Spisovatel Frank Harris (1855-1931) byl zvláštní člověk. U nás ho skoro nikdo nezná, vyšly zde v roce 1934 pouze jeho skandální paměti My Life and Loves (Můj život a mé lásky) v Symposionu s kresbou Toyen na obálce. Narodil se v Irsku, ale považoval se za Američana. Přátelil se s Oscarem Wildem a G.B.Shawem, ve svých pamětech popisoval sex a měl kvůli tomu problémy. Koupil jsem si tu knihu kdysi v antikvariátu (oba díly i se sešitem obsahujícím pasáže, jež byly cenzurou zakázány coby nemravné) a občas si v ní s pobavením čtu.
Zajímavé jsou Harrisovy názory na jídlo. Tvrdil například, že preferuje anglickou kuchyni před francouzskou, protože Angličané prý dodržují „aristokratický ideál, vrcholící v přání ponechat každé surovině její vlastní chuť“, kdežto Francouzi „všechny rozdíly zastírají demokratickou omáčkou“. Harris miloval anglické úpravy hovězího a skopového masa. Nejlépe prý to dělali v londýnské restauraci Simpsons. Naopak telecí maso podle jeho názoru uměli dobře udělat jen Francouzi. Stejně jako mladé hrachové lusky – petit pois – z Rodelu. Nesnášel zamřelou zvěřinu a vyžadoval (například v londýnské restauraci Yorkshire), aby koroptve byly pečeny dříve, než po zastřelení jejich maso ztuhlo. Tvrdil, že upeče-li se zvěřina ihned po zastřelení, tedy dříve, než nastane rigor mortis, je maso stejně jemné, jako když měsíc viselo – avšak nepáchne. Měl zajímavou metodu, jak poznat čerstvou rybu. Podle jeho názoru nesmělo zůstat na páteřní kosti, když jste se ji pokusili vytrhnout, ani kousíček masa. Když naopak kost měla tmavší barvu a nedala se snadno vytrhnout, nebyla ryba čerstvá.S tputo metodou se setkávám poprvé a upřímně řečeno, příliš jí nevěřím.
Nejlepší ústřice byly podle Harrise v jeho době loveny v severoirském Carlingfordu, ale také americké ústřice, které jedl v New Yorku, se jim prý kvalitou vyrovnaly. A co dnešního čtenáře nejvíce šokuje: Harris považoval americkou zeleninu a ovoce za mnohem chutnější než evropskou.
Chtěl založit špičkovou restauraci, jež by měla tři kuchyně a tři jídelny. V každé by se servírovalo jiné jídlo: v první anglické (hlavně skopové kotlety), ve druhé francouzské a ve třetí ruské. Uskutečnit tento plán se mu však již nepodařilo, pravděpodobně proto, že poslední léta svého života strávil na francouzském Azurovém pobřeží, kde anglická kuchyně nikoho nezajímala.
Zajímavé jsou rovněž jeho charakteristiky vín: přirovnával jednotlivé druhy k typům žen. Červené bordeaux například přirovnával k legitimní manželce. Sekt zase k prostitutce. Moselské víno mu připomínalo nezletilou dívku, především kvůli opojné, avšak prchavé vůni. Přemíra vyvolává bolení hlavy. Burgundské je prý jako třicetiletá žena, musíte být před ní opatrní. Portské je jako krásná čtyřicítka, nedá se pít často. Když chce muž pouze flirtovat a nezabřednout do následků, má pít lehké francouzské víno světlezlaté nebo růžové, jehož se prý dají vypít spousty, aniž by stouplo do hlavy. Harrisovi připomínalo vesnické holky z Provence. Mladíci prý dávají přednost vínům sladším a ohnivějším, kdežto zralí muži si vychutnávají vína sušší a nevinná.
A ještě něco o francouzské bagetě: v roce 1930 Harris napsal, že francouzský chléb už zdaleka není tak dobrý jako na konci 19. století. Trvá mu prý dlouho, než najde pekaře, který umí upéct bagetu „lehce stravitelnou“.
Kuriózní je Harrisovo vyprávění o Africe. V jedné chvíli se tam totiž ocitl úplně sám uprostřed divočiny u řeky Zambezi, okraden a opuštěn svými domorodými sluhy, navíc ještě nemocný. Měl jen nůž, pušku a pár nábojů. A šest krabiček s „olejovkami“. Ty rychle snědl a potom trpěl hladem. Plavil se po Zambezi a vyhlížel na březích nějaké zvíře, které by mohl zastřelit a sníst. K lovu ryb neměl patřičné nářadí a nedokázal si je vyrobit. Pokusil se jíst housenky, ale nedokázal je pozřít. Už tři dny hladověl, když se mu podařilo zastřelit mladého hada. Uvařil si ho, aniž by věděl, jestli ten had není jedovatý. Chutnal hnusně, ale jedovatý nebyl. Harris pátral z loďky po něčem větším, výživnějším. Náhle spatřil na břehu „mladého rhinocera“. Jestliže nevíte, co je rhinocer, netrapte se tím. Nevěděl jsem to ani já. Teprve v encyklopedii jsem objevil, že jde o nosorožce. Ovšem i mládě nosorožce je pěkný pořízek. Harris ho trefil do hlavy, avšak nedokázal nožem proříznout silnou kůži, pevnou jako plech. Jediné, co dokázal vyříznout, byl jazyk. Vařil ho v kotlíku několik hodin, až změkl. A celý jazyk na posezení snědl. Bylo to prý velmi chutné, i když ochucené pouze špetkou soli. Inu, ani já bych nosorožčím jazykem nepohrdl.
Potom konečně Harris narazil na portugalskou usedlost, v níž našel restauraci. A tam mu řekli, že mají biftek! Okamžitě si ho dal, avšak během několika minut všechno zvrátil. Opět se najedl, tentokrát něčeho stravitelnějšího, ale opět blil. Tak snědl pět chodů a všechny okamžitě vrátil přírodě. Domorodci se prý na něho chodili dívat a tleskali. Za měsíc zhubl Harris ze stošedesáti liber na polovinu.
A nakonec ještě jedna Harrisova prapodivná teorie: byl přesvědčen, že člověk tloustne jedině tehdy, když každé sousto zapíjí tekutinou. Proto když nechtěl tloustnout, jedl bez nápojů. Prý tuto metodu vynalezl německý říšský kancléř Bismarck.
