Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
19. května 2011
V mé rodné vesnici se říkalo plechovému umyvadlu „lavor“. Později jsem s překvapením zjistil, že Angličané říkají umyvadlu „laver“. A protože jsem byl v té době velkým fandou tenisu, znal jsem z obrázků Roda Lavera, tehdy nejlepšího hráče světa. Pobavilo mě, že je to vlastně pan Umyvadlo. Jenže po letech jsem na jídelním lístku jedné londýnské restaurace objevil pokrm zvaný „laverbread“ a myslel jsem si naivně, že jde o chléb vařený v umyvadle. Byl jsem zvědavý, neodolal jsem a poručil jsem si to. Přinesli mi kašovitou hmotu nazelenalé barvy, podobnou špenátu. Vypadalo to jako vařená tráva – a taky to tak chutnalo. Ale bylo to skvělé! Chvíli mi trvalo, než jsem ve slovníku našel, oč jde. Byly to mořské řasy! S umyvadlem to nemělo nic společného! Nuže, nyní se dočítám v knize Food with the Famous, kterou napsala paní Jane Grigson, že laverbread byl oblíbeným jídlem v Bathu, kde žila spisovatelka Jane Austin, a že v západní Anglii a Walesu prý patří tento pokrm k tradici a některé obchody s lahůdkami ho prodávají v konzervě. Labužníci ho přirovnávají ke špenátu, cení ho však výše. Básník Christopher Anstey o této lahůdce dokonce napsal báseň, v níž doporučil mořské řasy dobře uvařit a podávat s čerstvými ústřicemi. Mořské řasy jsou odrůdami chaluh a patří mezi oblíbené pochoutky zvláště v Japonsku, Číně a Koreji. Nejznámější jsou nori, wakame, iziki, kombu, agar, dulse a wrack. Setkali jste se s nimi možná u některých druhů suši. Je to onen zelený obal rýžového závitku. Mořské řasy jsou nejčistším, nejkvalitnějším a nejsnáze stravitelným zdrojem bílkovin a uhlovodanů, obsahují vitamíny (A, B2, B12, C) a minerální látky (vápník, zinek, hořčík, železo, jód, chróm, sodík). Obsahují mnohem více minerálů než zelenina. Čerstvé jsou však pro Čechy zatím bohužel téměř nedostupné. Dají se však koupit v konzervované podobě už i v českých bio-obchodech. Nejsou levné, ale za zkoušku to stojí.