Nejznámějším zástupcem kategorie dovářených (dušených) šunek je naše Pražská šunka. Pod názvem Prague Ham či Prager Schinken ji najdete na jídelních lístcích celého světa. Jak tento unikát vznikl? Pražský řezník a uzenář František Zvěřina prý v roce 1857 jako první naložil, vyudil a následně dovařil celou vepřovou kýtu. A tento výrobek nazval Pražská šunka. Protože tato šunka byla vyrobena v Praze z masa českých prasat. Zvěřina sice svou šunku vystavil na tehdejší velké gastronomické výstavě, avšak nepožádal o ochrannou známku ani jinou průmyslovou ochranu. Proto pak brzy začali pod názvem Pražská šunka vyrábět podobný produkt další pražští i mimopražští uzenáři v Čechách, ba dokonce i v Rakousku. Následně se začala tahle šunka vyrábět dokonce i ve Francii, Itálii a USA, kde se i dnes díky absenci ochranné známky často nabízí pod názvem “pražská šunka”. O ochrannou známku nepožádal ani Antonín Chmel, který potom vyráběl Pražskou šunku ve velkém. Jan Chmel, karlínský uzenář, pražskou šunku vyráběl od 70. let 19. století. Antonín Chmel, velkouzenář, podnikal od roku 1879, založil a postavil slavnou továrnu na vinohradské Zvonařce a jako první začal pražskou šunku vyrábět průmyslově. Pražská šunka se začala prodávat nejen v podobě kýty, nýbrž i v konzervě typického vejčitého tvaru. Vznikl zajímavý výrobek, tzv. „Bohemia Prague Ham – Canned Meat Product“, který firma už mohla exportovat do USA, Kanady a Austrálie a dalších zemí. Josef Chmel z Královských Vinohrad pokračoval ve výrobě cca od roku 1900. Jejich příbuzný Václav Chmel začal prodávat Pražskou šunku i v Karlových Varech. Vinohradská usedlost Zvonařka, která leží v hustě osídlené části Prahy 2, byla po mnoho let „rodištěm“ Pražské šunky. Dnes je v této budově hotel Le Palais.
Pražská šunka si pro svou lahodnou chuť brzy našla odbyt ve světě: zpočátku především ve Vídni. Následovala Budapešť, Berlín a další evropské metropole. Ottův slovník naučný z roku 1907 uvádí firmu Chmel jako "největší českou továrnu na zboží uzenářské". Koncem dvacátých let zaměstnávala továrna již 206 dělníků, 30 úředníků a měla celkem deset filiálních poboček a prodejen. Úspěšně přečkala i hospodářskou krizi.
Přestože zástupci firmy vedli na přelomu 19. a 20. století mezinárodní soudní spory o značku Pražská šunka, jejich snahy byly neúspěšné. Tehdy ještě nebylo právo „autorské“ ve světě na takové výši. Na území „první republiky“ se však dařilo postihovat uzenáře, kteří za Pražskou šunku vydávali výrobek, který prokazatelně nebyl vyroben v Praze. Avšak během německé okupace se vinou zavedení přídělového systému potravin výroba Pražské šunky zastavila. Vlivem poválečných událostí, další změnou režimu a spuštěním železné opony byla devastace pracně vybudované výrobní technologie a likvidace systému tradičních obchodních vazeb prakticky dokončena.
V období budování socialismu byly všechny uzenářské firmy znárodněny a to postihlo i Pražskou šunku. Od roku 1950 Zvonařka připadla národnímu podniku Masna, ze kterého se později stal závod Státní masný průmysl Zvonařka. Chmelova speciální pražská šunka zanikla. Nyní je obalena pouze aspikovou polevou. Co zůstalo zachováno, je název a konzervy vejčitého tvaru. Tato konzerva se prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Koospol prodávala i do ciziny a šla dobře na odbyt. I přes obrovský nárůst výroby firma nestačila dobové poptávce. Proto v roce 1977 po otevření jednoho z největších masokombinátů v ČSSR, Masokombinátu Písnice u Prahy, začala se vyrábět i tam. Dnes je v areálu bývalého masokombinátu Písnice asijské tržiště. V devadesátých letech se zánikem Koospolu a.s. (a mnoha velkých masokombinátů včetně Písnice) exporty skončily.
Po roce 1989 sice nastala určitá renesance “pražské šunky”, avšak její kvalita a chuť je závislá od výrobce, od plemene prasat a krmení. V devadesátých letech se otevřel trh a s nástupem nových technologii celá řada masokombinátů a zpracovatelů masa skončila. Dušenou pražskou šunku začala vyrábět ve velkém a v oválných konzervách exportovat Masna Studená, později zprivatizovaná Agrofertem Andreje Babiše, ve výrobnách jako jsou Kostelecké uzeniny a Krahulík, tedy mimo Prahu. Prasata, z jejichž masa se „šunka“ vyrábí, jsou přivážena většinou z Polska.
K pražské šunce tradičně patří nastrouhaný křen, kremžská hořčice, znojemská okurka - a zapíjí se dobrým pivem, případně i vínem. Kvalitní šunka samozřejmě nemůže být levná. Nejlepší pro její výrobu jsou česká šunková prasata krmená jemným pšeničným šrotem a plnotučným mlékem. Dlouhou tradici má šunka od kosti prodávaná v Uzenářství Hynka Cibulky v Perlové ulici u Uhelného trhu. Bohužel většina šunek, vydávaných za Pražské (například u stánků na Staroměstském náměstí, kde naivní cizinci kupují kusy masa upečeného nad žhavým dřevěným uhlím) nemá s pravou Pražskou šunkou nic společného. Pražský solidní gastronomický podnikatel Tomáš Karpíšek sice koupil od dědiců firmy Chmel originální recept a pokusil se ho prosadit u soudu jako dokument opravňující ochrannou známku, avšak lobby mocných velkopodnikatelů jeho návrh smetla ze stolu. Takže na rozdíl od dalších světově známých šunek, jako jsou Parmská, Ardenská, Bayonská, Holštýnská, Vestfálská, Švarcvaldská, San Danielle, Jamón Iberico (Pata Negra), Jamón Serrano atd., je ta Pražské stále bez apelace – kontroly kvality a ochrany práv výrobce. Ministr Jurečka se vymlouvá, že není v jeho moci to změnit.