Ve filmu Annie Hallová, který Woody Allen nejen napsal, ale i režíroval a hrál v něm hlavní roli, se jedna ze scén týká vaření živého humra. V domku na pláži se Alvy (Woody Allen) se svou přítelkyní Annií Hallovou (Diane Keatonová) pokoušejí dostat do hrnce s vařící vodou živé humry. Není to moc vtipné – na rozdíl od jiných scén ve stejném filmu – a někomu to může připadat dokonce dosti primitivní: Alvy se humra bojí a Annie ho chce fotografovat.
Podobná scéna se odehrává ve filmu Julie and Julia režisérky Nory Ephronové (2009), kde v jedné scéně Julie, amatérská kuchařka a obdivovatelka slavné televizní kuchařky Julie Childové, hází do hrnce s vařící vodou tři humry. Je to scéna komická, protože Julie se humrů bojí a má pocit, že se snaží vylézt z hrnce ven. Shodí dokonce pokličku.
Házení živého humra do vroucí vody je skutečně komické téma, že?
Julia Childová v jednom svém pořadu vařila humra pode tradičního receptu Lobster Thermidor: uvařila nejprve humry společně s bílým vínem, cibulí, karotkou, celerem, petrželkou, bobkovým listem, tymiánem, pepřem a estragonem. Na pánvi přitom opekla plátky žampionů na másle, pokropila citronovou šťávou a osolila. Na jiné pánvi rozehřála máslo, udělala jíšku a rozředila ji smetanou. Na další pánvi zahřála vaječné žloutky, zředila je hořčicí a šlehačkou, opepřila. Potom uvařené humry rozpůlila, mírně na řezu osmahla na másle a potom servírovala tak, že na každý řez dala osmažené žampiony, smetanovou jíšku a vaječnou omáčku. To pak ještě posypala strouhaným parmezánem a pokropila koňakem.
Srovnáme-li tento recept s receptem Homard Thermidor, uvedeném v knize nejlepších receptů legendárního Paula Bocuseho, jednoho z nejlepších šéfkuchařů všech dob, najdeme několik rozdílů. Bocuse vaří humra pouze ve slabém solném roztoku, potom ho rozporcuje, osolí a opepří, na oleji osmaží všude na řezu a pak ještě i lehce zapeče v troubě. Ve smetanové omáčce rozšlehá vaječné žloutky a hořčici. Nakonec ještě přidá holandskou omáčku nebo omáčku Mornay a polije oběma omáčkami každou porci zapečeného humra. Jedl jsem to a bylo to vynikající. Humra podle receptu paní Childové jsem neměl možnost ochutnat. Možná ho zkusím někdy udělat sám.
Američané mají ovšem s humry problémy nejen praktické. Také jazykové. Oficiální název je totiž Lobster (Homarus americanus nebo Homarus vulgaris), avšak stejný oficiální název má v angličtině také langusta (Palinurus vulgaris). A ti dva tvorové opravdu nejsou stejní, dokonce ani chuťově a cenově. Humra poznáte snadno podle toho, že má dvě mocná klepeta. Kdežto langusta klepeta nemá, jen mocné vousy. Maso langust je sladší a ne tak pevné jako maso humrů. Humři žijí ve studených vodách (v Evropě nejčastěji v průlivu La Manche, v Americe v jezerech ve státu Maine. Langusty žijí v teplých vodách Floridy nebo Středozemního moře. Jestliže si chcete v USA objednat v restauraci humra, vždycky musíte připojit slovo Maine: Lobster from Maine. Jinak vám přinesou langustu.
Humr americký je nejbližším příbuzným humra evropského. Je rozšířený v severozápadním Atlantiku, v celém areálu rozšíření se také intenzivně loví. Od evropských příbuzných se humr americký odlišuje jen málo. Jeho klepeta jsou širší, poznávacím znakem je trn na spodní straně čelního rohu – humr evropský má spodní stranu čelního rohu hladkou. Jedinci dorůstají do délky maximálně 65 cm. Humr americký se běžně dováží do Evropy, chutí se vyrovná humrovi evropskému. Jemné maso je vhodné k vaření, smažení a grilování.
Humr evropský (francouzsky Hommard, německy Hummer, italsky Astice nebo Carlo, španělsky Bogavante, portugalsky Lavagante, turecky Istacoz, chorvatsky Hlap) je rozšířený také v severovýchodním Atlantském oceánu. Ve Francii, Španělsku a na Helgolandu se humři chovají v akvakulturách, produkce většího rozsahu se zatím nezdařila. Humr evropský má velká, široká klepeta. Zbarvení těla je tmavé, částečně modré. Tento druh humrů dorůstá do délky maximálně 60 cm a dosahuje hmotnosti 5-6 kg. Jedinci se mohou dožít věku přes 60 let. Většinou se loví humři o délce 25-50 cm. Maso je velmi lahodné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, smažení nebo grilování, chuť masa by se neměla překrývat silným kořením. Vařené a zmražené humří ocasy se hodí na přípravu studených předkrmů, salátů a koktejlů.
Humr novozélandský se vyskytuje pouze kolem Nového Zélandu, žije v hloubkách od 120 do 700 metrů. Má silnější ostny na hřbetním krunýři za očima. Obě klepeta jsou stejná. Na segmentech zadečku se nacházejí tenké, výrazně červené příčné pruhy, také zbarvení těla je kontrastnější. Humr novozélandský se do Evropy dováží jen mražený.
Humr severský je rozšířený v severovýchodním Atlantském oceánu, vyskytuje se téměř v celém Středozemním moři. Humr severský se loví v Severním moři, u pobřeží Anglie, u atlantského pobřeží Francie, Španělska a Portugalska, ve Středozemním moři a v Jaderském moři. Běžně se v těchto zemích prodává na rybích trzích, ne však živý – je velmi choulostivý. Humr severský má ve srovnání s krevetami silně vyvinutou přední část těla. Na rozdíl od krevet má stabilní články krunýře, na bocích ukončené ostrým hrotem zahnutým směrem dolů. Charakteristickým znakem humra severského jsou protáhlá, štíhlá klepeta a růžové zbarvení těla. Jedinci dorůstají do délky 25 cm, většinou měří 10-20 cm. Ve střední Evropě se prodávají čerství i mražení. Rychle se kazí, při nákupu je třeba být opatrní. Čerství mají růžovou barvu a téměř průhlednou svalovinu. Pokud leží v prodejně déle, zbarvení těla přechází do oranžové a maso není průhledné. Pokud trupový krunýř dvakrát nebo třikrát mírně ohneme proti zadečku a cítíme nepříjemný rybí zápach, nejedná se o čerstvého humra.
Jeden velice známý hollywoodský film se jmenuje Lobster (Humr), byl natočen v roce 2015 režisérem Yorgem Lanthimosem s Colinem Farellem v hlavní roli a získal dokonce cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes. Je to drastická utopie o muži, kterého opustila žena a on léčí své deprese v hotelu, kde pacient, který se nevyléčí, stane se zvířetem dle vlastního výběru. Muž zvolí humra. Takže s gastronomií tento film nemá nic společného.