Atrakcí Hollywoodu byla po mnoho let restaurace Brown Derby, jejíž podoba úmyslně kopírovala pánský klobouk zvaný buřinka neboli bouřka neboli tvrďák. Hosty této bizarní restaurace byly největší hollywoodské filmové hvězdy třicátých až padesátých let. V této restauraci vznikl populární americký Cobb Salad (Cobbův salát). Majitel pan Cobb prý měl jedné noci v roce 1937 hlad, otevřel ledničku a vytáhl všechno, co v ní bylo. Nakrájel to, polil francouzským dresinkem a zamíchal. Salát se pak stal oblíbenou lahůdkou hollywoodských hvězd. V letech 1937-1989 se v Brown Derby prodaly čtyři miliony porcí Cobbova salátu! Originální Cobbův recept: hlávkový salát (několik druhů, včetně řeřichy a čekanky), rajčata, tenoučké (kadeřené) plátky šunky, kostičky vařených kuřecích prsíček, natvrdo vařených vajec, avokáda a rokfóru a jemně nasekaná pažitka. Dresink: 4 lžíce minerální vody, 4 lžíce červeného vinného octa, špetka cukru, lžička citronové šťávy, 2 lžičky soli, trochu čerstvě mletého pepře a worcesterské omáčky, špetka sušené anglické hořčice, jeden rozmačkaný stroužek česneku, 4 lžíce extra panenského olivového oleje a 6 lžic sezamového oleje.
I my v Čechách jsme měli podobnou bizarní atrakci, bohužel už také neexistuje. Když byla v roce 1908 na pražském výstavišti uspořádána výstava obchodní a živnostenské komory, rozhodl se Pražský měšťanský pivovar postavit jako svou reklamu uprostřed výstaviště restauraci ve tvaru slona. Slon byl zděný, obložený dřevem, nesl na svém hřbetě tři velké pivní sudy s postavou symbolického patrona pivovarníků, který seděl na nejvyšším z nich. Výtvarnou podobu stavby navrhl akademický sochař Karel Novák, žák J.V.Myslbeka. Technické řešení železné konstrukce vypracoval prof. dr. ing. Jan Kieswetter. Básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, píše ve svých memoárech, jak navštívil restauraci U slona jako malý chlapec spolu se svým otcem a tato návštěva v něm zanechala nesmazatelný dojem. Restaurace fungovala velmi úspěšně po celou dobu trvání výstavy, potom ji koupil za 15.000 tehdejších korun (což by dnes odpovídalo řádu milionů) hostinský Šenk ze Selce u Prahy. Tehdejší Selc - nynější Sedlec, který je dnes součástí Prahy 6 - býval význačným výletním místem. Slon tedy stál nedaleko míst, kde později vznikla zoologická zahrada, ovšem na protilehlém břehu Vltavy – a níž po proudu. Nynější ředitel Zoo Bobek napsal:
Slon stál u železniční trati na Kralupy, a ačkoli se jeho trup již nepodařilo vymodelovat tak dokonale, jako když byl poprvé vybudován na Výstavišti, nejenže budil zaslouženou pozornost a obdiv, ale bezpochyby také tvořil velice
zajímavou krajinnou dominantu a pan Šenk mohl očekávat, že Slona brzo splatí a začne vydělávat. Měl však splaceno teprve 6000 korun, když události 1. světové války všechno změnily.
Po válce Slona koupil hoteliér Josef Pivoňka, který ho provozoval, udržoval a posléze usiloval o jeho obnovu, ale Slon jako by měl předurčen svůj smutný a nezvratitelný osud. Jeho svědkem byl v průběhu desetiletí opět Jaroslav Seifert,
který ve svých vzpomínkách Všechny krásy světa napsal:
„Stával jsem u okna vagónu
a už od Podbaby jsem vyhlížel jeho obrovské tělo. Nedaleko bylo nádraží a vagón někdy přejel mimo. Tím větší štěstí, když zastavil poblíž. Restaurace ztrácela na své přitažlivosti. Sedlec byl výletním místem Pražanů a hosté sedali radši na slunné zahrádce pod slonem a dívali se na řeku. Počal chátrat. Nejdříve mu upadly zčernalé kly a začal se drobit chobot opírající se
o žlutý písek zahrady, pak uši
a ostatní. To mi však nevadilo. Zvykl jsem si na jeho smutek
a pokračující zmar. Ještě přednedávnem našel jsem čtyři cihlové sloupy, které byly ukryty
v jeho nohou a nesly jeho tělo. Pokud býval ještě jakžtakž pohromadě, nikdy jsem neopomenul vyhlédnout z okna a podívat se na tu chátrající památku, která tam, žalostná, vydržela mnoho let. Od roku 1908 až na práh mého stáří. Z jedoucího vlaku se mi zdávalo, a já to zdání v očích jen podporoval, že slon kráčí. Jednou mi šel naproti, jindy se mi vzdaloval. Na jaře kráčel mezi chomáčky bílých květů, v létě mezi růžemi a v zimě se brodil ve sněhu.“
Bobek pokračuje: O odstranění torza Slona bylo rozhodnuto roku 1969 - a
v témže roce zemřel i pan Pivoňka, který s ním spojil bezmála celý život. Když jsem se šel podívat na místo, kde Slon stával, nenašel jsem po něm už ani sebemenší stopu. A tak si alespoň prohlížím starou pohlednici, pídím se po historických fotografiích a lituji, že se Slon nezachoval do našich časů. Jak krásné by bylo v něm posedět!
V útrobách slona byla restaurace i s tanečním sálem, tam se jedlo, pilo, tančilo a zpívalo. Na konci druhé světové války byl slon poničen Vlasovci, kteří byli ubytováni v nedalekém hotelu California a stříleli na Slona z hotelových oken. Dlouho potom však ještě trosky Slona u trati stály. Kralupáci, kteří cestovali vlakem do Prahy, kolem něj jezdili celá léta V roce 1974 byly odstraněny jeho poslední zbytky.
Jestli v restauraci U slona vznikl nějaký zajímavý recept, to jsem se bohužel nikde nedočetl. Kdyby mi některý pamětník na tuto otázku uměl odpovědět, potěšilo by mě to velice.