V roce 1898 založil v Paříži jistý Michel Hartigues Spolek nejtlustších mužů. Sám zakladatel vážil 224 kg. V tomto svérázném klubu se tlustí muži snažili zhubnout.
Hartiguesovi se skutečně zhubnout podařilo - v polovině roku 1899 vážil už „jen“ 145 kilogramů. Prohlásil tehdy: „Jsem nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Ani si nedovedete představit, jak trpí člověk, je-li přespříliš tlustý. Nehledě k tělesným neduhům, jest k nevydržení neustálá zvědavost a nepřetržitá pozornost ze strany pouličního obecenstva. Jsem nyní spokojen - hlava má nevězí více mezi rameny, nabyl jsem opět lidské podoby. Spodky mé, jež vrhají nyní široké záhyby, přiléhaly dříve k mým končetinám jako trikot. Mezi mou vestu a hruď by se teď vešly tři až čtyři pecny chleba.“
Hartigues prý zhubl zvláštní metodou - spánkem. Lékař mu dával uspávací prostředky a on ležel neustále v posteli a nejedl, pouze pil vodu. Celých čtrnáct dní. Ostatním ze spolku se tak nevedlo. Jednomu tentýž lékař předepsal jako lék štípání dříví a nebohý tlouštík v dobré kondici přibral tři kila. Další jezdil na kole - a zvýšil si váhu o celých deset kilo. Hartiguesovi se tělesná hmotnost nezvýšila - jedl ovšem jen zeleninu, brambory a pil víno.
Některé diety byly spojené s vegetariánstvím. V roce 1904 přijel do Prahy Rakušan Richard Janáš, aby „přesvědčoval lid k přísné dietě a vegetariánství“. Chodil bos v bílém asketickém rouchu. Vedle přednášek nabízel i služby zahradnické, protože byl vyučeným zahradníkem a při svých cestách si chtěl přivydělat.
Existují však jedinci, kteří jedí o překot a přece nikdy neztloustnou. Například malíř Petr Brandl (1668–1735) miloval drahá vína a drahé pokrmy. Přestože vydělával hodně peněz, stačil všechny rychle utratit. Ze záznamů o jeho dluzích víme, že si rád dopřával kanárské víno, španělské biskvity, italský parmezán a mortadelu, pistácie, rozinky a mandle, lanýže, kandované makarony nebo nakládané citrony. Cpal se opravdu každodenně, takže utratil všechno, co vydělal a zemřel chudý jako myš a velice hubený. Smrt ho zastihla v kutnohorské hospodě U černého koníčka.
Já osobně jsem takových lidí znal poměrně dost. Například můj kamarád Vladimír Svitáček (1921-2002), spolurežisér slavného filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů a glosátor Horníčkova neméně slavného televizního pořadu Hovory H, snědl běžně v legendární Číně ve Vodičkově ulici čtyři až pět chodů – a byl pořád hubený! Viděl jsem na vlastní oči – přísahám! - jak Svíťa ve slovenské obci Grob snědl během tří hodin celou pečenou husu (a nebyla malá!) a k tomu asi patnáct lokší (placek) namáčených v husím sádle! Paní Horníčková, když vařila pro přátele, těšila se vždycky na Svíťu, protože ten spolehlivě snědl všechno, co mu předložila – a ještě hlasitě a opakovaně chválil, jak je to skvělé! A mimochodem – dožil se vysokého věku.
Před lety jsem společně s doktorkou Kunovou napsal knihu s názvem Jak hubne labužník. Chtěli jsme tenkrát dokázat, že hubnout neznamená nutně hladovět. Nedávno jsem dostal dopis od nějaké paní, která tvrdila, že jedla lahůdky podle našich pokynů a zhubla šestnáct kilo. Hrozně se zlobila, že knížku už nelze sehnat, je vyprodaná a nakladatelství nemá zájem na jejím dotisku.
Nedávno jsem někde četl, že nějaká dáma zhubla o 68 kilo pomocí jakéhosi krému s názvem Slim Excelle. Ale to bude asi fáma – nebo falešná rejklamní akce. Často se píše o takzvané „proteinové dietě“ - říká se jí také bílkovinná, bílkovinová, ketogenní, ketonová či keto dieta. Jde o lékařskou metodu, která byla poprvé popsána profesorem Blackburnem na Harvardově univerzitě v USA. Zakládá se na faktu, že pokud se lidskému organismu ve stravě dodá dostatečné množství proteinů a zároveň se omezí sacharidy a tuky, tak se v těle navodí stav zvaný ketóza. Ketóza přínáší redukci hmotnosti na úkor tukové tkáně. Svalová hmota však díky bílkovinám zůstává zachována. A to je také důvodem, proč nedochází k jo-jo efektu, tedy k opětovnému přibírání po ukončení diety. Kdo má ketózu, nemá pocit hladu a dokonce prý je často ve velmi dobré až mírně euforické náladě. Navodit v organismu ketózu z běžně dostupných potravin je však velmi obtížné.
Nejhubenější ženou světa je prý Valeria Levitinová, devětatřicetiletá Ruska žijící v Monaku. Váží pouhých 27 kilogramů a odborníci žasnou, že ještě žije. Při své výšce 172 centimetrů by měla Valeria podle odborníků vážit mezi 57 a 76 kilogramy. Místo toho má ale méně než polovinu nejnižší doporučené váhy. Živí se pouze ovocem a jedním malým jídlem denně, většinou je to maso se zeleninou. Řadu potravin její tělo odmítá. Valeria je dnes nejslavnější anorektičkou, avšak přestože má mnoho obdivovatelek, chtěla by přibrat.
Hubené touží být především modelky. Některé dokonce přiznaly, že bojovaly s anorexií, jako například Eliška Bučková. Přestože nakonec přibrala, pořád je považována nejštíhlejší z českých modelek. Elišce v poslední době zdatně sekunduje i misska a moderátorka Iveta Vítová, která hodně zhubla poté, co se stala maminkou dcerky Anetky. Extrémně štíhlou postavu má prý proto, že se pobíháním kolem dítěte hýbe mnohem víc než dříve. Poruchou příjmu potravy dle svých slov rozhodně netrpí, ač sama ví, že je mnohem hubenější než před těhotenstvím. Krajně vyhublá byla vždy i modelka Dominika Kadlčková. Ta navíc příšerně a zcela nedobrovolně pohubla poté, co prodělala nepříjemný zánět čelisti. Už předtím ale patřila k našim suverénně nejvychrtlejším modelkám.