Vybral jsem si jednu útulnou hospůdku, jmenovala se sympaticky: Home (Domov). Chtěl jsem totiž ochutnat pravý americký chowder - polévku z ryb, garnátů a mušlí. Ve vedlejší Palmě měli jen cacciucco, americkou verzi italské rybí polévky. Původně jsem chtěl zajít do restaurace Nimrod ve čtvrti Upper East Side, kde prý vařili skvělý chowder, jak mi tvrdil Laco Déczi, který tam hrával se svou kapelou. Ale měli bohužel zavřeno.
V populární knize Complete American Cook Book, kterou vydala paní Stella Standard v roce 1952, je několik receptů na chowder. Žádný z nich mi však nepřipadal ryze americký. V té oblíbené knize je ostatně určitě víc receptů evropských než amerických. Je tam dokonce recept na koláče! Ano, psáno „koláče"! Takže pokud jde o chowder, byl jsem v rozpacích. Překvapilo mne, že téměř všechny recepty paní Standard počítaly s přítomností vepřového masa, dokonce většinou uzeného. Dva z receptů mohly být nazvány ryze americkými jen proto, že obsahovaly kukuřici. Já ale toužil po chowderu, o jakém jsem čítal u Hemingwaye nebo Faulknera.
Jen rybí maso, mušle, krabi, rajčatový protlak a smetana. Ještě možná pár stroužků česneku, pomerančová kůra a koření: tymián, petržel, pepř, bobkový list, fenykl. V té hospůdce ho měli. Šéfkuchař Carey Cannizzaro vaří jen jednu polévku denně, každý den se to střídá, ale já měl štěstí. Servírka se usmívala, když jsem se snažil vyslovit název polévky správně. A vůbec jí nevadilo, že si dám pouze polévku.