Vesnice Víska opravdu dělá čest svému jménu: je to malinká vesnice nedaleko Máchova jezera, na konci slepé cesty. Má sotva třicet čísel, avšak když přijedete na náves, žasnete. Tolik nádherných (a nádherně opravených) starých domů jste asi ještě neviděli. První zmínka o vsi je z roku 1400. Dlouho byla v majetku legendárního rodu Valdštejnů. Dnes je Víska nazvána vesnickou památkovou rezervací s cenným souborem roubených i zděných patrových staveb z 18. a 19. století. Je odtud vidět Bezděz, vládne tu klid a mír. A mají tu i jednu raritu: rodný dům věhlasného loupežníka Wenzela Kummera, zvaného v Německu Böhmischer Wenzel a v Česku Bimšvenc. Tento muž (česky Václav Kumr) je slavný hlavně v Německu (jako jeho krajan Karásek, taky Čech, není tedy divu, že se Němci na Čechy dívají poněkud s nedůvěrou, když dva nejslavnější němečtí loupežníci byli Češi), loupil totiž hlavně v Sasku. Byl nemanželským dítětem, proto si po celý život vysloužil hanlivou přezdívku Webrův Vašek (podle svého skutečného otce, jenž byl panským mušketýrem). Brzy se stal dezertérem, pytlákem, násilníkem, rváčem a zlodějem. Vedl tři tlupy a měl na svědomí mnoho loupeží, údajně však žádnou vraždu. Zatčen byl až v květnu 1798 v Doksech (na základě udání) v hospodě Na šancích. Potom byl 20 let vězněn. Asi desetkrát z vězení uprchl, byl však vždy znovu zajat. Nakonec byl propuštěn a jeho rodná obec ho musela živit jako obecného chudého. Každý den spal a jedl v jiném domě. A v roce 1843 zemřel (ve věku 76 let) za pecí ve stavení sedláka Šafránka čp. 3. Kummer byl údajně jednou z literárních předloh pro postavu "strašného lesů pána" v Máchově Máji. Je to velice pravděpodobné. Mácha se totiž mohl s Kummerem setkat i osobně, protože v době jeho návštěv Doks byl tento vysloužilý loupežník ještě naživu a rád prý po hospodách vyprávěl o svém dobrodružném životě. Kummer však nebyl vzorem pro postavu otcovraha, tím byl jakýsi Hynek Schiffner z nedalekých Doks. Kromě Máje byl Kummer prý rovněž inspirací Karlu Sellnerovi při psaní pohádky o Petrovských loupežnících.
Proč píšu o loupežníkovi v gastronomické rubrice? Důvod je prostý: navštívil jsem nedávno Vísku na pozvání mého přítele Rolanda Heiny (který nyní bydlí v Kummerově rodném domě a provozuje ve Vísce v dalším domě dokonce miniaturní Kummerovo muzeum) a který uspořádal malé setkání při příležitosti výročí - 250 let od Kummerova narození. A při příležitosti této návštěvy jsem měl možnost zažít několik zajímavých labužnických objevů. Jednak je zde slavný Vísecký pramen, pocházející ze 17. století: je vytesán do skály a produkuje úžasně chutnou a čistou vodu. Za druhé: přítomná společnost česko-německá mohla nejen vyslechnout báječné hudební produkce (zvláště niněrista Jirka Wehle se mi líbil), ale také ochutnat některé domácí dobroty, všechny z místních zdrojů a místních surovin, včetně selat, ořechů a ostružin.
A zatřetí: cestou zpět do Prahy jsme se zastavili v Lobči u Mšena a ochutnali v místním (úžasně opraveném a znovuuvedeném do provozu) Parostrojním pivovaru nejen skvělé pivo Ležák, ale také překvapivou pivní pálenku.
Dovoluji si na tomto místě spojit loupežníkovo výročí ještě s jinou událostí, která se odehrála téměř ve stejné době, kdy se Wenzel Kummer narodil – a my tedy dnes také slavíme přibližně 250 let od tohoto okamžiku. Inu, v Paříži byly otevřeny dva první veřejné podniky toho typu, jemuž se dnes říká "restaurace". Do té doby fungovaly v Paříži pouze krčmy, tedy výčepny nápojů. Jídelny nebyly povoleny. Tu první jídelnu otevřel jistý Boulanger a svůj podnik poprvé nazval slovem Restaurant. Mělo to znamenat něco jako Občerstvovna, místo určené k restaurování těla, organismu. Boulanger byl původně kavárník (ne tedy Pekař, jak by se mohlo z jeho jména soudit) a svou Občerstvovnu otevřel v pařížské Rue de Poulies (kousek od Louvru, dnes je v těchto místech Rue de Louvre). K nejoblíbenějším pokrmům z jeho jídelního lístku patřily prý jehněčí nožičky v bílé omáčce (pieds de mouton à la sauce blanche). To je ovšem záhada. V té době totiž platila zásada, kterou přísně střežili zástupci Corporation des traiteurs (sdružení zásobovatelů), totiž že v krčmách se nesmí podávat složitější pokrmy jako například ragú, omáčky a mísy s masem. Existovaly sice tržnice (například Les Halles založená v roce 1183 králem Filipem II. Augustem), avšak tam se u stánků prodávaly pouze nejjednodušší pokrmy. Boulanger se tomuto nařízení nějak šikovně vyhnul a mně dodnes není jasné, jak. Ihned po Boulangerovi otevřel jiný pařížský podnikavec jménem Mathurin Roze de Chantoiseau v Paříži podobný podnik, byla to polévkárna. Polévky bylo možno beztrestně prodávat, ovšem název Restaurant převzal Chantoiseau od Boulangera a název se chytil. Diktatura zásobovatelů padla, možná to bylo i vlivem pozdější revoluce. A později vznikla první bistra. A první luxusní skutečné restaurace, jako například Grand Vefour přímo v Palais Royal. Už předtím byla sice v Benátkách otevřena (v roce 1720) legendární a dosud fungující kavárna Florian – a později v roce 1725 byla v Madridu otevřena restaurace Sobrino de Botín (v Calle de los Cuchilleros), která rovněž funguje dodnes, avšak za start “běžných” restaurací je považován věhlasnými aristology právě onen okamžik před 250 lety. K tomu skromně připomeňme, že v roce 1499 (tedy přibližně v době, kdy Kolumbus objevil Ameriku) byl v Praze zahájen provoz pivovaru U Fleků.