Thomas Mann (1875-1955) napsal svůj první román v šestadvaceti letech. A ihned se proslavil takřka po celém světě. Název Buddenbrookovi se stal symbolickým: představujeme si pod ním od té doby typickou patricijskou rodinu na konci 19. století. Mann se narodil v Lübecku a žil tam až do své dospělosti. A v románu skutečně popsal typickou lübeckou patricijskou rodinu, byla to v podstatě jeho vlastní rodina, v níž vyrůstal. Některé další motivy čerpal ze skutečných historek lübeckých rodin, které důvěrně znal.
Velmi zajímavé je číst ten román z aristologického hlediska, všímat si tedy především zmínek o jídle. Buddenbrookovi mají stravovací návyky, které sice nepatří mezi patricijskými rodinami k těm nejhorším, jedí však těžká jídla a přejídají se u tabulí o mnoha chodech. Sklenku piva či vína si vypijí i děti. V románu je popsáno několik tradičních severoněmeckých receptů. Například mušlové ragú, polévka z jemně nakrájených proužků zeleniny (julienne), pečený mořský jazyk, telecí roštěná s bramborovou kaší a růžičkovou kapustou, ale také perník se sýrem Roquefort. Zajímavý je dort „z Černého lesa“, jehož varianty se objevují dodnes na jídelních lístcích leckde po světě. Někdy se mu říká Maraschino pudding. K přípravě tohoto dortu jsou totiž nutné divoké třešně (nebo spíše višně) zvané Maraschino, případně likér višňovka pálený z těchto višní. Likér začala vyrábět rodina Vlahovů v chorvatské oblasti Zara, nyní je vyráběn v Itálii, neboť rodina prodala značku italské firmě Casoni, nicméně višně nadále pocházejí ze Zary. Svoji originální variantu tohoto dortu zveřejnil dokonce ve své úžasné knize In search of total Perfection (Hledání dokonalosti) legendární Heston Blumenthal pod názvem Black Forest Gateau.
Příběh tohoto dortu je doslova literární, protože historie vzniku je vykládána několika rozdílnými způsoby. Černý les je samozřejmě Schwarzwald, tedy region kolem Baden-Badenu. Jisté je, že první recept byl vymyšlen už někdy v sedmnáctém století, možná dokonce někde ve Švýcarsku. Avšak poprvé byl recept zveřejněn v roce 1915 cukrářem z Bad Godesburgu poblíž Bonnu, panem Josefem Kellerem, majitelem slavného Café Anger. Keller používal speciální těsto Mürbeteig, podobné lineckému. A divoké třešně z Černého lesa. Čokoláda, která je základem receptu, byla německá. V roce 1935 potom svou variantu zveřejnil J.M. Erich Weber a sláva dortu šla prudce nahoru. V roce 1949 se umístil na třináctém místě mezi nejoblíbenějšími německými dezerty. To bylo možná už i zásluhou Mannova románu. V něm si rodina Buddenbrookových na této lahůdce pochutnává velmi často. Dnes se dort z Černého lesa připravuje ve většině luxusních světových restaurací z italské čokolády Varlhona, avšak Blumenthal dává přednost značce Chuao by Amedei. Tu vyrábějí sourozenci Alessio a Cecilia Tessieri v Pise z venezuelského kakaa.
V Mannově textu je recept nazván Schwarzwälderkirschtorte a podáván je samozřejmě na závěr hostin. Ale i další pokrmy jsou velmi zajímavé. Například bylinková polévka ze silného hovězího vývaru, ochucená nakonec smetanou. Mannovi se někdy přisuzuje označení Der Gourmet des geschriebenen Worte (Labužník psaných slov) a jeho popisy jídel jsou skutečně velmi přitažlivé. Například jeho popis přípravy šunky „na způsob z městečka Lütsche“: „Kolosální šunka, nejprve uzená a potom vařená, uvnitř cihlově červená, obalená tenkou vrstvou osmaženého těsta a podávaná s hnědou nakyslou šalotkovou omáčkou...“ Pudinkový dort popisuje jako „vrstvu bílé směsi z makronek, malin, biskvitů a šlehaného sněhu“.
V Lübecku mimo jiné studoval i baron von Rumohr (1785-1843), pokládaný za průkopníka německé aristologie. Byl původně historikem umění a spisovatelem, ale zabýval se i malířstvím. Rumohrovy knihy brojí proti kulinářským excesům všeho druhu a mnoha argumenty podporují chválu tradičních a skromných národních receptur. Dnes nese Rumohrovo jméno Hotelová škola v Lübecku.
A v Lübecku dne existuje i několik restaurací, které nabízejí Buddenbrooks Menu. Tedy jídla popisovaná ve slavném románu. Například filátka z mořského jazyka stočená do spirály a ochucená jemnou omáčkou. A zájemců je dostatek, nejen mezi turisty ze zahraničí, ale i mezi místními labužníky. Je to pikantní, když si uvědomíme, že po vydání Buddenbrookových musel Mann opustit Lübeck, kde byl místní honorací nenáviděn, protože výsměšně popsal jejich hříchy. Po své smrti však byl držitel Nobelovy ceny oceněn i ve svém rodišti: byl jmenován čestným občanem Lübecku.
Jeden zajímavý recept však v Mannově románu chybí, i když se bezesporu i v Lübecku té doby vyskytoval. Jmenuje se Labskaus a je to na první pohled docela bizarní spojení mletého hovězího masa, brambor a cibule. To vše se smíchá a opeče. Na talíř dostanete nejprve vrstvu této směsi, na ni se položí sázené vejce (Spiegeleier), vedle pak filátko soleného sledě neboli matjesa. K tomu se ještě podávají plátky naložené červené řepy, plátky naložené okurčičky a hořčice. Chutná to kupodivu docela příjemně.
A nakonec ještě vysvětlení jedné záhady. I v Lübecku můžete narazit na jídelních lístcích na název Leberkäs. To v překladu znamená „játrový sýr“, ale ve skutečnosti je to docela obyčejná vepřová sekaná, v níž nejsou ani játra, ani sýr. Jak to nedopatření vzniklo? Říká se tomu homonymie, tedy shoda slov ve skutečnosti neshodných. U nás existuje játrová paštika, které se německy říká Leberkäse nebo Leberpastete. V některých částech Německa a Rakouska se sekané říká také Wiegebraten, Hackbraten nebo Hackepeter, ale na název Leberkäs si většina Němců zvykla a nechtějí ho měnit. U starších receptur sekané totiž byla součástí receptu i játra. Druhá součást názvu „sýr“ má původ v bochníkovém tvaru původních sekaných, který připomínal bochníky sýra. Důležité je vědět, že tvar Leber käs označuje vždy sekanou, kdežto tvar Leberkäse může označovat i játrovou paštikou. V Německu se však uzeniny a masové výrobky nazývají nejčastěji podle kraje, v němž vznikly: například Thüringer, Braunschweiger, Frankfurter, Berliner, Kasseler, Hannoversche, Hessische Leberwurst a další. Přitom se velmi často téměř nedozvíte, z jakých materiálů byly vyrobeny.