Ve všech knihách o Marlene Dietrichové je o tom guláši zmínka. Většinou však chybí podrobnosti, natožpak přesný recept. Marlene prý svůj guláš vařila vždy, když chtěla na svou stranu někoho získat, ať už muže nebo ženy. Několik pamětníků dokonce tvrdilo, že z vaření a podávání tohoto guláše vytvořila jakýsi druh svádění.
Podařilo se mi z několika pramenů složit nejpravděpodobnější recept: nejprve kousky hovězího masa (pravděpodobně z kližky, ale není to jisté) podusila naprosto jednoduše na vodě. Teprve po chvíli přidala nakrájenou cibuli (poměrně hodně), mletou sladkou nepálivou papriku (také poměrně hodně) a rozetřený česnek. Co je zajímavé: přidala ještě mletý kmín, dokonce stejné množství jako papriky. Zbytek byl už jen mletý pepř a sůl. Ale nakonec, do téměř hotového guláše, zamíchala ještě velkou polévkovou lžíci rajčatového protlaku. Dál už guláš nevařila, jen promíchala a nechala na okraji plotny.
Většina Marleniných životopisců tvrdí, že herečka ten svůj guláš nazývala výhradně „maďarským“ a podávala ho prý obvykle s vařenými těstovinami, nejčastěji s těmi, jimiž jsme u nás kdysi říkávali „sekané potrubí“. Tím gulášem prý herečka velmi okouzlila režiséra von Sternberga, který jí v Hollywoodu pomohl ke slávě.
Její dcera Maria Riva ve svých pamětech vzpomíná, že její matka střídavě hubla a hned potom zase vášnivě jedla velké množství jídla, například plněné zelné listy nebo dokonce tlusté krajíce černého chleba pomazané husím sádlem. Z jídel, která Marlene sama vařila, chutnaly její dceři nejvíce dušené ledvinky na hořčičné omáčce. Avšak pokaždé, když píše o nejoblíbenější lahůdce režiséra Josefa von Sternberga, tvrdí, že to byl Beef Stroganoff. Takže žádný maďarský guláš. Ovšem jindy píše o matčině oblíbeném maďarském guláši s širokými nudlemi, nespojuje však tento pokrm s režisérem Sternbergem.
Dietrichová prý měla ještě dva další oblíbené recepty: jablečný štrůdl a míchaná vajíčka. Ta se od běžného postupu lišila tím, že Marlene je před smažením vydatně našlehala. A podávala je s avokádem a čerstvými rajčaty. Ale nejčastěji jedla čistý kuřecí vývar, protože věřila, že prospívá jejímu zdraví a že se po něm hubne. Jestliže přišli na návštěvu němečtí přátelé, vařila prý „německou večeři“: nejprve pivní polévku, potom játrové knedlíčky s omáčkou a nakonec plněné zelné listy.
Její dcera Maria ve své knize také prozrazuje, že Marlene svedla spisovatele Williama Saroyana. Prý si o „to“ řekl a ona nedokázala odmítnout. Tato informace je velice překvapivá, protože o Saroyanovi se všeobecně tvrdilo, že ho více než ženy zajímá hazard. Ani Marlenin guláš ho nemohl okouzlit, protože prý jedl pořád jenom chilli con carne.
S herečkami coby kuchařkami to není snadné. Až na některé výjimky (u nás například Jiřina Šejbalová, Vlasta Fabianová nebo Jiřina Bohdalová) se kuchyni spíše vyhýbají. Některé přistupují k vaření dosti originálně.
Například Marilyn Monroe, když byla přinucena svým manželem (což byl tehdy slavný basebalista italského původu Joe di Maggio), aby se naučila dělat pastu, tedy pravé italské těstoviny, téměř vždy těstoviny převařila. Než ji naučil vařit špagety al dente, tedy „tak akorát“, trvalo to pár měsíců. Potom však Joe svou manželku vyprovokoval, aby udělala domácí italské nudle. Marilyn to vyřešila originálně: sušila je fénem.
Když se potom vdala za dramatika Arthura Millera a přijala židovskou víru, učila ji Arthurova matka, vynikající kuchařka, vařit pokrmy, které byly v jejich rodině pokládány za ryze židovské: například Gefilte fish (plněné kapří maso), knedlíky a boršč. Knedlíky byly ovšem zřejmě macesové, jen s vejci, nebo bramborové s macesovou moukou. Pokud jde o boršč, byl to zřejmě haličský boršč (Millerovi rodiče pocházeli z haličské Radomyšle), jehož základem je hovězí maso, zelí, červená řepa a husí sádlo.
Když už píšu o Marilyn, nedá mi to, abych neupozornil na jednu drobnost, která není tak známá.
Většina z nás zná Marilyn Monroe z filmu Někdo to rád horké. Část děje tohoto filmu se odehrává na Floridě, v luxusním hotelu. Tyto scény však nebyly natáčeny na Floridě, nýbrž v Kalifornii, poblíž (asi 8 kilometrů) San Diega u mexických hranic. To místo s bizarním celodřevěným hotelem (postaveným v roce 1887) se jmenuje Coronado a dodnes se tam můžete ubytovat. A dát si v hotelové restauraci třeba vynikající humry z Maine. Hotel nese dodnes název Del Coronado. V celém filmu se však neobjevuje téměř žádná scéna s jídlem. Vysvětlení je prosté: režisér Billy Wilder v době natráčení trpěl bolestivými bolestmi žaludku a musel držet naprostou dietu, tedy v podstatě hladovět. Proto nesnesl pohled na jídlo a na lidi, kteří jedli. Pít se však před ním mohlo. Hlavně šampaňské. Marilyn však pila v tomto filmu také koktajl Manhattan.
Avšak receptů nazvaných podle tohoto filmu (Some Like It Hot) je nepřeberné množství. Většinou jde o koktajly patřičně pálivé a ostré. Vyšlo dokonce i několik knih takto nazvaných a obsahujících „horké“ recepty. Nejslavnější z nich pochází z jižní Asie a je to úprava fazolí v kokosovém mléce, česneku, zázvoru a spoustě pálivého koření.