Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
11. srpna 2011
Dostal jsem dotaz, jaký je můj názor na pařížskou restauraci Maxim´s. Velice rád se ujímám odpovědi. Maxim byl v letech 1920-1970 zřejmě nejslavnější restaurací na celém světě. Později jeho místo převzal benátský Harry´s Bar, v posledních letech je to španělské El Bulli Ferrana Adrii. Ale to letos končí. Kdo nastoupí na čelo žebříčku? Legenda „Maxim" začala v roce 1893, když Maxime Gaillard, prostý číšník, otevřel malé bistro v čísle 3 Rue Royale v Paříži. Stálou klientelu neměl. Jednoho šťastného dne se však v bistru zastavila okouzlující mladá Pařížanka Irma de Montigny, proslulá kurtizána pro muže z vyšší společnosti. Nadchla se tím, co viděla, a záhy přivedla mnoho svých přátel, především z prostředí uměleckého. Novým majitelem se stal Eugene Cornuché, který ponechal bistru stejný název a pokračoval ve vytváření legendy. Jedním z magnetů byly krásné kurtizány, které sem chodily. Cornuché jim dával velkou slevu a chtěl, aby seděly u oken, aby na ně bylo vidět z chodníku. To přitáhlo další hosty. Brzy začala chodit elita.
Eduard VII. a další členové windsorské šlechty, Marcel Proust, Jean Cocteau, Ernest Feydeau, Mistinguette, Greta Garbo, Marlene Dietrich... V roce 1932 získal restauraci Octave Vaudable, válku podnik přežil díky německým důstojníkům, kteří sem chodili. Po válce v roce 1946 převzal podnik Vaudablův syn Octave junior. Po roce 1950 sem chodili Onassis, Maria Callas, Brigitte Bardot přišla bosá, Sylvie Vartan tančila s Johnem Travoltou, byli tu Jeanne Moreau, Barbara Streisand, Kiri Te Kanawa nebo Pierre Cardin. Ten je od roku 1980 majitelem. Vytvořil zde secesní muzeum ve třech podlažích budovy.
V roce 1953 byl Maxim nejlépe hodnocen Michelinem: získal od něho tři hvězdičky! Mezi kuchaři, kteří zde potom pracovali, byl i mladý Wolfgang Puck, nyní majitel Spago v Los Angeles a jeden z nejslavnějších kuchařů světa. Potom však hodnocení Michelina postupně klesalo, od roku 1978 je bez hvězdičky. Maxim je prostě bývalá legenda, dodnes v provozu. Nemám proč tam jít.