Na jižním okraji starého Říma, blízko řeky Tibery, v někdejším třináctém městském obvodu Aventinu, dodnes stojí pahorek zvaný Monte Testaccio. Jde o pozůstatek skládky staré dva tisíce let. Tvoří ji přes půl milionu krychlových metrů střepů ze starověkých amfor, v nichž se do nedalekých velkoskladů Horrea Galbae dovážel olivový olej pro potřeby metropole Římské říše a zde se přeléval do menších nádob. Velké hliněné amfory (o objemu 70 litrů) nasáklé olejem nebylo možno znovu použít k jiným účelům - a tak byly jejich střepy ve vrstvách ukládány na skládce. Za dobu existence skládky se na Monte Testaccio nahromadily zbytky po 53 milionech amfor.
Konzervativní odhady svědčí tedy o spotřebě olivového oleje odpovídající 20 litrům na osobu a rok. Asi 80% amfor se přiváželo z dnešní Andalusie, tehdy zvané Hispania Baetica, zbytek ze severní Afriky, hlavně dnešního Tuniska a Libye. Římští patriciové nad tímto dováženým olejem ohrnovali nos, protože za nejlepší byl považován ten ze středoitalských provincií, především z Toskánska.
A jak to vypadá s konzumací olivového oleje dnes? V Itálii je spotřeba zhruba poloviční, tedy deset litrů na osobu ročně. Španělsko má pořád suverénně nejvyšší výměru olivovníkových plantáží na světě a 85% tamní produkce pochází pořád z někdejší Hispanie Baetica. Olivovníky se tam pěstují na více než jednom a půl milionu hektarů a vylisuje se z nich 900 tisíc tun oleje (30 procent světové produkce olivového oleje) ročně. Některé olivovníky jsou staré i 350 let a vláda zakázala export těchto stromů už v roce 2006. Pěstování olivovníků dodnes dominuje Středomoří (Itálie, Španělsko, Řecko), i když olivové háje v současnosti najdete ve všech oblastech se středomořským klimatem - od Kalifornie přes Mexiko, Argentinu, Chile, Uruguay až po Austrálii včetně Tasmánie a Jihoafrickou republiku. Pro nás nejbližší oblastí je východní pobřeží Jadranu, kde se olivy pěstují už 2500 let, najdete zde velmi staré odrůdy řecké a benátské. Olivové oleje z Istrie mívaly vynikající pověst - byl to hlavní vývozní artikl statků (villa rustica), které si tady pořizovali bohatí Římané, a ještě před druhou světovou válkou byl istrijský olivový olej považován za srovnatelný s těmi nejlepšími toskánskými. V časech Titovy Jugoslávie však pěstování olivovníků na Jadranu upadlo. Poslední dvacetiletí je ve znamení velké renesance nejen v Chorvatsku, ale také ve Slovinsku (roční produkce oleje: 500 tun). Spolu s jezerem Garda a okolím Terstu v Itálii jde o nejsevernější oblasti tradičního pěstování v Evropě. Na Brači je dnes opět přes milion olivovníků, olivový olej z Cresu už má chráněné značení původu (PDO) a další produkční oblasti včetně Istrie, Krku, Korčuly a Šolty nezůstávají pozadu. Celková chorvatská produkce je s 5500 tunami za předloňskou sezonu spíše symbolická, ale olej dovedou dělat kvalitní.
V Americe je olivový olej v módě už zhruba 20 let a USA jsou dnes suverénně jeho největším světovým dovozcem, ale s litrem na obyvatele ročně odpovídá jejich spotřeba tak Rakousku nebo Německu. Vlna obliby olivového oleje samozřejmě dorazila i do Česka, ovšem s nějakým půllitrem na hlavu a rok. Jsme možná na začátku vzestupné dráhy, avšak je možné, že se konečně začne u nás vyrábět kvalitní olej z řepky – a tím olivovému oleji vzroste konkurence.