Dnes to bude trošku smutné: na věčnost mi totiž odešel jeden z nejlepších kamarádů, fotograf Josef Rakušan. Bojoval v poslední době s několika mrtvicemi, nakonec ho sklátil kolaps během návštěvy v Praze (žil natrvalo v Bavorsku), krátce po společné večeři (Pepa byl velký labužník), kterou jsme uspořádali v kavárně Platýz ve vídeňském stylu, Pepa měl Fiaker Gulasch, jeho manželka Lída Wiener Schnitzel. V létě jsme podobnou večeři uspořádali v Luka Lu, nejlepší pražské restauraci „jugoslávského“ stylu, naproti Tyršovu domu. Tam nám Veso Djorem předložil báječné pečené papriky plněné sýrem a pečenou chobotnici, taky slávky „na buzaru“ a pljeskavici. Navzdory svému příjmení byl Pepa velký Čech a miloval především českou kuchyni. Ale byl také světoběžník, projel skoro celý svět včetně Číny a Orientu.
Takže, když dovolíte, vzpomínám v této chvíli na Pepu Rakušana především jako na labužníka. A připomenu tedy v této souvislosti jeho oblíbené restaurace, kavárny a pivnice: U černého vola na Hradčanech byl jedním ze zakládajících štamgastů, často zašel do „čajovny“ na Národní třídě (ona to není čajovna, nábrž denní bar, avšak říkáme mu tak, protože vedle se prodává odjakživa čaj), dále pak do Café Kamzík v Kamzíkově uličce. V poslední době byl odkázán na vozík, takže mohl jen do hospod zařízených „bezbariérově“.
Občas jsem za ním jezdil do Bavorska, nejprve do Mnichova, kde jsme obráželi jeho oblíbené Biergarten (naučil mě pít Weissbier), ráno jsme si dávali v pivnicích pravý Weisswurst, který se nesmí dožít poledního zvonění (uměl ho zručně zbavit střívka a jedl ho výhradně s pravým bavorským preclíkem), poprvé jsem s ním taky ochutnal pravá bavorská, na pivu pečená vepřová žebírka (Echte Bayrische Schweinerippchen): myslím, že to bylo kdesi ve Schwabingu, možná v Café Reitschulle, tam jsme jednou byli spolu určitě, dodnes si vzpomínám, jak jsme během jídla koukali do haly na krasavice natřásající se v sedlech. Hodně času jsme spolu strávili na Viktualienmarktu, tržišti plném stánků se zeleninou, ovocem, uzeninami, sýry. Tam jsme většinou pili místní lehké bílé víno. A potom, když přesídlil do Kandlbachu, půvabné bavorské vesničky docela blízko českých hranic u Železné Rudy, baštili jsme třeba v Passau (taky Weisswurst s preclíkem a Weissbier) nebo v malých vesnických hospůdkách v okolí.
V osmdesátých letech, když byla Pepova manželka Lída považována za jednoho z největších nepřátel Československa (vysílala komentáře na Svobodné Evropě), vídali jsme se málokdy. Ale těsně po sedmnáctém listopadu jsme už v Mnichově večeřeli se spoustou přátel (byli mezi nimi například Pavel Pecháček, spisovatel Jan Novák, Martin Štěpánek s Jarkou Tvrzníkovou, Yvonne Přenosilová a další) pravou českou svíčkovou na smetaně s pravým českým houskovým knedlíkem! Měli byste vidět, jak se dámy, tehdy držící většinou hubnoucí dietu, nacpaly touto lahůdkou!
Pepa ovšem sám rád a velmi dobře vařil, takže jsem často byl pozván na večeři k němu domů. Jednou dokonce došlo k sázce. Tři kuchaři měli připravit správné italské Ossobuco. Tedy zadní telecí koleno uříznuté napříč, s morkovou kostí uvnitř masa. Jedním ze soutěžících byl Pepa, druhým moje manželka Eva, třetím manželka našeho přítele Ivana Steigera, rovněž Eva. Porotců bylo několik, jedním z nich byl Bořek Šípek. Byla to skutečně bitva se vším všudy, nakonec sice těsně zvítězila Eva Poštulková (vařila podle receptu pana Ciprianiho z restaurace Harry´s Bar v Benátkách), avšak Pepa a Eva Steigerová předložili rovněž výtečné lahůdky. Pamatuju si, že došlo ke sporu, jestli Ossobuco doprovázet Gremolata, pasta z dobrého másla, roztřeného česneku, jemně nasekané hladké petrželky a citronové kůry. Gremolatu totiž přidávají k hotovému Ossobucu spíše Miláňané, kdežto Pepa dělal spíše Ossobuco benátské, stejně jako Eva Poštulková. Pepa Gremolatu nedal, zato přidal milánské rizoto, kdežto Eva jako přílohu volila polentovou kaši, avšak Gremolatu nabídla. Já osobně jsem se porotcování z pochopitelných důvodů vzdal, jenže Bořek Šípek prosazoval názor, že benátské Ossobuco (do něhož se přidává méně rajčat, zato více hub) je dostatečně morkové a tudíž rizoto s přidaným morkem (což je typický milánský recept) se k němu spíše nehodí.
A ještě jednu labužnickou vzpomínku na Pepu Rakušana musím připomenout: vášnivě rád pekl zvěřinu. Měli jsme spolu dlouholetý spor. Já jsem přesvědčen, že daněk nesnese moravskou prorostlou uzenou slaninu. Dávám přednost bílému špeku. Pepa naopak trval na prorostlé. Nikdy jsme se v tomto ohledu neshodli. A už se bohužel neshodneme.
Dnes jsme tedy Pepu pochovali na břevnovském hřbitůvku. Leží vedle svých kamarádů Karla Kryla a opata Opaska. Budiž mu země lehká.