Ve slavném Haškově románu tvrdí jednoroční dobrovolník Marek: „Sem do Budějovic přijedou Maďaři posádkou a budou se mísit plemena. Je už taková teorie, že znásilňovat dívky jiné národnosti je nejlepší prostředek proti degeneraci. Dělali to Švédové a Španělé za třicetileté války, Francouzi za Napoleona a teď v budějovickém kraji budou to dělat zase Maďaři. A po staletích bude to zajímavé překvapení pro antropology, proč se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na březích Malše.“
Na tento úryvek si vždycky vzpomenu, když projíždím z Tábora na Písek. Za Podolským mostem přes Vltavu se náhle objeví cedule Temešvár. Vím ze školy, že Temešvár je město v Rumunsku (rumunsky Timişoara), najdeme ho v západní části země, v regionu Banát. V roce 2016 mělo tohle město 332.983 obyvatel a bylo tak po Bukurešti a Kluži třetím největším rumunským městem. Je to průmyslové město s rozvinutými službami. V rumunském Temešváru žije kromě jiných národností asi 85% Rumunů, 8% Maďarů, 3% Němců a 1% Romů. Narodil se zde mimo jiné také Johnny Weissmüller, slavný americký plavec, olympijský vítěz a filmový představitel Tarzana (1904-1984).
V jižních Čechách jsou Temešváry dva: nedaleko od sebe. Jeden je u Písku, druhý u Ratibořských hor. Ta první, nevelká obec na levém břehu Vltavy, je známější. O ní se zmiňuji v úvodu tohoto Zápisníku. Původně se jmenovala Nová Ves, ale před třemi sty let byla přejmenována – údajně na počest bitvy u rumunského města Temešváru, kde rakouské vojsko porazilo tureckou armádu. Proč je tato jihočeská vesnice známější? Stál u ní totiž kdysi most, jemuž se říkalo Temešvárský. Postavil ho v roce 1848 slavný stavitel Vojtěch Lanna: most byl řetězový, byl postaven v empírovénm stylu a vedl přes Vltavu. Když však se v roce 1935 začal stavět přímo na tomto místě daleko větší most (jemuž se dnes říká Orlický nebo Podolský) začalo se uvažovat o přenesní vzácného Lannova mostu jinam. Údolí, v němž stál, bylo totiž zatopeno Orlickou přehradou. V roce 1961 byl Lannův most rozebrán a v roce 1975 pečlivě sestaven znovu na jiném místě, u vesnice Stádlec na nedaleké řece Lužnici. Je to poslední empírový most v Evropě.
Tu druhou jihočeskou vesničku nazvanou Temešvár najdete mezi Mladou Vožicí a Ratibořskými Horami. Je částí obce Hlasivo a tvoří ji jen několik domů. Trvale zde žije podle Wikipedie jen jeden obyvatel.
Avšak pojmenovat tímto rumunským názvem českou vesnici, to jistě nemůže být náhoda, určitě musí existovat nějaké spojení mezi těmito obcemi a rumunským městem Timişoara. Timişoara je významné multikulturní centrum s vlivnými menšinami – mimochodem právě zde v prosinci 1989 začal odpor proti komunistickému režimu, kdy skončila diktatura prezidenta Nicolae Ceauşescua...
Míval jsem občas dojem, jako kdybych v jihočeských tradičních jídlech nacházel prvky maďarsko-rumunské (sekulské) kuchyně, především pokud jde o spojení masa, zelí a smetany. Například blanická roláda jako kdyby z oka vypadla jednomu sekulskému receptu.
A myslel jsem si, že teď už tomu lépe rozumím, když jsem objevil v jižních Čechách ty dvě vesnice jménem Temešvár. A byl jsem tedy přesvědčen, že jakási větší skupina vystěhovalců od maďarsko-rumunských hranic se usídlila v jižních Čechách a ovlivnila tamní způsob vaření svými návyky. Začal jsem tedy hledat souvislosti a těšil se, že výsledkem bude geniální objev. Pak jsem se ale dočetl, že obec u Písku byla podle Temešváru pojmenována v roce 1716 na počest tamního vítězství rakouských vojsk, tedy vůbec ne kvůli původu svých obyvatel. A že ostatně i jedno předměstí Hradce Králové se jmenuje Temešvár. Takže podobnost mezi jihočeskou a temešvárskou kuchyní bude asi jen náhodná a žádný geniální objev se opět nekoná. Přesto však bádám dále: nedávno jsem například zjistil, že ve staré jihočeské kuchařce je recept na polévku ze sekyry, který se objevuje už v sibiřských bajkách ze středověku. Že by nějaká spojitost?
Hledal jsem usilovně souvislosti mezi českými Temešváry a jejich starším a větším rumunským bratrem. Měl pravdu jednoroční dobrovolník Marek? Co když nějakou souvislost najdu na českých jídelních lístcích? A vida! Našel jsem Temešvárské vepřové kotlety a Temešvárský řízek. Recepty jsou v podstatě stejné, k vepřovému masu se přidává cibule, paprikové lusky, rajče, sladká mletá paprika, nakonec smetana. Prvky sekulské kuchyně se zde tedy dají najít. Ale proč by měl mít tento recept něco společného s jižními Čechami?
Nebo že by přece jen?
Zajímavé totiž jistě je, že existuje docela podobný recept nazvaný Putimský vepřový plátek – a Putim je od jihočeského Temešváru co by kamenem dohodil. Putimská lahůdka však místo smetany používá jablka a šalvěj. Ovšem zajímavější je Putimské žebírko, které se dělá z vepřového žebírka, cibule, lahůdkových párků a sterilovaných okurek. Někdy se přidávají i žampiony. To už se sekulskou kuchyní nemá mnoho společného. Spíše s dobrým vojákem Švejkem.