Možná si ještě pamatujete, že za dob dávno minulých byly restaurace rozděleny do cenových skupin. Nejlevnější byly čtyřky. Nejdražší byla skupina „výběrová“. Dostal se mi do ruky jídelní lístek jedné takové výběrovky z roku 1967. Jmenovala se Roxy, sídlila v Brně a patřila tehdy mezi nejluxusnější restaurace v republice. Byla spojena s barem a chodili tam i cizinci. Jídelní lístek je v pěti jazycích! Když jsem ho teď četl, musel jsem se smát. Vedle vín, jejichž názvy už jsem skoro zapomněl (Debröi Harslevelü 41 Kčs za láhev) je tam i Medoc (psáno ovšem bůhvíproč Medock) za 52 Kčs. A Beaujolais za 47 Kčs. Biftek s vejcem, opékané brambory a okurek (na Moravě je tato zelenina zásadně mužského rodu!) stál 18,60 Kčs, o korunu dražší byly jen svíčkové řezy na rožni s vejcem a šunkou – a samozřejmě s opékanými bramborami a okurkem. Sklenka koňaku Courvoisier stála 27 Kčs (5 cl), tedy více než nejdražší jídlo. Gruzíňák byl o polovinu levnější. S hřejivou nostalgií jsem četl názvy jako Starorežná, Hobé, Curacao (číšníci říkali zásadně „kiraso“), vermut Metropol nebo Egri Bikaver. Lístek končí upozorněním, že k součtu cen se připočítává přirážka ve výši 10%. Hledal jsem na internetu, jestli ten podnik ještě existuje, žádnou zmínku jsem nenašel. Na udané adrese sídlí asi dvacet firem, jedna z nich se zabývá stravováním, ale jelikož se nazývá Jídelna Máj, asi nepůjde o následníka trůnu. To spíš Tabarin Club. Ten asi najdu tam, kde bývalo Roxy. Jakmile pojedu do Brna, zajdu se přesvědčit.
S luxusní stravou souvisí i otázka, kterou mi položil jeden čtenář: kdo vaří prezidentovi? Odpověď bohužel neznám. Věděl jsem o několika kuchařích, kteří na Hradě vařili, ale to je už dávno a – mezi námi – nebyli to zrovna ti nejlepší v zemi.Obávám se, že ani teď není současná úroveň české „panovnické“ kuchyně na příliš vysoké úrovni.
Kdysi to bývalo jinačí. Panovníci si uměli vybrat dokonalé kuchaře. Královskou kuchyni řídil vždy člověk vysoce postavený, často dokonce šlechtic. Jeho funkce měla různé názvy, například „kuchmistr“ nebo „kuchlmistr“ nebo „arcikuchař“. V době největšího kulturního rozkvětu českých zemí, za panování krále (a římského císaře) Karla IV., byl v letech 1355-1358 na pozici Mistra kuchyně královské (tedy královským šéfkuchařem) jistý Jindřich Cigelheim. Později, za vlády Karlova syna (a římského krále) Václava IV. získal toto místo (tehdy vlastně nejvyšší kuchařský post v zemi) Jindřich Kolman z Křikavy, jehož pomocníkem byl Matěj Pařez.
V knize, kterou napsala v roce 1945 Marie Úlehlová-Tilschová a nazvala ji Česká strava lidová (prosím, nezaměňovat s KDU-ČSL), se můžeme dočíst, že nejvýznamnější gastronomickou událostí třináctého století (nejen v zemích českých, ale vlastně v celé „střední“ Evropě) byla svatba uherského králevice Bély v roce 1264. O této události píše i Palacký ve svých Dějinách národa českého. Svatbu ovšem organizoval a platil strýček nevěsty, tehdejší český král Přemysl Otakar II. Jeho neteř Kunhuta se díky tomuto sňatku stala později uherskou královnou. Svatební hostina se konala v přírodě, na pravém břehu Dunaje. Přes Dunaj byl postaven široký most jen pro tento účel, aby hosté z Rakouska měli cestu usnadněnou. Král trval na tom, aby k dispozici kuchařům byl čtyřnásobek množství, jež by stačilo plánovanému počtu hostů. Lodě přivážely maso, sýry a víno. Archivář Hronek (z jehož záznamů Palacký čerpal) napsal, že množství zde snězených kuřat bylo srovnatelné s množstvím všech vrabců a sýkorek, jež se v té době nacházely nad územím Rakouska a Moravy. Na pečení chleba se svezlo tisíc metů (přes 270 tun) pšenice. Na stole byla dokonce i žabí stehýnka! Koňské povozy svážely zeleninu a ovoce z celé Moravy, část i z Rakouska a Uher. Hostů bylo přes sto tisíc! Stany pro jejich ubytování pokryly sto hektarů luk! Nedojezené jídlo bylo pak rozdáno chudým, kteří se jím živili ještě celý měsíc!
Mimochodem: víte, že Češi konzumovali žabí stehýnka už v době neolitické? Discovery Channel přinesl v roce 2007 zprávu, že na opevněném kopci Denemark u Kutné Hory objevili archeologové 893 zadních stehenních kostí skokana hnědého, zjevně ohlodaných člověkem. V Evropě se prý tato pochoutka jedla už před pěti tisíci lety! Pralidé si je pekli na ohni přímo u rybníčků. A ještě před sto lety byla smažená žabí stehýnka v Čechách tradiční adventní pochoutkou. Ve velkoobchodě dnes zaplatíte za stovku mražených stehýnek asi 150 Kč, není to tedy drahé jídlo. Už asi propásnu poslední neděli v dubnu a nedostanu se do francouzského městečka Vittel (známého díky pramenům minerální vody), kde se už od roku 1972 každoročně koná tradiční festival „žabožroutů“ neboli milovníků žabích stehýnek. Angličané ovšem nazývají frog-eaters všechny Francouze bez výjimky, což asi nebude tak úplně přesné. Vittel leží na severovýchodě Francie v pohoří Vogéz a kraj kolem je plný rybníčků (étangs) a louží, v nichž se žábám, tedy především skokanům, daří. V kuchyni se používá skokan hnědý, skřehotavý, krátkonohý i zelený. Na jídelním lístku je tato lahůdka označována jako „grenouille cuisses“. Skokaní belles cuisses se tam upravují buďto vařením v ryzlinku nebo obalované v těstíčku a smažené na oleji. Někdy se společně se stehýnky smaží i chřest nebo slanina nebo šunka. Málokdy chybí jemně nasekaná hladká petrželka a rozetřený česnek. Labužníci z Vogéz si vychutnávají dokonce i morek z kostiček! Skokani se nejvíce loví v jarních měsících, kdy se kvůli páření shromažďují na jednom místě u vody. Mimochodem: ve Vittelu se vypráví ta pohádka o princezně, která měla políbit žabáka, trošku jinak. Princ ji nezajímal, dala si stehýnka.