Občas listuju v knížce, která byla napsána podle pamětí komorníka císaře Františka Josefa I. Ten dobrý muž se jmenoval Eugen Ketterl a pracoval v císařových službách od roku 1894 (tehdy bylo císaři 64 let) jako jeho osobní komorník. Ve svých memoárech popsal také několik zajímavých situací týkajících se jídla.
V té době byl u dvora nejvyšším kuchmistrem hrabě Wolkenstein. Ten však prý příliš labužnických vědomostí a talentu neměl. Nakonec spáchal sebevraždu, zastřelil se, protože se přišlo na nějaké nesrovnalosti v jeho kuchyňských účtech. V té době se například stalo, že v žemli, kterou dostal císař k snídani, byl zapečený šváb. Císař snídal už v pět ráno a míval vždy totéž: kávu a žemli s máslem. Nešlo-li o postní den, dopřál si šunku. V posledních létech života vyměnil kávu za velmi silný čaj. Obědval v poledne, říkalo se tomu déjeneur a byly to obvykle dva nebo tři chody. Obvykle jedl sám ve své pracovně. Polévka, hovězí maso nebo drůbež se zeleninou, případně sýr. V pět pak byl diner. Toto jídlo už bylo vybíráno z jídelního lístku, mělo více variant a císař míval i hosty – v posledních letech obvykle hraběnku Schrattovou. To byla vlastně večeře, potom už císař nic nejedl, jen někdy si dal polévkový talíř kyselého mléka, které zakusoval černým chlebem potřeným máslem. Během dne si někdy vzal ze dvou plechovek, které měl v pracovně, nějaký suchar.
Ketterl zažil ještě císařovnu Alžbětu zvanou Sissy – zemřela až čtyři roky po jeho nástupu. Ve Vídni se však vyskytovala jen málo. Většinu času trávila v maďarském zámečku Gödöllö, potom v zámku Laxenburg, nakonec v Territetu u Montreux. Jezdila tam na koni, což ve Vídni nemohla. Sissy byla anorektička, jedla jen velmi střídmě, obvykle pouze polévky, vývary z masa (hovězího, kuřecího, koroptvího a srnčího) a zeleniny. Někdy dokonce jen pila šťávu vylisovanou z čerstvého hovězího masa.
Císař se Sissy nežil manželským životem, měl pravděpodobně vždy nějaké milenky, konkrétně se ví o dvou hlavních. První prý byla Anna Nahowská, s níž měl nemanželskou dceru Helenu, která se později provdala za skladatele Albana Berga. Druhou milenkou byla herečka Kateřina Schrattová, o 23 let mladší než císař, aristokratka, matka syna Antona. Teprve s Kateřinou si císař náležitě užil lahůdek, které miloval: pravého vídeňského řízku a Kaiserschmarrnu.
Velké dvorní hostiny, které se konaly v Schönbrunnu několikrát do roka, mívaly přesný program. Nejprve se podávaly ústřice (k nim Chablis), potom polévka (k ní obvykle pivo). K předkrmům se podávalo rýnské, k rybě Bordeaux, k biftekům šampaňské, k pečeni nebo k drůbeži sherry nebo madeira, k moučníku tokajské nebo Lacrimae Christi. Ke kávě likéry. Po dezertu byly na stole ještě pralinky s obrazem císaře a císařovny.
Zajímavé bylo menu na dvorních plesích, jež se prý po léta neměnilo. Créme d´orge en tasse (krémová kroupová polévka v šálku), paštika jako překrm, ryba s majonézou, pečeně, zmrzlina.
Bratislavská židovská obec posílala každý rok císaři na sv. Martina čtyři obrovské husy, každá měla přes šest kilo. Husy však nešly do císařovy kuchyně, rozebralo si je služebnictvo.
O vídeňském řízku (Wiener Schnitzel) se už toho napsalo dost, také v mé knize Labužníkovy historky je jedna kapitola věnována jeho historii. Je to hezký příběh, v němž hlavní roli sehrál polní maršál Joseph hrabě Radecký (1766-1858), který se narodil v Čechách a měl titul hraběte z Radče. Tento významný c. & k. státník a vojevůdce byl na sklonku života guvernérem v severní Itálii. Když večeřel v benátském hotelu Danieli, ochutnal poprvé cotoletta milanese a byl unešen chutí, kterou dala řízku směs strouhanky a parmezánu. Proto ihned neprodleně poslal císaři do Vídně tajného kurýra s touto depeší: „Vaše Veličenstvo, nařiďte svému kuchaři, aby obaloval vídeňský řízek nejen v mouce a rozšlehaných vejcích, ale také ve směsi strouhanky a parmezánu, jako to dělají Italové!“ Kurýr předal depeši baronu Attemsovi, důstojníku generálního štábu - a baron okamžitě vyrozuměl císaře. František Josef I. (byl tehdy velice mladý a vládnout teprve začínal) vzal Radeckého výzvu vážně a předal ji svému dvornímu šéfkuchaři. Ten měl ještě téhož dne vyzkoušet italský recept. Avšak ouha! Kuchař neměl parmezán! Netroufal si přiznat císaři tento nedostatek a rozhodl se riskovat. Obalil maso nejprve v mouce, potom v rozšlehaném vejci a nakonec ve strouhance bez parmezánu. Osmažil řízek na přepuštěném másle (Butterschmalz) a předložil ho císaři s přílohou ve formě bramborového salátu, ovšem jiného, než jsme zvyklí: bez majonézy, pouze s cibulkou a telecím vývarem. Císaři řízek velice chutnal a prohlásil, že jej chce mít v této podobě na stole každý týden. Maršál Radecký po svém návratu vnucoval kuchaři parmezán, který přivezl z Itálie, ale když se mu kuchař přiznal, netrval už na přítomnosti sýra v trojobalu, zvláště když viděl, jak císaři řízek chutná.
Moučníku, jemuž se u nás říká „trhanec“ a v Rakousku i jinde Kaiserschmarrn (Císařův moučník, ale také Císařův blaf nebo dokonce Císařův šmejd) se původně říkalo Kaiserinnenschmarrn a oficiálně se překládalo jako „císařovnin nepovedený koláč“. Podle legendy vznikl název tak, že kuchaři, kteří jídlo připravovali, žertovali mezi sebou, že je to výrobek jeho mladé manželky Sissi, které se to prostě jen trošku nepovedlo. Ovšem Schmarren znamená spíše šmejd, brak. Později (zřejmě až po smrti císařovny) se název zkrátil na „císařův šmejd“. Jde o jídlo vydatné, nebezpečně podporuje tloustnutí. Císaři to nevadilo, císařovně ano. O přesné podobě Kaiserschmarrnu, jak byl předkládán císaři, se vedou spory. Nejspornějším místem receptu (vedle přítomnosti rumu) je kompot, případně džem. Tím se má hotový trhanec nakonec hojně pokapat. Někteří kuchaři dnes používají borůvkový džem, někteří však tvrdí, že typičtější pro Rakousko a císaře je švestkový kompot.