Za pár týdnů začne (aspoň doufám) ta pravá houbová sezona. Jistě, už jsme našli kačenky, májovky, smrže a další vynikající houby. Avšak pro mnoho houbařů ta pravá sezona začíná až v okamžiku, kdy začnou růst hřiby, hříbky.
Když se však těchto houbařů zeptáte, co to vlastně je, ten pravý hříbek (říkají mu často „pravák“ nebo „panský hřib“), nedokážou odpovědět. Tak tedy: Panský hřib či panský hříbek je lidový název krajově používaný pro několik druhů hřibovitých hub. Ve starší mykologické literatuře jím byl nazýván především Hřib přívěskatý (Boletus appendiculatus). Od toho ale mykologové ustoupili, protože tento název se v různých krajích vžil také pro řadu jiných hub, například: Hřib borový (Boletus pinophillus), Hřib dubový (Boletus reticulatus) a Hřib královský (Boletus regius). Tedy zjednodušeně řečeno „pravé“ jsou všechny, které mají v latině název Boletus. Avšak je zde ještě Hřib hnědý (Xerocomus badius) jemuž se říká také Suchohřib hnědý, dále pak Hřib kaštanový (Gyroporus castaneus) – a dokonce i Hřib strakoš (Suillus variegatus), jemuž v jižních Čechách říkají Bezpráce, je řazen mezi „panské“ hříbky.
Už ve starém Římě byly houby velmi oblíbeným jídlem. A vůbec nejoblíbenější byla houba zvaná Ovoli, latinsky Amanita caesarea, oficiálně česky Muchomůrka císařka. Ta roste v Itálii (především v Piemontu) od října do prosince. Římský básník Martialis dokonce napsal: „Snadno se zřekneme zlata a stříbra, lásky i přátel, avšak nelze odmítnout ovoli.“ Císař Claudius miloval ovoli velice - a byl otráven svou manželkou Agrippinou, která mu místo císařky podstrčila jedovatou muchomůrku červenou. Ostatně řecký básník Euripides ve 4. stoletím před naším letopočtem přišel během jediného dne o manželku, dva syny a dceru. Všichni se otrávili houbami.
Mimochodem: mykolog Robert Henry kdysi prohlásil, že „jedlé houby jsou ty, jež jsou nejméně jedovaté“.
Zajímavý je citát z díla Pliniova (zemřel v roce 79 našeho letopočtu): „Chcete-li mít jedlé houby po celý rok, stačí nasypat do hnojených brázd kůru topolu bílého!“ To ovšem platí pouze o houbě (mimochodem vynikající), která se česky jmenuje Polnička topolová, latinsky Agrocybe aegerita, jíž Italové říkají Pioppino. Ta se dnes dá celkem snadno pěstovat na topolovém dřevě, do něhož se vyvrtají díry a naplní se sadbou.
Už několikrát jsem narazil na českých jídelních lístcích na položku nazvanou Houby Orly. Pátral jsem po původu této novinky a došel jsem k názoru, že nějaký chytrolín chtěl svůj pokrm ozvláštnit a použil názvu, který se běžně ve světové gastronomii (viz Larousse Gastronomique) používá pro fritované ryby. Obvyklé Orly jsou kousky ryb obalených v mouce a fritovaných na oleji. Takže Houby Orly jsou kousky hub (nejčastěji žampionů) připravené podobným způsobem. Kdysi se to prostě jmenovalo „smažené žampiony“. Ale to se asi tak dobře neprodávalo jako Houby Orly.
Mimochodem: víte, kolik existuje u nás druhů houby zvané žampion? A víte, jaký je rozdíl mezi žampionem a pečárkou? Houba, co se pěstuje a prodává v supermarketech, není pečárka, nýbrž žampion dvouvýtrusý (Agaricus bisporum). Pečárky rostou volně v přírodě. Ale můžete najít například pečárku polní (campestris), zahradní (hortensis), císařskou (augustus), šupinkatou neboli Benešovu (benesii), hlíznatou (abroptibulbus), dlouhonohou (altipes), Anninu (annae), ovčí (arvensis), Biberovu (biberi), Bohusovu (bohusii), sněhobílou (chionodermus), Bresadolovu (bresadolus), růžovolupennou (comtulus), Deylovu (depauperatus), vlnatou (lanipes), tmavovláknitou (fuscofibrillosus), devonskou (devoniensis), purpurovou (dulcidulus), opásanou neboli pochvatou (bitorquis), statnou (macrocarpus), žlutohnědou (lotosus), honosnou (excellens), ale také nejedlou, ba dokonce jedovatou pečárku zápašnou (xanthoderma). A ještě asi dvacet dalších. Už v roce 1981 se v Československu vypěstovalo ročně 1000 tun žampionů.
A ještě něco.
Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák, je výtečná jedlá houba z čeledi štítkovitých. Anglicky se jmenuje Blusher, německy Perlpilz.
V knize Česká strava lidová, kterou napsala v roce 1944 Marie Úlehlová-Tilschová, je citován botanik Matthioli, který tvrdí, že hojně v Čechách sbíraná houba, rostoucí kolem sv.Jakuba (25.července), se německy jmenuje Rotling. Co je to česky? Přeloženo by to znamenalo „červená houba“. Což by mohlo odpovídat růžovce. Němci ji říkají také Rötender Wulstling nebo Fleischchampignon. Avšak houbu nazvanou Rotling jsem nikde nenašel, ani v německých podrobných encyklopediích. Co tedy mohl mít Matthioli na mysli?
Německý název Rötling však patří jiné houbě, závojence, která může být (olovová) dokonce prudce jedovatá. Tu přece staří Češi nesbírali a nejedli.
Za zmínku určitě stojí Matthioliho názor na úpravu hub: „Křen vařený nebo smažený s houbami odnímá jim zlou a škodlivou jejich povahu a dělá z nich velmi příjemný a chutný pokrm. Ve Vlaších mají obyčej připravovati houby s česnekem a pepřem. Také se mohou uvařiti s planými nebo pečenými hruškami a tak nebudou škodlivé...“
Tedy houby s křenem nebo s hruškami jsem ještě nikdy neochutnal. Jakmile začne sezona, zkusím to.
Když se však těchto houbařů zeptáte, co to vlastně je, ten pravý hříbek (říkají mu často „pravák“ nebo „panský hřib“), nedokážou odpovědět. Tak tedy: Panský hřib či panský hříbek je lidový název krajově používaný pro několik druhů hřibovitých hub. Ve starší mykologické literatuře jím byl nazýván především Hřib přívěskatý (Boletus appendiculatus). Od toho ale mykologové ustoupili, protože tento název se v různých krajích vžil také pro řadu jiných hub, například: Hřib borový (Boletus pinophillus), Hřib dubový (Boletus reticulatus) a Hřib královský (Boletus regius). Tedy zjednodušeně řečeno „pravé“ jsou všechny, které mají v latině název Boletus. Avšak je zde ještě Hřib hnědý (Xerocomus badius) jemuž se říká také Suchohřib hnědý, dále pak Hřib kaštanový (Gyroporus castaneus) – a dokonce i Hřib strakoš (Suillus variegatus), jemuž v jižních Čechách říkají Bezpráce, je řazen mezi „panské“ hříbky.
Už ve starém Římě byly houby velmi oblíbeným jídlem. A vůbec nejoblíbenější byla houba zvaná Ovoli, latinsky Amanita caesarea, oficiálně česky Muchomůrka císařka. Ta roste v Itálii (především v Piemontu) od října do prosince. Římský básník Martialis dokonce napsal: „Snadno se zřekneme zlata a stříbra, lásky i přátel, avšak nelze odmítnout ovoli.“ Císař Claudius miloval ovoli velice - a byl otráven svou manželkou Agrippinou, která mu místo císařky podstrčila jedovatou muchomůrku červenou. Ostatně řecký básník Euripides ve 4. stoletím před naším letopočtem přišel během jediného dne o manželku, dva syny a dceru. Všichni se otrávili houbami.
Mimochodem: mykolog Robert Henry kdysi prohlásil, že „jedlé houby jsou ty, jež jsou nejméně jedovaté“.
Zajímavý je citát z díla Pliniova (zemřel v roce 79 našeho letopočtu): „Chcete-li mít jedlé houby po celý rok, stačí nasypat do hnojených brázd kůru topolu bílého!“ To ovšem platí pouze o houbě (mimochodem vynikající), která se česky jmenuje Polnička topolová, latinsky Agrocybe aegerita, jíž Italové říkají Pioppino. Ta se dnes dá celkem snadno pěstovat na topolovém dřevě, do něhož se vyvrtají díry a naplní se sadbou.
Už několikrát jsem narazil na českých jídelních lístcích na položku nazvanou Houby Orly. Pátral jsem po původu této novinky a došel jsem k názoru, že nějaký chytrolín chtěl svůj pokrm ozvláštnit a použil názvu, který se běžně ve světové gastronomii (viz Larousse Gastronomique) používá pro fritované ryby. Obvyklé Orly jsou kousky ryb obalených v mouce a fritovaných na oleji. Takže Houby Orly jsou kousky hub (nejčastěji žampionů) připravené podobným způsobem. Kdysi se to prostě jmenovalo „smažené žampiony“. Ale to se asi tak dobře neprodávalo jako Houby Orly.
Mimochodem: víte, kolik existuje u nás druhů houby zvané žampion? A víte, jaký je rozdíl mezi žampionem a pečárkou? Houba, co se pěstuje a prodává v supermarketech, není pečárka, nýbrž žampion dvouvýtrusý (Agaricus bisporum). Pečárky rostou volně v přírodě. Ale můžete najít například pečárku polní (campestris), zahradní (hortensis), císařskou (augustus), šupinkatou neboli Benešovu (benesii), hlíznatou (abroptibulbus), dlouhonohou (altipes), Anninu (annae), ovčí (arvensis), Biberovu (biberi), Bohusovu (bohusii), sněhobílou (chionodermus), Bresadolovu (bresadolus), růžovolupennou (comtulus), Deylovu (depauperatus), vlnatou (lanipes), tmavovláknitou (fuscofibrillosus), devonskou (devoniensis), purpurovou (dulcidulus), opásanou neboli pochvatou (bitorquis), statnou (macrocarpus), žlutohnědou (lotosus), honosnou (excellens), ale také nejedlou, ba dokonce jedovatou pečárku zápašnou (xanthoderma). A ještě asi dvacet dalších. Už v roce 1981 se v Československu vypěstovalo ročně 1000 tun žampionů.
A ještě něco.
Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák, je výtečná jedlá houba z čeledi štítkovitých. Anglicky se jmenuje Blusher, německy Perlpilz.
V knize Česká strava lidová, kterou napsala v roce 1944 Marie Úlehlová-Tilschová, je citován botanik Matthioli, který tvrdí, že hojně v Čechách sbíraná houba, rostoucí kolem sv.Jakuba (25.července), se německy jmenuje Rotling. Co je to česky? Přeloženo by to znamenalo „červená houba“. Což by mohlo odpovídat růžovce. Němci ji říkají také Rötender Wulstling nebo Fleischchampignon. Avšak houbu nazvanou Rotling jsem nikde nenašel, ani v německých podrobných encyklopediích. Co tedy mohl mít Matthioli na mysli?
Německý název Rötling však patří jiné houbě, závojence, která může být (olovová) dokonce prudce jedovatá. Tu přece staří Češi nesbírali a nejedli.
Za zmínku určitě stojí Matthioliho názor na úpravu hub: „Křen vařený nebo smažený s houbami odnímá jim zlou a škodlivou jejich povahu a dělá z nich velmi příjemný a chutný pokrm. Ve Vlaších mají obyčej připravovati houby s česnekem a pepřem. Také se mohou uvařiti s planými nebo pečenými hruškami a tak nebudou škodlivé...“
Tedy houby s křenem nebo s hruškami jsem ještě nikdy neochutnal. Jakmile začne sezona, zkusím to.