náš pan šéf to má rád!“
Na druhé straně však chápu majitele hospod, kde od rána do večera zní hudba a září televizní obrazovka. Jejich štamgasti se zřejmě chtějí dívat na fotbal nebo na televizní seriály. Nicméně je nutno si uvědomit, že kdyby podnikatel nevěřil, že mu existence rádia nebo televizoru zvyšuje tržbu, určitě by nic takového do podniku neinstaloval. Nedávný průzkum ukázal, že provozovny, kde hrála hudba, generovaly v průměru o 60% vyšší tržby než ty, v nichž hudba nehrála. Z toho logicky vyplývá, že poplatek, který si účtuje OSA a další ochranky, je jen část z profitu, který byl pomocí hudby (a pořadů vůbec) získán.