Jeden německý kolega mě nazval „gastrosophem“ a protože jsem takto titulován ještě nikdy nebyl, začalo mě to zajímat. Co to vlastně je, ten gastrosof? V učené knize jsem se dozvěděl, že termín vychází s latinského „gastrosophia“, což se dá přeložit jako „umělecké vyjádření vědomostí o jídle“. Poprvé prý tohoto termínu použil baron Eugen van Vaerst v roce 1852 ve své knize Gastrosofie aneb Výuka požitků stolování. Nazval věhlasnými gastrosofy některé své předchůdce: byli to Brillat-Savarin, Grimot de la Reynière nebo Karl Freidrich von Rumohr. Nadmul jsem se pýchou, do jak báječné společnosti jsem byl zařazen, ale potom jsem maličko zapochyboval, jestli mám na takový titul právo. Vždyť jmenovaní moudří muži, kteří prováděli gastrosofii v minulosti, dosáhli svou osvětou úžasných výsledků. Změnili často obecné názory své generace na stravu: jídlo přestalo být chápáno pouze jako pohonná hmota, lidé začali oceňovat jeho kvalitu a chuť. A co se změnilo v Česku od doby, co o labužnictví píšu já? Když se dívám na televizní pořad Prostřeno, žasnu: téměř v každém pokračování se ukazuje, jak ubohé jsou znalosti české populace ohledně jídla a potravin vůbec. Snažím se málo, nebo jsem prostě ignorován? Vždyť dosah médií, v nichž mám možnost publikovat já, je nesrovnatelně širší, než jaký měl Brillat-Savarin. Posteskl jsem si kamarádovi a on mi řekl: „Tahle generace už to nestihne.“ Dovolte, abych ocitoval z učené knihy: „Gastrosof ví, že všechno labužnictví se odehrává v mozku, filtrováno pamětí a znalostmi, a teprve dlouho poté, co jídlo projde ústy, může být komentováno“.
