K nejkurióznějším raritám v dějinách gastronomie patří událost z dubna 1979, kdy v kalifornské restauraci Chez Panisse (Berkeley u San Franciska) uvařil a snědl svou vlastní botu slavný německý režisér Werner Herzog. Událost byla následkem sázky mezi Herzogem a jeho žákem na univerzitě v Berkeley, začínajícím filmařem Errolem Morrisem. Morris chtěl natočit dokument o zvířecím hřbitově. Herzog se s ním vsadil, že na takový projekt nesežene peníze. Jenže Morris peníze sehnal a film natočil. Herzog tedy musel sníst svou botu, jak slíbil. Pod dohledem slavné šéfkuchařky Alice Waters (a před kamerou dokumentaristy Lese Blanka) Herzog nejprve svou koženou polobotku uvařil do měkka v hovězím vývaru s česnekem a bylinkami. Potom ji ochutil mnoha ingrediencemi, přidal báječné přílohy a vše nakonec snědl. Nesnědl ovšem celou botu, podešev nechal být. Blank potom celou akci sestříhal do dvacetiminutového filmu.
Ostatně - podobnou scénu už měl ve svém filmu i Charlie Chaplin. Jednalo se o film Gold Rush (Zlaté opojení) z roku 1925, v němž Chaplin hrál tuláka, který se stane zlatokopem. Tulák má hlad a tak uvaří a sní svou botu, ovšem ve skutečnosti byla bota vyrobena z lékořice.
Kdesi jsem četl historku, která se údajně odehrávala ve Francii na konci 17. století, tedy za vlády Ludvíka XIV. Několik rozmařilých šlechticů se přelo, čí kuchař je lepší. Uspořádali tedy soutěž, každý kuchař uvařil nějakou svou originální lahůdku a šlechtici měli anonymní pokrmy hodnotit. Pokrm, který zvítězil, byl zvolen jednoznačně. A kuchař (respektive jeho pán) museli přiznat, z čeho byla ta lahůdka vytvořena. Inu – pointa je jasná: jídlo bylo uvařeno z jezdeckých holínek.
Při této příležitosti mě napadá: proč se hovězí svíčkové obalené listovým těstem říká Filet Wellington? Má to snad něco společného s jezdeckými holínkami Wellington? Ano, jeden typ vysokých bot, vojenských holínek, byl skutečně pojmenován po Arthuru Wellesleym, Irovi, který vystudoval vojenskou akademii ve Francii, aby se potom proslavil vítězstvím nad Napoleonem a ziskem titulu Vévoda z Wellingtonu. Jeden sarkastický britský novinář o něm napsal: „Vévoda Wellington se potřikráte ocitl ve světových a anglických dějinách - jako skvělý vojevůdce, který porazil Napoleona, jako nejhorší ministerský předseda, jakého Británie v 19. století měla, ale především jako patron skvělé lahůdky – Fillet Wellington.“
Pod názvem Wellington ovšem býval na jídelních lístcích kdysi uváděn také drůbeží vývar zahuštěný celerovým protlakem a rýží. To byla polévka vojenská, takže lze pochopit, proč ji tak nazvali. S jezdeckými holínkami to určitě nesouvisí.
Vděčnou kuchařskou surovinou ovšem nemusí být pouze boty.
Slavný hudební skladatel Gioacchino Rossini byl vášnivým kuchařem. Daleko víc než umění, hudba a ženy ho zajímalo - vaření! O Rossiniho kulinářské vášni se vyprávějí mnohé historky. Tato vášeň zasahovala i do jeho hudby. Například v prvním dějství opery Tancredi je hrdinova slavná milostná árie Di tanti palpiti (Ach, jaký srdce tluk). Této skladbě se říká „rýžová árie“, protože skladatel ji údajně zkomponoval, když musel dvacet minut čekat, než se mu uvaří rýže. V posledním čtvrtstoletí svého života žil Rossini v Bologni, ve Florencii a ve Francii. Začal vydělávat peníze jinak, než hudbou. Choval prasata! A uživilo ho to prý líp než komponování! Vedle toho se vášnivě oddal vaření a psaní kuchařských receptů. Rossini otevřeně prohlašoval, že raději vaří než skládá. Do dějin gastronomie se nesmazatelně zapsal především receptem nazvaným Tournedos Rossini.
Spisovatel Alexandre Dumas starší byl znám jako znalec jídla a často se před přáteli holedbal, že ihned pozná, z čeho je složeno kterékoli ragú, stačí mu jen trošku ochutnat. Rossini se prý s Dumasem jednou v zimě vsadil, že složení jeho ragú neuhodne. Když potom jídlo předložil Dumasovi, velký literát ochutnal, pochvalně pokýval hlavou, ale nepřekvapen prohlásil: „To je ragú z žabích jater.“ Rossini s úsměvem triumfátora potřásl hlavou. Dumas ochutnal znovu, zamyslil se a pak řekl: „Ach, ano, to je přece ragú z jehněčího srdce!“ Ale Rossini opět nesouhlasil. Dumas se nerad přiznal ke své porážce a chtěl, aby mu Rossini prozradil, co to tedy vlastně bylo. „Drahý příteli,“ pravil Rossini vítězoslavně, „to ragú bylo z kožené rukavice, kterou jsem v předsíni vytáhl z vašeho zimníku. Vidíte, že nezáleží ani tolik na tom, z čeho se co dělá, nýbrž jak! Nejdůležitější je umět - komponovat!“
Ostatně - podobnou scénu už měl ve svém filmu i Charlie Chaplin. Jednalo se o film Gold Rush (Zlaté opojení) z roku 1925, v němž Chaplin hrál tuláka, který se stane zlatokopem. Tulák má hlad a tak uvaří a sní svou botu, ovšem ve skutečnosti byla bota vyrobena z lékořice.
Kdesi jsem četl historku, která se údajně odehrávala ve Francii na konci 17. století, tedy za vlády Ludvíka XIV. Několik rozmařilých šlechticů se přelo, čí kuchař je lepší. Uspořádali tedy soutěž, každý kuchař uvařil nějakou svou originální lahůdku a šlechtici měli anonymní pokrmy hodnotit. Pokrm, který zvítězil, byl zvolen jednoznačně. A kuchař (respektive jeho pán) museli přiznat, z čeho byla ta lahůdka vytvořena. Inu – pointa je jasná: jídlo bylo uvařeno z jezdeckých holínek.
Při této příležitosti mě napadá: proč se hovězí svíčkové obalené listovým těstem říká Filet Wellington? Má to snad něco společného s jezdeckými holínkami Wellington? Ano, jeden typ vysokých bot, vojenských holínek, byl skutečně pojmenován po Arthuru Wellesleym, Irovi, který vystudoval vojenskou akademii ve Francii, aby se potom proslavil vítězstvím nad Napoleonem a ziskem titulu Vévoda z Wellingtonu. Jeden sarkastický britský novinář o něm napsal: „Vévoda Wellington se potřikráte ocitl ve světových a anglických dějinách - jako skvělý vojevůdce, který porazil Napoleona, jako nejhorší ministerský předseda, jakého Británie v 19. století měla, ale především jako patron skvělé lahůdky – Fillet Wellington.“
Pod názvem Wellington ovšem býval na jídelních lístcích kdysi uváděn také drůbeží vývar zahuštěný celerovým protlakem a rýží. To byla polévka vojenská, takže lze pochopit, proč ji tak nazvali. S jezdeckými holínkami to určitě nesouvisí.
Vděčnou kuchařskou surovinou ovšem nemusí být pouze boty.
Slavný hudební skladatel Gioacchino Rossini byl vášnivým kuchařem. Daleko víc než umění, hudba a ženy ho zajímalo - vaření! O Rossiniho kulinářské vášni se vyprávějí mnohé historky. Tato vášeň zasahovala i do jeho hudby. Například v prvním dějství opery Tancredi je hrdinova slavná milostná árie Di tanti palpiti (Ach, jaký srdce tluk). Této skladbě se říká „rýžová árie“, protože skladatel ji údajně zkomponoval, když musel dvacet minut čekat, než se mu uvaří rýže. V posledním čtvrtstoletí svého života žil Rossini v Bologni, ve Florencii a ve Francii. Začal vydělávat peníze jinak, než hudbou. Choval prasata! A uživilo ho to prý líp než komponování! Vedle toho se vášnivě oddal vaření a psaní kuchařských receptů. Rossini otevřeně prohlašoval, že raději vaří než skládá. Do dějin gastronomie se nesmazatelně zapsal především receptem nazvaným Tournedos Rossini.
Spisovatel Alexandre Dumas starší byl znám jako znalec jídla a často se před přáteli holedbal, že ihned pozná, z čeho je složeno kterékoli ragú, stačí mu jen trošku ochutnat. Rossini se prý s Dumasem jednou v zimě vsadil, že složení jeho ragú neuhodne. Když potom jídlo předložil Dumasovi, velký literát ochutnal, pochvalně pokýval hlavou, ale nepřekvapen prohlásil: „To je ragú z žabích jater.“ Rossini s úsměvem triumfátora potřásl hlavou. Dumas ochutnal znovu, zamyslil se a pak řekl: „Ach, ano, to je přece ragú z jehněčího srdce!“ Ale Rossini opět nesouhlasil. Dumas se nerad přiznal ke své porážce a chtěl, aby mu Rossini prozradil, co to tedy vlastně bylo. „Drahý příteli,“ pravil Rossini vítězoslavně, „to ragú bylo z kožené rukavice, kterou jsem v předsíni vytáhl z vašeho zimníku. Vidíte, že nezáleží ani tolik na tom, z čeho se co dělá, nýbrž jak! Nejdůležitější je umět - komponovat!“