Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

10. prosince 2015

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je opět diskuse o pojídání hmyzu. Samozřejmě jde o samoúčelnou diskusi, která má zaujmout svou razantní nebvyklostí, opírá se především o to, že většina lidí považuje hmyz za něco hnusného. Na druhé straně je dnes už obecně známo, že některé národy (především v Africe, jihovýchodní Asii a severní části Latinské Ameriky) pojídají hmyz běžně, většinou smažený na oleji nebo na másle. Jde nejčastěji o cvrčky, mravence, larvy potemníků, moučné červy, šváby nebo sarančata. Tato gastronomie má dokonce i svůj název: Entomofagie. Její ctitelé poukazují na určitou adrenalinovou přitažlivost, ale také na zdravou alternativu této potravy. Hmyz totiž obsahuje vysoce kvalitní bílkoviny, nenasycené mastné kyseliny a proteiny. Vědci oceňují především vysoký podíl esenciálních tuků nebo minerálních látek. Proto je hmyz některými vědci považován za potravinu třetího tisíciletí, která může plnohodnotně nahradit i maso. Hmyzí delikatesy se běžně konzumují například na Sicílii, kde je za lahůdku podobnou olomouckým tvarůžkům považován ovčí sýr s živými larvami. V Thajsku můžete ochutnat běžně například šváby dušené v pikantní omáčce s kokosovým mlékem a mangem.
          Propagátorka entomofagie Marie Borkovcová říká: „Češi hmyz jedli už před mnoha lety. Zatím nejstarší tištěný údaj o vaření chroustů je z roku 1928, našli jsme ho v kuchařce paní Luisy Ondráčkové. Ale určitě toho bylo mnohem více, dodnes při výuce na univerzitách třetího věku slýchám pamětníky meziválečných i poválečných let vykládat o kulinářských lahůdkách například v podobě měkkého sýra s červy. A určitě to nejedli z hladu.“
          Jeden z českých kuchařů, který se pokrmy z hmyzu zabývá, tvrdí: „Vizuální podoba jídla je největší překážkou. Všem říkám, aby nekoukali na nožičky a očička, aby se soustředili na chuť. Ta je podstatná.“
          Nabízí se ovšem otázka, proč se hmyzu ponechává jeho původní podoba, proč se například nerozemele na prášek. Pak by přece všechny zábrany musely padnout, ne? Není to nakonec tak, že „ošklivost“ je hlavním magnetem těchto jídel?
          Česko prý patří mezi největší dodavatele jedlého hmyzu do státu Evropské unie, především pak do Nizozemí a Belgie, kde se jedlý hmyz dávno prodává i v obchodech.