Král Ludvík XIV. (1638-1715), nazývaný též Král slunce, panoval plných sedmdesát dva let, nejdéle ve francouzské historii. Stal se králem již jako čtyřletý chlapec v roce 1643, po smrti svého otce. Korunován byl ovšem až 7. června 1654.
Tento legendární král byl ve své době vnímán též coby významný labužník. Byl to však spíše žrout. Jeho oběd prý sestával z předkrmu (často to byly koroptve vařené v bujonu s bylinkami nebo vejce vařená natvrdo, injektovaná šťávou ze žampionů a obalená v listech lociky – tedy hlávkového salátu), dále pak několika chodů (například pečená skopová kýta nebo šunka vařená s hřebíčkem a skořicí). Potom přišlo obvykle na řadu pečené jelení filé s koroptvemi, jež byly nadívané černými perigordskými lanýži. Také hovězí dušené na majoránce a kapoun na ústřicích. Přílohou bývala hora vařené zeleniny a salátů.
Král obědval zásadně úplně sám, u stolu s ním nemohl sedět nikdo další. Málokdy mohla u stolu sedět aspoň jeho manželka. Král si krájel jídlo velkým ostrým nožem a na jeho špičku si sousta napichoval. Vidlička se tehdy ještě nepoužívala. Králové ovšem klidně jedli rukama, to jim nemohl nikdo zakázat. Drůbeží stehna si král odtrhával sám a okusoval je až na kost. Ryby byly samozřejmě vykuchány kuchařem a čisté maso (například z lososa) bylo předkládáno na talíři společně s vaječnými žloutky a korýši.
Na posezení snědl kromě několika talířů polévek ještě i celého bažanta, další koroptev (byla to zřejmě jeho oblíbená drůbež), kus skopového, šunky a saláty. Potom ještě přikusoval sladkosti a ovoce. Ludvík XIV. však i v době, kdy mu lékař nařídil dietu, snědl k obědu polévku, tři pečené koroptve a mísu ovoce. V postní době mu servírovali jednoho celého kapra, sto raků, sto ústřic, jednoho pstruha a půlku lososa.
Ludvík XIV. byl také velkým milovníkem černých zimních lanýžů (Tuber melanosporum), zvaných Perigordské. Stejně jako mnoho dalších lidí (Rabelais, Casanova, George Sandová, Napoleon a Madam de Pompadour) věřil, že tyto houby jsou silně afrodiziakální. Snědl prý jich až půl kila denně.
Osobní lékař Charles Bouvart mu sestavoval různé diety. Jenom v jediném roce předepsal Ludvíkovi celkem 212 klystýrů, 215 projímadel a 47 pouštění žilou. Král Slunce prý od roku 1647 až do své smrti v roce 1715 dostal asi 2000 dávek projímadel, několik set klystýrů a prodělal 38 pouštění žilou. Pojídal také tzv. projímavý bujón z telecího masa s cikorkou, šťovíkem, hlávkovým salátem a citrónem.
Zajímavý byl rovněž Ludvíkův intimní život. Se svou zákonitou manželkou Marií Terezou měl celkem šest dětí. Další děti mu porodily jeho milenky - a to Louise de la Vallière (čtyři potomci) a Françoise Athénais de Montespan (sedm potomků). Po smrti své choti uzavřel Ludvík údajně ještě jedno manželství, avšak přísně utajené. Někdy kolem roku 1683 si prý vzal v kapli zámku ve Versailles za ženu vychovatelku svých nemanželských dětí, markýzu Françoise de Maintenon. Veškeré písemné důkazy o tomto společensky nerovném sňatku byly už za Ludvíkova života zničeny, existuje však několik přesvědčivých svědectví. Pravdou je, že paní de Maintenon byla Ludvíkovou nejbližší osobou a důvěrnou přítelkyní až do jeho smrti.
Ludvíkův bratr Filip Orleánský byl ovšem také velký jedlík: snědl k večeři běžně celou šunku! A vedle toho údajně ještě dvanáct sluk.
Tvrdí se, že právě tento Filip inspiroval tvůrce anglického filmu Tom Jones (odehrává se na začátku 18. století) ke scéně, v níž hrdina jí rukama drůbež a korýše společně s dámou: tato scéna je považována za nejsexuálnější filmovou scénu v historii filmu.
Na jídelních lístcích celého světa je možno dodnes spatřit některé lahůdky, nazvané po Králi Slunce, na jeho počest. Nejznámější je příloha z artyčoků plněných žampionovým pyré, vše polito lanýžovou omáčkou. Zjednodušený recept je naopak nazván po jeho následníkovi, Ludvíku patnáctém. Po Ludvíku XIV. (luj katorzijén) je nazvána také slavná michelinská tříhvězdičková restaurace v Monte Carlu, jejímž majitelem a šéfkuchařem je Alain Ducasse.
Kolem Ludvíka je ještě několik zajímavostí, jež se dají nazvat kulinářskými. Správcem vodního a lesního hospodářství u tohoto krále byl například šlechtic Forget, který postavil jeden z prvních pařížských hotelů, dnes se jmenuje La Maison Lapérouse. Od Forgeta budovu v roce 1766 koupil jistý Lefèvre, výrobce nápojů, dodavatel vín a likérů na králův dvůr. Lefèvre se stal brzy jedním z nejvýznamnějších Marchand de vin, tedy obchodníků s vínem. Po demolici několika domů na nábřeží Quai des Grands Augustins postavil zde nový dům, v němž měl být zpočátku jen obchod, který nabízel kromě vína také drůbež a zvěřinu. Dům dostal číslo 6. Vinný sklep se stal brzy nejvýznamnějším ve městě. Za několik let byl obchod rozšířen o restauraci, kterou navštěvovali především kupci z nedalekého trhu, stejně jako jejich zaměstnanci a klienti. Interiér je vyzdoben zlacenými ornamenty a působí velmi honosně.
Doba vlády Ludvíkovců (po něm následoval ještě další Ludvík, patnáctý, pravnuk Krále Slunce) je považována za „zlatý věk Francie“. Zvláště pokud jde o kulturní rozmach. S kulturou duševní však souvisela i kultura jídla.
K nejslavnějším lahůdkám té doby patřila například paštika ze skřivánků (Pâté d'alouettes)
a mandlový koláč (Pâte d'amandes). Oblíbená byla rovněž hrachová polévka s opraženými kousky chleba (Potage Saint Germain) a Matelote (ryby dušené na víně). Pommes de terre soufflées je zajímavá úprava brambor, která vznikla v roce 1837. Tehdy se oslavovalo otevření nové železniční trati a vlak se zpozdil. Takže kuchař měl vystydlé brambory. Hodil je znovu na pánev a k jeho překvapení se brambory nafoukly. Ve stejné době vznikl také recept na Chateubriand aux pommes neboli silný biftek (dvojitý steak) z hovězí svíčkové, podávaný s omáčkou Chateaubriand. Nazván byl podle spisovatele a státníka (1768-1848), jehož kuchař prý omylem uřízl silnější plátek masa a podával jej s brambůrky a omáčkou, která už tehdy nesla Chateaubriandovo jméno.