Žhavou novinkou tohoto týdne je rozhovor v deníku Lidové noviny s Janem Kozákem, jedním z největších evropských odborníků na česnek. Jan Kozák, který bydlí a pracuje v Poběžovicích u Holic, vyšlechtil celkem jedenadvacet čistě tuzemských odrůd, pyšný je například na tu, která jako jediná v Evropě nevadí žlučníkářům. Už ji prý zkoumají dva české vědecké týmy.
Kozák řekl novinářům několik velmi zajímavých názorů. Mluvil například o tom, že v osmdesátých letech, kdy on sám začal pracovat v zemědělství, bylo Československo pokud jde o česnek prakticky soběstačné, z ciziny se ho dováželo jen velmi málo, tu a tam něco z Maďarska. Na začátku 90. let však náš česnek napadla během jednoho podzimu houbová choroba zvaná Fusarium. Na jaře sice vyrazil, ale najednou se ztratil a byla úplně čistá pole. Tím se otevřely dveře Číně, obchodníci k nám začali dovážet česnek levně - ke koupi byl kilogram za třicet korun, v akci se dal koupit i za 19,90 Kč. Čeští pěstitelé nemohli konkurovat. Čína české pěstitele a producenty sadby rychle likvidovala. Postupně si však začali zákazníci stěžovat, že čínský česnek čpí, páchne. To je nejspíš způsobeno chemickým ošetřením, aby zásilka přežila cestu. Zápach sice později vyvane, ale ten první dojem je rozhodující. Hodně kuchařů si stěžuje, že čínský česnek je slabý. Vysvětlení je prosté: to, co se vozí z Číny, je jiný druh, v podstatě přílohová zelenina. Pokud jde o španělský a francouzský česnek, jeho kvalita je různá. Ve Francii je možno koupit podstatně levnější sadbu. Její produkce je tam totiž dotovaná, u nás ne. Celkově má ale v Evropě český česnek dobrý zvuk.
Kozák: „Vyvážíme do Německa, Rakouska, na Slovensko, do Velké Británie. Letos se ozvali i ze Švédska, ale už jsme jim neměli co nabídnout. V Česku jsme jen čtyři producenti sadby, kteří se zabývají i šlechtěním. Řada dalších sice nabízí i sadbu, ale právě z francouzských odrůd. Mě zlobí to, že se česnek ze Španělska prodává s českou vlaječkou. Například bych dal ruku do ohně za to, že česnek, který jste letos po Novém roce mohli koupit v obchodě s českou vlaječkou, nebyl vypěstovaný u nás. Loni byl totiž česneku nedostatek, kvůli roztočům. Postiženi byli víceméně všichni, a i kdyby se domácí česnek do Vánoc neprodal, byl by znehodnocen. Já poznám už z auta, co nabízejí ve stánku u silnice, ale normální zákazník nemá šanci. Od kontrol tu máme Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci. Ona by totiž měla být vůle jít od prodejce do velkoobchodu a odtamtud k pěstiteli. Ať ukáže, na jakém poli česnek pěstoval. Kde má zbytky? Vždycky tam nějaké zůstanou. Tak se dá zjistit, jestli odrůda na poli odpovídá té, která je na krámě. Já jím česnek každý den, hlavně čerstvý. Už moc roků jsem nebyl nemocný. Mám ho ale rád ve všech formách. Můžete jej konzumovat už když vyrůstá ze země, poživatelná je celá rostlina. Snad nikdy se mi nepřejí česnekové polévky. Moje oblíbená je z ovesných vloček, které se musejí tři hodiny povařit na řídkou kaši, pak se dochutí, přidá česnek. Nebo zkuste upéct kynuté buchty s jablky a přidejte do nich česnek, tak čtvrtinu množství. To je lahůdka.“
Spousta lidí dodnes tvrdí, že má Bzenecký paličák, ale on neexistuje.
„To byla úplně první registrovaná odrůda, což se odehrálo někdy kolem druhé světové války. Neexistoval už v 70. letech. Podnik Sempra, který tehdy měl na starosti zelinářské semenářství, vykoupil jakýkoli pěkný česnek, a když to byl paličák, tak mu říkali bzenecký. Takže pod tím jménem se objevily různé odrůdy paličáku. Pravý Bzenecký paličák nemá nikdo, kromě genobanky. Dnes je nejstarší registrovaná odrůda náš Lukan z roku 1992. Na Přerovsku se pěstovaly nepaličáky. Na Uherskobrodsku se dělaly hlavně jarní nepaličáky. Zrovna tak to bylo v Čechách. Říčany měly nepaličáky, Táborsko zas paličáky. To byly skutečně krajové odrůdy.“
Pana Kozáka jedna rostlina česneku zaujala neobvyklým vzrůstem. Z ní potom vznikla odrůda Stanik, o níž se říká, že je nejostřejší v Evropě.