Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

31. května 2015

REFERENDUM

Naše poslední referendum vzbudilo poměrně velký ohlas, i když někteří z vás nedali hlas ani jednomu z nabízených řízků.  Měli jste vybrat mezi krůtím a kuřecím. Nakonec přece jen větší počet hlasů získal kuřecí, především tehdy, je-li  „stehenní“.


V souboji dvou řízků zvítězil kuřecí řízek nad krůtím! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 1. 6. 2015.

29. května 2015



Pravděpodobně už se mi několik příštích dnů nepodaří vpravit něco do žaludku. Byl jsem totiž v Paříži a celý týden jsem pracoval, tedy jedl. A bylo to velice náročné. Když jsem šel kolem Grand Palais, napadlo mě, že se nechám před palácem vyfotit, jako před třemi lety, kdy jsem byl v Paříži naposled. Ale pak jsem to zavrhl. Mám pocit, že ani já, ani palác jsme se za ty tři roky moc nezměnili. Ale jinak je tady spousta změn. Už mě unavuje zvykat si na ty změny. Vždycky jsem Paříž miloval mimo jiné i proto, že se tam nic neměnilo. Hospody stály na svém místě a měly stejné majitele, natož pak stejné jídelníčky a stejné názvy. Ale za poslední tři roky se leccos změnilo. Samozřejmě, některé věci zůstávají tam, kde byly dřív. Například prostitutky jsou od rána pořád v práci v uličce Rue Blondel, jako před mnoha lety, kdy Georges Brassens zpíval ve své slavné písni: „Qu'ell's poussent au moins rue Blondel Dans un bordel“. V pařížských parcích se pořád sedí, leží a jí přímo na trávě jako vždycky. Pořád ještě dostanete sklenku vína levnějši, když si ji vypijete přímo u pultu, tedy „comptoir“ neboli „au zinc“. A ještě jedna věc se nezměnila: nikdy se neptejte místních na cestu, vždycky vám poradí špatně.
         Co se hodně změnilo, jsou ceny. Zvláště ceny v restauracích. Radím vám, nepřepočítávejte je na koruny v oficiálním kurzu, zatočí se vám hlava. Jestli chcete jít do restaurace, dělte kurz dvěma. Například ve dvouhvězdičkové Grand Véfour dáte za telecí brzlík 108 euro. Ale i obyčejný bramborák u stánku vás přijde v propočtu na stovku. Dvě deci piva pod pět euro neseženete. A sklenku vína (verre, což je 1,25 dl) taky ne. Kromě „happy hours“, což bývá od 16:00 do 19:00.
         Jel jsem do Paříže s úkolem popsat novinku, která posunula pařížskou gastronomii do nových teritorií. Jsou to „nová“ bistra, přesněji řečeno bistrot nouvelle, nový typ bister. Vedle těch starých a zavedených (jako je například Bistrot Mazarine) se totiž objevila spousta nových malých podniků, které sice dodržují formu bistra (mají pult a menu na černé tabuli napsané křídou), ale jejich pokrmy jsou na úrovni hvězdičkových restaurací, některé dokonce už získaly hvězdičku. Většinou si tyto podniky zakládají slavní šéfkuchaři jako „vedlejšák“, neboť chtějí dát příležitost i hostům, jejichž kapsa na „vlajkovou loď“ nestačí. Ceny v bistrech jsou totiž řádově o polovinu nižší.
          Prvním z těchto hvězdných kuchařů byl Christian Constant, který dříve šéfoval v restauraci luxusního hotelu Crillon u Champs-Elysées. Crillon se však už několik let přestavuje a Constantovi talentovaní mladí kuchaři odešli, aby si otevřeli vlastní podniky. A byla to právě bistra nového typu. Constant je napodobil, nejprve otevřel restauraci s názvem Violin d´Ingres neboli Ingresovy housle. Takový název mají i jiné restaurace a pokud byste nevěděli, co jsou to Ingresovy housle, potom vás musím odkázat na slavnou stejnojmennou fotografii, jejímž autorem je dadaista Man Ray. Na fotce je nahá žena zezadu, křivky jejího těla připomínají housle a fotograf jí na záda ještě přikreslil ty dva znaky ve tvaru písmene f (tzv. efa), jako výřezy na houslích. Man se nechal inspirovat obrazem malíře Ingrese La Grande Baigneuse (Velká koupel). Takže Constant má podnik poblíž Eiffelovky, ale potom viděl úspěch svých bývalých pomocníků a otevřel si vedle ještě bistro. Jmenuje se Cafe Constant a jestliže pojedete do Paříže, vřele vám ho doporučuju. Měl jsem tam úžasnou telecí hlavu (Tête de veau) poněkud zmodernizovanou, i s mozečkem a kouskem jazyka, a s vynikající (překvapivě vaječnou) omáčkou.
           Současnou světovou kuchařskou jedničkou je bezesporu Yannick Alléno. Vystřídal na trůnu Alana Ducasse, který ztratil třetí hvězdu v Plaza Athénée. Alléno naopak získal třetí hvězdu v Pavillonu Ledoyen, půvabném domečku v parku dolní části Champs Elysées. Velký výstavní palác Grand Palais má tedy dva labužnické satelity po obou svých stranách. Na jedné je to legendární Lasserre, na druhé Ledoyen. Ovšem Alléno si otevřel i dvě bistra. Jedno z nich najdete za Seinou, blízko Place Maubert, v majestátní budově bývalé pojišťovny.  Interiér je moderní, zaujala mě na stěně velká zlatá plastika představující mucholapku posetou přilepenými mouchami. Protože je to zlaté, nepůsobí to odpudivě. Restaurace má prvky bistra a podávají se zde „obyčejná“ jídla ve vynikající kvalitě. Já jsem měl například  Boudin noir, tedy krvavé jelítko s bramborovou kaší - a ještě teď si libuju.
           Ducasse sesazený z trůnu ovšem nezůstal pozadu a otevřel si bistro kousek od Chatelet. Jmenuje se Benoit a je tam pořád obsazeno. Dal jsem si „Cassoulet z mého kraje“, tedy fazole dušené a zapečené s konfitovaným kachním stehýnkem. Vynikající. 

           Anne-Sophie Pic, mnohými považovaná za nejlepší kuchařku světa (jejíž restaurace ve Valence má už po tři generace tři hvězdy), si konečně otevřela pařížskou filiálku. Jmenuje se La Dame de Pic, což se dá přeložit jako Piková dáma. Podnik najdete blízko Louvru a v poledne si můžete dát skvělé tříchodové menu za přijatelnou cenu.

28. května 2015

Dernier Cri



Nedávno jsem jásal, že Česká republika přestane podporovat výrobu biopaliv z řepky a kukuřice. Nestalo se. Zákon parlamentní sněmovnou neprošel. Avšak nejrůznější média (jejichž majitelé mají na tom byznysu podíl) neustále přinášejí argumenty, proč se vlastně nic nestalo. Stalo se. O tom základním problému se totiž nemluví a nepíše.
            Česká republika sráží emise skleníkových plynů pouze pomocí bipaliv první generace – tedy těch, vyráběných z řepky a kukuřice. A to je slepá ulička, to je hlavní svinstvo. Evropská unie už dnes otevřeně přiznává, že potravinová biopaliva – tedy tzv. biopaliva první generace - dělají víc škody než užitku: zabírají cennou zemědělskou půdu a zvyšují cenu potravin!!! Navíc při jejich výrobě a dopravě tak jako tak vznikají skleníkové emise, takže přínos je nulový. Evropský parlament proto letos rozhodl, že první generace biopaliv smí tvořit nejvýš 7 procent z desetiprocentního limitu na užití obnovitelných zdrojů v dopravě do roku 2020. Česko zatím v nasazení biopaliv 1. generace v dopravě nedosahuje Evropským parlamentem doporučeného sedmiprocentního limitu, zatím se pohybujeme kolem pěti procent. 
            Výroba biopaliv druhé generace (tedy ze dřeva, odpadní biomasy či odpadních tuků), na kterou by se Česká republika měla zaměřit, nemá však zatím u zákonodárců žádnou podporu. U nás se o výrobu těchto biopaliv pokouší továrna Oleo Chemical, její produkce ale není certifikovaná pro český trh a zatím se u nás nepoužívá. V Evropě se výroba biopaliv 2. generace rozjíždí za cenu nových dotačních a podpůrných programů. Ale v České republice tato výroba není dotována!

            Česko sice zatím smí podporovat biopaliva 1. generace, Evropská komise český program podpory zkoumá, jenže dřív nebo později to stejně nebude smět dělat. Alternativní cesta, jak dosáhnout úspor, k nimž se Česko v roce 2008 zavázalo, zatím není známa. Už teď bychom měli vědět, koho budeme v příštích volbách volit.

27. května 2015

MŮJ TIP - Der Feinschmecker

Tentokrát má tato rubrika poněkud odlišnou podobu. 
Dovoluji si reprodukovat stránku z květnového čísla německého časopisu
Der Feinschmecker, kde jsem uvedl své tipy pro německé čtenáře, kteří přijedou do Prahy.



24. května 2015

REFERENDUM

Byl to velice zajímavý souboj. Nevěřili jsme, že výsledek bude tak těsný. Střetli se milovníci dvou „hlávkových“ salátů. Tedy ledového a římského. Milovníci ledového navrhují například kombinovat ho s jogurtovo-koprovým dresinkem nebo se špekovou zálivkou. Někteří hlasující používají ledový jen do míchaných salátů z více locik. Nakonec však vítěze ohlásit můžeme.


Takže s těsnou převahou zvítězil římský salát nad ledovým! 

V referendech budeme samozřejmě pokračovat. Další souboj vyhlásíme jako vždy opět v pondělí, tedy 25. 5. 2015. 

22. května 2015



Je velmi ošidné spoléhat se na název pokrmu a odvozovat z něj místo, kde má domovská práva. Všichni přece víme, že hamburger nemá s německým Hamburkem téměř nic společného. A že segedínský guláš nemá nic společného s maďarským městem Szeged Psal jsem nedávno). V některých případech určité podobnosti sice najdeme (španělské ptáčky prý poprvé v Čechách udělali španělští kuchaři královny Marie Španělské, matky Rudolfa II.), avšak ani tyto případy nejsou dostatečně průkazné. V našich poměrech je nejkřiklavějším omylem vlašský salát, který nemá s Vlašskem, tedy s Itálií, vůbec nic společného. Podobný salát sice v Itálii (nebo ve Španělsku) občas můžete objevit, avšak jmenuje se Ruský (Ensaladilla rusa)! A to je vskutku daleko blíž pravdě, protože bramborový salát s majonézou vymyslel v roce 1860 belgický kuchař Lucien Olivier ve své restauraci L' Ermitage, která sídlila v Moskvě. Proto se někdy v Rusku tento salát jmenuje Olivier (ale také „stolyčnyj“).
         Naproti tomu Ruská vejce, oblíbená v Čechách, nejsou ruská, i ta majonéza je vlastně francouzská. Ve tvaru, jaký známe, jsou našim „ruským“ vejcím vzdáleně podobná pouze „farširovannyje jajca“, což jsou vejce uvařená natvrdo a rozkrojená, aby byla posléze ozdobena buďto půlkou rajčete (pak vypadají jako muchomůrka) nebo kaviárem. 
         Mnohdy vznikl pokrm jinde, než ve své proponované vlasti, a byl do ní teprve importován: to je případ špaget carbonara, jež se narodily v USA, stejně jako „čínské“ chop suey, v Čechách bůhvíproč nazývané „suey-ču-žou“, lidově „švej-žužu“. Zajímavé je označení některých pokrmů ve spojitosti s konkrétním místem: například Táborská bašta nemá a nikdy neměla nic společného s Táborem, je to prostě česká verze alsaského choucroute. Polévka zvaná Valašská kyselica pochází ve skutečnosti ze Slovenska (Kapustnica). 
          Olomoucké tvarůžky by se měly vlastně jmenovat Loštické (neboť tak se jmenuje obec, v níž se dnes výhradně vyrábějí) nebo Hněvotínské (neboť obec, v níž byly poprvé vyrobeny, se jmenuje Hněvotín), zatímco v německy mluvících zemích velmi populární sýrová pomazánka Liptauer (Liptovská) nevznikla ve slovenské Liptovské kotlině, nýbrž ve Vídni. Vídeňští kuchaři se ovšem inspirovali mimo jiné i na Slovensku (Šmírkás) a v Maďarsku (Liptói) a od počátku používali do směsi slovenskou brynzu (někteří ji však nahrazovali tvarohem), stejně jako maďarskou (slovenskou) mletou papriku. Jenže mezi typické ingredience v této pomazánce patří také ty, jež se na Slovensku ani v Maďarsku příliš nevyskytují – například sardelky a kapary.
          Některé recepty však skutečně pocházejí z místa, po němž byly pojmenovány - například linecké těsto a linecké řezy. Kuře Marengo bylo opravdu poprvé upečeno ve vesničce Marengo, večer po vyhrané bitvě, pro vítěze Napoleona. V německém Švábsku si můžete být jistí, že Schwäbische Rostbraten (Švábské roštěnky) vznikly právě zde, stejně jako Spätzle a Maultaschen. Naprosto stejné roštěnky na cibuli se však dělají i ve Vídni a zapřísáhlí Vídeňáci se s vámi budou hádat, že recept se narodil právě u nich. Ve stuttgartské čtvrti Gaisburg vám budou místní labužníci vášnivě dokazovat, že pokrm zvaný Gaisburger Marsch vznikl právě u nich, právě tady. Vědí dokonce, kdy to bylo a kde: na začátku 1. světové války ve zdejších kasárnách, kde se připravovali jednoroční doborovolníci na válečnou službu. Tam prý vojenský kuchař poprvé zamíchal kousky masa do vařených brambor a špeclí. Jenže: velmi podobný pokrm známe z Čech pod názvem Grenadýrmarš – jen s tím rozdílem, že místo špeclí se do směsi zamíchají nudle. A Maďaři tvrdí, že je to jejich recept, který se jmenuje Gránátos kocka (Granátníkovy kostičky). Zrod receptu vysvětlují tak, že za napoleonských válek u rakouského granátnického pluku byl maďarský kuchař. Neměl už z čeho vařit, zásoby došly. Zbyly mu pouze sušené těstoviny a pytel brambor. Z toho měl připravit jídlo pro utrmácené vojáky. Milý Maďar prý v nouzi tyto dvě suroviny smíchal a aby jim dodal trochu chuti, vydatně je posypal pálivou paprikou. A granátníci, kterým to chutnalo, potom pochodovali houfně na latríny, protože pokrm působil jako projímadlo. Proto dostal zpočátku název Marsch (pochod), teprve později byl upraven na „kostičky“. Ale existuje také jiný český Grenadýrmarš, kde nudle jsou nahrazeny houskovým knedlíkem! A maso uzeninou! Jenže herec Bohoušek Záhorský v klubu Stavovského divadla nadšeně vyprávěl, jak byl v mládí kdesi v brdských lesích na houbách s kolegou Jiřím Dohnalem. A narazili na obědvající uhlíře. A ochutnali jejich oběd ohřívaný v kotlíku nad ohněm. Říkali tomu „uhlířina“. A byly to vařené brambory smíchané s krátkými makarony zvanými „sekané potrubí“, k tomu hodně cibule, špek a vepřové škvarky! Ryze český recept! Tohle vykládejte někomu v Gaisburgu!
           Normandská polévka (Soupe normande) se téměř neliší od italské minestrone. Sladká mléčná pyrenejská polévka (Soupe pyrenéenne) má několik dvojníků po celém světě. A o autorství hlemýžďů po burgundsku (Escargots bourgognne) se hlásí Provensálci. Oni prý to takhle dělali už dřív než Burgunďané. 

21. května 2015

Dernier Cri




Už to není tak žhavá novinka, ty gastronomické festivaly. Ale novinkou bezesporu je, že v posledních letech jejich počet roste jako ty příslovečné houby po dešti. V pátek 29.5. začne už devátý ročník PFF neboli Maurerova Pražského Food Festivalu. A v neděli jsem vystupoval v Olomouci na tamějším Garden Food Festivalu, který se konal poprvé. Bylo to velice zajímavé. Abych se zmínil aspoň o některé z nepřehledné řady zajímavostí, tak tedy: opět jsem ochutnal smažený hmyz, tedy cvrčky, šváby a potemníky peruánské. Ocenil jsem skvělou chuť šneků po burgundsku vypěstovaných na farmě Barkona Snails. Byli upraveni přesně tak, jak měli být. Popřál jsem všechno nejlepší Filipu Töpferovi v jeho snaze o dodávání kvalitních husích jater a podobných lahůdek, převážně maďarských (z onoho Szegedu, o kterém jsem psal nedávno). Pozdravil jsem rovněž svého přítele a jmenovce Zbyňka Poštulku s jeho rodinou, kteří stále lépe zpracovávají olomoucké tvarůžky do formy cukrářských zákusků. Objevil jsem několik dobrých restaurací z Olomouce a okolí a určitě o nich budu brzy psát. Poprvé jsem ochutnal Gold Cock Whisky z produkce firmy Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Skvělá česká whisky zrála 22 let! Před publikem vařili například Roman Paulus, Zdenek Pohlreich, Jaroslav Klár a Radim Svačina. Asistovala půvabná Eliška Bučková. Počasí se vydařilo, návštěva byla velmi početná. Zdá se, že olomoucký festival má o budoucnost postaráno.