Nádražní restaurace v Táboře byla (jak píše Jaroslav Hašek ve svém slavném románu) na začátku 1. světové války zařazena do třetí třídy. Švejk v této restauraci propil pětku, kterou dostal od pána, který za něj předtím už zaplatil dvacet korun pokuty a radil mu, aby ihned poté, co upadne do zajetí, pozdravoval ve Zdolbunově sládka Zemana. V Orientačním plánu města Tábora z roku 1920 je inzerát na tuto restauraci, podepsaný restauratérem Janem Zimákem, jenž byl majitelem (podle Almanachu c.k. státních drah) už na podzim roku 1914, kdy se pravděpodobně Švejkova návštěva odehrávala. Jak jsem si nedávno přečetl v článku Slávy Dobrého (napsaném v roce 2008), bylo dělení na třídy u nádražních restaurací podobné jako u vlaků. První třída byla nejluxusnější, stejně jako kupé první třídy v rychlíku. Teprve později za komunistů se restaurace začaly dělit na čtyři „cenové skupiny“, z nichž ta první, nejdražší a nejluxusnější, se na nádražích nevyskytovala. Nejvyšším nádražním luxusem byly „dvojky“, ani do těch ale příliš mnoho hostů nechodilo. Nádražní restaurace bývaly většinou zařazeny ve čtvrté cenové skupině, tedy nejlevnější. Cestující, který čekal na vlak, mohl si zde dát čepované pivo a drštkovou polévku nebo guláš, případně tlačenku s cibulí. Rušení nádražních restaurací, o němž Sláva Dobrý píše, přišlo až v novém tisíciletí.
Švejkovi tedy pětka (to znamená deset korun) v táborské nádražní restauraci třetí třídy stačila na hodně piv, několik jich dokonce koupil maďarskému vojákovi. Nevím, kolik stálo tehdy jedno pivo, ale celá husa prý stála tři koruny. Když to srovnáme s dneškem, stojí průměrná husa (asi 3 kg) přibližně desetkrát tolik, co půllitr plzeňského piva. A to znamená, že do tří korun se jich vešlo deset, do deseti nejmíň 33! Podle všeho šlo ovšem o pivo „desítku“, jaké se tehdy čepovalo v lidových restauracích a bylo nazýváno „výčepní“. Švejk s Maďarem však v každém případě museli vypít (možná si dali i guláš) nejmíň dvacet piv! Jak se zdá, nebylo to v té době nic neobvyklého. Katolický deník Čech z 25. srpna 1914 píše, že jistý Václav Oberhel z Jiren vypil 30 půllitrů piva a pak se dopustil urážky Jeho Veličenstva.
Tomáš Mazal v recenzi knihy Viktora Faktora Švejkova kuchařka píše: „Též evokuje se mi vzpomínkou i sláva nádražních restaurací, co jich na tratích monarchie kde bylo. Vždyť i císař František Josef, využívaje při svých cestách salónního vozu dvorního vlaku, si jídlo nechával přinášet z nádražní restaurace, kde vlak právě v tu dobu meškal. I jeho osobnímu doprovodu, generálnímu adjuntantovi hraběti Paarovi a princi Rudolfu Liechtensteinovi chutnalo prý vždy znamenitě. Jen pokud šlo o velké manévry, kdy dvorním vlakem jeli i velitelé pluků a důstojníci, byl připojován jídelní vůz.“
Na nádraží (i když ne přímo v restauraci) se odehrává i další scéna v románu o Švejkovi. To nádraží je ve slovenském městě Humenné a dnes před ním stojí socha Švejka v životní velikosti, přímo vedle pumpy. Švejk totiž byl poslán nadporučíkem Lukášem pro načerno prodávaný koňak a byv přistižen poručíkem Dubem, vypil celou láhev na ex s výmluvou, že je to železitá voda z místní pumpy.
Avšak zpět k pamětihodné nádražní restauraci v Táboře. Už bohužel neexistuje. Prostory, v nichž dříve fungovala, jsou dnes rozděleny na polovinu. Už to samo o sobě dostatečně dokumentuje, jak byl tento podnik rozsáhlý a tedy i úctyhodný. V jedné polovině je dnes moderní pekařství, respektive prodejna pečiva a zákusků. Je tam také několik stolků s židlemi, kde se můžete posadit a vypít si kávu nebo limonádu, případně zakousnout obloženou housku či zákusek. Je tam čisto, ale poněkud neútulno. Ve druhé části fungovalo donedávna Nádražní bistro, zvetšelá putyka bez názoru. Nyní tento prostor čeká na nového pronajímatele, jenž by tam mohl otevřít „gastroprovoz“, jak zní zadání Českých drah. Podmínkou však je postavení nových toalet.
Nádražní stanice tedy mizí, je jich čím dál míň. Na webu nadrazky.wz.cz jsem jich napočítal 217 v celé republice, avšak moc tomu seznamu nevěřím, je na něm totiž i restaurace v Táboře.
Musím však konstatovat, že (jak se dočítám na internetu) některé české nádražní restaurace mají dodnes slušnou pověst, takové najdete například ve Vyškově na Moravě, ve Znojmě nebo v Hranicích. Zdá se, že moravské nádražní restaurace se drží lépe než české. Jednou ze světlých výjimek v Čechách je nádražní restaurace v Kolíně, kde se prý pyšní domácí českou kuchyní (domácí houskový knedlík, domácí bramborový knedlík, bramborový salát, bramborák a spousta podobných lahůdek) a tvrdí, že s kupovanými polotovary se zde nikdy nesetkáte. Přečetl jsem si příznivou recenzi také o restauraci na nádražíčku v Jedlové v Lužických horách. Na jídelním lístku je prý „poctivá hospodská klasika“ – polévky dršťková a boršč, výpečky se zelím a knedlíky, jelito s bramborem a zelím, prejt, rajská s masovými kuličkami, srdce na smetaně, krůtí frikase s rýží, plněná kuřecí stehna, bramborové knedlíky plněné uzeným a špekové knedlíky se zelím. Také tradiční párky s hořčicí a křenem. Porce více než dostatečné.
Kupodivu však pořád ještě vznikají nádražní restaurace úplně nové, například hospůdka na železniční zastávce v Nižboru, kudy jezdí vlaky do Berouna nebo Rakovníka. Z chátrající budovy nádražního skladiště vytvořil herec Tomáš Hanák, místní usedlík, útulnou hospůdku. V roce 2008 se rozhodl, že půvabné romantické místo zachrání, uvede znovu do života. Budova pochází z roku 1893 a většina detailů (například semafor nebo starý vagón stojící na kolejích) jsou autentické. Z kuchyně se ozývá nádražácká píšťalka, když je pokrm hotov a připraven k servírování.
Mimochodem: sládek Václav Zeman opravdu existoval, v pivovaru Kvasilov ve Zdolbunově (a ve vedlejším Lucku) pracoval ve stejné době, kdy se tam ocitl během války i Jaroslav Hašek. Proto pana Zemana (bratrance spisovatele Antala Staška) Hašek po válce zvěčnil ve svém románu. V luckém pivovaru mají dodnes pivní bar nazvaný Zeman. A před ním stojí socha Švejka, odlitá v bronzu. Tehdy to ovšem byl Halič, dnes je to Ukrajina, nedaleko jsou polské hranice.