Pokaždé, když jedu nebo jdu Lazarskou ulicí, trkne mě to a tlumeně zakleju. Inu, slepá okna v přízemí budovy soudu, stále ještě provokující zachovalým vzhledem včetně honosného vchodu. Tady bývala kdysi kavárna Tůmovka. Slavná kavárna Tůmovka. Byla založena roku 1872, před 1. světovou válkou to bylo místo, kde se scházeli hlavně novináři (především ti, kteří psali soudničky), ale také lidé jako Jaroslav Hašek. Ten tady napsal spoustu povídek, protože hned naproti byla redakce časopisu Veselá Praha a nakladatel Karel Ločák mu byl ochoten zaplatit za odevzdaný text honorář „na ruku“. Takže když neměl Hašek na zaplacení útraty, napsal rychle povídku a poslal ji naproti panu Ločákovi. Ve dvacátých letech převzal kavárnu Josef Kejř a vrchním čísníkem byl populární pan Kroužek. Potkávali se zde malíři, herci, básníci, novináři a spisovatelé, například manželé Longenovi, Vítězslav Nezval, Karel Konrád, Jan Werich, Jindřich Hořejší (ten zde téměř denně překládal z francouzštiny) a mnoho dalších. V této kavárně byl mimo jiné také založen satirický časopis Trn.
Hovořit o této věci je svým způsobem plusquamperfektum, tedy předminulý čas.
Ještě si však pamatuju doby, kdy se říkávalo, že to nejlepší, co pohnulo světem, se zrodilo v kavárnách. Nejsem si tak docela jist, že je to pravda, avšak budiž. Dnes slyšíme spíše opovržlivé řeči o „intelektuální kavárně“ či „pražské kavárně“, leč nelze přiznat, že spousta dějinných převratů včetně revolucí byla vymyšlena a dohodnuta v kavárnách, kde se scházeli umělci a intelektuálové. Například v letech 1895 až 1917 chodil do jedné ženevské kavárny zvané Café Landolt (rue de Candolle ve čtvrti Plainpalais) jistý ruský emigrant jménem Vladimír Iljič Uljanov. Scházel se tam na partii šachu s jiným Rusem, Georgijem Plechanovem. A kuli tam pikle. Uljanovova přezdívka Lenin byla prý dlouho vyryta v tamějším masívním dřevěném stole. Dnes je ovšem v těchto prostorách japonská restaurace Takumi. A zmíněný stůl už tam samozřejmě nenajdete. Stolky jsou moderní, leskle hnědé a elegantní.
V roce 1949 však ta kavárna ještě existovala a profesor Václav Černý ve svých vzpomínkách popisuje, jak se tam tehdy zastavil na kávu, když byl v Ženevě na kongresu světových spisovatelů.
Naděžda Krupská, Leninova manželka, později vzpomínala, že ruští bolševici chodili do Café Landolt téměř každý večer a dlouhou dobu tam proseděli u jediné sklenice piva. Diskutovali a plánovali. Leninovi bylo tehdy pětadvacet, nikde nepracoval a dodnes není jisté, kdo ho živil a finančně podporoval. Většinu dne proseděl ve veřejné knihovně nebo v kavárně. Zřejmě však o peníze neměl nouzi, protože si mohl dovolit platit nájem ve velkém bytě nedaleko Café Landolt.
Lenin a jeho kamarádi ovšem nechodili pouze do Landoltu. Byla zde ještě prostorná kavárna Handwerk s kulečníkovými stoly. Když se v Curychu 15. března 1917 Lenin dozvěděl, že v Rusku vypukla únorová revoluce, ihned se rozhodl vrátit se do Ruska. Jinak to nešlo, než přes Německo, s pomocí německé tajné služby.
Také Praha patřila tradičně mezi kavárenská města, stejně jako Vídeň, Budapešť nebo Berlín. Již v roce 1708 prý dodal truhlář K. Lumpe pro jakousi malostranskou kavárnu čtyři malé stolky. První pražská kavárna byla oficiálně otevřená v roce 1714 na Starém Městě Pražském arménským obchodníkem Deodatusem Damascenusem (první kavárna na evropském kontinentu prý vznikla v Cařihradě už kolem roku 1554, slavná kavárna Florian v Benátkách byla otevřena v roce 1720.
František Kubíček v časopisu Kavárník (únor 1924) tvrdil, že v kavárnách se určují směrnice celého českého života. Často byl zdůrazňován význam kaváren pro nemajetné vrstvy, studenty či umělce, kterým se v nich otevíral „celý svět“ pouhým rozevřením novin a časopisů domácích i zahraničních. Kavárníci přijali funkci kavárny-čítárny, v níž najde host vše, co skýtá jinde klub nebo salon, za peníz více než nepatrný. V odborném časopisu Hostimil bylo často až přespříliš zdůrazňováno, že kavárna poskytuje návštěvníkům hlavně v zimě teplo, světlo, čtivo, příjemnou společnost, a to vše třeba jen za jediný nápoj za celé odpoledne či večer. Kavárny tedy neposkytovaly stravu pouze duševní, ale také fyzickou. V tomto bodě náhledy kavárníků korespondují se vzpomínkami návštěvníků Unionky, jak je známe z knihy Kavárna Union uspořádané Adolfem Hoffmeistrem v padesátých letech. Jako nápoj a zároveň i pokrm nemajetných je zmiňována bílá káva, často jediné jídlo hostů (snídaně, oběd i večeře), navíc podávaná v příjemném prostředí. Pro studenty byla nejen kavárna Union studijním prostředím.
Škoda, že už neexistují legendární pražské kavárny jako Tůmovka. Připomenu jich aspoň několik: Alfa (dříve Boullevard), Mocca, Mánes, Juliš, Union, Belvedere, Bellevue, Passage, Nizza, Evropa, Akademická (tam je dnes McDonald´s), Hlavovka (tam je dnes banka), Edisonka, Continental, Malostranská... V nezměněné podobě a na stejném místě snad existují nepřetržitě z těch legendárních snad pouze Slávie a Obecní dům. Obnoveny byly zaplaťpánbu Louvre, Národní, Arco, U Černé Matky Boží (Orient) a Paříž. Některé však byly i nově zbudovány: Colore v Jungmannce, Amandine na Moráni, Cafe Cafe v Rytířské, Kafíčko (Na tržišti), Platýz (majitelkou je manželka Miroslava Donutila), Cafe Chef, Kaaba, Viktoria... A je zde také Rozmar v Trojické, Friends Coffee House v Palackého ulici, kavárna Café B. Braun v prostorách Lékařského domu (jejíž interiér navrhla světoznámá architektka Eva Jiřičná), nedávno byla otevřena také kavárnička nazvaná Café Jungmann na stejnojmenném náměstí, svým způsobem raritní, neboť kromě několika stolků v přízemí nabízí také pár židlí na střešní terase, odkud je nádherný výhled na Prahu.