Stejně jako se sedm řeckých obcí pře o právo přidávat k svému názvu přízvisko „rodiště Homéra“, ve Francii probíhá spor mezi městy Castelnaudary, Toulouse a Carcassonne. Všechna tato tři města tvrdí, že právě u nich se narodila lahůdka zvaná Cassoulet. Často je opakováno: Le Cassoulet est le Dieu en trois personnes: Dieu est celui Père de Castelnaudary, Dieu le fils est celui de Carcassonne et le Saint-Esprit qui est celui de Toulouse (Cassoulet je Bůh ve třech podobách: Bůh otec je z Castelnaudary, Bůh syn je z Carcassonne a Duch svatý je z Toulouse).
V knize o francouzské kuchyni, kterou vydaly v roce 1971 společně dvě věhlasné akademie (Académie des gastronomes a Académie culinaire de France) se píše: „Cassoulet je pokrm, v němž vždy najdeme dvě základní složky, fazole a rajčata. Bez obav z toho, že budeme nazváni kacíři, můžeme umístit původ této lahůdky do oblasti Languedocu.“
Historici Robert Robert a Gaston Derys tvrdí, že první zmínky o kasuletu jsou zaznamenány v období vlády Jindřicha IV. (1589-1610). Složení však není přesně popsáno. Historici se domnívají, že tento historický recept obsahoval kromě bílých fazolí (haricots blancs nebo lingots) a rajčat ještě vepřové klobásky, vepřovou kůži a husí maso. Některé recepty z pozdější doby však uvádějí také (místo husy) kachní stehýnka a skopové maso. A právě zde začíná spor mezi zmíněnými třemi městy. Každé z nich totiž preferuje něco jiného.
Castelnaudary (příjemné městečko v departmentu Aude jižně od Toulouse, vlastně uprostřed cesty mezi Toulouse a Carcassonne) tvrdí, že jejich kasulet je rustikální verze, připravená výhradně z místních produktů - a dokonce ani vodu nelze použít jinou, než místní. Voda je ovšem pro dobrý kasulet velmi důležitá. Měla by být těžká a hodně vápenatá, aby umožnila fazolím i po vaření udržet si svůj tvar co nejdéle. Další odlišnost kasuletu z Castelaudary je ve výběru masa: tato verze dává zásadně přednost skopovému a vepřovému masu před jakoukoli drůbeží (s výjimkou husího sádla). Pokud jde o vepřové maso, mělo by jít především o hřbet a koleno, přípustná je i šunka. Někteří kuchaři používají jako základ uvařené vepřové kůže. Klobásky by měly obsahovat hodně česneku. A nesmí chybět sklenka armagnacu.
Kasulet z Carcassonnu může obsahovat husí nebo kachní stehýnka, nesmí však chybět jehněčí kýta (gigot de mouton), během lovecké sezóny se v této verzi objevují dokonce i červené koroptve. Kasulet z Toulouse se liší od ostatních především přítomností kousků vepřové kůže a slaniny, dále pak typických vepřových klobásek saucisses de Toulouse, jež mají výraznou chuť. Vepřové a jehněčí maso je zde v menšině. Nezbytná jsou však konftovaná kachní stehýnka, někdy se používají i stehýnka husí.
Pravidlo, jež se ve Francii považuje téměř za zákon, u všech těchto receptů praví: během pečení se musí škraloup zamíchat do fazolí. Teprve sedmý škraloup lze ponechat.
Známe však i další spory, pokud jde o rodiště slavných receptů. Kde přesně se narodilo Tiramisu? Rodištěm tohoto receptu je bezesporu město Treviso u Benátek. Stalo se to zřejmě na konci šedesátých let. Ale kde přesně?
Nejprestižnější kulinářská encyklopedie Larousse Gastronomique (kterou si bohužel zatím u nás pořád ještě nekoupíte) má pod heslem Tiramisu tento text: „Italský dezert poprvé vyrobený v roce 1970 na bázi piškotů nasáklých koncentrovanou kávou a alkoholem (nejčastěji Amaretto, rum nebo whisky), pokrytých vrstvou mascarpone a ušlehaných vaječných bílků (sněhu).“
V mé knize Labužníkův lexikon (po opravě) je Tiramisu popsáno takto: „Italský tradiční dezert. Název je odvozen z lidového rčení „tirami su“ (seber mě, zvedni mě). Většinou se už dnes píše dohromady jako jedno slovo. Základem jsou speciální cukrářské piškoty namočené ve směsi kávy (espresso) a likéru (Amaretto, Vecchia Romagna nebo rum). Namočenými piškoty se poklade dno formy, zalije krémem ušlehaným z vaječných bílků, žloutků, cukru a měkkého italského sýra Mascarpone (je podobný našemu žervé). Takto se naklade několik vrstev, horní musí být krémová. Povrch se posype kakaovým práškem. Nechá se v chladničce asi čtyři hodiny.“
Mimochodem: o tom, jak je tento pokrm ve světě populární, svědčí i pseudonym, který si zvolila jedna slavná pornoherečka: Tyra Misoux (čte se Tiramisu).
Už v 17. století existoval velmi podobný recept, jemuž se říkalo Tazza Cesare (císařský šálek). Zmínky o něm jsou především z města Siena. Jeden tamní cukrář potom recept vylepšil a přichystal ho pro velkovévodu toskánského jménem Cosimo III. di Medici. Cukrář prý tehdy nazval svůj výrobek Zuppa del Duca. Zuppa je totiž nejen polévka, ale také směs – v tomto případě Vévodova směs. Známe přece slavný italský dezert s názvem Zuppa Inglese (Anglická směs).
O právo nazývat se rodištěm Tiramisu se přely mnoho let dvě restaurace v Trevisu: jedna z nich se jmenuje El Toula, druhá se jmenovala La Beccherie.
Některé zdroje sice tvrdí, že obdobný zákusek byl prý už v dobách Benátské republiky podáván v nevěstincích, ale Trevisané dají ruku do ohně za to, že název Tiramisu (původně „Tirami su“) vznikl určitě až v jejich městě.
Restaurace El Toula se stala součástí řetězce a na svou tradiční lahůdku už téměř zapoměla. Kdoví, jestli ji vůbec má na jídelním lístku. Druhý případ je ještě smutnější: La Beccherie byla 30. března 2014 definitivně uzavřena. Kdysi měla určitou prestiž a objevovala se i v gastroprůvodcích Michelin a Gambero Rosso. V poslední době však ztrácela klienty. Současný majitel Carlo Campeol (jehož rodina podnik vlastnila už od začátku druhé světové války) tvrdí, že nedokázal prodávat své pokrmy levněji, než „dnešní bary a trafiky“. Důvod však bude zřejmě jiný. Beccherie asi prostě neměla kvalitního kuchaře a kvalitního ekonoma.
Je zde ovšem i třetí verze, že totiž Tiramisu pod tímto názvem poprvé vyrobil v roce 1971 v Trevisu jistý pekař jménem Carminantonio Iannaccone! Prodával prý ho úspěšně ve své pekárně. Teprve potom se dezert dostal do restaurací. Neobvyklý název prý vymyslel právě tento pekař.