Občas listuju v Bibli. Tedy přesněji řečeno ve Starém zákoně. Je to podivná kniha, je v ní spousta moudrostí, ale také spousta nesmyslů. Hospodin mi trochu připomíná Stalina nebo Hitlera, jeho rozkazy jsou někdy ...
Někteří moderní filozofové přišli s myšlenkou, že nejopojnějším činem je transgrese. Transgrese znamená překročení zákazu. Týká se většinou desatera přikázání. V desateru ovšem není žádný zákaz, který by se týkal jídla a pití. Takže zdánlivě zde nemůže dojít k transgresi. Jenže když to rozebereme důkladněji, jsou (i pokud jde o jídlo) určité zákazy, jejichž překročení nás může vzrušit. Zajdeme-li do extrému, pak je to zákaz jíst lidské maso. Ale nemusíme hovořit o extrémech. Určité jídlo bylo zakazováno v podstatě vždy jen ze dvou důvodů – náboženských nebo zdravotních.
Georges Bataille ve své knize o erotismu napsal, že dbáme-li zákazu, podrobujeme-li se mu, už si ho nejsme vědomi. V okamžiku transgrese však zakoušíme úzkost, bez níž by zákaz neexistoval: je to zkušenost hříchu. A úzkost se stává zároveň rozkoší, slastí z překročení zákazu. A to se týká nejen překročení zákazů v sexu, ale i překročení zákazů v jídle a pití.
První zákaz, pokud jde o jídlo, je známé Hospodinovo: „Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra a zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.“ Většinou se ovoce tohoto stromu překládá jako jablko, ale četl jsem už výklady, v nichž šlo o broskev nebo meruňku. Nebylo to tedy v žádném případě jedovaté ovoce ani ovoce příliš vzácné. Proč tedy Hospodin zakazoval Adamovi a Evě, aby ho ochutnali? Vysvětlení se nabízí: chtěl si vyzkoušet jejich slepou poslušnost. A nechtě tak dal vzniknout přísloví, jež platí dodnes: zakázané ovoce nejlíp chutná.
V knize Exodus je psáno, že Hospodin zakázal svým lidem v Egyptě na svátek Pesach jíst cokoli kvašeného, každá rodina měla povinně jíst beránka (ročního samce, mohl to však být i kozlík), upečeného na ohni. Přikusovat mohli nekvašený chléb a trpké byliny. A Mojžíš doporučil ještě pomazat dveře svazkem yzopu namočeného do beránčí krve, aby Hospodin poznal, v kterých domech nemá zabíjet lidi i dobytek. Pěkný horor, že? Hospodin jako hromadný vrah. Kdo by po sedm dnů jedl něco nekvašeného, bude potom vyobcován z Izraele. Takový kulinářský horor. Asi 600 000 lidí (kromě žen a dětí) pěšky neslo z Egypta těsto, z něhož pekli nekvašené chlebové placky. Něco mi to připomíná, až na ty placky.
Veselá je příhoda z Elimu. Židé reptali, že na pouti trpí hladem, kdežto v Egyptě měli plné hrnce masa. Hospodin tedy nechal pršet z nebe bochníky chleba. Nepršel však chléb, nýbrž mana, jedlé lupínky („podobné semenům koriandru, bílé, chutnaly jako medový koláč“), které hladoví Židé jedli a přestali reptat. Wikipedia tvrdí, že se pravděpodobně jednalo o pryskyřici nebo mízu tamaryšku.
Přesto však po nějaké době opět plakali: „Kdo nás nakrmí masem? Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě jedli zadarmo, na okurky a melouny, na pórek, cibuli a česnek. Teď máme vyprahlé krky a v dohledu nic než tu manu!“ A tak je rozčilený Hospodin zasypal křepelkami. Upéct si je ovšem museli sami.
V knize Leviticus pak říká Hospodin Mojžíšovi: „Nesmíte jíst žádný tuk, ať už z hovězího dobytka nebo z ovce či kozy. A nesmíte jíst žádnou krev, ať už z ptactva nebo z dobytka. Kdokoli poruší tento zákon, bude vyobcován ze svého lidu.“ Z tohoto zákona se brzy vyvinul dnešní kašrut, tedy seznam jídel, která jsou povolena. Na druhé straně je trejfe, seznam jídel, jež jsou zakázána. Zákaz se týkal zvířat, která nepatřila mezi přežvýkavce a zároveň mezi sudokopytníky, tedy například prasat. Dále pak vodních živočichů, kteří nemají ploutve a šupiny. A ptáků: orlosupa, mořského orla, luňáka, jestřába, havranů, pštrosů, sov, racků, sokolů, sýčků, kormoránů, výrů, ibisů, pelikánů, supů, čápů, volavek, dudků a netopýrů. Z hmyzu byly povoleno jíst jen kobylky, sarančata, cvrčky a koníky. O smažených moučných červech, na kterých si pochutnáváme dnes, ani zmínka. V Bibli je také psáno, že Jan Křtitel jedl kobylky a lesní med, nic jiného.
A ještě jeden zajímavý zákaz: nevař kůzle v mléce jeho matky!
V první knize královské je i jeden recept. Jeden z Elíšových učedníků měl uvařit polévku a tak natrhal divoce rostoucí tykve. Rozkrájel je do polévky, ta však jeho druhům nechutnala. Měli pocit, že v hrnci je smrt. Elíša však nasypal do polévky mouku a znovu ji převařil. A polévka už pak chutnala všem.
Zamyslíme-li se nad všemi těmito zákazy, dojdeme snadno k modernímu pojetí transgrese: týká se všelijakých těch diet a vegetariánských norem. Jsem totiž přesvědčen o tom, že jedním z hlavních důvodů, proč si někteří lidé sami zakazují jíst či pít to nebo ono, je kouzlo transgrese. Jaký to musí být blažený pocit pro vegetariána ukousnout si tajně z pečené husy? A neříkejte mi, že dámy, držící přísnou dietu, si občas nezobnou něco sladkého!
