Kočébři neboli kočebráci byli podomní obchodníčci, kteří klepali na dveře dům od domu a nabízeli nejrůznější zboží, především něco k snědku. Předtím se jim říkalo „gránové“. Nové označení vzniklo bezesporu z německého Gottscheer, což znamenalo něco jako „boží potěšení“. Tímto úslovím zřejmě kočébři oslovovali své zákazníky. Jiné vysvětlení uvádí Ignát Herrmann: prý většina těchto lidí pocházela z okolí města Kočevje v dnešním Slovinsku – a tomu městu se německy říká Gottschee. Kočevjané se od počátku 19. století vydávali na západ (především do Německa a Rakouska) provozovat podomní obchod. Nabízeli zejména jižní ovoce a rybí pochoutky. Později, se vznikem prvních hospod, vináren a pivnic, objevovali se v nich kočébři s nabídkou sardinek a ančoviček, nakrájených slanečků, bonbonů, ředkviček, nakládaných znojemských okurčiček nebo cibulek a podobných pochutin. V polovině 19. století se v Praze těmto čiperným obchodníčkům začalo říkat také Švertásci. Byl to prostě pan Švertásek nebo paní Švertásková. To oslovení mělo samozřejmě ironický podtext, asi jako kdyby dnes někdo takovým obchodníčkům říkal pane Meinl nebo paní Meinlová. Brüder Schwertassek byl totiž název nejluxusnějšího pražského lahůdkářství v letech 1830-1900. Lahůdkářství sídlilo v Martinské ulici, v dnešní budově evangelického kostela Svatého Martina ve zdi. Ten kostel byl sice postaven už v roce 1187, potom však několikrát vyhořel a byl přestavován. A v roce 1784 byl kostel zrušen a přestavěn na skladiště, byty a obchody. Ty hlavní prostory si potom pronajali právě bratři Schwertassekové, kteří zde provozovali lahůdkářství s výklady a vchodem do Martinské ulice, ale také luxusní restauraci, kde se pořádaly svatby, bály a honosné aristokratické recepce. Ignát Herrmann vzpomínal, že se zde často hodovalo až do rána. Zatímco v „běžných“ lahůdkářstvích (Schwab a Bubeníček, Meningr, Krása, Müller nebo Faber) se prodávaly slanečky z Holandska, sardinky z Ruska, ančovičky a marinovaní pečení úhoři z Itálie, u Schwertassků měli vždy ještě větší a luxusnější výběr zboží. Ústřice, šneky, mušle všeho druhu, francouzské paštiky, španělské šunky, hrozny z Řecka, vzácné mořské ryby naprosto čerstvé, zvěřina všeho druhu včetně zpěvného ptactva (kvíčal, sluk, strnadů apod.), ananasy, pravé šampaňské, francouzská vína i likéry. Později podnik vlastnil pouze jeden Schwertassek, Franz. V tomto stavu je budova zachycena na Langweilově modelu Prahy z roku 1836. Lahůdkářství fungovalo až do počátku 20. století. Teprve roku 1904 koupila objekt Pražská obec a nechala jej Kamilem Hilbertem přestavět znovu na kostel.
Nedaleko odtud je místo, jež bylo historicky nejzajímavější tržnicí své doby. V uličkách mezi dnešní Rytířskou a Michalskou se konaly trhy už od 13. století. Dodnes se těmto místům říká Uhelný, Havelský a Ovocný trh. A dodnes se tam konávají trhy. Nemají však zdaleka žádoucí úroveň. Kde jsou ty časy, když celou Rytířskou ulici zaplňovaly dvě řady stánků, nabízejících produkty prodávané samotnými chovateli a pěstiteli. Ještě v sedmdesátých letech bývala na místě dnešní kavárny Cafe-Cafe prodejna živých ryb včetně pstruhů, línů a okounů.
V jedné vedlejší uličce, kterou mám nejraději, bývaly také slavné trhy. Ačkoliv se tato ulička dodnes jmenuje V kotcích (tak se říkalo dřevěným krámkům či stánkům soukeníků, pláteníků a kožešníků), dnes zde nic takového nenajdete. Přitom se tu prodávalo už v třicátých letech 13. století! Na místě krámků byla kolem roku 1362 postavena velká tržnice, která sloužila městu až do roku 1795, kdy byla zbořena. Tržnice však byla ihned po svém zrušení nahrazena podobnou budovou na prostranství před kostelem sv. Havla. Tuto tržnici tvořila velká hala, jejímž středem vedla 200 m dllouhá chodba, z níž se na obě strany odbočovalo do jednotlivých krámků, kotců. Ulička na místě zbořené tržnice začala vznikat od první poloviny 19. století a byl jí ponechán již vžitý místní název V kotcích. Součástí koloritu toho místa byla i činnost zvaná „kavárna Kandelábr“. Tady i na přilehlém Uhelném trhu postávaly až do roku 1910 na chodníku babky s nůší plnou nějakého jídla. Plechový talíř i lžíci si musel zákazník přinést sebou. Dostal za pár krejcarů vrchovatě naloženo a vestoje se dosyta naobědval. O kousek dál, na dnešní Jungmannovo náměstíčko, chodili do vrat kláštera žebráci pro talíř Rumfordské polévky, zdarma podávaného vývaru z brambor, krup a hrachu.
Ulička V Kotcích byla ještě v šedesátých letech dvacátého století využívána jako prodejní, stávaly zde nejrůznější stánky, prodávalo se zde především použité šatstvo. Já sám jsem si tam tehdy koupil zednické pracovní kalhoty, jimž se říkalo „štruksáky“, byla to česká verze amerických džín. A koupil jsem si tam taky buřinku, klobouk zvaný „tvrďák“, ten jsem si bral na dixielandové taneční večírky. A měl jsem odtud i levný, avšak šikézní svetr s „véčkem“ v barvě khaki, z výprodeje armádních zásob. Dnes je v té uličce, dlouhé 140 metrů a spojující Melantrichovu ulici s Uhelným trhem, pusto a prázdno. Bohužel. Přitom právě v takových uličkách bývají v Itálii nebo Francii nejzajímavější tržiště.
Nedávno jsem se doslechl, že se bude konečně přestavovat nedaleká Staroměstská tržnice, zparchantělá přestavbou z první poloviny osmdesátých let. Od roku 1897 to býval nejslavnější trh s čerstvými domácími produkty v Praze. Navázal na tržnici v Rytířské ulici. Pod jednou střechou zde fungovaly stánky s vaječnými, máselnickými a drůbežářskými produkty - i s hliněným nádobím a rybami. Nedaleký Uhelný trh se specializoval na květiny, vedlejší Havelský sloužil k prodeji zeleniny, v Kotcích se prodávaly brambory, další trh byl Ovocný. Po roce 1948 byl provoz ukončen. Teď by se mělo veškeré farmářské zboží znovu soustřeďovat pod nádhernou secesní střechou tržnice. Tím by byla historie místa využita a definitivně potvrzena. Zmizí podivné vietnamské stánky i fádní samoobsluhy. Kéž by vzniklo něco takového jako ve Stuttgartu! Tamější tržnice by mohla být vzorem pro české provozovatele.