Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

30. dubna 2014

MŮJ TIP - La Veranda







Elišky Krásnohorské 2, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 224 814 733
E-mail:  office@laveranda.cz, 
www.laveranda.cz
Otevřeno Po-So 12:00-24:00



Z jídelního lístku:
Rybí polévka s rajčaty, fenyklem a kousky ryb (195 Kč)
Hráškový krém s divokým česnekem a česnekovými krutony s křupavou pancettou (145 Kč)
Grilované tygří krevety na česnekovém másle, rukola s fenyklem (345 Kč)
Pečená kachní Foie Gras, karamelizovaná jablka, pinie a omáčka z Marsaly (365 Kč)
Restované kalamáry, citrónové pyré, gremoláta, pražené pinie a rukola (325 Kč)
Grilovaná chobotnice, pyré z uzeného česneku, salát z malých rajčat  (365 Kč)
Doma uzený mořský vlk, ředkvičky, chřest, okurka a koprový crème fraîche (295 Kč)
Terina z křepelky, rebarbora, želé z portského vína a karamelizované ořechy (265 Kč)
Tagliatelle aglio olio peperoncino s tuňákovým tartarem (285 Kč)
Ravioly plněné telecím masem, medvědím česnekem a sýrem Fontina, chřest (395 Kč)
Filet dorády, fava fazole, malá rajčata, ředkvičky, hráškové pyré a pěna z hrášku (445 Kč)
Křepelka s kopřivovou nádivkou, chřest, jeruzalemské artyčoky a smržová omáčka (545 Kč)
Limoncello sorbet (65 Kč)
Vanilkové crème brûlée (125 Kč)
Levandulová panna cotta, višňová omáčka, amarena višně a drcené amarettini (185 Kč)

Upozornění: 
Šéfkuchař Radek David má velkou výhodu: majitel restaurace ho bere sebou do světa a do špičkových restaurací. Možná žádný jiný český kuchař nejedl v tolika michelinských podnicích. A Radek umí využívat těchto zkušeností. Neustále experimentuje a jeho pokrmy jsou opravdu neobvyklé. Umí však připravit i klasiku. Vaří se z čerstvých produktů, které Radek osobně vybírá u českých farmářů ze Šumavy, Krkonoš a Vysočiny. 

26. dubna 2014



REFERENDUM
V souboji dvou částí pečeného kuřete se opět objevil zcela jasný vítěz. Původně jsme chtěli proti stehýnku postavit křidýlko (jako v tom filmu s Louisem de Funés), ale protože jsme se domnívali, že v poslední době přibývá milovníků kuřecích prsíček, rozhodli jsme se pro prsa. Avšak jak vidno, není to zase tak markantní změna. Zejména labužníci dávají pořád ještě přednost tmavšímu masu, takže v hlasování získalo stehýnko zřetelně více hlasů.


Vítěz je tedy opět jasný: nad prsíčky zvítězilo stehýnko!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat. Další souboj vyhlásíme jako vždy opět v pondělí, tedy 28.4.2014.

25. dubna 2014



Stejně jako se sedm řeckých obcí pře o právo přidávat k svému názvu přízvisko „rodiště Homéra“, ve Francii probíhá spor mezi městy Castelnaudary, Toulouse a Carcassonne. Všechna tato tři města tvrdí, že právě u nich se narodila lahůdka zvaná Cassoulet. Často je opakováno: Le Cassoulet est le Dieu en trois personnes: Dieu est celui Père de Castelnaudary, Dieu le fils est celui de Carcassonne et le Saint-Esprit qui est celui de Toulouse (Cassoulet je Bůh ve třech podobách: Bůh otec je z Castelnaudary, Bůh syn je z Carcassonne a Duch svatý je z Toulouse).
           V knize o francouzské kuchyni, kterou vydaly v roce 1971 společně dvě věhlasné akademie (Académie des gastronomes a Académie culinaire de France) se píše: „Cassoulet je pokrm, v němž vždy najdeme dvě základní složky, fazole a rajčata. Bez obav z toho, že budeme nazváni kacíři, můžeme umístit původ této lahůdky do oblasti Languedocu.“
           Historici Robert Robert a Gaston Derys tvrdí, že první zmínky o kasuletu jsou zaznamenány v období vlády Jindřicha IV. (1589-1610). Složení však není přesně popsáno. Historici se domnívají, že tento historický recept obsahoval kromě bílých fazolí (haricots blancs nebo lingots) a rajčat ještě vepřové klobásky, vepřovou kůži a husí maso. Některé recepty z pozdější doby však uvádějí také (místo husy) kachní stehýnka a skopové maso. A právě zde začíná spor mezi zmíněnými třemi městy. Každé z nich totiž preferuje něco jiného. 
        Castelnaudary (příjemné městečko v departmentu Aude jižně od Toulouse, vlastně uprostřed cesty mezi Toulouse a Carcassonne) tvrdí, že jejich kasulet je rustikální verze, připravená výhradně z místních produktů - a dokonce ani vodu nelze použít jinou, než místní. Voda je ovšem pro dobrý kasulet velmi důležitá. Měla by být těžká a hodně vápenatá, aby umožnila fazolím i po vaření udržet si svůj tvar co nejdéle. Další odlišnost kasuletu z Castelaudary je ve výběru masa: tato verze dává zásadně přednost skopovému a vepřovému masu před jakoukoli drůbeží (s výjimkou husího sádla). Pokud jde o vepřové maso, mělo by jít především o hřbet a koleno, přípustná je i šunka. Někteří kuchaři používají jako základ uvařené vepřové kůže. Klobásky by měly obsahovat hodně česneku. A nesmí chybět sklenka armagnacu.  
         Kasulet z Carcassonnu může obsahovat husí nebo kachní stehýnka, nesmí však chybět jehněčí kýta (gigot de mouton), během lovecké sezóny se v této verzi objevují dokonce i červené koroptve. Kasulet z Toulouse se liší od ostatních především přítomností kousků vepřové kůže a slaniny, dále pak typických vepřových klobásek saucisses de Toulouse, jež mají výraznou chuť. Vepřové a jehněčí maso je zde v menšině. Nezbytná jsou však konftovaná kachní stehýnka, někdy se používají i stehýnka husí.
         Pravidlo, jež se ve Francii považuje téměř za zákon, u všech těchto receptů praví: během pečení se musí škraloup zamíchat do fazolí. Teprve sedmý škraloup lze ponechat.
         Známe však i další spory, pokud jde o rodiště slavných receptů. Kde přesně se narodilo Tiramisu? Rodištěm tohoto receptu je bezesporu město Treviso u Benátek. Stalo se to zřejmě na konci šedesátých let. Ale kde přesně? 
         Nejprestižnější kulinářská encyklopedie Larousse Gastronomique (kterou si bohužel zatím u nás pořád ještě nekoupíte) má pod heslem Tiramisu tento text: „Italský dezert poprvé vyrobený v roce 1970 na bázi piškotů nasáklých koncentrovanou kávou a alkoholem (nejčastěji Amaretto, rum nebo whisky), pokrytých vrstvou mascarpone a ušlehaných vaječných bílků (sněhu).“
        V mé knize Labužníkův lexikon (po opravě) je Tiramisu popsáno takto: „Italský tradiční dezert. Název je odvozen z lidového rčení „tirami su“ (seber mě, zvedni mě). Většinou se už dnes píše dohromady jako jedno slovo. Základem jsou speciální cukrářské piškoty namočené ve směsi kávy (espresso) a likéru (Amaretto, Vecchia Romagna nebo rum). Namočenými piškoty se poklade dno formy, zalije krémem ušlehaným z vaječných bílků, žloutků, cukru a měkkého italského sýra Mascarpone (je podobný našemu žervé). Takto se naklade několik vrstev, horní musí být krémová. Povrch se posype kakaovým práškem. Nechá se v chladničce asi čtyři hodiny.“
        Mimochodem: o tom, jak je tento pokrm ve světě populární, svědčí i pseudonym, který si zvolila jedna slavná pornoherečka: Tyra Misoux (čte se Tiramisu).
        Už v 17. století existoval velmi podobný recept, jemuž se říkalo Tazza Cesare (císařský šálek). Zmínky o něm jsou především z města Siena. Jeden tamní cukrář potom recept vylepšil a přichystal ho pro velkovévodu toskánského jménem Cosimo III. di Medici. Cukrář prý tehdy nazval svůj výrobek Zuppa del Duca. Zuppa je totiž nejen polévka, ale také směs – v tomto případě Vévodova směs. Známe přece slavný italský dezert s názvem Zuppa Inglese (Anglická směs). 
        O právo nazývat se rodištěm Tiramisu se přely mnoho let dvě restaurace v Trevisu: jedna z nich se jmenuje El Toula, druhá se jmenovala La Beccherie.
        Některé zdroje sice tvrdí, že obdobný zákusek byl prý už v dobách Benátské republiky podáván v nevěstincích, ale Trevisané dají ruku do ohně za to, že název Tiramisu (původně „Tirami su“) vznikl určitě až v jejich městě.
        Restaurace El Toula se stala součástí řetězce a na svou tradiční lahůdku už téměř zapoměla. Kdoví, jestli ji vůbec má na jídelním lístku. Druhý případ je ještě smutnější: La Beccherie byla 30. března 2014 definitivně uzavřena. Kdysi měla určitou prestiž a objevovala se i v gastroprůvodcích Michelin a Gambero Rosso. V poslední době však ztrácela klienty. Současný majitel Carlo Campeol (jehož rodina podnik vlastnila už od začátku druhé světové války) tvrdí, že nedokázal prodávat své pokrmy levněji, než „dnešní bary a trafiky“. Důvod však bude zřejmě jiný. Beccherie asi prostě neměla kvalitního kuchaře a kvalitního ekonoma. 
        Je zde ovšem i třetí verze, že totiž Tiramisu pod tímto názvem poprvé vyrobil v roce 1971 v Trevisu jistý pekař jménem Carminantonio Iannaccone! Prodával prý ho úspěšně ve své pekárně. Teprve potom se dezert dostal do restaurací. Neobvyklý název prý vymyslel právě tento pekař.

24. dubna 2014

Dernier Cri - Miniaturní tržnice v centru Prahy!










Nedávno byla otevřena velmi zajímavá minitržnice přímo ve středu Prahy, naproti hlavní poště v Jindřišské ulici. V kryté Jindřišské pasáži si za každého počasí můžete koupit čerstvě pečené francouzské bagety a croissanty, farmářské sýry, sušené šunky, oleje, marmelády, ovocné šťávy, zeleninu, mléko, máslo a další lahůdky. Bližší podrobnosti najdete na www.eat-it.cz.  Otevřeno každý všední den od osmi do osmnácti, v sobotu od osmi do třinácti.

23. dubna 2014

MŮJ TIP - Medité









Hlavní 279/7,
Mariánské Lázně
www.medite.cz
Telefon: +420 354 422 018
E-mail:  info@medite.cz
Otevřeno Po-Ne 11:00-23:00


Z jídelního lístku:
Polévka Caldo De El Bierzo, vývar z uuzených žeber a zeleniny (50 Kč)
Krevetová polévka s bílým vínem (60 Kč)
Rajčatové toasty Pan-y-tomate (40 Kč)
Šunka Jamon Serrano (70 Kč)
Tapas - Lilkové závitky plněné parmezánovou nádivkou (99 Kč)
Tapenáda z černých oliv, sušených rajčat a čerstvé petrželky (65 Kč)
Tortilla de patatas s hříbkovou tapenádou a fenyklovou majonézou (85 Kč)
Čerstvé tagliarini s kachním ragout a bylinkami  (215 Kč)
Sépiové linguine s humrovým máslem, královské krevety a čerstvá petrželka (230 Kč)
Chocos con garbanzos – kalamáry s cizrnou (150 Kč)
Konfitovaná hovězí líčka v červeném víně se srdíčky artyčoků (135 Kč)
Králík na katalánský způsob s mandlovou omáčkou (135 Kč)
Konfitované jehněčí kolínko se zeleninou, bylinkami a amontilladem (142 Kč)
Paella mixta (245 Kč)Pescado con boletus – sverošpanělská úprava ryby s hříbky (340 Kč)
Pan con Chocolata (85 Kč)
Crema Catalana (70 Kč)

Upozornění: 
Tuto restauraci, sídlící přímo na hlavní třídě, si oblíbili golfisté jezdící do Mariánských Lázní. Majitel a šéfkuchař mají za sebou dlouholetou praxi ve Španělsku. Pokud jde o tapas, jsou nejautentičtější v republice. Pracuje se téměř vždy s čerstvými surovinami, nakupovanými v sousedním Německu. Denní dvouchodové menu za 120 Kč. Kreditní karty není možno použít.



20. dubna 2014


REFERENDUM
V souboji dvou zeleninových dušených příloh je výsledek naprosto jednoznačný. Jen velice málo hlasujících má rádo dušenou mrkev, i když například taková mrkvička à la Vichy (s koňakem) nebo carottes glacé jsou podle mého názoru úžasné lahůdky. Zřejmě je však u nás přece jen populárnější Pepek Námořník.

Vítěz je tedy jasný: nad mrkví zvítězil špenát!


V referendech budeme samozřejmě pokračovat. Další souboj vyhlásíme jako vždy opět v pondělí, tedy 21.4.2014.

18. dubna 2014



V roce 1969 napsal český humorista Achille Gregor knihu Muž v zástěře. Ilustroval ji Adolf Born a byla to v té době mezi labužníky událost. Dobrých knih o kulinářství tehdy vycházelo jen maličko. A tahle byla zatraceně dobrá, i když autor nebyl profesionálním kuchařem a věděl jen to, co se dočetl a co vyzkoumal na svých cestách. Proto jsou nejcennější částí knihy recepty z Východu: Gregor coby cirkusový dramaturg prý procestoval na konci padesátých let celý tehdejší SSSR plus přilehlé státy. Párkrát jsem se kdysi (v druhé polovině šedesátých let) s panem Gregorem osobně potkal a povídali jsme si vždycky o jídle. Některé jeho názory mě popuzovaly. Vadilo mi například, jak lehkomyslně hovořil o nahrazení nedostupných surovin těmi dostupnými. Když mi tvrdil, že maďarská polévka halázslé nemusí být z candáta, že z kapra je stejně dobrá,  byl jsem zásadně proti. Když jsem ho však slyšel brojit proti ústřicím, které nesnášel, musel jsem se smát. Měl prostě své mouchy. Ale hodně jsem se od něho i dozvěděl, třeba o ruských polévkách. Po vydání Muže v zástěře už jsme se viděli už jen jednou, zdál se mi mrzutý a nebylo mu do řeči. Asi měl nějaký důvod.
        Rád si v té jeho knize listuju dodnes, můj výtisk je už strašně ohmataný a rozpadá se. Z dnešního pohledu nelze se vším, o čem Achille Gregor píše, souhlasit. Musíme brát v úvahu, na jaké úrovni byla v šedesátých letech kulinářská osvěta. A co bylo k dostání na trhu. Několikrát se v knize objevují stesky, že není k sehnání nějaké koření, docela obyčejné, jako třeba kmín, a samozřejmě taky šafrán. Občas se autor zmíní, že neshnal třeba hladkou petržel. 
        Na některých místech knihy se musím usmát, protože pan Gregor se občas neuvěřitelně mýlil. Tak třeba jeho recept na milánské špagety je absolutně mimo. Nejenže doporučuje po vaření propláchnout špagety studenou vodou (to se tehdy bůhvíproč doporučovalo), ale hlavně to, co popisuje jako správný recept, je o něčem naprosto jiném. Kdoví, kde to vzal. Jako základ suga doporučuje šunku nebo uzené maso, v případě nouze salám! Potom prý přidává žampiony (!) a rajčatový protlak. Podlévá červeným vínem, ochucuje muškátovým oříškem a nakonec zamíchá strouhaný parmezán! Z těch přísad je na místě pouze parmezán, zbytek je nesmysl, nad nímž by Miláňan kroutil hlavou, až by si ji ukroutil.
        Získal jsem dojem, že pan Gregor podlehl dojmu, který má mnoho Čechů: je-li něco milanese, musí v tom být rajčata! To je ovšem bůhvíkde počatý omyl. Rajčatové sugo znají Italové pod slovy arrabiata nebo amatriciana. Rajčata mohou být také součástí špaget bolognese, což je v podstatě ragú z mletého masa.
        Zajímá-li vás to, mohu o milánské kuchyni napsat něco bližšího. Typické pro tento kraj (Lombardie) je pěstování rýže, chov skotu a prasat. Mezi nejznámější jídla patří cotoletta milanese podobná vídeňskému řízku, oca farcita (nadívaná pečená husa), cassoeula nebo bottaggio (dušené vepřové maso se zelím), ossobuco (dušené telecí koleno), fritto misto (smažená směs, zde nejčastěji mozeček a brzlík), asparagi milanese (zelený chřest se sýrem a sázeným vejcem), trippa in umido (drštky dušené se zeleninou) nebo tortelli di zucca (taštičky plněné dýní). Ve všech těchto receptech naleznete jen minimální zmínky o rajčatech. Typickými milánskými pokrmy jsou zpravidla ty, k jejichž přípravě se používají těstoviny a olivový olej. Pro Milán je rovněž typické dezertní víno Campari. O Vánocích se odtud do celé Itálie rozváží bábovka Panettone
        Není se ovšem panu Gregorovi co divit, on tenkrát k informacím neměl snadnou cestu. Vždyť i slavná Nigella Lawsonová předváděla nedávno ve svém televizním programu naprosto pomýlený recept na spaghetti milanese, v němž kromě sýra dominovala rajčata, bazalka a dokonce i cukr! 
        Takže aby bylo jasno: spaghetti milanese jsou pokrm velmi jednoduchý a recept je neměnný jako skála. Žádný Ital by si nedovolil něco ubrat nebo přidat. Toto těstovinové milánské jídlo však není variantou legendární lahůdky risotto milanese, tedy milánského šafránového rizota, jak se mnozí Češi domnívají!  Nejde jen o to, nahradit rýži špagetami! Chutí i vzhledem se ty dva pokrmy naprosto liší. Základem milánského rizota je olivový olej a česnek nakrájený na jemné plátky, velmi důležitou vložkou potom šafrán, morek z kosti, bílé víno a strouhaný parmezán. 
         U milánských špaget jde však o něco zcela jiného. Základem je olivový olej, na němž se osmaží strouhanka a přidají se jemně nakrájené sardelky. Nic víc! Teprve nakonec se přidává troška rajčatového suga, tedy většinou rozmačkaná rajčata z konzervy. Ale není to nutné, v mnoha respektovaných milánských receptech rajčata naprosto chybí! Hotový pokrm se posype strouhaným parmezánem. Místo parmezánu lze použít Grana Padano. Špagety se ochucují zpravidla pouze krystalickou mořskou solí, někdy černým pepřem, někdy peperoncinem. Předmětem mnoha sporů mezi Miláňany je, zda použít olej nebo máslo. Staromilci dávají přednost máslu. A zavrhují zároveň sardelky jako ingredienci přímořskou, do Milána nepatřící. Oni by pouze na másle osmažili strouhanku, přidali sýr a hotovo! Někdy se v receptech objevuje pár kapek citronové šťávy. Sporadicky se objevuje doporučení na špetku šafránu. Variantou jsou jiné těstoviny, penne milanese, kde bývá někdy použita klobáska salsiccia. Zaznamenal jsem už v milánském sugu i divoký fenykl, dokonce i trošku mladé cibulky nebo česneku. Novátorské recepty tvrdí, že neuškodí i troška rozinek nebo osmažených piniových oříšků. Ale to už je puritány považováno za zvěrstvo.
          Takže: je třeba vědět, že slovo milanese nemusí vždy a nutně znamenat přítomnost rajčat! 

17. dubna 2014

Dernier Cri - Anketa o nejzajímavějšího kuchaře roku 2013


Horká novinka tohoto týdne: vyšly výsledky ankety o nejzajímavějšího kuchaře roku 2013. 
Je to první anketa tohoto druhu, protože hlasovali pouze odborníci, lidé píšící o jídle. Byl jsem garantem ankety a ručím za správnost výsledků.

1) Oldřich Sahajdák, La Degustation
2) Roman Paulus, Alcron
3) Jan Punčochář, Le Terroir
4) Jiří Štift, Essensia Mandarin
5) Miroslav Kalina, Kalina
6) Pavel Sapík, U zlaté studny
7) Jaroslav Sapík, U koně Klokočná
8) Richard Fuchs, CottoCrudo
9) Zdeněk Pohlreich, Cafe Imperial a Divinis
10) Jan Horký, Franc. Restaurace v Obecním domě
11) Michal Göth, Miura Čeladná
12) Jiří Král, Aureole
13) Miroslav Grusz, Aromi
14) Titus Eliáš, Na konci
15) Radek David, La Veranda a Babiččina zahrada
16) Marek Raditsch, Kampapark
17) Václav Frič, Na pekárně Čakovičky
18) David Šašek, Coda
19) Miroslav Kubec, Zlatá Praha
20) Tomáš Reizinger, Na Jitrách Semice
21) Jaroslav Zahálka, Mood
22) Marek Fichtner, Kempinski
23) Martin Svatek, Goldie Tábor
24) Petr Hajný, Chagall´s
25) Roman Dolejš, La Gare

16. dubna 2014

MŮJ TIP - Na Pekárně









Kojetická 36, 250 63 Čakovičky u Mratína
Tel.: +420 315 602 615
www.napekarne.com
info@napekarne.com 
Otevřeno St-So: 11:00-22:00, Ne 11:00-18:00  


    
Z jídelního lístku:
Vývar s masem a nudlemi (35 Kč)
Zvěřinová paštička s domácí houskou a brusinkovou omáčkou (85 Kč)
Pečený kozí sýr na ledovém salátě s višnovou marmeládou (99 Kč)
Kančí se šípkovou omáčkou, bramborové placky (195 Kč)
Fričova svíčková s karlovarským knedlíkem (155 Kč)
Pečená kachna s červeným zelím a bramborovým knedlíkem (155 Kč)
Vepřo-knedlo-zelo (155 Kč)
Hovězí pečeně s rajskou omáčkou a knedlíke (95 Kč)
Karbanátek s bramborovou kaší (95 Kč)
Bašta (155 Kč)
Jablečný štrůdl (55 Kč)
Povidlové taštičky (55 Kč)
Lívance (55 Kč)
Koláč dne (55 Kč)

Upozornění: 
Mekka milovníků tradiční české kuchyně, typický zájezdní hostinec blahé paměti. Jídelní lístek se mění každý den, základ však zůstává. Ryby podle denní nabídky. Majitel a šéfkuchař Vašek Frič prošel špičkovými restauracemi, ale pak si otevřel svůj podnik v rodném domě. Jeho zásadou jsou absolutně čerstvé a kvalitní suroviny. Takže například kuřata kupuje z Francie. Jezdí sem městská doprava (autobus 351 z Letňan), takže téměř všichni hosté přijíždějí z Prahy. Platební karty se nepřijímají. Restaurace je nekuřácká, v létě na zahradě dětský koutek. Doporučujeme rezervaci telefonem.

13. dubna 2014

REFERENDUM

V souboji dvou českých (moravských) červených vín nedošlo k překvapení. Hlasovalo poměrně málo lidí. Někteří nedali hlas ani jednomu z těchto vín, protože mají rádi jiné odrůdy. Chápeme. Diskuse o kvalitě tuzemského červeného už se vede dlouho. 

Nicméně vítěz je jasný, nad svatováclavským zvítězila frankovka! 

V referendech budeme samozřejmě pokračovat. Další souboj vyhlásíme jako vždy opět v pondělí, tedy 14.4.2014.

11. dubna 2014

V Zápisníku o Kyjevském řízku jsem napsal, že Rusové zřejmě převzali název pro řízek od Italů. Pozorný čtenář mě upozornil, že jsem tuto informaci nedokončil. Ano, má pravdu. Nuže tedy: Italové mají pro kotlet název Costoletta. Ale pro řízek mají název hodně podobný: Cotoletta. Na to je třeba si v Itálii dávat pozor. Rusové asi tyto dva pojmy spojili v jeden. Vsjo ravno.
           A teď už k novému tématu:          
           V poslední době čtu často o názorech cizinců na českou kuchyni. Většina z nich zná pouze dva pokrmy, jež jsou podle nich „typicky české“: tatarák a smažený sýr. Na blogu Blague on Prague píší američtí studenti, že smažený sýr se podává v každé restauraci na území České republiky. Někteří z nich ho jedli dokonce i v restauraci čínské.
           Jiné příběhy se týkají tataráku. Americké studentce Haley někdo řekl, že je to tradiční české jídlo. „Kamarádka objednala syrové maso s vejcem uprostřed, s kořením a česnekovými topinkami... Bylo to však vynikající. Tento český vynález je skvělý!“
           Musíme se v obou případech pousmát. Nejenže víme, že existuje mnoho jídel, jež jsou daleko typičtěji česká – ale hlavně chutnější a zdravější. Víme však i to, že jak smažený sýr, tak tatarák vznikly úplně jinde než v Čechách.
           Pokrmu ze syrového masa se logicky říká tatarák, protože za jeho zrodem stojí Tataři. Historie sahá do šerého dávnověku, do doby nájezdů tatarských hord na Evropu. Recept prý vznikl už za dob Čingischána, který se vlastně jmenoval Temüdžin (1162–1227). Oblíbená polská pověst vypráví o velkoknížeti Mikolaji Radziwillovi, který někdy kolem roku 1600 velel polskému vojsku, jež se dostalo až na území Tatarů a v jedné z mnohých krvavých bitev, tentokrát u hlavního města tatarské říše Bachčisaraj (leží na Krymu !), zajalo dceru tatarského chána, princeznu Zamfiru. Radziwill velkoryse nabídl chánovi, že mu dceru vrátí, žádal však výměnou kromě zlata a šperků také dvacet bílých sokolů a hlavně recept na lahůdku, o které mu vyprávěli zajatci. Šlo o pokrm, jehož základem bylo syrové maso. Chán se sice kroutil, ale protože chtěl, aby se Zamfira vrátila bez úhony zpátky domů, nakonec podlehl a přání velkoknížete splnil. A tak mohli Radziwillovi kuchaři už následujícího večera předložit svému veliteli to, čemu se dodnes ve světě nejčastěji říká Tartar Beef nebo Steak Tartare čili tatarský biftek.     
           Recept byl velmi svérázný: při svých krvavých výpravách totiž tatarští válečníci neměli čas na nějaké vaření. A tak, vždycky když potřebovali, porazili několik kusů dobytka a o maso se podělili. Každý z válečníků dostal flák masa, který si připevnil pod sedlo. Tam bylo maso v poměrně stálé teplotě a nepodléhalo rychlé zkáze. Když pak přišel čas oběda, kus masa pod sedlem řádně dozrál a koňským potem se prosolil a okořenil. Potom se maso rozkrájelo (roztlouklo) na drobné kousíčky a jedlo.
           První písemný doklad s receptem na Steak Tartare existuje z roku 1882. V New Yorku si tehdy otevřel restauraci jistý Němec jménem Guido August Lüchow. Bylo to na Manhattanu poblíž Broadwaye, přesně na adrese 110 East 14th Street. Lüchowův recept na čtyři porce žádal 2 libry hovězí svíčkové, 4 plátky chleba, 4 čerstvá vejce, 8 sardelek a dvě lžičky kaparů, samozřejmě i sůl a pepř. Jídlo prý šlo na dračku a přineslo Lüchowovi slávu a bohatství. Tatarský biftek tedy oficiálně vznikl v USA, to však mladé Američanky nevědí. Potom získal tento pokrm oblibu i jinde ve světě: především v Belgii patří mezi národní speciality, říká se mu tam  filet américain. Dělá se jen s kapary, žloutkem, šalotkou, hořčicí a pár kapkami koňaku, podává se s bramborovými hranolky.    
           V českých podmínkách se recept poněkud změnil. Žádné kapary, žádný koňak, jen vejce a hodně cibule. Přibyla worchesterská omáčka nebo tabasco, někdy i česnek, drobně nasekané kyselé okurky a kečup. Hlavně ten kečup je českou specialitou. Pokud vím, nikde jinde se do tataráku kečup nepřidává. Česko je jednou z mála zemí, kde si host může (nebo dokonce musí) tatarák namíchat sám. Všude jinde dostane na talíři směs už namíchanou. V tom je tedy jediná „česká tradice“: kečup a samoobsluha.
           Pokud jde o smažený sýr, už jsem jednou psal, jak a kde vznikl. Sám o sobě je tento recept známý z mnoha evropských kuchyní už od středověku, dokonce i obalovaný v mouce a vejci. Například v Americe mají Fried Cheese Curds, ve Finsku Leipäjuusto, na Kypru Halloumi, v Karibiku Queso frito a v Řecku se smažák, k nerozeznání od českého, jmenuje  Saganaki. Jenže všechny tyhle smažáky se podávají bez tatarské omáčky! Takže ryze česká je na tomto pokrmu jen tatarka!  Poprvé se na českých jídelních lístcích smažák s tatarkou neobjevil až v padesátých letech, jak se mnohokrát uvádí. Mám ve svém archivu jídelní lístek restaurace Šroubek z roku 1936: už tehdy měli u Šroubků na stálém lístku každý den smažený ementál s tatarskou omáčkou! Je tedy téměř nesporné, že Češi přece jen jisté prvenství mají: přidali k obvyklému receptu tu tatarku. Jenže jakou? Klasik Escoffier ve svém receptu z roku 1934  dělá tatarskou omáčku tak, že přidává do majonézy pro ochucení jen pár kapek octa. Prestižní encyklopedie Larousse Gastronomique tvrdí, že Sauce Tartare se připravuje pouze jediným způsobem: do majonézy se zašlehají vaječné žloutky syrové i uvařené natvrdo, k tomu se přidá ještě jemně nasekaná pažitka a strouhaná cibule. Předválečná významná autorka českých kuchařek Marie Preisová připravovala tatarskou omáčku tak, že dala do majonézy jen hořčici a strouhané nakládané cibulky. Ale my přece máme tatarku jinou, svoji, komunistickou! Bez chuti nakládaných okurčiček to přece není ono! A kdo to vynalezl? Nevím o jiném národu, který by tatarskou omáčku dělal tak, jako Češi.
           Já sám jsem „smažák“ poprvé jedl v hospůdce U tří pštrosů u Karlova mostu, bylo to v roce 1960. Byl to plátek eidamu obalený ve vaječném žloutku a mouce. A osmažený na oleji. A politý tatarkou. Tamější kuchař mi tvrdil, že ta tatarka je jeho vynález. Dělal ji tak, že majonézu zředil lákem z nakládaných (sterilovaných) okurek, okurčičky rozmixoval s vařeným vejcem a přidal ještě i trošku plnotučné hořčice. To vše řádně našlehal. Takže: jestli je na smaženém sýru něco typicky českého, pak je to tatarská omáčka ředěná okurkovým lákem!

10. dubna 2014

Dernier Cri - Sto nejlepších podle Elite








Každý rok se objevují různé žebříčky, hodnotící kvalitu restaurací na celém světě. Podobný žebříček vyhlašuje každý rok také americký časopis Elite Traveler. Právě vyšel. Není to však žebříček odborníků (i když je sponzorován výrobcem šampaňského Laurent-Perrier), hlasují čtenáři časopisu, je to tedy spíše anketa. A jako každá anketa demonstruje i tato (podobně jako český Grand Restaurant) názory laiků. Odborným žebříčkem je naopak například S.Pellegrino Award, organizovaný britským časopisem Restaurant Magazine (50 Best Restaurants). Tam jsem i já několikrát hlasoval. Leč vraťme se k žebříčku Elite. Letos vyhrála americká restaurace Alinea z Chicaga. Pro srovnání: v jiné americké anketě Zagat měla loni rovněž nejvyšší ocenění: 29 bodů z třiceti možných (stejně jako dva další podniky ve městě). Šéfkuchař Grant Achatz patří nesporně mezi americké hvězdy.
Je pochopitelné, že největší zastoupení v žebříčku mají americké podniky. Hned na druhém místě je Daniel z New Yorku, špičková restaurace šéfkuchaře Daniela Bouloda. Jedl jsem tam jen jednou, ale bylo to vynikající. Vzpomínám si zvláště na polévku Parmentier s mušlemi a lanýžové ravioli. Třetí je Blumenthalův Fat Duck z anglického městečka Berkshire, který se však prý právě stěhuje do Austrálie. V Anglii zůstává další (a pro mne zajímavější) Blumenthalova restaurace Dinner v Londýně (ta se umístila na 23. místě). První z neanglicky mluvících zemí je El Celler Can Roca ze španělské Girony na šestém místě. Kodaňská restaurace Noma, která několikrát vyhrála Pellegrino, je šestadvacátá. Nejlepší (podle mého názoru) německá restaurace Schwarzwaldstube z Baiersbronu (šéfkuchař Harald Wohlfahrt) je devětadvacátá.
V žebříčku je spousta podniků, o kterých slyším poprvé. Inu – nejsem světák. Moje milovaná pařížská L´Ambroisie je až na 42. místě, o jeden stupeň před Maison Troisgros z Roanne. Tyhle dvě bych já dal rozhodně do první pětky. Hned za nimi je Maison Pic z Valence, kde šéfuje nejlepší kuchařka světa, paní Anne-Sophie Pic.
Žebříček v podstatě nepřináší žádné velké překvapení. Jsou zde, ať už na jakémkoli místě, zastoupeny všechny nejdůležitější světové podniky. Joël Robuchon tu má tři své restaurace, Alain Ducasse dvě, je tu Arzak i Jean-George Vongerichten, je tu dokonce i dvouhvězdičkový Tantris z Mnichova (šedesátý pátý), k němuž mám mnohé výhrady. Paradox: na posledním stém místě je L’Auberge du Pont de Collonges z Lyonu, která patří Paulu Bocusovi a drží tři hvězdy Michelin už padesát let! O pět míst před ním je Steirereck z Vídně.
Rozhodli jsme se uvádět novou rubriku a nazvali jsme ji Dernier Cri. Doslovně přeloženo to znamená „poslední výkřik“ a Francouzi tak nazývají významné horké novinky. Každý týden ve čtvrtek vás tedy budeme informovat o tom, co nového se přihodilo v kulinářském světě. Někdy to budou třeba jen dvě tři věty, někdy toho bude více.

9. dubna 2014

MŮJ TIP - Restaurace Jezerka







Na Jezerce 2a/1451, 140 00 Praha 4
Tel.: +420 241 407 902 
www.restauracejezerka.cz+420 241 407 902
Otevřeno každý den 11:00-24:00





Z jídelního lístku:
Silný slepičí vývar (49 Kč)
Ruský boršč (59 Kč)
Řecký salát se sýrem Feta, olivami a červenou cibulkou (69 Kč)
Luxusní vepřové škvarky s domácími okurkami (79 Kč)
Domácí paštika z kuřecích jater a portského vína (85 Kč)
Nakládaný hermelín s beraními rohy (69 Kč)
Grilovaný chléb z naší pekárny se slaninou a vejcem (79 Kč)
Staročeské krkonošské zapečené erteple se slaninou, vejcem a kyselou okurkou (119 Kč)
Staročeské krkonošské zapečené erteple se slaninou a lesními houbami (145 Kč)
Vepřová pečeně nad kolenem s glazé z černého piva (145 Kč)
Konfitované kachní stehno s jablky a brusinkovým zelím (175 Kč)
Španělský ptáček XXL s rýží (220 Kč)
Pomalu tažená kančí kýty na smetaně (195 Kč)
Domácí lívance s teplou omáčkou z lesních plodů a zakysanou smetanou (99 Kč)
Domácí tvarohové noky s jahodovou omáčkou (99 Kč)
Drt z naší cukrárny (59 Kč)
Domácí zmrzlina (35 Kč)

Upozornění: 
v budově Divadla na Jezerce vznikl podnik, který slouží nejen návštěvníkům divadla, nýbrž i běžným hostům. Příjemné prostředí v parku (v létě stolky na terase) a dobrá kuchyně, svázaná s konceptem Filipa Nyklíčka zvaným Boutiques Gourmandes (patří sem například La Gare nebo Les Moules). Základem jsou kvalitní suroviny, většinou francouzské nebo české. Každý den je něco ve speciální nabídce, zítra například kaldoun a pečené králičí stehno se špenátem. Také čerstvý mátový nebo zázvorový čaj.