„Když jsem snídal džbánek piva, ještě zdálo se, že divnou příchuť má...“ zpíval Pavel Bobek v písničce Nedělní ráno. Napsal jsem více než tisíc textů, ale tento je asi jediný, v němž se objevuje cosi jako labužnický zážitek. S Pavlem jsme se před několika dny rozloučili, ale jeho hlas bude znít z rádií ještě mnoho a mnoho let, takže vlastně s námi zůstane dál. Pokud jde o labužnické vzpomínky, nemám bohužel žádnou, která by se Pavla týkala. I ta zmínka o džbánku piva je vlastně zavádějící, protože Pavel celý svůj život nepil zásadně nic jiného než bílé víno. Vařit jsem ho nikdy neviděl.
           Takže přejdu raději na jiné téma.
           
           Ve staré francouzské knížce jsem si přečetl amatérské čtyřverší, které mě zaujalo a dovolil jsem si ho přeložit do češtiny:

                         Už po polévce každý
                         Labužník snadno pozná
                         Jaká je kuchařka:
                         Vynikající nebo hrozná

         O polévkách už jsem psal minule, ale ještě jsem to téma zcela nevyčerpal.
         Mile mě překvapilo, když jsem v jedné pražské restauraci objevil na jídelním lístku oukrop neboli česnečku. Tato tradiční česká polévka byly v minulých letech neprávem opomíjena. Snad že by musela být levná a nedá se na  ní tolik vydělat. Oukrop však je jídlo velmi chutné a také zdravé. Už Čelakovský měl ve své sbírce Mudrosloví toto: „Jídej úkrop s česnekem, budeš dlouho živ!“
         Tradice oukropu je v Čechách vskutku bohatá. Česneková polévka měla ovšem různé krajové názvy, někdy nepříliš lichotivé, v Orlických horách jí například říkali „kozí pití“. Říkalo se jí také varmužka, vodinka, vodovka. Poslední název je podobný názvu toskánské polévky Aquacotta (v doslovném překladu „vařená voda“), jež však obsahuje hlavně cibuli, celer, feferonky, rajčata, vejce, olivový olej a plátky chleba. Česnek sice taky, ale málo. Podrobněji jsem o této polévce psal v Zápisníku labužníka z 12. dubna 2012 (viz Archiv).
         Podobnější našemu oukropu je francouzská polévka Aïgo-boulido, česnekový vývar, do něhož se rozklepává vejce. Existuje však i francouzská polévka Tourin, v níž je rovněž hodně česneku. Němci dělají svou Knoblauchsuppe krémovou, s přidáním smetany. V rakouském Innsbrucku sice také přidávají trošku smetany, ale více mléka, polévka je čistě bílá. Zajímavá je česnečka z Mallorcy: jmenuje se Sopa de ajo a připomíná rajskou: je v ní totiž hodně rajčat.
          O česneku koluje spousta legend. Věřilo se například, že je jedinou zbraní proti upírům. Česnek prý museli jíst povinně dělníci stavějící pyramidy ve starém Egyptě. Vojákům ve starém Římě se dával do jídla česnek, aby byli odvážnější. Odysseus jedl česnek jako ochranu proti magickým útokům.
          V Haškově Švejkovi je o oukropu zmínka, když hostinský z vršovické hospody Na zastávce odpovídá panu Vejvodovi na otázku, co pijou abstinenti. Prý taky studený oukrop. No, nevím, nikdy jsem ho nepil.
          Jak tedy má vypadat pravý český oukrop? Nyní poletují po internetu stovky receptů, ale já jsem vybral jeden stařičký, který považuji za nejautentičtější. Nejprve je třeba uvařit oloupané brambory v mírně osolené vodě. Větší část brambor se použije jako příloha k hlavnímu chodu, zbylá voda (tedy bramborový vývar) je základem správného oukropu. Potom se přidávají další ingredience. Na jaře by neměl v oukropu chybět libeček (opych) a mladé kopřivy (o tom píše už Alois Jirásek v románu U nás). Když se vše náležitě provaří, osolí a opepří, vrátí se do polévky ta troška vařených brambor. Nakonec se vmíchá lžíce dobrého sádla. Zdeněk Pohlreich ve svém receptu doporučuje ještě špetku majoránky, proti tomu nic nemám, ale domnívám se, že je to navíc. Já to nedělám, stejně jako nedávám kmín. Nakonec se tedy rozmačkaný česnek přelije touto polévkou. A hned se podává. Otázkou je, zda na dno talířů položit krajíček dobrého domácího chleba, patřičně oschlého, jak doporučují staré recepty. Zkusil jsem to a není to špatné. Ale sehnat ten správný chléb je dnes problém. Já o některých vím, ale bojím se svůj tip zveřejnit, abyste mi je nevykoupili a já pak utřu hubu. Někteří kuchaři volí kompromis: kostičky chleba osmaží na sádle a vloží do polévky.
          Ještě k těm internetovým receptům: zásadně odmítám oukrop obsahující bujónovou kostku (ať už jakékoli kvality a třeba i bez glutamátu a éček) a jakoukoli uzeninu. Odmítám i oukrop s vejcem, to už je prostě jiná polévka. Jsem také proti přítomnosti cibule.

MŮJ TIP: Sansho

Sansho
Petrská 25, 110 00 Praha 1
Tel. +420 222 317 425
E-mail: info@sansho.cz
www.sansho.cz
Otevřeno Út-Čt 11:00-15:00, 18:00-01:00, 
Pá 11:00-15:30, 18:00-01:30, So 18:00-01:00

Z jídelního lístku:

Taco z makrely
Lososové sashimi
Vepřový bůček s vodním melounem
Zelené mango se pstruhem uzeným na zeleném čaji
Slider (knedlík) s měkkoschránkovým krabem
Králík na divokém zeleném jungle curry
Hovězí achilovky s mušlemi
Ceviche
Hovězí randang
Domácí zmrzlina

 
Upozornění:

Moderní kuchyně s asijskou inspirací. Angličan Paul Day byl sous chefem v londýnském Nobu (dvě hvězdy Michelin) a protože je navíc vyučený řezník, nabízí skvěle zpracované maso z vlastní farmy. 

V poledne se podávají jednotlivé chody (v cenách od 110 Kč po 225 Kč), večer se však podává pouze degustační menu o šesti chodech, cena záleží na tom, jak bude Vaše menu sestaveno, cena se pohybuje od 850 do 950 Kč na osobu.

 

 

REFERENDUM

V našem (zatím posledním) referendu jste rozhodli, 

že hruškovice vám chutná víc, než slivovice! Na zdraví!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 25.11. 2013.

Zeptal se mě kamarád ze Slovenska (který ovšem žije už dlouho v Praze): „Proč se ta naše slovenská polévka jmenuje kapustnica, když v ní většinou není žádné zelí?“ Našemu zelí se totiž ve slovenštině říká kapusta. Ten kamarád se domníval, že ho v mnoha slovenských restauracích podvádějí, když mu do kapustnice nedávají zelí. Vida, ani mnozí Slováci (stejně jako mnozí Češi) neznají složení svých tradičních jídel. Vysvětlení je totiž velmi jednoduché: ve správné kapustnici žádné zelí být nemá! Dává se do ní pouze lák z kysaného zelí! Jak se lze dočíst v moudré knize Marie Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová, existují na území bývalého Československa tři druhy zelných polévek. V první skupině jsou polévky, které se vaří ze syrového hlávkového zelí (například na Prostějovsku „hábová“ s houbami a prosnou kaší, na Luhačovicku podobná „chábovica“, na Těšínsku „kozina“, na Vysočině „zelnuška“, na Českobudějovicku „zelnice“), do druhé skupiny patří polévky uvařené z kysaného zelí (nejrozšířenější je „couračka“). A ve třetí skupině jsou polévky vařené pouze z láku nebo „zelné vody“. Slovenská kapustnica se zaklechtává smetanou a trochou mouky, ve Slezsku se podobně dělá „kapustoňka“ a na Slovácku „kyselica“. Ta by se však v létě měla vařit ze syrovátky. To už dnes dělá málokdo. Ačkoli já osobně jsem syrovátkovou kyselicu jedl před dvěma lety ve Velkých Karlovicích. A ještě k tomu láku: ten by se měl vařit zvlášť a jen chvíli, teprve nakonec do hotové polévky přimíchat. Mimochodem: paní Úlehlová-Tilschová tvrdí, že kyselica je „nejzápadnější“ polévkou kvašenou, patří tedy do stejné kategorie jako například boršč, který byl původně vařen ze zkvašeného bolševníku či brště. Dříve se na východě vařila dokonce polévka i z láku okurkového („oharková“), v Bulharsku do ní přidávají jogurt a podávají ji vychlazenou (tarator).

Avšak zpět ke kyselici. Jistě jste na Valašsku a na Slovácku jedli kyselicu, v níž bylo zelí. Taková polévka by se však správně měla jmenovat „střapačka“. Dnes už bohužel nikdo na správné tradiční složení (nebo názvy) nedbá, zvláště ne kuchaři v restauracích. Nedávno jsem dostal v Praze drštkovou polévku uvařenou z vepřových žaludků! A kuchař se velmi divil, že to jsou vepřové žaludky, on to totiž koupil jako drštky a nepoznal, že to nejsou hovězí předžaludky (kniha, bachor, čepec), jež se jediné mohou drštkami nazývat. Tedy ani hovězí nebo telecí žaludky nemají právo na označení „drštky“, poznáte je snadno, mají totiž hladký povrch – na rozdíl od drštěk, které jsou pórovité. Vysvětlil jsem tomu nevědomému kuchaři, že by jeho polévka měla být na jídelním lístku uvedena jako „falešná drštková“, on to však zarputile odmítl.

Ale vraťme se ještě znovu (už podruhé) ke kyselici. Většina národa – a dokonce i sami Valaši – se domnívají, že v kyselici má být kromě klobásy, brambor a smetany i kysané zelí. Na Slovácku se věří, že kysané zelí je nejlepší lék proti kocovině. Tvrdil to už kdysi římský řečník Cato, to bylo ještě před naším letopočtem. Ale hoši z jižní Moravy to asi od Cata nemají. Mají s kysaným zelím (a kyselicou) po flámu zcela zřejmě vlastní zkušenosti. Dokonce i Petra Pospěchová, autorka nedávno vydané Regionální kuchařky,  přidala do kyselice kysané zelí! A to je Petra přímo z Valašska! Její kniha je ovšem jinak vynikající a vřele ji doporučuju. Konečně se taková kniha objevila, už jsem se bál, že ji budu muset napsat sám.

MŮJ TIP: Goldie

Hotel Nautilus, Žižkovo náměstí 20, 390 01 Tábor

www.goldie.cz

Tel.: + 420 380 900 900, + 420 602 697 758

E-mail: info@hotelnautilus.cz

Otevřeno denně 10:00-24:00

Z jídelního lístku:Lososový tatarák s toasty (155 Kč)
Domácí paštika z vepřových líček a jater s koňakem (115 Kč)
Smažený olomoucký syreček se šalotkovou omáčkou a brioškovým pyré (125 Kč)
Ravioli z červené řepy marinované ve vinném octu s křenovou pěnou a malinami (95 Kč)
Zadělávané drštky s klobásou od táborského uzenáře (95 Kč)
Kuřecí vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi (60 Kč)
Houbový krém z lišek se smetanovou pěnou (65 Kč)
Koňská líčka z místního řeznictví U Čadilů dušená na černém pivu (285 Kč)
Strkovská kachna pečená podle šéfkuchařovy babičky s červeným zelím s perníkem (280 Kč)
Filet z candáta se špenátovou kaší a gratinovanými bramborami (365 Kč)
Křepelka plněná hroznovým vínem, s bramborovou kaší a křepelčím vejcem (315 Kč)
Biftek pečený ve slanině s telecí koňakovou omáčkou (495 Kč)
Hříbkové rizoto s parmazánem (195 Kč)
Grilovaný francouzský kozí sýr s višňovou omáčkou (265 Kč)
Koule z belgické čokolády s krémem mascarpone a kávovou zmrzlinou (120 Kč)
Pečený sýrový dort z jihočeské lučiny s ananasovým kompotem a zmrzlinou (105 Kč)

Upozornění: 
Šéfkuchař Martin Svatek patří mezi nejtalentovanější mladé české kuchaře. Pracuje výhradně s čistými surovinami, pokud možno regionálního původu. V poledne levné tříchodové menu (120 Kč).

REFERENDUM

Myslivci se dohodli, pojedli a popili a vítězem se stalo 

kančí se šípkovou omáčkou!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 18.11. 2013. 

Minule jsem psal o rybách a dnes se k nim ještě krátce vrátím. Měl jsem totiž štěstí a jedl jsem skvělého českého okouna.  Je to bezesporu nejchutnější česká ryba. Bylo to na farmě Blaník, která patří mého příteli Miloši Zapletalovi (tomu, co zakládal soutěž Miss). Miloš v této vesnici pod Blaníkem totiž trávil dětství a zželelo se mu ruiny, jež bývala v jeho paměti krásným statkem. Přestavěl ruinu na nádhernou farmu pro rodiny s dětmi. K farmě patří rovněž útulná hospůdka u Mančalů. Viděl jsem tam v akváriu menšího živého okounka a zatoužil jsem po něm. A Milošův šéfkuchař Petr Procházka mi okounka připravil přesně tak, jak má připraven být. Jen ho vylovil a ihned zbavil šupin (ty totiž jinak po chvíli zatuhnou a už se jich nezbavíte), potom vykostil do dvou filátek (bůhvíproč se v Čechách říká, že okoun má hodně kostí - když se to umí, nemá ani jednu) a ogriloval. Potom ho polil česnekovým máslem a přidal přílohu: obyčejné vařené brambory – ovšem jak skvělé! Od místního sedláka! Že prý se letos neurodilo moc brambor. Jestli těch příšerných, kterých jsem viděl každý rok vysoké haldy všude, není mi to líto.

Minulý týden byl vůbec na labužnické zážitky bohatý. V restauraci Celeste hostoval Jan Punčochář se sérií svých variací inspirovaných značkou Chivas Regal. A v restauraci CottoCrudo v hotelu Four Seasons mi vynikající italský kuchař Vito Mollica (který zde kdysi rozjížděl restauraci Allegro, později ohodnocenou hvězdičkou od Michelina) předvedl, co vaří dnes ve Florencii, kde je šéfkuchařem v restauraci Castello. A má tam samozřejmě taky hvězdu Michelin. Vito je můj dobrý kamarád a velmi jsem ocenil, jak během svého pražského angažmá pomohl české gastronomii vyhrabat se z předsudků a malosti. Vychoval v Allegru celou řadu kuchařů, dnes špičkových (jedním z nich byl například Richard Fuchs, který dnes CottoCrudu šéfuje) a přinesl do pražské nudy nové fascinující nápady. Vzpomínám na jeho úžasné (a přitom vlastně jednoduché) lahůdky s piemontskými bílými lanýži, na fascinující úpravu vepřových líček s avokádovým flanem nebo na dvojhru, kterou předvedl se svým guru (Cesare Giaccone je legendární kuchař z piemontské vesničky Albaretto della Torre). Teď mi Vito nabídl nejprve salát s mořskými plody a sýrem burrata (to je mozzarella plněná smetanou) a hustý rajčatový krém Pappa al pomodoro. Potom přišel na řadu úžasný předkrm Cavatelli cacio e pepe, tedy těstoviny podobné mušličkám (tentokrát těsto obsahuje i sýr a pepř), podávané s marinovanými krevetami a maličkými chobotničkami moscardino. Právě s tímto předkrmem slaví Vito velké úspěchy ve Florencii. Nakonec jsem si pochutnal na plněné křepelce se sušenými fíky, celerovým pyré a lanýžovou omáčkou. Smekám. Už nesmím cestu do Florencie odkládat. 

Kombajn na sklizeň okurek

MůJ TIP: U Mančalů

Ostrov 1, 257 06 Louňovice u Vlašimi
tel.: +420 776 145 009, +420 603 781 456 

www.farmablanik.cz 
Email: gastro@farmablanik.cz 
V létě otevřeno každý den 11:00-22:00
V zimě otevřeno Pá+So 11:00-22:00, Ne 11:00-20:00



Z jídelního lístku:
Čerstvý sýr z ekofarmy nakládaný v olivovém oleji, bylinkách a houbách (90 Kč)
Domácí králičí tlačenka s jablky (90 Kč)
Pečená husí paštika s koňakem, domácím chlebem a hruškovým chutney (90 Kč)
Polévka Kaldoun z husích drobů (45 Kč)
Grilovaný pstruh potoční s česnekovým máslem a šťouchanými bramborami (180 Kč)
Grilované filátko z blanického candáta s dušenou zeleninou a jasmínovou rýží (240 Kč)
Šafránové rizoto s grilovanou vepřovou panenkou (150 Kč)
Grilovaný špalek z vepřové krkovice (150 Kč)
Grilovaná perlička s hruškou marinovanou v červeném víně (220 Kč)
Kachní prsa se selskými nudlemi (280 Kč)
Krupicová kaše s kakaem (40 Kč)
Speciální dezert Sladký Blaníček: millefeuille z lívanců s borůvkovým žahourem a zakysanou smetanou (80 Kč)

Upozornění: 
všechny suroviny jsou dodány výhradně místními farmáři. Šéfkuchař Petr Procházka nepoužívá žádné konvenience. Zde si opravdu můžete užít venkov jako ve Francii nebo Itálii. Rybu si můžete vybrat v akváriu.  

REFERENDUM

Tentokrát šlo o klasické české moučníky, které mají svou tradici a oblíbenost jablečný štrůdl versus buchty s mákem. 

Vítězem se stal jablečný štrůdl!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 11.11. 2013. 

V České republice je údajně 468 registrovaných rybníků, převážně v Jihočeském kraji. Některé rybníky mají zajímavé názvy: Vražda, Brloh, Strašil, Betlém, Nadýmač, Jejkal, Zlý, Bídník, Řiťovíz, Nesejd nebo Zatáčka. Většina z uvedených rybníků už letos byla vylovena, chybí jich jen pár. Ten náš, ukrytý v malé jihočeské vesničce, na onom seznamu chybí. Ostatně, pokud vím, zatím ani žádný název nemá. Nepatří žádnému Rybníkářství ani podobné firmě, stará se o něj místní Klub hasičů. Nedávno jsme i ten náš rybníček vypustili a vylovili. Měl jsem tam dva candáty, vylovili jsme však jen jednoho. Druhý někam zmizel, možná ho někdo upytlačil. Možná ho ukradla volavka. Najali jsme vodnici Janu, aby rybník hlídala.

Ten vylovený candát (plaval tam dva roky) měl tři kila a když jsme ho upekli, chutnal výborně. Nebylo nutno s ním kouzlit, stačilo jen opéct ho na másle a trošku osolit. Rád jím candáta s obyčejným vařeným bramborem. Kůži ponechám, jen pečlivě zbavím šupin. Ale přece jen jednu rozmazlenost přiznám: dávám si k pečenému candátovi francouzskou „bílomáslovou“ omáčku. Beurre Blanc Sauce. Francouzi ji milují například ke štice na modro nebo k lehce opečeným Coquilles Saint-Jacques (jimž Češi nesmyslně říkají hřebenatky). U nás ta omáčka není moc známá, lidé spíš dávají přednost holandské nebo majonéze. Bílomáslová se dělá z dobrého domácího másla, které se zvolna rozpustí na pánvi, potom se přidá pár jemně nasekaných šalotek, troška suchého bílého vína (nejvhodnější prý je Muscadet), bílého vinného octa a citronové šťávy. To je vše, zbývá jen okořenit čerstvě mletým pepřem a můžete ochutnat. Otázkou je, zda solit nebo nesolit. V tom nejsou Francouzi jednotni. Prý když je dobře osolená ryba, omáčku už solit netřeba. Já tedy přece jen špetku krystalické Fleur de sel do omáčky vmíchávám. 

Omáčka pochází z údolí řeky Loiry: traduje se, že poprvé ji namíchala jistá dáma jménem Clémence Lefeuvreová (rozená Prauová), která vařila ve své restauraci ve vesnici Saint-Julien-de-Concelles poblíž Nantes. Bylo to někdy na začátku 20. století. Klementýnina hospůdka se jmenovala La Buvette de la Marine, tedy Námořnická kantýna. Legenda praví, že Klementýna chtěla původně dělat Béarnskou omáčku, ale v roztržitosti zapoměla na estragon a vaječné žloutky. Jiné zdroje však tvrdí, že Klementýna poprvé omáčku připravila úmyslně právě takto pro markýze de Goulaine na jeho zámku, kam byla pozvána na sklonku života jako kuchařka a kde se proslavila tak, že Aristide Briand (francouzský ministerský předseda a laureát Nobelovy ceny) po její smrti prohlásil, že Klementýnu bude oplakávat celý národ. 

Tolik tedy k bílomáslové omáčce. Vraťme se však k výlovům. Zdá se už několik let, že popularita kaprů v době mimovánoční u nás rapidně klesá. Musím bohužel konstatovat, že podle mého názoru klesá i kvalita českých kaprů. Rybníkáři je nechávají dorůstat do velikosti, kdy už maso není tak chutné a má poněkud blátivou konzistenci. Kapřík je podle mého názoru chutný tak do tří kil. Potom už ne. Dalším problémem jsou rybníky, často silně bahnité. Rybí maso má potom patřičnou pachuť. Snad už se konečně něco změní. Ministerstvo zemědělství sice pořádá nákladné popularizační akce, ale místo toho by mělo podpořit dotacemi rybníkáře, kteří se chtějí věnovat spíše candátům, okounům, línům a štikám – než kaprům, amurům a tolstolobikům.

MůJ TIP: Brasserie La Gare

V Celnici 3, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 313 712
Mobil: +420 602 502 906
info@lagare.cz
www.lagare.cz
 
Otevřeno každý den 8:00-24:00 


Z jídelního lístku:
Mill-feuille z kachního rillettes   (137 Kč)
Šest smažených žabích stehýnek v kukuřičné mouce (146 Kč)
Dvanáct šneků po burgundsku (217 Kč)
Vejce Bénédicte na bramborové galetce s uzeným lososem a šunkou (155 Kč)
Cibulová polévka (94 Kč)
Klobáska Andouillette de Cambrai (262 Kč)
Coq au vin (287 Kč)
Boeuf Bourgignon (268 Kč)
Pieds et Paquets z jehněčích nožiček a drštěk (257 Kč)
Konfitovaná telecí ledvina rognon de veau (267 Kč)
Moules au vin blanc (226 Kč)
Salade Niçoise (237 Kč)
Dýňová zmrzlina (45 Kč)

Upozornění: 
jediná autentická brasserie v Česku, srovnatelná s těmi ve Francii. Najdete tam pokrmy, které nikde jinde u nás nemají a neměli, například Pieds et Paquets nebo Rognon de veau. Vřele doporučuji.. 

REFERENDUM

V souboji mezi dvěma českými pikantními sýry, romadurem a olomouckými tvarůžky, zvítězily poměrně jasně olomoucké tvarůžky! 





Překvapilo nás, jak málo lidí romadur zná. Někteří ho asi znají ještě pod názvem Jihočeský zrající, za který se kvůli problémům s patentními právy v osmdesátých letech ukrýval.



V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
Další souboj vyhlásíme jako vždy
v pondělí 4.11. 2013. 

Moje maminka dělala vdolky – obvykle jako dezert k nedělnímu obědu. Říkala jim však „lívance“ a já jsem dodnes zmítán pochybnostmi, co vlastně jsou správné vdolky a co jsou správné lívance. Nemluvě o koblihách, které se také velmi často do tohoto pytlíku házejí. A nemluvě o tom, že někdy mi v restauraci pod názvem lívance nebo vdolky přinesou malé palačinky. Ostatně i Němci, konkrétně Bavoráci, v tom mají zmatek. Říkají Dalken vdolkům i lívancům. V čem tedy tkví rozdíl mezi lívanci a vdolky? Marie Úlehlová-Tilschová, kterou mnozí berou jako arbitra, píše: „Vdolky mají vždy tvar okrouhlých placek, buď malých a vyšších, nebo častěji velkých a plochých.“ Já tedy za vdolky považuji pouze ty malé a vyšší, hodně podobné koblihám.

Pátral jsem o tomto problému ve všech dostupných zdrojích a došel jsem k závěru, o který se chci podělit: zásadním rozdílem je způsob přípravy těsta. Lívance by měly být z těsta nekynutého, vdolky naopak. Maminčiny vdolky byly jako bublina, nafouknuté, na povrchu křupavé, ale lehoučké. Když moje maminka dělala vdolky, připravila si nejprve kvásek z droždí – nechala ho přes noc na okraji plotny. Potom do kvásku přidala cukr, vlažné mléko a trošku prosáté polohrubé mouky.  Řídké „kváskové těstíčko“ potom nechala na teplém místě patřičně vykynout. Takže jen předběžná příprava trvala téměř dva dny. Teprve potom dělala těsto: do prosáté mouky přidala vejce, cukr, nastrouhanou citronovou kůru, sůl, rozpuštěné (ale ne už teplé) máslo a vlažné mléko. Nakonec přidala i vykynuté „kváskové těstíčko“ a  dobře prohnětené těsto nechala opět kynout, aspoň čtyři hodiny. Nakonec těsto vyválela na placku silnou asi 1,5 centimetru. Z ní vykrajovala hrníčkem kulaté vdolky. Obrovské prkno posypala moukou a každý vdolek v ní pečlivě obalila. A nechala opět ještě chvilku kynout, na tom prkně, jemuž říkala „vál“. Před smažením (pokud se dobře pamatuji) ještě každý vdolek vidličkou několikrát propíchla. Potom je smažila ve spoustě oleje. Nebo šmalcu, to už si nepamatuju. Jak jsem ji znal, spíš používala šmalc, přepuštěné máslo. Osmažila každý vdolek do zlatova, až se nafoukl. Potom ho posypala moučkovým cukrem.

Vdolky mnohdy ovlivnily i historii. V kronice města Jihlavy se píše, že v roce 1523 vypukl požár, který zničil takřka celé město. A jak ten požár vznikl? Inu, několik městských paniček si uspořádalo mejdan, opily se a potom začaly péct vdolky a koblihy. Použily příliš mnoho tuku, ten se vylil na podlahu, vzplál a bylo to.

A ještě něco trošku z jiného soudku:
Americká publicistka Sally Tisdaleová u nás zatím vydala jen jednu knihu. Jmenuje se Povídej mi prasečinky a je o vztahu člověka k pornu. Teď se mi však dostala do ruky její nová kniha, vydaná zatím jen v Americe. Jmenuje se To nejlepší, co jsem ochutnala aneb Tajemství jídla. Kniha mě velmi zaujala a dovolím si z ní citovat jeden odstavec:

„V současném moderním životě najdeme jen málo hybných sil, jež mohou tak účinně formovat naše životy. Jídlo (strava) je rozhodně takovou silou. Ovládá nás jako spotřebitele, jako sociální živočichy, kteří se provinili chutí k jídlu. I když rádi tvrdíme, že máme jídlo pod kontrolou a že se k němu stavíme racionálně, přistihneme sami sebe velmi často při činu: potraviny diktují nám, ne my jim. Důležitá je ovšem výchova, základ v rodinném životě, etnické identifikace a každodenní rituály stravování. Inzerenti nutí publikum kupovat produkty, které lidé ani nepotřebují, ani vlastně nechtějí. Nemají však čas přemýšlet o alternativách. Kdo přijde dřív a křičí hlasitěji, ten vítězí. Pro většinu lidí je lhostejné, odkud pochází jídlo, které budou jíst. Kde suroviny rostou nebo žijí, jak jsou vybírány nebo jak jsou loveny. A co dál? Sníme i tu poslední rybu z oceánu? Víme, že zde existuje jisté nebezpečí, ale nechceme to slyšet. Žijeme z kompromisu. Hrajeme o čas.“

Jak se zdá, mezi pornem a jídlem není až tak nepřekonatelná vzdálenost. To, o čem píše paní Tisdaleová, souvisí velmi úzce s hnutím, které se nyní začíná aktivovat i u nás. Jmenuje se Faitrade a myslím, že by se s názory těchto lidí mělo seznámit co nejvíce Čechů a Češek. Máte-li zájem, podívejte se na www.fairtrade.cz.