V šedesátých letech minulého století bylo v Praze mnohem méně hospod a restaurací než je teď. A zavírací doba byla nemilosrdně určena zpravidla na desátou večerní. Potom se dalo jít jen do vináren a barů, ale i ty nejdéle otevřené zavíraly kolem třetí. Žíznivým opilcům nezbylo nic jiného, než navštívit legendární stánek na Špejcharu, kde se u čtyř stolů pod stříškou dalo vypít lahvové pivo a sníst teplý špekáček. Bylo otevřeno snad do pěti hodin ráno. Jeden flamendrů, Ivan Wünsch, napsal slavnou písničku Špejchar Blues. Od pěti hodin už otvíraly některé “uhlířské” hospody, například naproti žižkovskému nákladovému nádraží byla Briketa. Na nábřeží pod Emauzy otvírali v šest U Kalendů. Za války to byla oblíbená trampská hospoda, kde se hrálo na kytary a zpívalo. V padesátých letech se jednou stalo, že opilci mířící ke Kalendům unesli parník zakotvený pod hospodou. Od padesátých let chodili flamendři zakončovat své noční toulky také do hostince Pod Strání, tam se otevíralo v šest. Hospoda sídlila na nábřeží přímo pod letenským parkem, vedle hračkářství U Krále železnic – a tak se jí říkalo také tak. Kromě uhlířů a popelářů tam chodili i umělci a studenti. Pověstná byla také smíchovská hospoda U váhy v Nádražní ulici, hned proti autobusovému nádraží, která funguje dodnes. Je umístěna v malém jednopatrovém domečku s červenou stříškou, vmáčknutém mezi činžáky. Už před pátou hodinou ranní tu stála fronta žíznivých. Vařili zde výbornou drštkovou a gulášovou polévku. Další uhlířská hospoda byla v Bozděchově ulici. V obou se hrály karty nebo aspoň “krabičky” o peníze. Taky byste zašli v šest ráno na dobrou gulášovku?