Americký film Duck Soup (Kachní polévka) z roku 1933 se proslavil díky čtveřici komiků, bratrům Marxovým. Groucho, Harpo, Chico a Zeppo zde opravdu řádí. Režisér Leo McCarey (1898-1969) se předtím proslavil tím, že před kameru poprvé vedle sebe postavil Laurela a Hardyho. Během kariéry získal McCarey tři Oscary. Film Kachní polévka bývá označován za politickou satiru, neboť se odehrává ve fiktivním státu Freedonie, plném nesmyslů. Hrdinou je potřeštěný pan Rufus T. Firefly (Plašmuška), diktátor hraný Grouchem, jehož soupeřem je uhlazený a stále intrikující vyslanec vedlejšího státu Sylvanie. Scéna karnevalového davového tance „Ať žije válka!“ vešla do historie světového filmu. Název Kachní polévka je ovšem metafora, žádnou takovou polévku ve filmu nikdo nejí, znamená to něco jako „hračku“ neboli něco velmi snadného.
My ovšem víme, že kachní polévka vůbec není snadná. Většinou se setkáváte s kaldounem, ale ten je lepší z husích drůbků. Kachní polévka se připravuje z kachních kostí (jež mohou být z pečené kachny, ty jsou dokonce podle mínění mnohým lepší než syrové), vnitřností, křídel a krku. Důležitá je přítomnost tuku, který je třeba vyjmout z kachního břicha před pečením. Nezapomeňte na kedluben, česnek, cibuli, pórek, petrželový kořen a celer. Z hotové polévky se vybere zelenina – a rozmixuje se na kašičku. Maso z kostí se oškrabe a vloží zpět do polévky společně s pokrájenými drůbky. A přidají se kromě zeleninové kašičky také vařené domácí nudle.
Římský satirik Marcus Valerius Martialis (43-102) napsal: „Kachna může být servírována vcelku, avšak labužník sní pouze prsa a stehýnka. Zbytek vrátí kuchaři, aby maso a kosti použil k přípravě polévky.“
Kachna (francouzsky Canard) je mnohými labužníky považována za nejchutnější drůbež, zvláště Francouzi ji milují (Kachna po rouensku čili Canard rouennais patří mezi nejskvělejší a také nejdražší úpravy). Pokud jde o polévku, existuje také jeden velmi zajímavý francouzský recept: jmenuje se Ravioles de daube de canard a je to polévka s těstovinovými taštičkami plněnými rozemletým kachním masem.
A ještě jedna filmová zmínka, která souvisí rovněž s kachnou. Jestli je ovšem tato historka pravdivá, to nemohu zaručit. Týká se legendárního japonského filmového režiséra Akiry Kurosawy (1910-1998), jehož filmy (například Sedm samurajů, Rašomon nebo Ran) milují i čeští diváci. Když prý Kurosawa točil v roce 1961 svůj film Jódžinbó (Tělesná stráž), nelíbily se mu zvuky, které měly doprovázet souboj samurajů ve chvíli, kdy jeden z nich byl přeseknut mečem. Zvukař Ičiro Minawa pak vyprávěl: „Kurosawa poslal svého asistenta, aby nakoupil u řezníka různé druhy masa. Vepřové, hovězí, skopové... Potom nechal maso přesekávat mečem a zvukaře nutil, aby zvuky natáčel. Ale pořád se mu ty zvuky nelíbily. Maso rozdal štábu. Nakonec poslal pro kachny. Byly už vykuchané, jiné nměli. Kaskadér přesekl kachnu jedním švihem. Kurosawovi se to líbilo, ale ještě o něčem přemýšlel... Až jeho oči zabloudily k psacímu stolu, na kterém byly ve sklenici obyčejné dřevěné tužky. Plná sklenice tužek. Kurosawa zajásal a celou tu hrst tužek vsunul do kachny. Když potom kaskadér přesekl takto vyztuženou kachnu, bylo to konečně ono! Od té doby prý se zvuky podobných scén bez kachen a tužek neobejdou.
Mimochodem: v roce 1982 napsal Kurosawa ve své autobiografii: „Vždycky jsem si myslel, že bychom měli mít podstatnější jídlo, podstatnější filmy. A tak mě napadlo, abych se pokusil udělat film, který by byl tak zábavný, až máte chuť ho sníst!“
Když už je řeč o kachně, měl bych se zmínit také o jednom druhu mušlí, vynikající lahůdce, které Němci říkají Entenmuscheln (Kachní mušle), latinsky se jmenují buďto Mitella pollicipes nebo Lepas anatifera. Španělé jim říkají Percebe, Američani Duck Clams, Francouzi Barnacle, Italové Balani. Český odborný název je, jako vždy, poněkud nesmyslný a na jídelním lístku nepoužitelný: Vilejš stvolnatý! Tyto úžasně chutné mušle vypadají jako kachní krky (nebo zobáky?), jsou přilepené na strmých pobřežních skalách v Keltském moři a rybáři, kteří je loví, musí být současně dobrými horolezci. S malou síťkou u pasu při odlivu na kluzkých útesech opatrně odřezávají vilejše přilepené na skalách. Lov je povolen jen na několik hodin denně. Vilejši se pak prodávají na dražbě, kde se cena určuje podle jejich kvality. Vilejše stačí jen krátce povařit ve vodě, vyjmout z ulity, dochutit pár kapkami citronu, olivovým olejem a čestvou petrželkou. Jedl jsem je jednou na Mallorce a od té doby se mi po nich stýská.
My ovšem víme, že kachní polévka vůbec není snadná. Většinou se setkáváte s kaldounem, ale ten je lepší z husích drůbků. Kachní polévka se připravuje z kachních kostí (jež mohou být z pečené kachny, ty jsou dokonce podle mínění mnohým lepší než syrové), vnitřností, křídel a krku. Důležitá je přítomnost tuku, který je třeba vyjmout z kachního břicha před pečením. Nezapomeňte na kedluben, česnek, cibuli, pórek, petrželový kořen a celer. Z hotové polévky se vybere zelenina – a rozmixuje se na kašičku. Maso z kostí se oškrabe a vloží zpět do polévky společně s pokrájenými drůbky. A přidají se kromě zeleninové kašičky také vařené domácí nudle.
Římský satirik Marcus Valerius Martialis (43-102) napsal: „Kachna může být servírována vcelku, avšak labužník sní pouze prsa a stehýnka. Zbytek vrátí kuchaři, aby maso a kosti použil k přípravě polévky.“
Kachna (francouzsky Canard) je mnohými labužníky považována za nejchutnější drůbež, zvláště Francouzi ji milují (Kachna po rouensku čili Canard rouennais patří mezi nejskvělejší a také nejdražší úpravy). Pokud jde o polévku, existuje také jeden velmi zajímavý francouzský recept: jmenuje se Ravioles de daube de canard a je to polévka s těstovinovými taštičkami plněnými rozemletým kachním masem.
A ještě jedna filmová zmínka, která souvisí rovněž s kachnou. Jestli je ovšem tato historka pravdivá, to nemohu zaručit. Týká se legendárního japonského filmového režiséra Akiry Kurosawy (1910-1998), jehož filmy (například Sedm samurajů, Rašomon nebo Ran) milují i čeští diváci. Když prý Kurosawa točil v roce 1961 svůj film Jódžinbó (Tělesná stráž), nelíbily se mu zvuky, které měly doprovázet souboj samurajů ve chvíli, kdy jeden z nich byl přeseknut mečem. Zvukař Ičiro Minawa pak vyprávěl: „Kurosawa poslal svého asistenta, aby nakoupil u řezníka různé druhy masa. Vepřové, hovězí, skopové... Potom nechal maso přesekávat mečem a zvukaře nutil, aby zvuky natáčel. Ale pořád se mu ty zvuky nelíbily. Maso rozdal štábu. Nakonec poslal pro kachny. Byly už vykuchané, jiné nměli. Kaskadér přesekl kachnu jedním švihem. Kurosawovi se to líbilo, ale ještě o něčem přemýšlel... Až jeho oči zabloudily k psacímu stolu, na kterém byly ve sklenici obyčejné dřevěné tužky. Plná sklenice tužek. Kurosawa zajásal a celou tu hrst tužek vsunul do kachny. Když potom kaskadér přesekl takto vyztuženou kachnu, bylo to konečně ono! Od té doby prý se zvuky podobných scén bez kachen a tužek neobejdou.
Mimochodem: v roce 1982 napsal Kurosawa ve své autobiografii: „Vždycky jsem si myslel, že bychom měli mít podstatnější jídlo, podstatnější filmy. A tak mě napadlo, abych se pokusil udělat film, který by byl tak zábavný, až máte chuť ho sníst!“
Když už je řeč o kachně, měl bych se zmínit také o jednom druhu mušlí, vynikající lahůdce, které Němci říkají Entenmuscheln (Kachní mušle), latinsky se jmenují buďto Mitella pollicipes nebo Lepas anatifera. Španělé jim říkají Percebe, Američani Duck Clams, Francouzi Barnacle, Italové Balani. Český odborný název je, jako vždy, poněkud nesmyslný a na jídelním lístku nepoužitelný: Vilejš stvolnatý! Tyto úžasně chutné mušle vypadají jako kachní krky (nebo zobáky?), jsou přilepené na strmých pobřežních skalách v Keltském moři a rybáři, kteří je loví, musí být současně dobrými horolezci. S malou síťkou u pasu při odlivu na kluzkých útesech opatrně odřezávají vilejše přilepené na skalách. Lov je povolen jen na několik hodin denně. Vilejši se pak prodávají na dražbě, kde se cena určuje podle jejich kvality. Vilejše stačí jen krátce povařit ve vodě, vyjmout z ulity, dochutit pár kapkami citronu, olivovým olejem a čestvou petrželkou. Jedl jsem je jednou na Mallorce a od té doby se mi po nich stýská.