Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

29. listopadu 2013


                  „Když jsem snídal džbánek piva, ještě zdálo se, že divnou příchuť má...“ zpíval Pavel Bobek v písničce Nedělní ráno. Napsal jsem více než tisíc textů, ale tento je asi jediný, v němž se objevuje cosi jako labužnický zážitek. S Pavlem jsme se před několika dny rozloučili, ale jeho hlas bude znít z rádií ještě mnoho a mnoho let, takže vlastně s námi zůstane dál. Pokud jde o labužnické vzpomínky, nemám bohužel žádnou, která by se Pavla týkala. I ta zmínka o džbánku piva je vlastně zavádějící, protože Pavel celý svůj život nepil zásadně nic jiného než bílé víno. Vařit jsem ho nikdy neviděl.
           Takže přejdu raději na jiné téma.
           
           Ve staré francouzské knížce jsem si přečetl amatérské čtyřverší, které mě zaujalo a dovolil jsem si ho přeložit do češtiny:

                         Už po polévce každý
                         Labužník snadno pozná
                         Jaká je kuchařka:
                         Vynikající nebo hrozná

         O polévkách už jsem psal minule, ale ještě jsem to téma zcela nevyčerpal.
         Mile mě překvapilo, když jsem v jedné pražské restauraci objevil na jídelním lístku oukrop neboli česnečku. Tato tradiční česká polévka byly v minulých letech neprávem opomíjena. Snad že by musela být levná a nedá se na  ní tolik vydělat. Oukrop však je jídlo velmi chutné a také zdravé. Už Čelakovský měl ve své sbírce Mudrosloví toto: „Jídej úkrop s česnekem, budeš dlouho živ!“
         Tradice oukropu je v Čechách vskutku bohatá. Česneková polévka měla ovšem různé krajové názvy, někdy nepříliš lichotivé, v Orlických horách jí například říkali „kozí pití“. Říkalo se jí také varmužka, vodinka, vodovka. Poslední název je podobný názvu toskánské polévky Aquacotta (v doslovném překladu „vařená voda“), jež však obsahuje hlavně cibuli, celer, feferonky, rajčata, vejce, olivový olej a plátky chleba. Česnek sice taky, ale málo. Podrobněji jsem o této polévce psal v Zápisníku labužníka z 12. dubna 2012 (viz Archiv).
         Podobnější našemu oukropu je francouzská polévka Aïgo-boulido, česnekový vývar, do něhož se rozklepává vejce. Existuje však i francouzská polévka Tourin, v níž je rovněž hodně česneku. Němci dělají svou Knoblauchsuppe krémovou, s přidáním smetany. V rakouském Innsbrucku sice také přidávají trošku smetany, ale více mléka, polévka je čistě bílá. Zajímavá je česnečka z Mallorcy: jmenuje se Sopa de ajo a připomíná rajskou: je v ní totiž hodně rajčat.
          O česneku koluje spousta legend. Věřilo se například, že je jedinou zbraní proti upírům. Česnek prý museli jíst povinně dělníci stavějící pyramidy ve starém Egyptě. Vojákům ve starém Římě se dával do jídla česnek, aby byli odvážnější. Odysseus jedl česnek jako ochranu proti magickým útokům.
          V Haškově Švejkovi je o oukropu zmínka, když hostinský z vršovické hospody Na zastávce odpovídá panu Vejvodovi na otázku, co pijou abstinenti. Prý taky studený oukrop. No, nevím, nikdy jsem ho nepil.
          Jak tedy má vypadat pravý český oukrop? Nyní poletují po internetu stovky receptů, ale já jsem vybral jeden stařičký, který považuji za nejautentičtější. Nejprve je třeba uvařit oloupané brambory v mírně osolené vodě. Větší část brambor se použije jako příloha k hlavnímu chodu, zbylá voda (tedy bramborový vývar) je základem správného oukropu. Potom se přidávají další ingredience. Na jaře by neměl v oukropu chybět libeček (opych) a mladé kopřivy (o tom píše už Alois Jirásek v románu U nás). Když se vše náležitě provaří, osolí a opepří, vrátí se do polévky ta troška vařených brambor. Nakonec se vmíchá lžíce dobrého sádla. Zdeněk Pohlreich ve svém receptu doporučuje ještě špetku majoránky, proti tomu nic nemám, ale domnívám se, že je to navíc. Já to nedělám, stejně jako nedávám kmín. Nakonec se tedy rozmačkaný česnek přelije touto polévkou. A hned se podává. Otázkou je, zda na dno talířů položit krajíček dobrého domácího chleba, patřičně oschlého, jak doporučují staré recepty. Zkusil jsem to a není to špatné. Ale sehnat ten správný chléb je dnes problém. Já o některých vím, ale bojím se svůj tip zveřejnit, abyste mi je nevykoupili a já pak utřu hubu. Někteří kuchaři volí kompromis: kostičky chleba osmaží na sádle a vloží do polévky.
          Ještě k těm internetovým receptům: zásadně odmítám oukrop obsahující bujónovou kostku (ať už jakékoli kvality a třeba i bez glutamátu a éček) a jakoukoli uzeninu. Odmítám i oukrop s vejcem, to už je prostě jiná polévka. Jsem také proti přítomnosti cibule.


27. listopadu 2013

MŮJ TIP: Sansho




Sansho
Petrská 25, 110 00 Praha 1
Tel. +420 222 317 425
E-mail: info@sansho.cz
www.sansho.cz
Otevřeno Út-Čt 11:00-15:00, 18:00-01:00, 
Pá 11:00-15:30, 18:00-01:30, So 18:00-01:00



Z jídelního lístku:
Taco z makrely
Lososové sashimi
Vepřový bůček s vodním melounem
Zelené mango se pstruhem uzeným na zeleném čaji
Slider (knedlík) s měkkoschránkovým krabem
Králík na divokém zeleném jungle curry
Hovězí achilovky s mušlemi
Ceviche
Hovězí randang
Domácí zmrzlina

 
Upozornění:
Moderní kuchyně s asijskou inspirací. Angličan Paul Day byl sous chefem v londýnském Nobu (dvě hvězdy Michelin) a protože je navíc vyučený řezník, nabízí skvěle zpracované maso z vlastní farmy. 
V poledne se podávají jednotlivé chody (v cenách od 110 Kč po 225 Kč), večer se však podává pouze degustační menu o šesti chodech, cena záleží na tom, jak bude Vaše menu sestaveno, cena se pohybuje od 850 do 950 Kč na osobu.

 

 

23. listopadu 2013

REFERENDUM

V našem (zatím posledním) referendu jste rozhodli, 
že hruškovice vám chutná víc, než slivovice! Na zdraví!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 25.11. 2013.

22. listopadu 2013


Zeptal se mě kamarád ze Slovenska (který ovšem žije už dlouho v Praze): „Proč se ta naše slovenská polévka jmenuje kapustnica, když v ní většinou není žádné zelí?“ Našemu zelí se totiž ve slovenštině říká kapusta. Ten kamarád se domníval, že ho v mnoha slovenských restauracích podvádějí, když mu do kapustnice nedávají zelí. Vida, ani mnozí Slováci (stejně jako mnozí Češi) neznají složení svých tradičních jídel. Vysvětlení je totiž velmi jednoduché: ve správné kapustnici žádné zelí být nemá! Dává se do ní pouze lák z kysaného zelí! Jak se lze dočíst v moudré knize Marie Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová, existují na území bývalého Československa tři druhy zelných polévek. V první skupině jsou polévky, které se vaří ze syrového hlávkového zelí (například na Prostějovsku „hábová“ s houbami a prosnou kaší, na Luhačovicku podobná „chábovica“, na Těšínsku „kozina“, na Vysočině „zelnuška“, na Českobudějovicku „zelnice“), do druhé skupiny patří polévky uvařené z kysaného zelí (nejrozšířenější je „couračka“). A ve třetí skupině jsou polévky vařené pouze z láku nebo „zelné vody“. Slovenská kapustnica se zaklechtává smetanou a trochou mouky, ve Slezsku se podobně dělá „kapustoňka“ a na Slovácku „kyselica“. Ta by se však v létě měla vařit ze syrovátky. To už dnes dělá málokdo. Ačkoli já osobně jsem syrovátkovou kyselicu jedl před dvěma lety ve Velkých Karlovicích. A ještě k tomu láku: ten by se měl vařit zvlášť a jen chvíli, teprve nakonec do hotové polévky přimíchat. Mimochodem: paní Úlehlová-Tilschová tvrdí, že kyselica je „nejzápadnější“ polévkou kvašenou, patří tedy do stejné kategorie jako například boršč, který byl původně vařen ze zkvašeného bolševníku či brště. Dříve se na východě vařila dokonce polévka i z láku okurkového („oharková“), v Bulharsku do ní přidávají jogurt a podávají ji vychlazenou (tarator).

Avšak zpět ke kyselici. Jistě jste na Valašsku a na Slovácku jedli kyselicu, v níž bylo zelí. Taková polévka by se však správně měla jmenovat „střapačka“. Dnes už bohužel nikdo na správné tradiční složení (nebo názvy) nedbá, zvláště ne kuchaři v restauracích. Nedávno jsem dostal v Praze drštkovou polévku uvařenou z vepřových žaludků! A kuchař se velmi divil, že to jsou vepřové žaludky, on to totiž koupil jako drštky a nepoznal, že to nejsou hovězí předžaludky (kniha, bachor, čepec), jež se jediné mohou drštkami nazývat. Tedy ani hovězí nebo telecí žaludky nemají právo na označení „drštky“, poznáte je snadno, mají totiž hladký povrch – na rozdíl od drštěk, které jsou pórovité. Vysvětlil jsem tomu nevědomému kuchaři, že by jeho polévka měla být na jídelním lístku uvedena jako „falešná drštková“, on to však zarputile odmítl.

Ale vraťme se ještě znovu (už podruhé) ke kyselici. Většina národa – a dokonce i sami Valaši – se domnívají, že v kyselici má být kromě klobásy, brambor a smetany i kysané zelí. Na Slovácku se věří, že kysané zelí je nejlepší lék proti kocovině. Tvrdil to už kdysi římský řečník Cato, to bylo ještě před naším letopočtem. Ale hoši z jižní Moravy to asi od Cata nemají. Mají s kysaným zelím (a kyselicou) po flámu zcela zřejmě vlastní zkušenosti. Dokonce i Petra Pospěchová, autorka nedávno vydané Regionální kuchařky,  přidala do kyselice kysané zelí! A to je Petra přímo z Valašska! Její kniha je ovšem jinak vynikající a vřele ji doporučuju. Konečně se taková kniha objevila, už jsem se bál, že ji budu muset napsat sám.

20. listopadu 2013

MŮJ TIP: Goldie




Hotel Nautilus, Žižkovo náměstí 20, 390 01 Tábor
www.goldie.cz
Tel.: + 420 380 900 900, + 420 602 697 758
Otevřeno denně 10:00-24:00


Z jídelního lístku:Lososový tatarák s toasty (155 Kč)
Domácí paštika z vepřových líček a jater s koňakem (115 Kč)
Smažený olomoucký syreček se šalotkovou omáčkou a brioškovým pyré (125 Kč)
Ravioli z červené řepy marinované ve vinném octu s křenovou pěnou a malinami (95 Kč)
Zadělávané drštky s klobásou od táborského uzenáře (95 Kč)
Kuřecí vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi (60 Kč)
Houbový krém z lišek se smetanovou pěnou (65 Kč)
Koňská líčka z místního řeznictví U Čadilů dušená na černém pivu (285 Kč)
Strkovská kachna pečená podle šéfkuchařovy babičky s červeným zelím s perníkem (280 Kč)
Filet z candáta se špenátovou kaší a gratinovanými bramborami (365 Kč)
Křepelka plněná hroznovým vínem, s bramborovou kaší a křepelčím vejcem (315 Kč)
Biftek pečený ve slanině s telecí koňakovou omáčkou (495 Kč)
Hříbkové rizoto s parmazánem (195 Kč)
Grilovaný francouzský kozí sýr s višňovou omáčkou (265 Kč)
Koule z belgické čokolády s krémem mascarpone a kávovou zmrzlinou (120 Kč)
Pečený sýrový dort z jihočeské lučiny s ananasovým kompotem a zmrzlinou (105 Kč)

Upozornění: 
Šéfkuchař Martin Svatek patří mezi nejtalentovanější mladé české kuchaře. Pracuje výhradně s čistými surovinami, pokud možno regionálního původu. V poledne levné tříchodové menu (120 Kč).

17. listopadu 2013


REFERENDUM

Myslivci se dohodli, pojedli a popili a vítězem se stalo 
kančí se šípkovou omáčkou!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 18.11. 2013. 

15. listopadu 2013


Minule jsem psal o rybách a dnes se k nim ještě krátce vrátím. Měl jsem totiž štěstí a jedl jsem skvělého českého okouna.  Je to bezesporu nejchutnější česká ryba. Bylo to na farmě Blaník, která patří mého příteli Miloši Zapletalovi (tomu, co zakládal soutěž Miss). Miloš v této vesnici pod Blaníkem totiž trávil dětství a zželelo se mu ruiny, jež bývala v jeho paměti krásným statkem. Přestavěl ruinu na nádhernou farmu pro rodiny s dětmi. K farmě patří rovněž útulná hospůdka u Mančalů. Viděl jsem tam v akváriu menšího živého okounka a zatoužil jsem po něm. A Milošův šéfkuchař Petr Procházka mi okounka připravil přesně tak, jak má připraven být. Jen ho vylovil a ihned zbavil šupin (ty totiž jinak po chvíli zatuhnou a už se jich nezbavíte), potom vykostil do dvou filátek (bůhvíproč se v Čechách říká, že okoun má hodně kostí - když se to umí, nemá ani jednu) a ogriloval. Potom ho polil česnekovým máslem a přidal přílohu: obyčejné vařené brambory – ovšem jak skvělé! Od místního sedláka! Že prý se letos neurodilo moc brambor. Jestli těch příšerných, kterých jsem viděl každý rok vysoké haldy všude, není mi to líto.

Minulý týden byl vůbec na labužnické zážitky bohatý. V restauraci Celeste hostoval Jan Punčochář se sérií svých variací inspirovaných značkou Chivas Regal. A v restauraci CottoCrudo v hotelu Four Seasons mi vynikající italský kuchař Vito Mollica (který zde kdysi rozjížděl restauraci Allegro, později ohodnocenou hvězdičkou od Michelina) předvedl, co vaří dnes ve Florencii, kde je šéfkuchařem v restauraci Castello. A má tam samozřejmě taky hvězdu Michelin. Vito je můj dobrý kamarád a velmi jsem ocenil, jak během svého pražského angažmá pomohl české gastronomii vyhrabat se z předsudků a malosti. Vychoval v Allegru celou řadu kuchařů, dnes špičkových (jedním z nich byl například Richard Fuchs, který dnes CottoCrudu šéfuje) a přinesl do pražské nudy nové fascinující nápady. Vzpomínám na jeho úžasné (a přitom vlastně jednoduché) lahůdky s piemontskými bílými lanýži, na fascinující úpravu vepřových líček s avokádovým flanem nebo na dvojhru, kterou předvedl se svým guru (Cesare Giaccone je legendární kuchař z piemontské vesničky Albaretto della Torre). Teď mi Vito nabídl nejprve salát s mořskými plody a sýrem burrata (to je mozzarella plněná smetanou) a hustý rajčatový krém Pappa al pomodoro. Potom přišel na řadu úžasný předkrm Cavatelli cacio e pepe, tedy těstoviny podobné mušličkám (tentokrát těsto obsahuje i sýr a pepř), podávané s marinovanými krevetami a maličkými chobotničkami moscardino. Právě s tímto předkrmem slaví Vito velké úspěchy ve Florencii. Nakonec jsem si pochutnal na plněné křepelce se sušenými fíky, celerovým pyré a lanýžovou omáčkou. Smekám. Už nesmím cestu do Florencie odkládat.