Dobrý člověk Bedřich Gloss mi nedávno přinesl plody rostliny, kterou vypěstoval. Říká té rostlině Ačokča, případně Acokca, ale objevuje se prý i pod názvem Korila. Jestliže věříte jako já pouze latinským názvům, pak je to Cyclanthera pedata. Lidově prý „paprikookurka“ nebo „mexická okurka“. Tato rostlina z čeledi tykvovitých pochází z Jižní Ameriky a pěstuje se pro své plody a listy, které se používají jako zelenina. Mně trochu připomíná karibskou okru (ibiškovec jedlý). Bobulovité plody paprskovitého tvaru se špičatým vrškem dosahují délky 5–10 cm.
Ačokča tedy pochází z Jižní Ameriky, kde ji prý v Andách kdysi pěstovali Inkové. Je to tedy jedna ze „ztracených plodin Inků“, jež byly ve své době považovány za tajemné a kouzelné. Je zatím v Evropě málo známá, přestože její vejčité lusky podobné malým zeleným paprikám mají v kuchyni všestranné použití, lze je konzumovat i syrové. Pěstuje se nejvíce v Mexiku, v Peru a v jihovýchodní Asii. V Mexiku jí říkají také pepino hueco (tedy dutá, prázdná okurka), protože v lusku není žádná náplň, jen několik černých semen.
Cituji z odborných knih: Rostlina je jednodomá, geitonogamní („samosprašná“ v rámci jedné rostliny). Samčí květy rostou v trsech 4-35 cm dlouhých. Samičí květy rostou po jednom. Počet chromozomů je diploidní (2n=32).
Ačokča má prý významné léčivé schopnosti. V syrovém stavu pomáhá proti cukrovce, snižuje cholesterol a vysoký krevní tlak. Používá se při léčbě respiračních chorob a preventivně působí proti ateroskleróze.
Lusky se konzumují syrové, dušené nebo vařené, můžete je opéct na oleji a vyklepnout na ně vejce, použití i příprava je tedy obdobná jako u paprikových lusků. Plody lze i nakládat společně s okurkami, cibulkami a karotkou do sladkokyselých nálevů nebo nakrájené na menší kousky sušit a přes zimu použít v kuchyni například do zeleninových polévek. Malé plody mají za syrova hráškovou chuť, konzumují se celé. Větší plody je lépe rozříznout, protože obsahují tvrdá semínka, které je vhodné před konzumací odstranit.
Ačokču začínají nyní čeští zahrádkáři pěstovat téměř ve velkém. V obchodech jsou k dostání semínka, na internetu je nabízejí (údajně v kvalitnější podobě) sami soukromí zahrádkáři. Tato rostlina je údajně obzvlášť vhodná pro „permakulturní“ zahradu a pěstování bez chemie. Patří mezi takové druhy zeleniny, které při minimálním úsilí poskytnou maximální užitek. Z jediné rostliny lze sklidit více než stovku chutných plodů. Plody se sklízejí v době, kdy v nich ještě nedozrála semena. Zralá semena jsou tmavě hnědá až černá a nedají se rozkousat. Ačokča dokáže velice efektivně využít malou plochu. Je proto vhodná pro městské zahrádky s limitovanou výměrou. Svými úponky dokáže vyšplhat do výšky až šesti metrů. Budete-li ačokču pěstovat na opoře, u zdi domu či na plotu, můžete i z malého záhonku sklidit tolik plodů, že jich budete mít dostatek na celou zimu. Ale pozor! Ačokča je však okurkám a paprikám podobná také tím, že je stejně zranitelná a může být ohrožena přízemními mrazíky. Vysévá se proto až v druhé polovině května. Tio jsem opsal ze zahrádkářských webů. Nemusíte předpěstovávat sazeničky, což je značná výhoda oproti paprikám. Vysejete semínka rovnou do země, zabezpečíte rostliny před slimáky a necháte růst. Za pár týdnů se rozjedou a jejich bujný růst, rašení květů a nasazování plodů zastaví při dobré péči až první podzimní mrazíky. Nároky na pěstování jsou podobné jako u okurek či dýní. Ačokča vyžaduje dobře vyhnojenou půdu, prosluněné stanoviště a dostatek vláhy. Za sucha může zcela přestat plodit. Vegetační doba ačokči je 90–110 dnů. Dá se pěstovat i ve skleníku.
Jak už bylo řečeno, plody ačokči mají všestranné využití v kuchyni. Můžete z nich například udělat lečo. Můžete je naložit do sladkokyselého nálevu a zavařit. Nejsou sice křupavé jako klasické znojemské nakládačky, ale jíst se rozhodně dají. Podobají se sterilovaným paprikám. Ačokču můžete také zapékat na mnoho způsobů nebo nadívat různými náplněmi, jako to dělají tradičně v Peru či Bolívii, kde patří plněná ačokča k tradičním pokrmům tamní kuchyně. Je to taková nepálivá náhražka plněných papriček jalapeňos. Tímto způsobem se dají využít i starší přezrálé plody s tvrdými semeny, která se dají odstranit, když odříznete širší část lusku a zajedete prstem dovnitř. Postup je stejný jako u okurek, výsledek překvapivě srovnatelný. Plody ačokči sice nemají křupavost okurek, to ale u kvašáků vůbec nevadí. Chuť je opravdu dost podobná klasickým okurkovým kvašákům.
Nakonec tedy přidávám recept na kvašáky z ačokči: Připravte si nálev (rozpusťte sůl ve vodě), na každé dva litry vody použijte tři vrchovaté lžíce soli, nálev pak nechte projít varem. Na dno velké sklenice vložte oloupané stroužky česneku, nakrájenou cibuli, bylinky a koření dle chuti (bobkový list, pepř, kopr, oregano, chilli papričky), můžete přidat pár listů vinné révy nebo višně, případně obojí. Sklenici naplňte plody ačokči (můžete je vykrájet, ale není to nutné) a zalejte horkým nálevem tak, aby veškerý obsah sklenice zůstal ponořen. Sklenici uložte neuzavřenou (jen přikrytou) na plech (nejlépe do nádoby podobné lavoru) a nechte pár dnů v teple kvasit. Po bouřlivém kvašení (při němž může sklenice přetéct), sklenici uzavřete, umístěte ji na chladné místo a postupně konzumujte.
Ačokča tedy pochází z Jižní Ameriky, kde ji prý v Andách kdysi pěstovali Inkové. Je to tedy jedna ze „ztracených plodin Inků“, jež byly ve své době považovány za tajemné a kouzelné. Je zatím v Evropě málo známá, přestože její vejčité lusky podobné malým zeleným paprikám mají v kuchyni všestranné použití, lze je konzumovat i syrové. Pěstuje se nejvíce v Mexiku, v Peru a v jihovýchodní Asii. V Mexiku jí říkají také pepino hueco (tedy dutá, prázdná okurka), protože v lusku není žádná náplň, jen několik černých semen.
Cituji z odborných knih: Rostlina je jednodomá, geitonogamní („samosprašná“ v rámci jedné rostliny). Samčí květy rostou v trsech 4-35 cm dlouhých. Samičí květy rostou po jednom. Počet chromozomů je diploidní (2n=32).
Ačokča má prý významné léčivé schopnosti. V syrovém stavu pomáhá proti cukrovce, snižuje cholesterol a vysoký krevní tlak. Používá se při léčbě respiračních chorob a preventivně působí proti ateroskleróze.
Lusky se konzumují syrové, dušené nebo vařené, můžete je opéct na oleji a vyklepnout na ně vejce, použití i příprava je tedy obdobná jako u paprikových lusků. Plody lze i nakládat společně s okurkami, cibulkami a karotkou do sladkokyselých nálevů nebo nakrájené na menší kousky sušit a přes zimu použít v kuchyni například do zeleninových polévek. Malé plody mají za syrova hráškovou chuť, konzumují se celé. Větší plody je lépe rozříznout, protože obsahují tvrdá semínka, které je vhodné před konzumací odstranit.
Ačokču začínají nyní čeští zahrádkáři pěstovat téměř ve velkém. V obchodech jsou k dostání semínka, na internetu je nabízejí (údajně v kvalitnější podobě) sami soukromí zahrádkáři. Tato rostlina je údajně obzvlášť vhodná pro „permakulturní“ zahradu a pěstování bez chemie. Patří mezi takové druhy zeleniny, které při minimálním úsilí poskytnou maximální užitek. Z jediné rostliny lze sklidit více než stovku chutných plodů. Plody se sklízejí v době, kdy v nich ještě nedozrála semena. Zralá semena jsou tmavě hnědá až černá a nedají se rozkousat. Ačokča dokáže velice efektivně využít malou plochu. Je proto vhodná pro městské zahrádky s limitovanou výměrou. Svými úponky dokáže vyšplhat do výšky až šesti metrů. Budete-li ačokču pěstovat na opoře, u zdi domu či na plotu, můžete i z malého záhonku sklidit tolik plodů, že jich budete mít dostatek na celou zimu. Ale pozor! Ačokča je však okurkám a paprikám podobná také tím, že je stejně zranitelná a může být ohrožena přízemními mrazíky. Vysévá se proto až v druhé polovině května. Tio jsem opsal ze zahrádkářských webů. Nemusíte předpěstovávat sazeničky, což je značná výhoda oproti paprikám. Vysejete semínka rovnou do země, zabezpečíte rostliny před slimáky a necháte růst. Za pár týdnů se rozjedou a jejich bujný růst, rašení květů a nasazování plodů zastaví při dobré péči až první podzimní mrazíky. Nároky na pěstování jsou podobné jako u okurek či dýní. Ačokča vyžaduje dobře vyhnojenou půdu, prosluněné stanoviště a dostatek vláhy. Za sucha může zcela přestat plodit. Vegetační doba ačokči je 90–110 dnů. Dá se pěstovat i ve skleníku.
Jak už bylo řečeno, plody ačokči mají všestranné využití v kuchyni. Můžete z nich například udělat lečo. Můžete je naložit do sladkokyselého nálevu a zavařit. Nejsou sice křupavé jako klasické znojemské nakládačky, ale jíst se rozhodně dají. Podobají se sterilovaným paprikám. Ačokču můžete také zapékat na mnoho způsobů nebo nadívat různými náplněmi, jako to dělají tradičně v Peru či Bolívii, kde patří plněná ačokča k tradičním pokrmům tamní kuchyně. Je to taková nepálivá náhražka plněných papriček jalapeňos. Tímto způsobem se dají využít i starší přezrálé plody s tvrdými semeny, která se dají odstranit, když odříznete širší část lusku a zajedete prstem dovnitř. Postup je stejný jako u okurek, výsledek překvapivě srovnatelný. Plody ačokči sice nemají křupavost okurek, to ale u kvašáků vůbec nevadí. Chuť je opravdu dost podobná klasickým okurkovým kvašákům.
Nakonec tedy přidávám recept na kvašáky z ačokči: Připravte si nálev (rozpusťte sůl ve vodě), na každé dva litry vody použijte tři vrchovaté lžíce soli, nálev pak nechte projít varem. Na dno velké sklenice vložte oloupané stroužky česneku, nakrájenou cibuli, bylinky a koření dle chuti (bobkový list, pepř, kopr, oregano, chilli papričky), můžete přidat pár listů vinné révy nebo višně, případně obojí. Sklenici naplňte plody ačokči (můžete je vykrájet, ale není to nutné) a zalejte horkým nálevem tak, aby veškerý obsah sklenice zůstal ponořen. Sklenici uložte neuzavřenou (jen přikrytou) na plech (nejlépe do nádoby podobné lavoru) a nechte pár dnů v teple kvasit. Po bouřlivém kvašení (při němž může sklenice přetéct), sklenici uzavřete, umístěte ji na chladné místo a postupně konzumujte.