Po Silvestru něco veselého. Mezi povedené historky poslední doby patří zpráva z Ruska, že Café Americano (jak se téměř na celém světě říká espressu s větším množstvím vody, tedy té kávě, které u nás někdy říkáme piccolo) bude přejmenováno na Café Russiano. Někteří bartendeři tvrdí, že taková káva má mít pětkrát více vody než espressa. Říká se jí také „velké espresso“. Někteří Američané však sami takové kávě říkají Long Black („velká černá“).
Nuže, v Rusku a v zemích, které dříve patřily pod Sovětský svaz, je označení Café Americano také dosti běžné. Teď však prohlásil ruský premiér Medvěděv (a nebyl to žert řečený jen tak pro pobavení), že by se měla ta káva přejmenovat na Café Russiano! Název „Americano“ je prý politicky nekorektní!
V roce 1928 napsal Somerset Maugham, tehdy jeden z nejslavnějších spisovatelů na světě, román nazvaný Asheden: Or British Agent (Ashenden neboli britský agent), v němž si hlavní hrdina v Neapoli objednává právě kávu Caffé Americano. Maugham později tvrdil, že během 1. světové války se v Itálii skutečně setkal s kávou takto označovanou – a říkali jí tak nejen Angličané a Američané, nýbrž prý i Italové sami. V Paříži se dnes běžně setkáte s lidmi, kteří si v kavárně objednávají Café Americain. Stejně tak ve Španělsku nebo ve Skandinávii.
Co to vlastně znamená „politicky nekorektní“?
My jsme měli podobnou historku v roce 1968. Po vpádu ruských vojsk do Československa začalo mizet z jídelních lístků označení „ruské vejce“ a bylo nahrazeno označením „Henry vejce“ nebo „Henri vejce“. Proč zrovna Henry či Henri, to se mi nikdy nepodařilo zjistit. V prodeji v českých supermarketech se občas objeví konzervička s nápisem Henri vejce – pozor na ni! Její součástí je dokonce „výrobní salám“, což je salám bez masa, plný separátu! Výrobce EX TRIO.
Pokud jde o toho Henriho, tak jediné, co jsem objevil, byl recept nazvaný Oeufs pochés Henri IV. , který má v knize svých nejlepších receptů legendární francouzský kuchař Paul Bocuse. Nejde však o naše známé „ruské“ vejce, to Bocusovo obsahuje například artyčoky a béarnskou omáčku. Názvem používajícím jméno krále Henriho IV. se obvykle (jak tvrdí Larousse Gastronomique) označují grilované ledvinky, malé pečivo, přílohy s pommes frites a béarnskou omáčkou. Nejčastěji však jde o přílohu z brambor, řeřichy a artyčoků. Také jeden druh tournedos bývá takto označován. Bocusův recept zřejmě vychází z varianty, která je v Larousse Gastronomique rovněž uvedena: drůbeží řízek na artyčokách a telecím másle, s černými lanýži a béarnskou omáčkou. Takže Bocuse dal jen natvrdo vařené vejce místo masa. Proč však zrovna Henri, to se nikde nepíše. Tenhleten Henri (Jindřich IV.) byl francouzský král v letech 1589 až 1610. Předtím od roku 1572 vládl jako Jindřich III. Navarrskému království, proto se mu také někdy říká Navarský. Jeho svatba s Markétou z Valois a následné události vstoupily do dějin pod označením Bartolomějská noc, při níž bylo zabito tři tisíce hugenotů. Jindřich IV. provedl finanční, správní a soudní reformy, podporoval stabilizaci ekonomiky a koloniální expanzi. Po rozvodu s Markétou si vzal Marii Medicejskou. Byl otcem čtrnácti dětí (tři s milenkou Gabrielou d´Estrée, dalších pět s třemi jinými milenkami). A potom byl zavražděn jedním katolickým fanatikem. Nedávno byla objevena jeho hlava. Ale co jedl, to se asi neví. Jediný kulinářský výrok, který se zachoval, je proslulé „dám každému Francouzovi každý den do hrnce slepici“, čímž chtěl Jindřich IV. slíbit, že jeho poddaní nebudou hladovět. Dnes se ovšem tou „slepicí v hrnci“ míní recept „poulet au pot“, tedy slepice s drůbky (více jater) vařená společně se zeleninou (řapíkatý celer, vodnice, pórek a mrkev) a telecí kostí. Nedaleko Paříže, v Saint-Germain-en-Laye, je restaurace nazvaná Pavillon Henri IV., kde jsou na jídelním lístku některé Jindřichovy „oblíbené lahůdky“. Henri vejce tam však nemají.
Ostatně ani ten název „ruské vejce“ nemá žádné velké opodstatnění. Snad jen ta majonéza, tu Rusové rádi přidávají do všeho, tedy i k vejci. Ve sbírce klasických ruských receptů však takový recept nenajdete. Nejblíže k němu mají „jajca pod majonězom“, což jsou vajíčka natvrdo rozkrojená na dvě poloviny a politá majonézou, pokapaná hořčicí, osolená a opepřená. Mimochodem: ruské vejce se u nás neobjevilo až v padesátých letech, jak hloupě vysvětlují mnozí amatéři. Bylo například na jídelním lístku restaurace Evropa už na začátku třicátých let!
Dovolím si však upozornit, že v Itálii, Francii, Španělsku i jinde se běžně bramborový salát, je-li v něm majonéza, nazývá „ruský“. Ve španělské gastronomii je Salade russe dokonce považováno za španělské národní jídlo. K těm salátům má nejblíž „moskovskij salat“, jehož hlavní složkou jsou však kousky ryb nebo kuřecího masa. A hlávkový salát, což ty ostatní „ruské“ ignorují. U nás však takovému salátu říkáme „vlašský“! Proč? V Itálii (Italům se u nás kdysi říkalo Vlaši) přece nic takového nevzniklo! Salade russe navíc obsahuje obvykle i kyselé ryby, takže je nesporně ruského původu. Další veselá historka: Český název byl pravděpodobně odvozen z německého Fleischsalat, což se v rakouském nebo bavorském dialektu vyslovuje „Vlášsalát“. Podobně jsme nesmyslně přejmenovali Szekely Gulyás na Segedínský guláš. Pamatuju si ještě živě z padesátých let na „ruský čaj“, ale kam moje paměť sahá, nevzpomínám si na nic, co by bylo nazýváno „americkým“ ve snaze zvýšit prodej. Teprve až v devadesátých letech se začaly na českých jídelních lístcích objevovat „americké brambory“. Jistěže, měli jsme zde „španělské ptáčky“. Nebo „anglický biftek“, který se od obyčejného bifteku lišil tím, že byl ozdoben sázeným vejcem neboli „volským okem“. Měli jsme také „vídeňský řízek“, „holandský řízek“ nebo „polský salám“. A v Rotisserii blahé paměti dělal pan Bonaventura „portugalské maso“.