Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

13. července 2016

MŮJ TIP - La Violon d´Ingres






135 Rue Saint-Dominique, Paříž, Francie
Tel: +33 014 5551505
Email: violondingres@maisonconstant.com
http://www.maisonconstant.com/violon-ingres/
Otevřeno každý den 12:00-14:30, 19:00-22:30



Z jídelního lístku:
Vejce na hniličku s toastem a lanýžovým máslem (25€)
Carpaccio z pražmy marinované v citrusech, fenyklový croquant, piniové oříšky (28€)
Salát ze zelených fazolek, mandle, broskve, foie gras, pomerančový vinegret, koriandr (22€) 
Paštika z kachního foie gras, celerová remuláda (19)
Želé z pavoučího kraba, bylinkový krém (28)
Ravioli plněné mořskými raky, artyčokový krém a humrové coulis (24)
Mořský okoun na mandlích a karí oleji, pequillos (43)
Provázky z petříčka, ančovičky, nové brambory, cibulky (42)
Pečená krůta na šalotce, hrášek a fazolové boby po francouzsku (42)
Cassoulet z Montalbanaise (40)
Telecí hlava tête de veau, jazyk a játra, omáčka ravigote na kaparách (41)
Čokoládový dort podle Constanta (14)
Horké soufflé na Grand Marnier (15)
Millefeuille na vanilkovém bourbonu (13)
Pečené meruňky na mandlích, krém légère (13)
Norská omeleta (14)

Upozornění: 
O tomto pařížském podniku se mezi labužníky šušká jako o tajném tipu. Název „Ingresovy housle“ je inspirován slavnou fotografií Man Raye, přirovnávající záda nahé ženy k houslím. Šéfkuchař a majitel Christian Constant šéfoval dlouho kuchyni ve věhlasném hotelu Crillon, který je už několik let v rekonstrukci. Constant se proslavil především svými omáčkami. Restaurace má jednu hvězdu Michelin a najdete ji na nenápadném místě nedaleko Eiffelovy věže. Patří k ní také bistro.







10. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději broskve nebo nektarinky. Některé názory: nektarinky jsou většinou z dovozu, avšak i českých broskví je letos méně než obvykle. Nejslavnějším receptem je Pêche Melba, originální úprava broskví, kterou vymyslel v Londýně v roce 1892 slavný Auguste Escoffier na počest známé operní pěvkyně, která se jmenovala Nellie Melba. Prý byl do ní zamilovaný. Dezert má tvar labutě. Výsledek tohoto souboje je však naprosto jednoznačný:

Mezi peckovitým ovocem s převahou zvítězily broskve nad nektarinkami! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 11. 7. 2016.

8. července 2016

Zápisník labužníka 8/7/2016



Na slavnostech zvaných Saturnálie, které se konávaly ve starém Římě v předvánočním čase k poctě boha Saturna (byl to bůh zemědělství, sklizně a času), bylo zvykem na chvíli si vyměnit sociální role. Otroci si prý hráli na pány a páni si hráli na otroky. Dodnes se Saturnálie slaví na některých německých vysokých školách, kdy si studenti vymění role se svými kantory. 
         Napadlo mě, že bychom mohli v našich poměrech slavit tento svátek tak, že by v restauracích kuchaři a číšníci zasedli ke stolům, zatímco štamgasti by obsadili jejich místa v kuchyni a něco dobrého jim uvařili. A v rolích číšníků i servírovali.
        Nazval bych takové hostiny podle Ovidia „hostinami bohů“. Ovidius ve svých Proměnách poznamenává o jedné takové hostině: „Jídla jim nosily víly, krásné a bosonohé...“ To bychom mohli realizovat, kdybychom my hosté vařili a obsluhovali. Nemusely by nutně obsluhovat krásné dívky. Ovidius v jiné baladě této knihy píše o krásném jinochu Ganymédovi, který se stal číšníkem nebeského vládce.
        Zprávy o neobvyklém přístupu personálu k hostům (nebo hostů k personálu) se objevují stále častěji. Nedávno jsem vás v rubrice Dernier cri upozorňoval na restauraci, v níž hosté jedí nazí. V Praze donedávna byla restaurace, v níž se jedlo potmě. Nedávno se v Rusku (ale také v Londýně) prý objevily první kavárny, kde se platí za čas, který v podniku strávíte. To, co budete jíst a pít, je zdarma. Nejsou to samozřejmě žádné drahé lahůdky, většinou jen obyčejný čaj nebo káva, například. Nebo sušenky či sendviče. Když se posadíte ke stolu, dostanete budíka. Když odcházíte, zaplatíte číšníkovi taxu, vymezenou časem, který jste v kavárně strávili. To je hezký nápad. Vychází ovšem z myšlenky, že do kavárny člověk chodí spíše pracovat, než zevlovat. Dnes vidíme v každé kavárně někoho, kdo má před sebou otevřený notebook. Pro tyto kavárny se zavedl v Anglii půvabný název Coffice – tedy zároveň „káva“ (coffee) i „kancelář“ (office).
         Přečetl jsem si také zprávu o restauraci Eenmaal v Amsterdamu, která vymyslela zajímavý styl interiéru: v jídelně jsou pouze stoly s jednou židlí! Chodí se sem tedy najíst pouze samotáři. Holandská návrhářka Marina van Goor přišla s tímto nápadem loni v létě a majitel byl nadšen. Od zahájení provozu je každý večer narváno! Majitel si dal okamžitě nápad patentovat a brzy otevře podniky stejného či adekvátního (Once) názvu i stylu v Antverpách, Londýně, Berlíně a New Yorku.
        Mně se velmi často stává, že jdu do restaurace sám. Většinou tehdy, když musím hodnotit kvalitu jídla. Pokud vím, i ostatní hodnotitelé (například inspektoři Michelinu) navštěvují restaurace sami, bez doprovodu. Jsem-li někde v cizině, všiml jsem si, že číšníci jsou ke mně milejší, než k jiným hostům. Možná proto, že ze zkušenosti vědí, že gurmet-kritici chodí většinou sami. A pro jistotu mě obsluhují pečlivěji a mileji.
        Dostal jsem dotaz, jak přesně vzniklo bistro, jestli existuje déle než brasserie. Už jsem o tom několikrát psal. Takže ještě jednou: Když 30. března 1814 obsadili ruští kozáci Place du Tertre na Montmartru, žádali v přilehlých hospůdkách kořalku. Měli však od svých velitelů přísně zakázáno pít alkohol, proto na číšníky křičeli „býstro, býstro“ (rusky „rychle!“) a legenda tvrdí, že z toho vznikl název Bistrot pro tento typ malých hospůdek s jednoduchým občerstvením. Donští kozáci porazili Napoleona a donutili ho k abdikaci. Rusové se zdrželi v Paříži více než rok a ovlivnili nejen pařížskou gastronomickou scénu. Dodnes je v Paříži silná tradice ruských restaurací, Pařížané je mají rádi a nevadí jim během jídla poslouchat balalajky. 
          Po roce 1815 byla Evropa rozdělena mnoha hranicemi. Jen Francie, Velká Británie, Španělsko a Portugalsko měly tehdy přibližně stejný tvar jako dnes. Byly tu dvě velmoci, jež dnes už neexistují: Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Jinak bylo téměř všechno rozdrobeno. Itálie a Německo se teprve snažily o sjednocení. Německý spolek se skládal z dvaceti státečků. A v této situaci se rodila vysoká gastronomie. Elitní kuchaři už totiž nemohli hledat práci na šlechtických sídlech. Většina šlechty po francouzské revoluci ztratila své bohatství. Začaly vznikat první veřejné restaurace. 
         A teprve po roce 1870 začaly vznikat v Paříži i první brasserie, tedy v podstatě pivnice, zakládané většinou alsaskými rodinami (Zimmer, Wepler, Dreher, Bofinger), které vlastnily i pivovary.  Například Zimmer, založený v roce 1896 na Place du Châtelet, se dodnes drží na předních místech mezi pařížskými brasseriemi. Chodili sem umělci, především spisovatelé: Jules Verne, Emile Zola, Sarah Bernhardt, Gustav Mahler, Claude Debussy, Henri de Toulouse-Lautrec, Richard Strauss, Arturo Toscanini, Edmond Rostand, Marcel Proust, Serge Diaghilev, Guillaume Apollinaire, Igor Stravinskij, Vaslav Nijinsky, později i Pablo Picasso. V roce 1902 právě zde vymysleli pánové Desgrange a Lefévre cyklistický závod Tour de France. 
        A ještě něco. Netýká se to už restaurací, nýbrž obchodů. Prodeje potravin. 
        Tento prodej má v českých krajích zajímavou historii. Dnes se zpravidla soustřeďuje do supermarketů neboli samoobsluh (nebereme-li v úvahu farmářské trhy a podobné prodejny), avšak před nějakými sto lety tomu bylo jinak. Nejmenším krámkem, kde bylo možno dostat něco k snědku, bylo „hokynářství“. Vyvinulo se ze stánkového prodeje na trzích, jak už název napovídá: Hockener je totiž německy ten, kdo sedí na bobku. Hokynáři byli tedy původně pouliční obchodníci, kteří se později zmohli na uzavřený krámek. Vyšší formou byl „koloniál“, což byl obchod s potravinami původně dováženými z kolonií, tedy především s kávou, čajem, třtinovým cukrem, kořením, tabákem a podobně. V koloniálech se zpočátku neprodávalo maso, chléb ani mléko. Později (po skončení 1. světové války) se však tyto prodejny začaly nazývat Obchod se smíšeným zbožím. Na českých a moravských vesnicích se vžil neoficiální název Konsum podle německého regionálního řetězce působícího v okolí Drážďan od roku 1888. Takto nazvané obchody nabízely kvalitní výběr regionálních potravinářských výrobků a lahůdek, včetně masa, zeleniny a pekařských produktů. 

7. července 2016

Dernier Cri




Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, zveřejněná několika internetovými agenturami, především serverem backwoodshome.com. Tato zpráva čerpá ze studií několika vědeckých týmů z celého světa a týká se česneku. Česnek neboli Allium sativum lze považovat podle této zprávy za jeden z největších darů přírodní medicíny. Má silné antibakteriální, protiplísňové a antivirové účinky a je považován za velmi účinný imunitní stimulant. Je tak vhodné jej užívat i v rámci prevence a při prvních příznacích nejrůznějších onemocnění. To věděly už naše babičky, netušily však, že česnek obsahuje těkavé oleje, tzv. alliin, enzym allinázy, silice se sirnými organickými sloučeninami, selen a vitamíny A, B, C a E. Těkavé oleje a sirné sloučeniny jsou zodpovědné za štiplavý zápach, ale také za jeho léčivé vlastnosti - působí dezinfekčně, ničí bakterie a pak také vypuzují z těla parazity. Organicky pěstovaný česnek obvykle obsahuje vyšší množství síry, a proto má i silnější léčivé účinky. Nejčastěji je konzumován pro své protizánětlivé účinky, ale také jako preventivní prostředek kardiovaskulárních onemocnění. Je vědecky potvrzeno, že česnek dokáže snížit riziko aterosklerózy, a to tak, že snižuje lepkavost krevních destiček, ředí krev, čímž minimalizuje tvorbu krevních sraženin a snižuje hladinu cholesterolu. Může tak předcházet rizikům mrtvice či infarktu. Česnek také pomáhá snižovat i hladinu triglyceridů a současně zvyšovat hladinu dobrého cholesterolu (HDL).
           Už v roce 1858 provedl první zevrubnou analýzu česneku slavný biolog a lékař Louis Pasteur. Ve svém experimentu umístil stroužky česneku do Petriho misky s bakteriemi a zjistil, že v místech obklopujících česnek byly bakterie zabity. Lze ho tedy podle doktora Josepha Altona vnímat jako alternativu k širokospektrým antibiotikům a lze ho použít při léčbě řezných a hnisavých ran. Proti plísňovým infekcím česnek pomáhá dokonce ještě lépe než proti bakteriím. Extrakty z česneku mají výtečný antimykotický účinek a na rozdíl od jiných přípravků nemají žádné vedlejší účinky. Další výhodou česneku je to, že si velmi dobře poradí i s viry, především v čerstvé formě. A pokud je podáván během nachlazení a chřipek, výrazně snižuje projevy a délku onemocnění.
           Aby léčil, měl by být česnek používán pokud možno v čerstvé formě. Sušený nemá takové účinky ani chuť. Lze jej ale také naložit do medu nebo přidat do čajové směsi s hřebíčkem. Výborná je i šťáva z čerstvého česneku či česnekový olej. Na trhu jsou pak k dostání nejrůznější česnekové tinktury či pilulky. Pokud chcete pomocí česneku snížit hladinu cholesterolu, triglyceridů a glykémie, pak konzumujte pravidelně každý den 1-3 čerstvé stroužky česneku. Aby byl česnek chutnější, můžete ho smíchat s medem. Pokud česnek hůře trávíte, pak jej zapíjejte zázvorovým čajem. V případě boje s vnitřními bakteriálními (včetně zánětů močového měchýře a ledvin), virovými nebo plísňovými infekcemi, případně parazity, vyzkoušejte čaj z čerstvého česneku nebo sirup s medem. Můžete také použít česnekovou tinkturu či tobolky, ale čerstvý česnek bude určitě účinnější. Na bolesti v krku opět pomáhá česnekový čaj se lžičkou medu. Jako prevenci nebo léčbu počátečních infekcí můžete použít chladné obklady z česnekového čaje či vnitřně česnekový sirup. Česnekový olej lze použít místo antibakteriální masti. Česnek může pomoci i při léčbě bradavic. Plátek česneku je dobré aplikovat přímo na bradavici, okraje bradavice potřít olivovým olejem a vše překrýt obvazem nebo náplastí. Oloupaný plátek česneku zabalený v gáze lze také vložit do ucha a léčit tak ušní infekce. Nesmí vám ovšem do ucha zapadnout jako se to stalo Lubomíru Kostelkovi ve filmu Evžen mezi námi.
            Labužníci ovšem vědí, že nejlepší česnek je český, domácí, vypěstovaný na vlastní zahrádce. Vyhýbají se zejména česneku čínskému a španělskému. Milují špagety aglio olio peperoncino, do nichž se plátky česneku zlehka do růžova osmaží na olivovém oleji. A milují tradiční českou česnečku, připravenou z vody, v níž se vařily brambory.

6. července 2016

MŮJ TIP - U Daschů







Slavětínská 84, Praha 9 Klánovice
Tel.: +420 281 960 200
Email: info@udaschu.cz
www.udaschu.cz
Otevřeno Ne-Čt 11:00-22:00, Pá-So 11:00-23:00



Z jídelního lístku:
Kuřecí vývar s masem, zeleninou a domácími nudlemi (34 Kč)
Smetanová zelná polévka s uzeným masem a bramborem (49 Kč)
Hrachová polévka s uzeninou (29 Kč)
Čtyři bramboráčky s uzeninou a kyselým zelím (79 Kč)
Pikantní domácí špek s křenem a horčicí, čerstvý chléb (69 Kč)
Tlačenka s octem a cibulí (65 Kč)
Utopenec s kysaným zelím a čerstvým chlebem (44 Kč)
Pivní sýr s očkem z ančoviček a kaparů, čerstvý chléb (74 Kč)
Vepřové koleno dozlatova opečené, křen hořčice, chléb (219 Kč)
Svíčková na smetaně s domácími karlovarskými knedlíky (145 Kč)
Grilovaná vepřová panenka s višňovou omáčkou, kuskusem se sušenými rajčaty (199 Kč)
Marinovaný vepřový bůček pečený na česneku, staročeská lepenice (154 Kč)
Konfitované kachní stehno, červené zelí, bramborové knedlíky (199 Kč)
Grilovaný losos na mořské soli, dušená brokolice, šťouchané brambory (189 Kč)
Krémové rizoto s pravými hřiby a hoblinami parmezánu (119 Kč)
Tři čerstvé lívance s borůvkami a zakysanou smetanou (74 Kč)
Palačinka s ovocem a zmrzlinou (64 Kč)


Upozornění: 
Jezdíte na výlety do klánovických lesů? Potom si všimněte tradiční české restaurace založené v roce 1909 přímo u nádraží. Vaří se zde především z čerstvých lokálních surovin, čepuje se Pilsner Urquell, ovocné Lažanské mošty nebo točená Kofola. Majitelé tvrdí, že polévky jsou připraveny výhradně z přírodních surovin, bez přidání jakýchkoliv náhražek. Jak se zdá, lze jim věřit. Každý den nová nabídka ve snížených cenách. Velmi příjemná zahrádka bývá v létě hustě obsazena výletníky.


3. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, který ze dvou francouzských měkkých sýrů máte raději: jestli Brie nebo Camembert. Vaše názory byly velmi zajímavé, opíraly se však o skeptický dojem, že oba tyto sýry zná jen málo Čechů. Většina by si prý oba spletla s Hermelínem. Nuže, to opravdu může být pravda, leč přece jen doba pokročila a my dnes už máme možnost ochuitnat oba sýry v originální pravé podobě. A učíme se dokonce používat oba druhy sýrů i k vaření.

Mezi francouzskými měkkými sýry zvítězil Camembert nad Brie! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 4. 7. 2016.

1. července 2016

Zápisník labužníka 1/7/2016



Ontologie je slovo velmi módní, dnes často používané. Je to součást filozofie, ale i informatiky. Co však přesně znamená, to se nikde nedozvíte. Každý filozof vysvětluje tento pojem jinak. V podstatě však (jak já tomu rozumím) jde o pojmenovávání a vysvětlování jsoucna, tedy bytí. Slovo onto, z něhož je termín vytvořen, znamená prý v latině „něco“, „cosi“, podstatu významu, předmětu nebo tváře. 
         Několikrát jsem se setkal s používáním ontologie i v pracech o gastronomii, tedy v dílech aristologických. 
         Objevil jsem na internetu dokonce stať mladíka, který vedle toho, že studuje ontologii, je též vyučeným kuchařem. To mě zaujalo.
         Cituji: „Centrální otázkou ontologie je bytí a smysl bytí. Tuto otázku však neklade samo bytí, ale právě člověk se ptá po smyslu bytí.“ 
         A cituji dále: „Jde mi o kauzalitu. Příprava večeře zahrnuje konečný počet kroků za použití konečného počtu potravin. Budete-li postupovat při přípravě pokrmu přesně podle receptu, opravdu vám mohu říct, co budete mít k večeři. Samozřejmě za podmínky, že to nepřipálíte. Avšak neřeknu vám již, s kým jste večeřeli, kolik jste toho po večeři vypili, jestli jste se přecpali a bylo vám špatně, nebo jestli vám to chutnalo. Ale o to tu nejde. Podstatné je to, že události v přípravě pokrmu na sebe postupně navazují a plnění bodů v postupu nutně podmiňuje kvalitu inkriminovaného gastronomického výtvoru.“ 
         Kauzalita je příčinnost, vztah mezi příčinou a jejím následkem. Vskutku ideální téma pro kuchaře. Ale pro českého kuchaře?
         Jednou se mi stalo, že jsem v pražské restauraci místo objednané dršťkovky dostal polévku uvařenou z vepřových žaludků. Zašel jsem za kuchařem a ptal jsem se, proč nenazval polévku pravdivě. Podobně se to děje s pojmem „svíčková na smetaně“ na českých jídelních lístcích, neboť téměř nikdy nejde o maso z pravé hovězí svíčkové. Onen kuchař se na mě podíval jako na blba. 
         „Vo co vám de?“ zeptal se.
         Hle, ontologie a kauzalita v praxi. Příčinnost je důležitější než bytí samo.
         Polák Mariusz Szczygiel, autor bestselleru Gottland, píše o Češích velmi nezaujatě, věcně a s nadhledem. Všiml si například, že v českých restauracích od obsluhujícího personálu často slýchá slovo „klidně“. Klidně si stěžujte, klidně to někam napište... Když se vám u nás nelíbí, klidně jděte jinam! Jenže i jinde je to stejné! Svoboda rozhodování zde ztrácí smysl.
         Jestliže z ontologického hlediska bychom měli předpokládat, že určitý druh masa je skutečně tím určitým druhem masa, v praxi se na to spoléhat nemůžeme. Přečtete-li si na jídelním lístku „mořský jazyk“, můžete si být téměř jisti, že jde ve skutečnosti o platýze nebo limandu, což jsou ryby o hodně levnější.
         Zajímavý z ontologického hlediska je také případ Liptaueru.
         V polovině šedesátých let, když jsem se stal štamgastem v pivnici U zlatého tygra v Husově ulici, byla tam oblíbenou lahůdkou pivní sýrová pomazánka. Vypadalo to jako tatarák: přinesli vám talířek olemovaný jemně nakrájenou cibulí, rozetřeným česnekem, kostičkami másla, kopečky pepře, mleté papriky a kmínu. Uprostřed však netrůnilo mleté maso se žloutkem, nýbrž hromádka sýra. Nejčastěji to byla Niva, ale někdy to byl i takzvaný Pivní sýr, tehdy velmi chutný, který se v této podobě bůhvíproč přestal vyrábět. Měl kulatý tvar o průměru asi osmi centimetrů, tloušťku asi čtyři. Když byl správně uzrálý, měl úžasnou chuť. Tyhle ingredience jsme si polili pivem (plzeňskou dvanáctkou, kterou tehdy skvěle čepoval pan Procházka) a smíchali (vyšlehali) jako tatarák do řídké pomazánky. Na krajíc chleba se to mazalo ve vrstvě tlusté asi na prst. A zapíjelo pivem. Bylo to moc dobré.
         Asi o rok později jsem poprvé v Mnichově ochutnal něco podobného, čemu Bavoráci říkali Obatzda. Základem však nebyla Niva ani Pivní sýr, nýbrž něco na způsob Camembertu, tedy zrající sýr obalený jemnou bílou plísní. Většina mnichovských fajnšmekrů mi tvrdila, že nejlepší je v tomto směru Limburger. A pivo že musí být nutně Augustiner. A na rozdíl od „tygrovské“ pomazánky se na krajíc namazaný tlustě Obatzdou ještě kladla kolečka ředkviček. 
          A potom jsem přijel do Vídně a byly zrovna Heurigen, kdy se v hospůdkách kolem Grinzingu, ozdobených svazkem borových větví a cedulí s nápisem Ausg’steckt, čepuje letošní „vídeňské“ víno. A ochutnal jsem v jedné z nich krajíček domácího žitného chleba namazaný pomazánkou, které místní flamendři říkali Liptauer. Nebylo to špatné, byla to evidentně vinná varianta Obatzdy respektive „tygrovské pomazánky“, ale připomínalo mi to ještě cosi jiného.
          Teprve později jsem zjistil, že název Liptauer je odvozen od názvu slovenského hradu Liptov (německy Liptau), v němž už ve 14. století sídlil župan, tedy vládce celého regionu – a pod nímž byla rozeseta městečka na březích Váhu. A nad ním čněly Tatry, po jejichž svazích se pásly ovce. A právě ovčí sýr bryndza byl základem „liptovského sýra“, německy Liptaueru. Jenže ten Liptauer, který míchají Vídeňáci, mažou na chléb a přikusují k prvnímu „letošnímu“ vínu, to není jenom bryndza. Je to pomazánka, které Slováci říkají „šmirkáš“. Bryndza se rozmačká a smíchá s jemně nakrájenou cibulí, mletou paprikou a máslem. 
        Před pár lety jsem si naivně dal v jedné vídeňské vinárně Liptauer. Přinesli mi něco, co bylo směsí taveňáku z kravského mléka, tuňákové konzervy a pálivé cibule. Fuj.

        Jeden z Čechů, kteří žijí ve Vídni už pár desítek let, mi potom prozradil, že Liptauer doznal během roků výtazných změn. Málokdo už ho ve Vídni dělá z ovčí bryndzy. Většinou se používá prostě tvaroh. Máslo, cibule a mletá paprika jsou dnes jediné, co ze starého Liptaueru zbylo. Pod názvem „tradiční vídeňský Liptauer“ dnes dostanete směs tvarohu, másla, cibule, mleté papriky, hořčice, sardelové pasty, jemně nasekaných nakládaných okurčiček, kečupu, kaparů, pažitky a někdy i jemně nasekaných feferonek.