Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

19. listopadu 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naše zatím poslední Referendum se týkalo dvou druhů listové zeleniny, konkrétně čínského zelí (neboli Pak choi) a mangoldu (neboli cvikly, blitvy). Některé názory: Slováci říkají cvikla červené řepě. Čínské zelí je lepší za studena, kdežto mangold je lepší vařený. Mangold je prý skvělý v polévce s cizrnou, kari a bramborem. Nejlepší je drobnolistý. Nicméně výsledek je sice těsný, avšak naprosto jednoznačný.

Mezi druhy listové zeleniny zvítězilo těsně čínské zelí nad mangoldem!
V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 20. 11. 2017.

17. listopadu 2017

Zápisník labužníka 17/11/2017














Léon-Paul Fargue (1876-1947) byl francouzský básník a esejista. Musel se vyznat také v gastronomii, protože jednou napsal: „Báseň je jako správně upečená sluka. Musíte ji zbavit kůže ihned po upečení, přesně v tom okamžiku, kdy je hotová. Pozná se to podle krůpěje, která jí stéká po zobáčku. Ta krůpěj, to je poezie.“

Nedávno jsem viděl v jednom českém časopisu, že tento citát byl připsán muži jménem Fabergé. To je ovšem směšný omyl. Fabergé byl někdo naprosto jiný.

Peter Carl Fabergé (1846-1920) byl Rus hugenotsko-německého původu. Proslavil se jako zlatník pracující pro cara Alexandra III. Už v roce 1872 převzal v Petrohradu podnik, který v roce 1842 založil jeho otec. Se svou rodinou a spolupracovníky vyráběl umělecké a zlatnické předměty pro evropskou šlechtu. Nejznámější jsou Fabergého vejce (vyrobená ze zlata a polodrahokamů a skrývající v sobě různé miniatury - baletku, zámek, loď, koně, papouška), určená carské rodině. Car Alexandr III. objednal u Fabergého první vejce pro svou manželku Marii Fjodorovnu. Ta jím byla tak okouzlena, že se Fabergé stal zlatníkem carské rodiny. Vyrobil 52 vajec pro Romanovce a sedm pro Kelchovy. Vejce byla jemně vyzdobena v duchu různých „neo“ stylů, zvláště rokoka, empíru a ve stylu Ludvíka XVI. Fabergého výrobky jsou dnes uloženy v několika muzeích po celém světě. Historici vědí, kde je uloženo 43 vajec, dále pak známe 10 vajec uložených v moskevském Kremlu a 11 vajec ve sbírce ruského oligarchy Viktora Vekselberga, rovněž v Moskvě. Jejich cena dnes dosahuje astronomických výšin. V Baden-Badenu je rodinné a firemní muzeum Fabergé.

Zajímavý je příběh Fabergého stříbrných nožů. Dlouho ve tvrdilo, že zmizely po bolševické revoluci v roce 1917. Údajně byly roztaveny s celým vzácným stříbrným jídelním servisem, rovněž z Fabergého dílny. Mladé bolševické Rusko potřebovalo peníze, aby mohlo vést válku a upevnit svou moc. Znárodnilo majetek carské rodiny, aristokratů, měšťanů a církve. A mezi nimi také

mísy, podnosy, poháry a příbory. Díla zlatníků byla roztavena, aby se získal vzácný kov. Stejný osud potkal prý i stříbrný jídelní servis o více než 100 kusech, patřící bohaté rodině Kelchových, která si ho objednala u Fabergého.

Nicméně agentura AFP nedávno oznámila, že dva nože slavného ruského zlatníka se nedávno objevily v Polsku - po sto letech od jejich zmizení.

„Historici umění se domnívali, že celý servis je navždy ztracen. Nedávno se však na trhu objevily dva kousky: dva nože na ryby, jeden servírovací o délce 35 centimetrů a druhý příborový o délce 21 centimetrů, které byly jako zázrakem ušetřeny,“ uvádí historik umění a polský expert na Fabergého Adam Szymanski, který stál za objevem.

Vysvětlení je prosté: jeden voják Rudé armády, který měl v roce 1918 vzácný soubor hlídat, neodolal a ukradl dva nože, pocházející z neogotického servisu. Szymanski sice tvrdí, že voják dostal oba nože jako odměnu za svou práci (pomáhal prý při tavení servisu), avšak vysvětlení o krádeži je pravděpodobnější. V roce 1921 prý nože prodal (s několika dalšími předměty) polskému lékaři Jozefu Wolskému žijícímu v Haliči.

Příběh nožů začíná v roce 1900 v Petrohradě. Barbara Kelchová-Bazanová, dědička jednoho z největších majetků té doby, si objednala u Fabergého jídelní servis za 125 000 rublů, což byla tehdy ohromná částka. Servis vyrobily dílny Fabergého v Moskvě v roce 1900 podle návrhů ruského architekta a designéra Fjodora Šečtěla. Barbara se v roce 1905 rozvedla a pak se usadila v Moskvě. Pravděpodobně si s sebou vzala i svůj poklad, který jí byl potom bolševiky zabaven a roztaven.

Pokud jde o samotného Fabergého, jeho společnost bolševici v roce 1918 samozřejmě znárodnili. On sám zemřel v roce 1920 v exilu v Lausanne.

„Není žádných pochyb, písmeno K na nožích je totožné s písmenem na dekoracích jídelny. Nože nesou punc Fabergé,“ zdůrazňuje Szymanski.

Oba ukradené nože zůstaly prvděpodobně u rodiny Wolských téměř sto let a teprve loni byly prodány. Nový majitel, zámožný polský sběratel, požádal Szymanského, aby je ocenil. Když zjistil, že jde skutečně o součást Fabergého servisu, uložil je do svého bankovního sejfu. Podle Szymanského již jeden americký sběratel nabídl za nože milión eur (26 miliónů Kč) a zájem projevil i jakýsi sběratel z Ruska.

16. listopadu 2017

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o úmrtí jednoho z nejslavnějších televizních kuchařů všech dob. Antonio Carluccio se narodil v Itálii, ale byl známý po celém světě především zásluhou anglických televizních gastronomických pořadů. Měl přezdívku Godfather of Italian gastronomy (Kmotr italské gastronomie) a jak svým vzezřením, tak svými činy této přezdívce vyhovoval. Italové mu říkali Commendatore (Velitel). V některých pořadech vystupoval se svým italsko-anglickým přítelem, který byl občas i jeho zaměstnancem. Gennaro Contaldo vedl například Carlucciovu londýnskou restauraci, kde zaučil do kuchařského řemesla mladíčka jménem Jamie Oliver.

Carluccio se narodil jako syn železničáře (a jedno z šesti dětí) na italském severozápadě, vyrůstal v Piemontu a potom v Turíně, pracoval jako nivinář a ještě velmi mladý se přestěhoval do Vídně. Živil se prodejem italských vín a později svou firmu přestěhoval do Londýna. V roce 1980 se oženil s Angličankou Priscillou Conran. Svou první restauraci otevřel v roce 1981: nazval ji Neal Street Restaurant a sídlila v londýnském Covent Garden. Téměř okamžitě si získal jako kuchař takovou oblibu, že ho deník Sunday Times nazval Kuchařem roku. Jeho patronem byl dokonce Princ Waleský a častým hostem Elton John a Luciano Pavarotti. Potom začal natáčet televizní pořady, z nichž některé znají i čeští diváci. V roce 1998 otevřel první ze sítě bister nazvaných Carluccio´s Caffé.

„Už tenkrát to byla impozantní postava,“ prohlásil Pavarotti. „Když jste ho viděli stát ve dveřích s mohutným doutníkem v koutku úst, museli jste smeknout.“

Své pokrmy označoval jako „italskou rodinnou hostinu“ a tento styl se snažil propagovat i ve svých knihách, kterých vyšlo více než dvacet, mimochodem několik také v češtině. Proslul zejména tím, že uváděl na pravou míru některé omyly, které se o italské kuchyni tehdy ve světě tradovaly. Upozorňoval například, že Spaghetti Bolognese v Itálii neexistují. Jestliže se Ragú Bolognese podává s těstovinou, pak jsou to vždy Tagliatelle. Nejraději vařil houbová jídla a tvrdil, že miluje v tomto případě i recepty, které nejsou italské. Na jídelníčku míval například často rakouské lišky na smetaně.

Byl nositelem mnoha významných vyznamenání, od královny Elizabeth dostal v roce 2012 OBE (Řád britského impéria), nejvyšší britské vyznamenání.

Antonio Carluccio zemřel v Londýně v pátek 8.11.2017 ve věku osmdesáti let.


15. listopadu 2017

MŮJ TIP - Zur letzten Instanz




Waisenstraße 14-16, Berlín, Německo
Tel.: +49 30 2425528 
Email: info@zurletzteninstanz.com
www.zurletzteninstanz.com
Otevřeno Po 17:00-01:00, Út-So 12:00-01:00, 
Ne 12:00-22:00



Z jídelního lístku:
Soljanka (4,50 €) 
Berlínská polévka (6,50 €) 
Vejce natvrdo se slanečkem a brioškou (6,50 € )
Smažená vejce s nakládanými houbami a horským sýrem (7,50 € )
Bramborová roláda s rajskou omáčkou (12,50 € )
Šunka v zelném listu, kmínová omáčka (12,00 € )
Smažená ryba, karotka, brambory (9,00 € )
Hovězí roláda s klobásou (23,00 € )
Eisbein – vařené vepřové koleno s kyselým zdelím a hrachovým pyré (17,00 € )
Kreuzverhör – telecí játra, jablečné pyré, jarní cibulka, karotka (15,00 € )
Domácí jablečný koláč (11,00 € )
Vanilková zmrzlina se šlehačkou (4,00 € )

Upozornění: 
Údajně nejstarší restaurace v Berlíně byla založena už v roce 1621, po válce v roce 1963 byla obnovena v původním stylu. Kdysi tu prý jedl Napoleon, potom třeba Greta Garbo nebo Marlene Dietrichová a John Kennedy. Mají tu berlínskou klasiku včetně pravého Eisbeinu s kyselým zelín a hrachovou kaší. Některé položky na jídelním lístku se však z tohoto stylu úmyslně vymykají, jako například ruská polévka Soljanka.


12. listopadu 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední referendum se týkalo svátku svatého Martina. V tento den se obvykle peče husa, někdy však také kachna. A nás zajímalo, které z těchto dvou úžasných drůbežích lahůdek dáváte přednost. Některé názory: husa musí být pečena pomalu, aspoň deset hodin, avšak ideální je šestnáct hodin!, skvělá jsou husí játra konfitovaná v husím sádle. Kachna je prý husa chudých. Ideální prý je husa nadívaná kačenkou, ve které je ještě kuřátko. Někdy však stačí i konfitovaná husí stehna. Jeden hlasující doporučuje husu od Filipa Töpfera. Nicméně výsledek je jasný, i když velmi těsný.


Mezi svatomartinskými lahůdkami zvítězila těsně pečená husa nad pečenou kachnou! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 13. 11. 2017.

10. listopadu 2017

Zápisník labužníka 10/11/2017














V Los Angeles na rušné Fairfax Avenue je přízemní blok celou noc vydatně osvětlený barevnými neony. Nápis Canter´s Deli znají nejen místní labužníci, ale i turisté přijíždějící do Kalifornie z celého světa. Tato prostá jídelna patří mezi nejvyhlášenější místa v Americe, kde můžete ochutnat svéráznou židovskou krmi. Podnik je otevřen nepřetržitě a po celou noc je zaplněn hosty. Nekouřilo se tam ani v dobách, kdy se ještě ve většině amerických restaurací smělo kouřit. A jsou zde dvě zvláštnosti: platí se zásadně pouze hotově a servírky musí být starší než šedesát let. Ochutnal jsem například zdejší sendvič s pastrami (hovězí šunkou) a byl jsem spokojen. Masa však bylo na můj vkus příliš mnoho, sendvič byl tak tlustý, že se mi nevešel do úst.

Kdysi na začátku devadesátých let jsem do Canter´s Deli přišel asi ve tři v noci. A když jsem se posadil, všiml jsem si osamělého muže v koutě. Byl to Leonard Cohen. Protože jsem už tenkrát přeložil do češtiny několik jeho písniček (například pro Pavla Bobka), měl jsem tisíc chutí ho oslovit. Ale nakonec jsem zůstal sedět na svém místě. Viděl jsem totiž, jak je šťastný, že si ho nikdo nevšímá. Žil tehdy se svou dcerou Lorcou v dvojdomku v nedaleké židovské čtvrti, ale docela možné je, že si odskočil z natáčení v nedalekém studiu.

Mimochodem: když v tomto studiu Cohen v roce 1978 natáčel desku Dead of the Ladies´s Man, seděli v Canter´s Deli na večeři dva jeho kamarádi: Bob Dylan a Allen Ginsberg. A někdo jim řekl, že Cohen je ve studiu, kde natáčí. Dylan s Ginsbergem se rozhodli, že se tam podívají. A bláznivý producent Phil Spector je přinutil, aby se podíleli na zpěvu sboru. Ta píseň je (mezi námi) hodně pikantní: jmenuje se Don´t Go Home With You Hard-On (Nechoď domů, když ti stojí).

Dnešní Los Angeles (a zejména Hollywood) ovšem nelze po gastronomické stránce srovnat s tím, co zde fungovalo v minulém století, zvláště v období třicátých let. Ani v hollywoodských kantýnách to nebylo „jen tak pro každého“. Jak píše Francis Scott Fitzgerald v povídkách o scénáristovi Patu Hobbym, „kdyby si komparsista sedl ke stolu hvězd a producentů, bylo by to stejné, jako kdybyste přimalovali Mickeyho Mouse na Michelangelovu Poslední večeři páně“.

V dnešním LA existují sice dnes čtyři restaurace označené dvěma michelinskými hvězdami (Mélisse, Providence, Spago a Urasawa) a ještě dalších šestnáct jednohvězdičkových (z nichž mezi labužníky má nejryzejší lesk Patina, Valentino, Sona, Ortolan a Bastide), avšak s dobami, kdy zde hvězdy chodily do podniků jako byly Chasen´s, Perrino´s nebo legendární Brown Derby (ve tvaru klobouku „bouřky“) se to nedá srovnat. V noci žily ještě bary Mocambo, Ciro nebo Trocadero.

Také Spago už není tam, kde bylo dřív. Na staré slavné adrese mělo vždy obsazeno na měsíc dopředu. Prominenti nechtěli sedět v zadním traktu, jemuž se říkalo Siberia (byl to vlastně jakýsi stan z umělé hmoty a v nevlídném počasí tam bylo chladno), ale do předních místností se mohli dostat jen s velkou protekcí. V knize o legendární hollywoodské kuplířce Madam Alex popisuje autor Wiliam Stadiem, jak obrovskou měla tato dáma moc: když její bohatý zákazník toužil vzít Alexinu slečnu na večeři do Spaga, bylo mu v recepci řečeno, že není nic volného na celý příští měsíc, volná místa jsou jen na šestou nebo desátou hodinu a pouze v Siberii. Alex však zařídila jediným telefonátem stůl v přední místnosti! S výhledem na zářivá světla Tower Records a obrovské reklamní tabule s Clintem Eastwoodem! A hned na příští večer! To bylo považováno v hollywoodské společnosti za zhola nemožné. Alex měla opravdu dlouhé prsty.

Legendární Restaurace Romanoff´s pod vedením Mika Romanoffa fungovala až do Silvestra 1962. Potom byla uzavřena. Důvodů bylo několik. Především ubývající klientela. Chodilo sem prostě už jen velmi málo zajímavých hostů. Tato legendární restaurace prožila dobu své největší slávy v Beverly Hills na adrese 326 North Rodeo Drive. Původní Romanoff´s byl založen v roce 1940 hollywoodským podřadným hercem, který si nechal říkat Michael (Mike) Romanoff. Byl to dobrodruh, hochštapler a podvodník: předstíral, že pochází z ruského carského rodu, ale ve skutečnosti se narodil v jedné židovské obci v Litvě v roce 1890 jako Herschel Geguzin, nejmladší syn chudého židovského obchodníka. Francouzští kuchaři v restauraci Romanoff´s však byli v dobách války bezesporu nejlepší ve městě, takže všichni bohatí labužníci si nemohli nechat ujít návštěvu. Humphrey Bogart sem chodil na obědy každý den, když zrovna netočil. Na jeho židli byla umístěna mosazná cedulka s jménem. Podobně měli místa rezervována i producenti Zanuck, Louis B. Mayer a Harry Cohn. Štamgasty byli Clark Gable, Gary Cooper, Frank Sinatra, Lana Turner, Groucho Marx, Cole Porter, Alfred Hitchcock, Billy Wilder a Otto Preminger. Ve slavném filmu Sunset Boulevard z roku 1950, který režíroval Billie Wilder, říká agent svému svěřenci: „Takoví talenti jako vy by měli chodit k Romanoffovi, aby je bylo vidět!“ Ve slavném románu Raymonda Chandlera The Long Goodbye (Čekání na Lennoxe) z roku 1953 si dává Phil Marlowe schůzku s jedním spřízněncem právě zde, u Romanova. Aby se vůbec mohl do podniku dostat a získat židli, musí se vydávat za přítele jednoho vlivného boháče, který zde má vždy rezervé. Tak to asi u Romanova chodilo v padesátých letech, v době největší slávy. Pět let po uzavření restaurace Romanoff´s se ve slavném filmu A Guide for the Married Man (Průvodce ženatého muže) odehrávala scéna situovaná do tohoto prostředí a sám Michael Romanoff zde vystoupil v roli vrchního číšníka. Interiér byl ovšem postaven v ateliéru. Romanoff pak zemřel v roce 1971. V současné době existuje v Los Angeles podnik jménem Romanov Restaurant, který napodobuje někdejší slavný lokál včetně zlacených stropů, masívních lustrů a mahagonových křesel. Adresa je však jiná, na bulváru Ventura poblíž Laurel Canyon.

Podobný příběh má restaurace Musso&Frank, kterou musíte trošku hledat, je totiž zastrčená ve vedlejší uličce. Chodily sem hvězdy už ve třicátých letech, potom v devadesátých třeba Bruce Springsteen nebo Madonna či Quentin Tarantino. Jsou zde dodnes červené kožené sedačky a na zdech fotky herců a hereček.

9. listopadu 2017

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že v Paříži byla (stejně jako předtím v Londýně, Tokiu a Melbourne) otevřena tento týden první nudistická restaurace ve městě. Právo mít na sobě šaty mají v novém podniku v sedmém pařížském obvodu jen číšníci. Restaurace O'Naturel v rue de Gravelle 9 nabízí 40 míst a servíruje vybraná jídla, připravená ze surovin jako jsou Foie gras, steaky nebo ryby, ale také veganské speciality. Na jídelním lístku jsou tyto nejzajímavější položky: kachní Foie Gras au Torchon, hruškové a jablečné chutney, sezamový a humrový salát, kandované kachní žaludky, jikry v červeném víně. Jako hlavní chod se nejčastěji podává jehněčí na rajčatech a jarní cibulce nebo jemně dušené kuřecí maso, a lanýžovou šťávou a polentou. Jako dezert je prý nejoblíbenější hruškové pyré v karamelu s červenou paprikou a drobenkou. 

Na rozdíl od londýnské restaurace Bunyadi však v pařížské restauraci nejsou jednotlivé stolky odděleny závěsy kvůli soukromí - v O'Naturel to vypadá jako v každé jiné restauraci. Stolky jsou většinou určeny pro dva hosty a stojí v těsné blízkosti ostatních stolků. Kvůli hygieně jsou však na židlích potahy, které se po každém návštěvníkovi vyměňují. Hosté si po vstupu odloží v šatně, jdou se posadit a jedí nazí. Otevřeno je od úterý do soboty od 19:30 do 23:00.

Aby místní obyvatelé neutrpěli při pohledu do oken podniku šok, jsou okna zakrytá neprůhlednými závěsy. Jak informovala francouzská média, zaplatí hosté této elegantní restaurace za tříchodové menu (předkrm, hlavní jídlo a dezert) asi 40 až 50 eur (1000 až 1300 Kč) na osobu. To není určtě mnoho. Nápoje jsou ovšem dažší a počítají se zvlášť.
Po otevření prvních pařížských veřejných prostor pro nudisty (na nábřeží Seiny) letos v létě je to další průlom do tradice.
Ve Francii je prý určitě kolem 2,6 milionu lidí holdujících naturismu.