Obdivuju Jitku Rákosníkovou. Nejen proto, že se vyzná v kulinářském bludišti, nejen pro její rozhled a erudici, nejen proto, že umí psát. Obdivuju ji také proto, kolik toho stihne. Řídit časopis a popsat ho skoro sama, být u všeho, co se kde děje a přitom jezdit po světě a pořád hledat něco nového... A vedle toho ještě překládat! Teď jsem zrovna dočetl knihu Jeffreyho Steingartena nazvanou Ještě bych něco snědl, kterou perfektně přeložila. Je to už třetí kniha tohoto autora, všechny přeložila do češtiny Jitka a všechny u nás vyšly. Z mých sloupků jste už možná pochopili, že se na anglické a americké kulinářské knihy dívám hodně kriticky. Velmi často jsou povrchní a sebestředné. Také Steingarten mě někdy popuzuje svými názory. Nechápu například jeho okouzlení suchými směskami na buchty a koláče (například mrkvový), jež uvádí i s jménem firmy, která je vyrábí. Přitom přiznává, že tvarohová náplň je uměle ochucená. Asi dostal zaplaceno, jiné vysvětlení nemám. Také jeho okouzlení pizzou nesdílím. Typicky americké je rovněž pojednání o nejhumánnějším usmrcení humra. Jedna situace popsaná v knize mě však docela pobavila. V rozsáhlé rozpravě o kohoutovi na víně přizná autor až v závěru, že Francouzi přidávají do vína čerstvou kohoutí krev. On na to přišel až po dokončení série pokusů a krev do omáčky nedal. No ale to je úplně zásadní věc! Bez krve nemá cenu o lahůdce zvané coq au vin vůbec mluvit! Když vejdete ve Francii do brasserie, kde dělají kohouta na víně správně, ucítíte to už ve dveřích. Je to nenapodobitelná vůně a pak i chuť. Takže pan Steingarten, jakkoli před ním v mnoha záležitostech smekám, není prostě Francouz – a dopouští se tedy stejných chyb, jako my všichni Nefrancouzi, byť jsme ve Francii mnohokrát byli a bezpočtukrát tam jedli. Něco jiného je ovšem Steingartenovo psaní o steaku, tam má zkušeností nejvíc a kam se na něho hrabeme by Evropani, včetně Francouzů!
