Zápisník labužníka 8/4/2016

Někteří mořští živočichové jsou žádaným pokrmem labužníků. Mnoha živočichům však hrozí (i z tohoto důvodu) vymření. Například mnohopilník, mořské okurky či pyskouni obrovští (Napoleon neboli Cheilinus undulatus) jsou pochoutkou, kterou labužník dokáže ocenit, aniž by věděl, jak jsou tito živočichové ohroženi. Organizace pro záchranu živočichů World Wildlife Fund vyzvala restaurace v několika zemích, aby na svůj jídelníček raději dávaly jen takové druhy, jimž nehrozí vyhubení.

            Ohrožena je i škeble (neboli mušle), která se jmenuje oficiálně česky Dutinovka tichomořská (latinsky Panopea generosa) - je to mořský mlž zajímavého falického tvaru. V Číně se objevuje velmi často na jídelních lístcích luxusních restaurací. Lidově se tam této lahůdce říká „škeble s chobotem“. Nyní jde do módy i v USA. Američané tohoto mořského živočicha nazvali Pacifik geoduck („pacifická lepkavá kachna), což je název daleko výstižnější, než ten český – ostatně jako vždy.  Dutinovka je druh velkého jedlého mlže, je to v podstatě mořská škeble z rodu Hiatellidae. Je původem ze západního pobřeží Severní Ameriky. Anglický název této škeble je odvozen od slova Lushootseed (Chtíč-kapuce-semeno), což bylo zřejmě inspirováno právě tím falickým tvarem. Jiný výchozí název je Nisqually, což v jednom z nářečí znamená genitálie, nebo to může být také fráze znamenající „sáhnout hluboko“. Alternativní překlady: slovo Geoduck může znamenat také  „bláto kachny“, „král škeble“ nebo při doslovném překladu z čínštiny „sloní kufrová škeble“.

         Plášť samotné lastury neboli škeble se pohybuje v rozmezí velikosti 15-20 cm, avšak extrémně dlouhý krk či stvol (říká se mu také sifon) může měřit až jeden metr. Tito mořští mlži (měkkýši) jsou největšími „zahrabávajícími se“ škeblemi na světě, váží v průměru 0,68 kg v dospělém stavu, ale nejsou výjimkou ani exempláře o hmotnosti více než 6,8 kg a délce více než dva metry. Dutinovka nasává vodu obsahující plankton a filtruje ji přes svou komplikovanou síť střívek v „sifonu“. Nakonec si ponechá jen živiny, které jsou pro ni důležité – a zbytek vyvrhne. Mezi lety 1983 a 2010 se prý však někteří vědci mylně domnívali, že Geoduck je pokračovatelem zaniklého mlže Panopea abrupta (Conrad, 1849) a často o tom psali ve vědecké literatuře. Příbuzný druh Panopea zelandica se vyskytuje na Novém Zélandu a dokonce se tam od roku 1989 hojně sbírá a komerčně využívá. Nejvíc je těchto mušlí na jižním ostrově Golden Bay, kde prý bylo během jednoho roku sesbíráno až 100 tun! 

          Mlži typu Geoducks jsou prý jedním z nejdéle žijících organismů v živočišné říši. Nejstarší zaznamenané případy byly staré 168 let, ale jednotliví mlži staří více než sto let jsou pořád ještě k nalezení. Dospělí mlži mají málo přirozených nepřátel, což mělo také asi vliv na jejich dlouhověkost. Například na Aljašce je jich méně, protože tamější živočichové jako například mořské vydry (Enhydra lutris) a ryba zvaná máčka skvrnitá (Scyliorhinus canicula)  jsou schopny tyto mlže požírat.  Také mořské hvězdice (Asteroidea) mohou na dutinovku útočit, obejmout ji a požírat (vstřebávat) potom sifon dutinovky.
            Dutinovky se rozmnožují jikrami jako ryby. Samice produkuje asi 5 miliard vajíček a jejich dlouhá životnost zaručuje vysokou produktivitu. Nicméně v poslední době se přece jen vlivem škodlivých látek produkce dutinovek a životnost jejich jiker značně omezuje. Úmrtnost jiker je vyšší než kdysi. Studie Puget Sound tvrdí, že maximální doba životnosti jiker je nyní maximálně deset let, zatímco kdysi byla až 39 let.
            Hustota biomasy na jihovýchodní Aljašce je omezována také četností potápěčů, kteří se nezabývají jen sportovnímu aktivitami, nýbrž loví dutinovky i pro prodej a výtěžkem financují svou činnost. Komerční lov likviduje nejméně dvacet procent dutinovek každý rok. Totéž platí nejen o Aljašce, ale i o západním pobřeží Kanady a severozápadním pobřeží Spojených států, především o státech Washington a Britská Kolumbie. Také rostoucí počet mořských parazitů vzbuzuje znepokojení biologů. Jde hlavně o parazitární druhy Microsporidium, jejichž enormní přemnožení je důsledkem komerčního zemědělství. 

           A když už píšu o dutinovkách, měl bych se zmínit také o perutýnech. Tam jde o opačný případ. Perutýni (Pterois volitans) jsou ryby, které zhltnou téměř cokoli. Jsou to agresivní a rychle se množící predátoři. Přestože nejsou původními obyvateli Karibiku, rychle se v něm šíří. Vědci je považují za velmi vážný problém. Kromě člověka totiž nemají žádného přirozeného nepřítele. Lidé zkoušeli jejich počet omezit pomocí žraloků či murén, nyní je loví potápěči. Ryby jsou ale v rozmnožování rychlejší. Perutýni dokážou vyhubit 90% obyvatel korálových útesů, varoval Lad Akins, šéf speciálních projektů Reef Environmental Education Foundation (REEF). Nádherné ryby, jejichž domovem je Indický a Tichý oceán, se dostaly do vod Karibiku v roce 1992. Tehdy totiž hurikán Andrew poškodil soukromé floridské akvárium, ze kterého uniklo do volného moře šest perutýnů. Tamní ryby je neznaly, neměly instinkt, jak se před nimi chránit. Zanedlouho tak perutýni doslova zamořily Karibik. Testy DNA potvrdily, že všechny kusy mají jen několik společných předků. Samičky každých několik dní vyprodukují 30 až 40 tisíc vajíček (ročně dva milióny) a pohlavně zralé jsou už v roce věku. Perutýni jsou velmi nebezpeční pro ekosystém karibských korálových ostrovů. Odborníci je přirovnávají k biblickým kobylkám. Ryby a korýše požírají jako na běžícím pásu. Jeden perutýn dokáže za půl hodiny zhltnout až dvacet rybek. Navíc likvidují i ty ryby, které udržují stabilitu korálových útesů. Odborníci zoufale hledají možnosti, jak je likvidovat. Pokusy nasadit na ně žraloky nebo murény selhaly. Ryba se totiž umí perfektně bránit svými 18 barevně maskovanými bodlinami, které jsou vyzbrojené jedovými žlázami. Ty mohou způsobit problémy (dýchací obtíže, ochrnutí, křeče) i člověku, když ho ryba zasáhne. 

         Ochránci přírody vidí jako jednu z možností prosadit rybu na jídelníček. Zatím ji však nabízejí pouze některé restaurace. 

         „Je to velice žádaná ryba, má jemné, delikátní maso,” tvrdí labužníci. Komerčním lovem by se její počet přece jen omezil. Problémem je, že perutýni žijí v hloubkách kolem 60 metrů a zatím je loví pouze potápěči s pomocí harpun. V Karibiku se už organizují týmy lovců, pořádají se soutěže v jejich lovu i konzumaci. Vzhledem k rychlému a masivnímu množení perutýnů jde ale o zatím nepříliš účinnou metodu.