Má „islománie“ něco společného s gastronomií?
Přemýšlel jsem o tom, jestli na ostrovech (tedy těch menších) existuje něco jako typická strava. Jestli se tam jí něco zásadně odlišného než v suchozemí.
Samozřejmě chápu jako zcela jasný onen rozdíl mezi středozemím a mořským pobřežím. To my Češi a Moravané známe lépe, než kdokoli jiný. A jako jasné se mi rovněž jeví rozdíly mezi teplým a studeným podnebím. Chápu tedy rozdíly mezi Barbadosem a Islandem. Jenže co jiné rozdíly? Jak se jí například v krajích umístěných na stejné rovnoběžce, avšak ne stejně vzdálených od moře? Jaký je třeba rozdíl mezi Madridem a ostrovem São Miguel na Azorech? Někteří světoběžníci hovoří o tomto ostrově jako o pozůstatku legendární Atlantidy. Vím, že obyvatelé toho azorského ostrova se živí pěstováním ananasů, hroznového vína, citrusů a cukrové řepy, pěstují také čaj jako jediní v Evropě. Mluví se tam portugalsky a zřejmě i oblíbené pokrmy jsou spíše portugalské. Kokosové ořechy, mléko a sýry jsou zde běžnou potravinou. Typickým jídlem jsou například açordas - silné česnekové polévky zahuštěné kusy křupavého domácího chleba. Ty se však vaří i ve středním Portugalsku, tedy daleko od moře. Na Azorách je v nich víc mořských plodů, kdežto ve středozemí prý víc vepřového masa.
Ana Taveira, známá kuchařka z ostrova São Miguel říká: „Nepoužíváme moc koriandru, kari nebo skořice. Používáme víc pálivého koření. Naše jídlo je jednoduché a vydatné.“
Azorskou raritou je Sopa de couves, ostrovní verze portugalského národního jídla Caldo Verde. „Sopa de couves je na Azorách jiná než na pevnině,“ vysvětlují kuchaři. „Používáme více brambor a neloupeme je. Nekrájíme zeleninu na tenké proužky. Přidáváme červené fazole, šunku nebo hovězí hřbet a plátky klobásy Choriço.“
Bacalhau (sušená solená treska) byla odjakživa běžnou potravou námořníků i ostrovanů. Na zdejším vzduchu se dobře sušila a vydržela celý rok, aniž by musela být dále konzervována. Dnes je Bacalhau oblíbená na celém světě. Azořané znají 365 receptů, jak ji upravit. Na každý den v roce jedna možnost.
Avšak přesto, kde žijí na ostrově, kuchaři ze São Miguel tvrdí, že kromě tresky je nejčastějším jejich materiálem porco (vepřové maso). Před Vánocemi se zde dokonce konají velkorysé zabijačky Matança de porco.
Ostrov Rhodos leží v Egejském moři a patří Řecku. Známé heslo Hic Rhodos! Hic salta! (Nezáleží na tom, jak vysoko jsi skočil na Rhodosu, tady je teď Rhodos, tady skákej!) se říká každému, kdo se nepřiměřeně chlubí minulými zásluhami a úspěchy.
Rhodos byl mnoho let pod nadvládou Turků a Italů a historie vysvětluje turecké a italské vlivy včetně gastronomických, proto se zde vaří jak řecky tak turecky, ale i italsky. Durrell popisoval poválečnou atmosféru na Rhodosu jako „poitalštěnou“. K téměř každému pokrmu se přikusuje placka pita, nekvašený chléb. Jako oblíbený dezert slouží rizogalo – studený rýžový pudink s citronem a skořicí a také jogurt s výborným rhodským medem. Dnes labužníci tvrdí, že na Rhodosu se dělá nejlepší gyros, což je vlastně turecký Döner kebab. Tento je zásadně z jehněčího masa. Za ochutnání stojí také chobotnice, ale vždy jen v malých hospůdkách, nikdy v hotelových restauracích! Vynikající je divoce rostoucí majoránka, o které píše Durrel v knize Setkání s mořskou Venuší. Jedna veselá historka: Durrell na Rhodosu vydával noviny a ty se prodávaly velmi dobře, i když je většina kupujících vůbec nečetla, byli totiž negramotní. Noviny si kupovali, aby měli do čeho balit ryby, které si koupili na trhu.
Když jsem psal tento Zápisník, musel jsem si chtě nechtě uvědomit, že možná i já jsem tak trošku Islomaniak. Vždyť jsem trávil (a velmi rád) hodně času na ostrovech už od nepaměti. Mám moc rád například karibické ostrovy Barbados a Union Island, u něhož si místní borec Janti udělal z mušlí malý ostrůvek s barem zvaný Happy Island. Ale nejvíc času jsem určitě strávil na ostrůvku jménem Crveni otok nedaleko Rovinje na Istrii, nyní v Chorvatsku. Jsou to vlastně dva ostrůvky, spojené hrází. Jeden se jmenuje Sveti Andrija a je na něm luxusní hotel Istra včetně depandance Dvorac a několik restaurací a barů - a druhý se jmenuje Maškin, kde je pouze nudistická pláž a restaurace. Na Andriji lze vidět pozůstatky starých staveb z doby římského osídlení, je tu zřícenina předrománského kostelíka. Od 6. do 13. stol. působil na ostrově benediktinský klášter založený za ravennského exarchátu. V 19. stol byly části klášterního komplexu obnoveny a zakomponovány do vily barona Hütterodta, která byla potom upravena na hotel Dvorac. Jsou zde také tenisové kurty, jachtařská škola a potápěčská základna. Crveni Otok byl prohlášen za chráněný přírodní výtvor.
Dnes už to samozřejmě není na Crvenom otoku jako kdysi. Turistický průmysl mu dal hodně zabrat. Před čtyřiceti lety jsme lovili holýma rukama mořské raky, z kamenů tahali datlovky a maso mořských ježků jsme na začátku září jedli syrové, hned po vytažení z vody, stejně jako mušle srdcovky a jakubky. Kamarád Ante, který vařil ve své krčmě nad přístavem, nám pekl ryby, jen pár minut předtím přivezené rybářem z širého moře.