Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

11. května 2014

REFERENDUM

Omlouváme se za opožděnou publikaci výsledku souboje mezi olejem a sádlem coby  ideálními podklady pro smažení na pánvi.

Sice velmi těsně, avšak přece jen zvítězil v tomto souboji olej nad sádlem. Asi bychom měli podotknout, že většina hlasujících jmenovala konkrétně olej slunečnicový. 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 12. 5. 2014.

7. května 2014




Objevil jsem v antikvariátu praktickou příručku Učíme se vařit, kterou v roce 1936 napsala paní Růžena Černá, čestná předsedkyně Ústředí čsl. hospodyň a bývalá místostarostka Skupiny pro organisaci domácnosti. Vydalo nakladatelství Prometheus v Bílkově ulici. Je to velmi zajímavá četba. Některé rady mě pobavily, například: Jakmile husa v troubě změkne, polijeme ji v nejprudším pečení sklenicí studené vody - „zarazíme“ ji. Kůrka pak pěkně chrupe a je křehounká. Dál polévat se již nesmí.
          Nebo: Divokému ptactvu necháváme hlavičku i s peřím, také nožky necháváme neodseknuty. Kvíčaly vykucháme a vysolíme, dusíme je na plotně pod pokličkou na špeku, dvou zrnech jalovce a cibulce i másle skoro do měkka. Dobře jest přivázati jim na prsíčka plátek špeku, aby nevyschly. Pak je teprve dáme očervenat do trouby.
          Objevil jsem v antikvariátu také útlou knížečku Anuše Kejřové, majitelky kuchařské školy v Hradci Králové. Je z roku 1929, jenže jde už o čtvrté vydání, takže poprvé musela vyjít mnohem dříve! Paní Kejřová má několik zajímavých receptů, ale jeden z nich mě zvláště zaujal: Braniborský řízek. Znám Braniborský guláš a Braniborské brambory, ale o řízku jsem četl poprvé. Je to telecí plátek opepřený a potřený z obou stran strouhanou cibulkou utřenou se sádlem. Potom se řízek obalí ve strouhance a válečkem se z obou stran válí tak dlouho, dokud strouhanka není v mase pevně zakomponována. Potom teprve se řízek omočí v rozšlehaném vejci a smaží na sádle do růžova. Zajímavé. Zkusím.
            Paní Kejřová má ve své brožurce vůbec zajímavé recepty. Třeba na smažené telecí nožičky. Nebo na játrový guláš. Publikovala dokonce (už na počátku dvacátých let!) recept na smažený sýr! Je to ovšem ementál, ale bez tatarské omáčky. Zaujal mě také její recept na bramborový salát. Nedává do něho ani mrkev, ani hrášek, ani majonézu. Jen jemně nakrájenou cibulku, natvrdo vařená vejce, nakládané okurky a kapary. Ochucuje pár kapkami octa nebo láku z okurek.
           A ještě jednu knížku jsem v antikvariátu objevil. Nen to vlastně knížka, jen brožovaná příručka s názvem Kompas obchodu v Praze. Vydalo ji v roce 1960 Vydavatelství vnitřního obchodu a průvodní texty napsal mladičký František Nepil, tehdy ještě naprosto neznámý autor a povoláním propagační referent. V té publikaci jsem se dozvěděl, že v Praze bylo tehdy pouze 49 hotelů. Dnes je jich nejméně desetkrát tolik. Mezi luxusní byly zařazeny pouze čtyři: Alcron, Esplanade, International a Jalta. O třídu níže, v kategorii A, byly například Ambassador, Evropa, Palace a Paříž. Restaurace byly rozděleny do čtyř cenových skupin. V té poslední, čtvrté, se ocitla například pivnice U zlatého tygra. V první byly většinou hotelové restaurace nebo bary (těm se ovšem říkalo decentně „vinárny“, případně „vinárny s programem“). Ale také Opera Grill nebo Pelikán a kupodivu i Rybí grill na Václaváku, kdysi restaurace Vaňhova. A kousek vedle Sofia, bulharská restaurace, kam jsem moc rád chodil. Restaurací, kde se nevařilo pouze česky, bylo jen pár. Vedle proslulé Čínské ve Vodičkově ulici stojí za zmínku maďarská Budapest v hotelu Ambassador. Zajímavé však je, že v té době je registrováno v Praze sedm jídelen s koňskými specialitami! Kromě té nejslavnější U Jakuba to byly ještě další: Na Velehradě v Bubnech, Na Harfě ve Vysočanech, U Kazdů v Karlíně, U klokana ve Vršovicích nebo dvě nuselské, Na Klikovce a U Růže. Do kategorie „historických závodů“ se dostalo 20 restaurací, z nichž dnes některé už neexistují: tam, kde byla krásná vinárna U Piaristů, je dnes starožitnictví, další hospody fungují pod jinými názvy a v jiném interiéru, například U Bindrů, Waldštejnská hospoda a U sv. Tomáše.
          V této souvislosti se musím zmínit také o kavárně Alfa. V příručce měla své významné místo. Neexistuje už téměř dvacet let. Ten úžasný prostor na Václavském náměstí leží už tak dlouho ladem – a to je velký hřích. Ostatně i celý palác U Stýblů je prázdný, aspoň zvenčí to tak vypadá. V prvním patře nad pasáží byla kdysi báječná kavárna, v přední části s okny na Václavák dokonce taneční, každý večer zde hrály malé orchestry a zpívali začínající zpěváci, například Karel Gott. Ve střední části s okny do pasáže byl vpravo dlouhý bar s židličkami, ideální místo pro seznamování. A na protější straně byly intimní stolečky pro dva, kde se mohli ti dva, co se právě seznámili, blíže poznat. Zadní část byla rozdělena na dvě části: v pravé polovině s okny do Františkánské zahrady (odkud bylo vidět na fronty před pokladnou divadla Semafor) byla restaurace, tam se docela dobře vařilo. Pamatuju si na tamější Chateaubriand, to byla v té době vzácnost. V zadní levé části bez oken byl noční bar. Jmenoval se Aero Club, ale říkalo se mu Klub pilotů. Nikdy jsem tam žádného pilota neviděl, zato Jiří Sovák s Vladimírem Menšíkem tam končívali velmi často své pražské anabáze. Za barem stál pan Pavlíček, přišel sem z Filmového klubu v hotelu Palace, který se rušil. Do baru, který byl otevřen dlouho do noci, se člověk dostal jen tehdy, když zazvonil u dveří v pasáži a číšník pro něj přišel. Samozřejmě, adept vstupu musel být štamgast, jinak ho dovnitř nepustili.
          Obávám se, že už se obnovení této prestižní kavárny nedožiju.

Dernier cri - Nejlepší restaurace světa podle Award San Pellegrino




Anglický časopis Restaurant Mahazine zveřejnil letošní výsledky hlasování odborníků o nejlepší restauraci na světě. Můžeme tyto výsledky srovnávat s anketou amerického časopisu Elite, které jsme zveřejnili před nedávnem. Je to srovnání velmi zajímavé. Letos u SP zvítězila (stejně jako předloni) kodaňská Noma s šéfkuchařem Rene Redzepim (která má u Michelina jen dvě hvězdy !) a u Elite byla až na 26. místě. Druhá je španělská El Celler de Can Roca z Girony, které byla u Elite šestá. Třetí Osteria Francescana z italské Modeny byla u Elite desátá. V obou žebříčcích je velmi vysoko ceněna restaurace Seven Madison Park z New Yorku se švýcarským šéfkuchařem Danielem Hummem: v San Pellegrinu čtvrtá, u Elite také! Potěšilo mě umístění Brazilce Alexe Ataly z restaurace D.O.M. v Rio de Janeiru. Tento kamarád Romana Vaňka vařil před několika lety pro pár labužníků v pražském Alcronu. Jeho restaurace postoupila u SP o jedno místo, je teď sedmá. V Elite byla patnáctá. Alex získal navíc také trofej Chef´s Choice Award, určenou pro největší současnou „hvězdu“. Z českých restaurací se žádná neumístila v první stovce. Nám nejbližší vídeňský Steirereck je šestnáctý. Za zmínku stojí ještě Piazza Duomo s piemontského městečka Alba, centra lanýžového ráje – tato restaurace se umístila na 39. místě. Blumenthalova restaurace Fat Duck z anglického městečka Bray, která SP několikrát vyhrála, je letos až na 47. místě. Heston se však v první desítce ocitl se svou novou restaurací v Londýně. Španělské město San Sebastian má v první desítce hned dva podniky!

Noma, Kodaň Dánsko
Ele Celler de Can Roca, Girona Španělsko
Osteria Francescana, Modena Itálie
Eleven Madison Park, New York USA
Diner by Heston Blumenthal, Londýn Anglie
Mugaritz, San Sebastian Španělsko
D.O.M., Rio de Janero Brazílie
Arzak, San Sebastian Španělsko
Alinea, Chicago USA
The Ledbury, Londýn Anglie

MŮJ TIP - U Sapíků








Klokočná 8, Praha – Východ
Tel.:+420 323-641186
E-mail:  hotel@klokocna.cz
www.klokocna.cz 
Otevřeno: St-SO 11:30-23:00, Ne 11:30-21:00


Z jídelního lístku:
Hovězí vývar, drůbeží nočky, domácí nudle (55 Kč)
Mad’arská gulášová polévka, lehce pikantní (55 Kč)
Český račí krém s lanýžovým toustem (165 Kč)
Vídeňský vepřový sulc s cibulovým salátem (95 Kč)
Selský zelný salát s horkým špekem (55 Kč)
Kachní paštika s karamelovými cibulkami a houbami (145 Kč)
Husí játra po židovsku, česneková topinka (165 Kč)
Telecí líčka s omáčkou z bílých husích jater a lanýžů (195 Kč)
Vegetariánské domácí nudle se špenátem, vejce, strouhaný parmazán (155 Kč)
Vykostěné vepřové koleno a bůček, pečené dozlatova, jablečný křen, hořčice (265 Kč)
Telecí dle hraběte Esterhazyho s paprikovou omáčkou, petrželové noky (185 Kč)
Sváteční hovězí na smetaně, houskový knedlík, brusinky (199 Kč)
Domácí králík v alpském špeku na tymiánu, máslová karotka, petrželové noky (270 Kč)
Staročeská pečená kachna, červené zelí po vinařsku, bramborový knedlík s cibulkou (245 Kč)
Vařené hovězí žebro Franz Josef, smetanový a jablečný křen, jemný knedlík (245 Kč)
Vídeňský telecí řízek s bramborovou máslovou kaší (285 Kč)
Pečený candát na másle s humrovou omáčkou, lanýžové nudle (295 Kč)
Moravské povidlové taštičky s ořechy, nebo s mákem, domácí šlehačka (135 Kč)
Horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a domácí šlehačkou  (95 Kč)

Upozornění:
Původně se tento luxusní vesnický hostinec, založený šéfkuchařem Jaroslavem Sapíkem v roce 1995, jmenoval U koně. Vznikl v jeho rodném domě, kde rodina vlastnila hospodu už v 17. století. Je to z Prahy kousek a proto je zde pořád plno. Doporučuji rezervaci. Vedle tradičních českých pokrmů, připravených pečlivě a z čerstvých surovin, jsou zde podávány i některé moderní pokrmy. Aktuální sezonní menu (teď zrovna chřestové nebo s jarním selátkem, jindy třeba medvědí) pokaždé mile překvapí.

4. května 2014


REFERENDUM

Kompotové klání bylo velmi těsné, někteří z hlasujících se nedokázali rozhodnout, dali by si nejraději oba kompoty.

Přece jen však nutno konstatovat, že nad kompotem rebarborovým zvítězil kompot dýňový.

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 5.5.2014.

2. května 2014




Na koloniální výstavě v Lyonu v roce 1894 si bratři Edouard a André Michelinovi všimli v expozici konkurenční firmy Universal reklamní figuríny sestavené z pneumatik. Edouarda napadlo, že by nějak podobně mohl vypadat maskot jejich firmy. O čtyři roky později se André setkal s francouzským karikaturistou O´Galopem (tento pseudonym si zvolil Marius Rossillon) a dohodl se s ním, že maskota nakreslí. O´Galop tehdy nakreslil tlouštíka držícího v ruce obrovskou sklenici piva – byla to reklama jednoho mnichovského pivovaru. Na plakátu byl nápis Nunc est Bibendum – což byl citát z Horacia (kniha I, óda XXXVII, řádek 1) znamenající „Je čas se napít“. Mnichovský pivovar však kresbu nepřijal a tak mohl malíř O´Galop překreslit figuru do podoby, kterou mu navrhl André Michelin. A slogan na plakátu ponechat. V roce 1898 tedy spatřil poprvé světlo světa plakát, na kterém tlouštík sestavený z pneumatik připíjí sklenicí vína. Po stranách má hubené konkurenty.  Reklama měla pokázat na to, že s pneumatikami Michelin nehrozí na silnicích žádné nebezpečí. Text pod obrázkem byl tento: „C'est à dire: À votre Sante. Le pneu Michelin Boit l' obstacle!“ (Takže: Na vaše zdraví! S pneumatikami Michelin můžete pít bez problémů!).
           Reklama měla velký úspěch a od té doby firma používala tlouštíka nazvaného Bibendum jako svého maskota. Je patentován ve 150 zemích světa. Společnost používala tento základní plakát ve stejném formátu po celých patnáct let. S jedinou změnou: do popředí plakátu reprodukovala snímky svých aktuálních výrobků.
           Od roku 1900 vydává firma Michelin knižního průvodce po nejlepších restauracích. V některých létech bylo sice vydávání přerušeno (především kvůli válkám), ale přesto je dnes Michlin Guide považován za nejserioznějšího hodnotitele restaurací. 
           V roce 1908 pověřili bratři Michelinové nejznámějšího gurmet-kritika té doby Maurice Edmonda Saillanda, který publikoval pod pseudonymem Curnonsky, aby napsal novinový sloupek o restauracích doporučených Michelinem. Tento článek byl potom podepsán jménem Bibendum. Toto jméno bylo potom zkracováno na familiérní Bib.
           Od roku 1955 se v hodnotících publikacích Michelinu objevuje (kromě tradičních hvězdiček) ještě i označení Bib Gourmand, symbolizované hlavou boubelatého maskota. 
            Některé restaurace jsou totiž hodnoceny jen průměrnou známkou, mají však určitou stabilitu a proto se do nich hosté vracejí, mají dostatek stálé klientely. A jestliže v takových restauracích cena hlavního chodu nepřesahuje 25 dolarů, mohou být tyto podniky doporučeny jako místa, kde se „dobře vaří v rozumných cenách“. Jen pro představu: v Paříži je takových restaurací sedmdesát!
            Mezi pražské restaurace označené Bibem, patří například Divinis, Aromi, Sansho, SaSaZu nebo Aureole. Spolumajitel a šéfkuchař Divinis Zdeněk Pohlreich se rozhodl uspořádat Bib Party, večírek držitelů Biba. 
            „Myslím, že o restauracích, které mají Biba, se píše a mluví málo. Ty hvězdičkové jsou samozřejmě neustále v centru pozornosti – a já jim to nezávidím. Ale chtěl jsem upozornit na to, že v Bibových restauracích se vaří také velmi zajímavě a kvalitně.“ 
           Šéfkuchaři Paul Day, Ricardo Lucque a Shahaf Shabtay měli tedy vzácnou příležitost si spolu popovídat.
           Podle mého názoru udělil Michelin v Praze zatím jen velmi málo Bibů. Když to srovnám s městy, která znám, a s úrovní restaurací, které Biba mají, nemohu být spokojen. Jestliže opravdu navštěvuje Prahu tolik inspektorů, kolik uvádí centrála Michelinu, jsou výsledky neodpovídající. Jsem pevně přesvědčen, že Biba my měly dostat přinejmenším tyto další restaurace, jež jsou podle mého mínění „typicky Bibovské“: Cafe Imperial, Na kopci, Na konci, La Gare, Les Moules, Suterén, Černý jelen, Cottocrudo, Kalina, La Veranda, U Emy Destinnové...
           Můžete mi oponovat, že cena pokrmů v těchto restauracích někdy přesáhne určenou hranici. Těch 25 dolarů je podle dnešního kurzu necelých 500 Kč.  V Bibovských restauracích, které znám (například v Německu nebo ve Francii) však rovněž mají na lístku několik jídel dražších. Některé restaurace, které chtějí získat Biba, vymyslely fintu: v poledne mají na lístku tříchodové menu v ceně asi 20 dolarů, aby se vešly do podmínky. Zdá se, že takové menu je určeno přímo inspektorům Michelinu. I v Praze je jedna restaurace, o níž si myslím, že získala Biba tímto způsobem. 

1. května 2014

Dernier cri - Nejezte blbě!



Žhavou kulinářskou novinkou je vydání knihy Pavla Maurera Nejezte blbě! Jsou to přepisy rozhlasových glos, které měl Pavel pravidelně každou sobotu a neděli krátce po poledni na Radiožurnálu. Hlavním tématem těchto glos byla chvályhodná snaha o labužnickou osvětu. Té opravdu není nikdy dost, v této zemi ji budeme potřebovat asi ještě hodně dlouho. Maurer vydává každý rok výsledky ankety o nejoblíbenější českou restauraci Grand Restaurant a pořádá labužnické festivaly. Z této praxe má námětů ke glosám až až. Jde na to trošku jinak než já ve svých Zápisnících. Vychází z praktického zájmu návštěvníků restaurací. Doufám, že i tato kniha najde dostatek čtenářů.