Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
8. března 2012
Nedávno zkrachovala jedna restaurace v centru Prahy. Dokud byla v provozu, nechtěl jsem o ní psát. Trvalo to přibližně dva roky. Nepsal jsem o ní, abych nemusel být uštěpačný a nemilosrdný. Ta restaurace byla totiž od samého začátku postavena na podvodu. Její majitel a zároveň šéfkuchař rozeslal do všech médií zprávu o tom, že vařil v několika věhlasných restauracích ověnčených hvězdičkami Michelin. Nic z toho nebyla pravda. Telefonoval jsem do všech těch uvedených restaurací a výsledek byl vždy stejný: nikoho s tímto jménem tam vůbec neznali. Na jeho předchozím působišti v Německu mi řekli, že ukončili s tímto člověkem spolupráci, protože jim lhal. Někteří čeští novináři však opět projevili svou bezmeznou naivitu (nebo lenost?) a papouškovali ve svých článcích to, co jim bylo nakukáno v reklamních materiálech. Zástupci Michelina se několikrát pokoušeli kontaktovat toho lháře, avšak na maily jim neodpovídal a telefon položil, jakmile zjistil, kdo volá. Já sám jsem ten podnik navštívil pouze jednou a stačilo mi to. Jídlo nebylo připraveno na úrovni, kterou ten člověk předstíral. A ceny byly přemrštěně vysoké. Od seriózních kolegů, kteří se přece jenom chtěli přesvědčit vlastním jazykem, jsem dostával rovněž velmi negativní ohlasy. Občas jsem do restaurace nakoukl, když jsem šel kolem. Nikdy tam nebylo plno. Čekal jsem, jak to skončí. Teď tedy spadla klec. Konec. Přestože tato zpráva není ve své podstatě pozitivní, má přece jen jeden pozitivní aspekt. Opět se jasně ukázalo, že v gastronomii nelze lhát. Každý podvod se vymstí. A jediná cesta k úspěchu vede přes poctivost. Toto zjištění mě naplňuje jistým optimismem.