Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

27. září 2014


REFERENDUM

Hlasování o kuřecím masu přineslo těsný, přesto však nezvratný výsledek. Pro někoho možná bylo překvapením, že je mezi námi tolik milovníků bílého kuřecího masa, tedy převážně masa z prsíček. Znamená to zřejmě, že stále víc se lidé dívají na maso z hlediska „zdravé“ výživy, stále víc žen například jí jen to, po čem nepřiberou.

Výsledek hlasování zní: z kuřete raději červené maso (např. stehýnka) než maso bílé (např. prsíčka)!   

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 29. 10. 2014.

26. září 2014




Nejprve stará židovská anekdota: „Oni se prej budou ženit, pane Kohn?“ „Nojo, budu.“ „Prej si berou tu Sáru z Kolozsváru?“ „Nojo, tu si beru.“ „Ale proboha, pane Kohn, to by neměli!“ „A proč ne?“ „No, tu Sáru prej už měl celej Kolozsvár!“ „No, kouknou, mezi námi, ten Kolozsvár zas není tak moc velký město...“
          Anekdota je opravdu hodně stará, zřejmě pochází z konce 19. století, kdy byl Kolozsvár ještě hlavním městem rakousko-uherského Sedmihradska a německy se mu říkalo Klausenburg. Žili tam Židé, Maďaři, Němci a Rumuni, všichni přibližně ve stejném počtu, rozděleni na čtvrtiny. Celkem mělo tehdy město necelých sto tisíc obyvatel. Dnes se Kolozsvár jmenuje Cluj (česky Kluž) a neleží už v Uhersku, nýbrž od roku 1918 v Rumunsku. Maďaři tam však pořád ještě žijí, je jich ještě poměrně hodně, skoro pětina. Podle zpráv z médií by chtěli znovu Sedmihradsko uchvátit. Ostatně, my Češi pořád považujeme Kolozsvár za maďarský, a to nejspíš díky receptu, který se v originálu jmenuje Kolozsvári töltött káposzta, česky Kološvárské zelí. 
          Nedávno vznikla na internetu hádka o tom, jestli kološvárské zelí má něco společného se segedínským gulášem. Někteří blogeři dokonce tvrdili, že je to totéž. Na několika webech je tento tradiční recept dokonce zařazován mezi dalmácká jídla. To je však přehnané. Dalmácie byla sice rovněž až do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska (patřila pod Předlitavsko), ale do Kolozsváru to bylo a je odtamtud opravdu dost daleko. 
          Co to tedy vlastně je, to kološvárské zelí?
          Vycházíme-li z originálního maďarského názvu, musíme vzít v úvahu i druhou variantu: na některých jídelních lístcích v Maďarsku se totiž objevuje název Kolozsvári rakott káposzta. Rakott znamená „kastrol“, kdežto töltött znamená něco jako „stravitelný“. Takže buďto Kološvárské kastrolové zelí nebo Kološvárské stravitelné zelí. Avšak překládáno je to někdy také jako „vrstvené zelí“, i když „vrstvené“ se prý maďarsky řekne spíše „réteges“.
           Každopádně oba tyto recepty mají stejný základ: kysané zelí, slaninu a rýži. Nemělo by chybět ani mleté vepřové maso z bůčku, dále pak cibule, červená mletá paprika (napůl sladká, napůl pálivá), zakysaná smetana a kolečka klobásy. Někdy se přidávají i vejce vařená natvrdo a nakrájená rovněž na kolečka. Zelí promíchané s vařenou rýží se do pekáče klade ve vrstvách, proloženo masem a klobásou, pokropeno zakysanou smetanou. Poslední vrstvou musí být opět zelí a rýže. A potom se vše zapeklo v troubě. Někdy však vidíme v tomto pokrmu zelné závitky plněné mletým masem. V těchto případech se však zelí neoznačuje jako kološvárské, nýbrž jen jako Töltött káposzta. Soudím z toho, že v Kolozsváru se maso do závitků nebalilo.
            Zajímavou informaci jsem se dočetl v jedné staré maďarské knize: ve venkovských domácnostech Sedmihradska se k přípravě tohoto pokrmu prý původně používaly zbytky vepřového perkeltu (Sertéspörkölt). Ten ovšem zpravidla obsahoval i paprikové lusky a rajčata. To lidem z okolí Kolozsváru nevadilo, prostě zbytky perkeltu pomleli a ve vrstvách přidali zelí, rýži a zakysanou smetanu. V této souvislosti je však nutné vědět, že vepřový perkelt se dělal téměř výhradně právě v Sedmihradsku, kdežto v ostatních oblastech Uherska se dělal tradičně perkelt kuřecí (Csirkepörkölt).
            Jak už jsem se zmínil, některé staré české kuchařské knihy vedou kolozsvárské zelí jako „sedmihradské vrstvené zelí“ a tvrdí, že je to prostě podušené kysané zelí proložené ve vrstvách natvrdo vařenými vejci, opečenou slaninou, klobásou, rýží a na malé kousky nakrájeným, na cibuli a paprice podušeným vepřovým masem z plece. Vše má prý být nakonec polité smetanou a zapečené v troubě. Zaregistroval jsem však také (v knížečce vydané Merkurem v roce 1987) Klužské zelí, sestávající z pečeného vepřového bůčku, kysaného zelí, předvařené rýže, sádla a sladké smetany. To vše ve vrstvách, takže princip „vrstveného zelí“ je zde dodržen. Jen Kolozsvár se zmodernizoval na Kluž.
             Kološvárské zelí, jak už bylo řečeno, si lidé často pletou se segedínským gulášem, ale také s pokrmem zvaným Korhelyleves, což znamená „opilecká“ nebo „flamendrovská“ polévka. Je to ovšem velice hustá polévka, jestliže jí chceme nechat ten název „leves“. Patří do ní uzené vepřové koleno nebo bůček, kyselé zelí (i s lákem, ten je důležitý!), cibule, slanina, debrecínská klobása a zakysaná smetana. Zahušťuje se moukou. Nezbytným kořením je červená mletá paprika, napůl sladká, napůl pálivá, někdo si přidává ještě i sušené feferonky. Doporučuje se po probdělé noci jako lék, který vyléčí kocovinu. 
             Takže žádná rýže. To je ten rozdíl.
             A jaký je tedy rozdíl mezi kološvárským zelím a segedínským gulášem?
             Především je třeba upozornit laskavé čtenáře tohoto Zápisníku, že to, čemu u nás říkáme segedínský guláš, nemá pranic společného s maďarským městem Szegedín. Správný a původní název tohoto pokrmu je totiž Székely gulyás. Němci to překládají jako Székler gulash, my jsme občas použili překlad Sekulský guláš, ovšem obojí je chybné. Székelyové (Székleři neboli Sekulové) jsou sice příslušníci jedné národnostní menšiny (podobně jako u nás třeba Hanáci), avšak recept na tento guláš nebyl nazván podle této menšiny. Byl nazván podle jednoho jediného muže jménem Székely, tedy není to (v přeneseném slova smyslu) Hanácký guláš nýbrž Hanákův guláš.  Do jedné hospody v Pešti chodil totiž jistý pan Székely a  jednou se prý stalo, že už v kuchyni nezbylo nic jiného, než zbytek perkeltu a zbytek dušeného zelí na smetaně. Pan Székely prohlásil, že má hlad, ať mu to smíchají dohromady. A vznikl slavný recept, o němž napsal báseň Sándor Petöfi. Ten do té hospody totiž taky chodil.
           Vídeňákům to asi potom přišlo příliš složité, převzali z názvu jen první tři písmenka, čtvrté zkomolili a výsledek přizpůsobili svým zeměpisným znalostem. Znali Szegedín, tak tedy proč ne Szegedínský? A Češi, jako mnohokrát, to od Vídeňáků okopírovali.

25. září 2014

Dernier Cri









Žhavou novinkou je překvapivá změna na vysokých postech špičkové české gastronomie. Jan Punčochář, jeden z nejlepších českých šéfkuchařů, odešel z restaurace Le Terroir, avšak ne do Německa, jak se v kuloárech spekulovalo, nýbrž do nově rekonstruované pražské restaurace Grand Cru (dříve Červená tabulka). Tím se tento podnik okamžitě zařadil mezi horké kandidáty na hvězdičku Michelin. Pokud jde o vybavenost, nemohou zde být (na rozdíl od Le Terroiru) žádné námitky. Interiér je luxusní a odpovídá naprosto požadavkům inspektorů Michelinu. A Honza Punčochář už dávno měl tu hvězdičku mít, protože jeho umění je na světové úrovni. V Le Terroir jej nahradil jeho zástupce, ale tato restaurace, jak se zdá, nebude už existovat příliš dlouho. V Grand Cru má určitě Punčochář i someliér Jakub Přibyl (považovaný za jednoho z nejlepších u nás) šanci dosáhnout velmi vysoké úrovně. 

24. září 2014

MŮJ TIP - Ari´s Restaurant











Slezská 3, 120 00 Praha 2
Tel.: +420 724 690 713
www.arisrestaurant.cz
Otevřeno Po-Pá 11:00-23:00, So 17:00-23:00


Z jídelního lístku:Sop buntut - indonéská polévka z hovězí oháňky (139 Kč)
Soto ayam Banjar - kuřecí polévka s nudlemi, bramborovým knedlíčkem a vejcem (121 Kč)
Mušle sv. Jakuba, máslo Miso, pikantní dresink z černých fazolí (215 Kč)
Křupavé krevety, tamarindová glazura, kořeněná drobenka (256 Kč)
Dvakrát vařená kuřecí křidélka, sójový ocet a jarní cibulka (128 Kč)
Tuňákový salát, syrový sambal z Bali, avokádo, limetka (269 Kč)
Veganský Urap sayur - vařená zelenina, kokosový dressing, arašídové lupínky (124 Kč)
Vegetariánský Tahu Telor - tofu a vejce, sójové kličky, omáčka z palmového cukru (132 Kč)
Kuřecí nebo vepřové satay na grilu, arašídová omáčka, nakládané okurky s mrkví (158 Kč)
Ayam bakar bumbu rujak - grilované kukuřičné kuřátko s pikantním dipem (234 Kč)
Indické jehněčí kotletky,  sladká kukuřičná omáčka, indický chléb Puri (319 Kč)
Do křupava opečený bůček, sladkokyselý dip (195 Kč)
Balinese babi kecap - dušený vepřový bůček ve sladké sójové omáčce (210 Kč)
Grilované kalamáry s omáčkou pesmol (259 Kč)
Nasi goreng - smažená rýže, kuřecí satay, krevety, vejce, krevetové lupínky (268 Kč)
Bakmi goreng - smažené vaječné nudle, krevety, zelenina (247 Kč)
Ayam goreng kremes – kuře vařené v kokosové šťávě, pak smažené (257 Kč)

Upozornění: 
Konečně si Ari Munandar otevřel vlastní podnik! Tento rodilý Indonésan žije v Praze už dlouho a má českou rodinu. Pracoval v Mandarinu a Old Town Hiltonu, kde však nemohl naplno použít své nejsilnější zbraně. Teď má první skutečně autentickou indonéskou restauraci, kde můžete ochutnat od těch nejtypičtějších jídel (nasi goreng, bakmi goreng) až po mistrovské variace na asijskou kuchyni. Webová stránka zatím ještě nefunguje, ale dostatek informací najdete na Facebooku.

21. září 2014


REFERENDUM

Naše poslední referendum se týkalo sušení nebo mražení hub. Někteří hlasující dávali přednost mražení, pokud šlo o houby určené k přípravě houbové omáčky. Jinak však, tedy především do polévek, spíše preferovali sušení hub.



Výsledek je však víceméně jasný: zvítězilo sušení hub nad jejich mražením!   

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 22. 10. 2014.

19. září 2014




V unikátní knize Karla Holuba o vztahu gastronomie a výtvarného umění je několik příkladů, jak úzce byly tyto dva světy propojeny. Nejen Leonardova Poslední večeře Páně, ale spousta dalších obrazů se týká jídla. Tak třeba mistrovské dílo francouzského malíře Édouarda Maneta (1832–1883), obraz nazvaný Le déjeuner sur l´herbe (Snídaně v trávě), které bylo poprvé vystaveno na pařížském Salonu v roce 1863 a razantně porušilo tehdejší ustálená pravidla výtvarného umění. Vyvolalo jeden z největších skandálů své doby, doslova poprask. Na Manetově plátně jsou zobrazeny čtyři figury: v pozadí dívka v negližé se omývá v potůčku, v popředí sedí na dece dva zcela oblečení muži a jedna zcela nahá dívka. Před sebou mají rozloženo jídlo. Většina tehdejších vykladačů se domnívala, že jde o dvě prostitutky, které si vyjely se svými zákazníky do lesa. Obrazu nechybí humor, pobuřoval nejen tématem, ale i provedením. Byl považován za nestydatost. 
         Pro mne však má tento obraz ještě jiný, mnohem zajímavější půvab. Patří totiž dodnes mezi nejznámější a nejslavnější zobrazení „jídelní situace“. Je tak slavný, že brzy vzniklo dokonce několik variant: velmi brzy reagoval Manetův konkurent a téměř jmenovec Claude Monet (1840-1926) stejnojmenným obrazem. Monetův obraz má podobné téma, avšak žádná z postav není nahá. Sám Monet namaloval ještě Snídani v zahradě, kde je opět jídlo na dece (dokonce ve větším množství), i zde jsou však všechny postavy oblečené. Později se ještě i další malíři pokusili namalovat obraz na toto téma po svém, například Paul Cézanne nebo Pablo Picasso. Obraz inspiroval i mnoho dalších umělců. V roce 1959 například režiséra Jeana Renoira k natočení filmu se stejným názvem (Le déjeuner sur l´herbe) s Catherine Rouvelovou v hlavní roli. A u nás třeba v roce 1980 textaře Zdeňka Rytíře, který napsal pro Michala Tučného českou verzi písničky Hala Davida a Paula Hamptona Sea of Heartbreak a nazval ji  Snídaně v trávě.
          Několik autorů popsalo okolnosti vzniku originálního Manetova obrazu, podrobně byl obraz popsán mnohokrát. Kunsthistorici tvrdí, že modelem pro onu nahou dívku byla jistá Victorine Meurentová. Chceme-li však rozpoznat, co je vlastně na Manetově obraze k snědku, musíme se dívat velmi pozorně. Někteří znalci tvrdí, že na dece prý v košíku leží paštika zapečená v pečivové kůrce, pečené kuře, láhev vína, krajíc chleba a hromada talířů. Zatímco na stejnojmenném Monetově obraze je na dece kus bagety, houska, pár třešní, broskve a láhev něčeho průzračného, nejspíš calvadosu. 
           Víme naprosto přesně, že na Monetově obraze, který vznikl v lese ve Fontainebleau, seděla malíři modelem jeho přítelkyně Camille Doncieux (bylo jí tehdy šestnáct) a spolu s ní jeho přítel, začínající malíř Fréderic Bazille. Na studii k obrazu, kterou namaloval Monet pár dnů předtím, jsou totiž evidentně tito dva – avšak nesedí, nýbrž stojí, a nemají kolem sebe žádné jídlo. Monet a Bazille chodili společně do pařížské kavárny Café Guerbois, kde se vedly vzrušené debaty o umění. Někteří historici tvrdí, že Bazille byl Monetovým sokem v lásce, dvořil se prý právě dívce Camille. Monet a Camille se o sedm let později vzali. U Picassa nelze rozeznat, o jaké jídlo jde: jsou tam jen jakási kolečka, snad jablka.
           Věnujme se však více Monetovi: Claude Monet nemaloval jídlo jen tak z rozmaru, byl totiž velký labužník a v jídle se vyznal. Do historie světové gastronomie se například zapsal tím, že proslavil jablečný koláč Tarte Tatin. Poprvé ho ochutnal v roce 1907 v městečku Lamotte-Beuvron poblíž Orleánsu. Čekal na vlak do Giverny, kde bydlel, a dostal hlad. Hned naproti nádražíčku stál hotýlek Tatin, který provozovaly dvě sestry stejného jména, tehdy už dosti postarší dámy. Monet se zeptal, jestli mu mohou nabídnout něco originálního – a ony mu doporučily koláč upečený podle vlastního rodinného receptu. Recept je jednoduchý, originalita tkví v malém, leč geniálním triku. Na speciální pánvi se nejprve peče plátek koláčového těsta, na který se potom nakladou plátky jablek. Jakmile je koláč zapečený, obrátí se pomocí talíře tak, aby jablečná vrstva byla dole. Tak se jablka krásně přismahnou. Monet byl tou lahůdkou tak nadšen, že nabídl sestrám Tatinovým svůj obraz výměnou za recept. A potom přivezl recept do Paříže a vnucoval ho všem známým kuchařům a majitelům restaurací. Dnes zná Tarte Tatin celý svět.
         Monet měl i další kulinářské zásluhy. Ze všech úprav ryb miloval nejvíce pstruha, štiku nebo lososa jen tak uvařené v páře, potom vykostěné a polité omáčkou blanc beurre. Tato speciální omáčka se dělá z jemně nakrájené šalotky, vinného octa a bílého vína. Tyto tři ingredience se svaří v kašičku, do níž se potom vmíchá kvalitní domácí neslazené máslo. Monet o tomto receptu hodně slyšel od svých přátel a neustále žádal svou nevlastní dceru Blanche, která mu vedla domácnost, aby recept sehnala a „bílomáslovou“ omáčku připravila. Když se to konečně podařilo, zamiloval se Monet do té pochoutky tak, že ji vychvaloval každý den od rána do večera před všemi svými přáteli a kupci svých obrazů. Potom ten  pokrm dokonce namaloval.

18. září 2014

Dernier Cri



Akutní věc: jestliže někoho zajímá studium nového oboru aristologie, má poslední příležitost přihlásit se. Uzávěrka přihlášek je 27. září a ještě je několik volných míst. Podmínkou je maturita na střední škole. Tříleté bakalářské studium je distanční (dálkové), takže se dá absolvovat současně se zaměstnáním. Absolventi se mohou uplatnit jednak jako pedagogové na středních hotelových školách, ale také jako novináři se specializací na gastronomii. Obor by měl zajímat také gastronomické blogery. Byl jsem pověřen vedením katedry. Scházet se budeme jen jednou měsíčně, střídavě ve Vsetíně a v Praze. Školné na jeden měsíc je asi 2.500 Kč. Učit budou nejlepší odborníci této země. Je to první  katedra aristologie nejen v ČR, ale i v celé východní Evropě. Více na www.huni.cz.

17. září 2014

MŮJ TIP - Vinohradský parlament








Korunní 1, Praha 2-Vinohrady
Tel.: +420 224 250 403
info@vinohradskyparlament.cz
www.vinohradskyparlament.cz
Otevřeno Po-St 10:45-24:00, Čt-Pá 10:45-01:00, So 11:30-01:00, Ne 11:30-23:30


Z jídelního lístku:
Gulášová polévka z kančího krku, brambor, mleté papriky, majoránky a česneku (29 Kč)
Bílá zelná polévka s bramborem a klobásou (26 Kč)
Hovězí vývar s morkovými knedlíčky a zeleninou (25 Kč)
Krémová polévka z lesních hříbků (49 Kč)
Zapečený květák a brokolice se sýrem, pečené mladé brambory (89 Kč)
Vepřová játra dušená na cibulce s s jablky a pórkem, rýže (89 Kč)
Ledvinky po uhersku s pórkem, rýže (89 Kč)
Smažené lesní houby s domácí tatarkou a šťouchaným bramborem (139 Kč)
Myslivecká pečeně z loupané hovězí plece, zakysaná smetana, houskový knedlík (99 Kč)
Karbanátek z červené čočky, se sýrem a grilovanou zeleninou, vařené brambory (95 Kč)
Farmářské kuřecí stehno na másle a víně, pečená rajčata, zapečené fleky (93 Kč)
Vepřový bok pečený na medu a pivě, kysané zelí a špekový knedlík (93 Kč)
Pečené králičí stehno na černém pivu, smažené bramborové krokety, višňový konfit (129 Kč)
Kapr v pivním těstíčku, bramborový salát, kyselá okurka (129 Kč)
Dvě přední selečí kolínka rozpečená, s vejmrdou a hořčicí (159 Kč)
Řízek z telecího hřbetu, lehký bramborový salát, okurkový salát (159 Kč)
Litý koláč s jahodami a máslovou drobenkou (33 Kč)
Lívance s borůvkami, šlehačkou a mátou (35 Kč)
Domácí švestkový závin se zmrzlinou (75 Kč)

Upozornění: 
V budově Národního domu je lidová hospůdka s překvapivě nízkými cenami, jejíž šéfkuchař Jan Pípal po Puppu v Karlových Varech a pražském hotelu Sheraton konečně zakotvil tam, kde může předvést, co umí nejlépe. Je to tedy cenově velmi přístupné místo, avšak s velmi dobrou kuchyní. To se často nestává, zvláště ne v Praze. Žádná aditiva, i knedlíky se dělají zde. Jestliže úroveň neklesne a ceny nevyrostou, bude to téměř zázrak. V létě je zahrádka na chodníku, k podniku patří i výčep, kde se čepuje Staropramen.

14. září 2014



REFERENDUM

Velkým zklamáním byl pro nás naprostý nezájem o hlasování v posledním referendu. Nebýt několika telefonátů a esemesek, nemohli bychom vůbec vyhlásit vítěze. Zřejmě pro české labužníky je sušení nebo zmrazování bylinek zatím problém hodně nepodstatný. To nás mrzí a pokusíme se to změnit.

Mezi metodami uchování bylinek těsně zvítězilo sušení před zmrazováním! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 15. 9. 2014.

12. září 2014




S festivaly jídla se protrhl příslovečný pytel. Na začátku září jsme byli svědky Foodparade v Trojském zámečku. Minulou neděli skončil druhý ročník Food Festivalu v Luhačovicích, kde byly předváděny jednak úpravy historické, jednak moderní. Od pečeného býka a křepelek až k molekulární kuchyni. V desítkách zemí světa proběhl v neděli 17. srpna také pouliční festival jídla Restaurant Day. Program byl velice zajímavý: kdokoliv si mohl zkusit, jaké to je mít svou vlastní restauraci nebo kavárnu. Ovšem v miniaturní velikosti, na chodníku. Ale také třeba v parku nebo ve vlastním bytě, který účastníci nechali pro tento den otevřený veřejnosti. V Česku prý se této akce zúčastnilo devět měst. Kromě Prahy se zapojilo také Brno, Ostrava, Beroun, Nymburk, Tišnov, Dolní Benešov, Kopřivnice a Golčův Jeníkov. Restaurant Day se pořádá vždy čtyřikrát v roce po celém světě. 
          Nedávno jsem se zúčastnil v Táboře festivalu s názvem Naše chutě. V hezkém prostředí Střelnice (a částečně i v její zahradě) si u několika stánků mohli návštěvníci ochutnat, co se vaří v restrauracích v Táboře a okolí. Některé podniky jsem neznal a byl jsem mile překvapen tím, co nabízely. Třeba Konstanz, Dobromila nebo Tandoor. Znal jsem vlastně jen velmi dobrou Hospůdku na schůdkách. Některé názvy restaurací jsem nerozklíčoval: Dýně na víně nebo Vyfellená husa. Překvapila mě restaurace Barbados ze Soběslavi. A koupil jsem si koňský salám od specialisty, táborského řezníka Čadila. Své stánky zde měli také farmáři z bezprostředního okolí Tábora. Byla tu k mání kvalitní ovoce a zelenina, stejně jako výrobky farmářů – kompoty, marmelády, sušené koření apod.  
          Myslím, že tyhle festivaly mají smysl jen tehdy, když se nestanou pouhým nástrojem na vydělávání peněz. Jejich velkou výhodou je, že mohou objevovat nové restaurace, nové lidi a nové zboží.
          Jedno takové nové (nebo zapomenuté) zboží jsem v Táboře objevil.
          V dětství jsem ve škole zpíval písničku, jejímuž textu jsem nerozuměl a bral jsem ho jen jako chuchvalec slov (siljsemprosonasouvrati). Nevěděl jsem, co je souvrať a nevěděl jsem, co je proso. Proso bylo totiž tehdy už za zenitem své obliby. Avšak v dobách hodně minulých vědělo každé dítě, co je proso. Už ve starém Egyptě bylo oblíbené (v žaludcích egyptských mumií, starých tisíce let, se našly pozůstatky prosa), proso bylo jednou z hlavních potravin Starého světa. 
         Dnes už vím, že proso je obilnina, plody (obilky) rostliny z rodu lipnicovitých. Tedy vlastně jakési trávy. Existuje několik druhů, u nás se uchytilo hlavně Panicum miliaceum. Loupáním obilek lze získat potravinu, jíž se říká jáhly. Jáhly neobsahují gluten a jsou tedy vhodné pro bezlepkovou dietu. Nedávno jsem jedl jahelník ve středověké krčmě U dwau Maryí v Českém Krumlově. Za Zelný jáhelník s uzeným masem a zeleninovou oblohou jsem zaplatil 145 korun. Ale mohl jsem mít i jahelník bezmasý sýrový, ten byl levnější. Z dalších starých obilnin tu měli pohankovou kaši.
         Ještě ve dvacátých letech se u nás silo proso na rozloze téměř patnácti tisíc hektarů, kdežto za deset let už klesla vysetá plocha na necelé dva tisíce! Pěstování prosa je totiž dosti náročné a tak není divu, že později jézéďáci od něho úplně upustili. Avšak v Německu se dodnes s úspěchem pěstuje nejnáročnější druh prosa zvaný Himmelthau (česky se mu říká rosička) a jak se zdá, je to i dobrý obchod.
        Podobně upadalo i pěstování ječmene, který byl kdysi takřka hlavní kuchyňskou surovinou. Z ječmene například vařili staří Sumerové pivo už 7.000 let před naším letopočtem! A ječné kaše byly základem kuchyně na celém světě, i u nás. Doufám, že obliba ječmene u nás opět poroste a bude se sít více než řepka olejná.
       A ještě něco. Nedávno jsem měl první ústřice tohoto podzimu. Bylo prvního září a to je den, kdy už se prý ústřice mohou jíst bez obav ze zdravotních problémů. Naopak v měsících květen, červen, červenec a srpen (tedy těch, jejichž názvy v angličtině neobsahují písmeno R) se jíst nemají. Často se upozorňuje, že v létě se ústřice vytírají a ztrácejí svůj chutný glykogen a šťavnatost. Já však znám některé labužníky, kterým právě takové ústřice chutnají. Záleží ovšem také na tom, kde byly uloveny. Dnes se objevují na trhu například i ústřice australské, které mají docela jiné parametry. V legendární newyorské restauraci Oysters Bar (najdete ji přímo na Central Station) mají v každé době asi dvacet druhů ústřic, i během léta. A je tam pořád plno. Číšník mě však upozornil, abych byl opatrný, pokud jde o ústřice lovené v Mexickém zálivu, ty mívají bakterii Vibrio vulnifikus a mohou způsobit střevní potíže. Nedal jsem si je. 
         Četl jsem někde, že až 44% mořských plodů obsahuje nepřípustné množství střevních bakterií, jež způsobují řadu gastrointensiálních onemocnění. Většina bakterií se ovšem zničí varem (aspoň 62°C), přičemž mušle by se měly vařit aspoň šest minut. Já však (stejně jako mnoho dalších labužníků) miluju mušle syrové, zejména ústřice. Tepelně upravené ústřice mě moc nezajímají. 

11. září 2014

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je znovuotevření kdysi velmi oblíbeného denního baru v Kamzíkově uličce. Ano, přesně tam, kde býval legendární bordel Salon Gogo (U Goldschmiedů), navštěvovaný Kafkou, Mahlerem, Werfelem, Kischem... zašli sem dokonce i Ferdinand d´Este, za mlada poslední rakouský císař Karel I. a kancléř Bismarck. Na začátku devadesátých let otevřel Café Kamzík známý pražský bohém Josef Munzar, zvaný Mungo. Chodili sem hlavně umělci, především muzikanti. Po Mungově smrti sice podnik nesl název Mungobar, avšak chřadl. Nyní se o návrat jeho slávy postará nový majitel. Budeme mu držet palce. 

10. září 2014

MŮJ TIP - Pot-au-feu










Rybná 13, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 739 654 884
E-mail: jan.kracik@potaufeu.cz
www.potaufeu.cz
Otevřeno Po-Pá 12:00-15:00, 18:00-22:00, So 18:00-23:00


Z jídelního lístku:
Rybí polévka Bouillabaisse (295 Kč)
Dýňová polévka z dýní Hokaidó a jablek (125 Kč)
Pot-au-feu - polévka z hovězího masa a zeleniny, s foie gras (195 Kč)
Cibulová polévka gratinovaná sýrem Raclette (95 Kč)
Tatarák z tuňáka s křehkými okurkami (225 Kč)
Salát z mladých listů s lanýžovým vinaigrette, křehkou zeleninou a sýrem Comté (165 Kč)
Vejce 63 s lanýžovými omáčkami a čerstvým lanýžem Tuber Aestivum (295 Kč)
Šneci v máslové omáčce s bylinkami (185 Kč)
Gratinovaný kozí sýr s lilkovým kaviárem (165 Kč)
Telecí brzlík se smrži (295 Kč)
Jehněčí hřebínky Souse Vide, ratatouille (595 Kč)
Hovězí květová špička vařená ve vakuu, sezonní zelenina, bramborové pyré (425 Kč)
Risotto Carnaroli s mořskými plody (375 Kč)
Křupavý filet z lososa, petrželové pyré a balsamicový nage (395 Kč)
Hovězí líčka po burgundsku s restovanými bramborami (425 Kč)
Telecí játra, omáčka ze šalotek a bramborové pyré (355 Kč)
Vanilkové Crème brûlée (125 Kč)
Domácí zmrzlina (125 Kč)
Crêpe Suzette   (145 Kč)

Upozornění: 
Nová restaurace v centru Prahy není sice velká, avšak šéfkuchař Jan Kracík po několikaleté praxi v cizině ukazuje, že se naučil opravdu hodně. Název podniku se vztahuje k polévce, kterou ovšem můžete jíst jako hlavní chod, je vydatná a plná skvělého masa, husích jater a zeleniny. Ocenil jsem, že se na jídelním lístku (zatím je v tomto směru tato restaurace v ČR jediná) uvádí druh (latinský název) lanýžů. Doporučuji úžasný telecí brzlík se smrži.   Čtyřchodové menu za 595 Kč.

7. září 2014


REFERENDUM

Hlasování o pizze přineslo překvapivý výsledek. Ukázalo se, že česká chuť je přece jen trošku jiná, než ta italská nebo například americká. A také se ukázalo, že italské sýry mají u nás stoupající oblibu. 



Výsledek hlasování tedy zní: raději pizza Quattro formaggi než pizza Margherita!   

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 8. 9. 2014.

5. září 2014



Miluju Spaghetti puttanesca, je to podle mého názoru jedna z nejlepších těstovinových lahůdek, které nám dala Itálie. Zjednodušeně (a tedy velmi nedostatečně) popsány jsou to neapolské špagety v omáčce z rajčat, ančoviček, česneku, černých oliv, kaparů a hladké petrželky. Omáčka se dělá na směsi másla a olivového oleje extra vergine (panenského), což je trošku paradox, protože v překladu do češtiny jsou to „špagety podle děvek“ nebo dokonce „kurvěcí špagety“. Puttanesca je prostě italsky děvka, kurva, prostitutka, běhna, nevěstka. Avšak pozor! Jako „puttanesca“ byly rovněž od dob renesance označovány kurtizány, jež v žádném případě nebylo možno zařazovat mezi obyčejné prostitutky. Některé z nich ovlivnily dějiny, byly milenkami králů nebo významných umělců. Veronica Franco například stála modelem Tintorettovi i Veronesemu, mluvila plynně sedmi jazyky, psala básně, hrála na flétnu a dopisovala si s tak moudrým filozofem, jako byl de Montaigne. Kromě toho byla vtipná a krásná – a uměla toho využívat. Jako jediné ženě se jí podařilo svést francouzského krále Jindřicha III., který byl jinak na chlapečky. Jiná puttanesca jménem Imperia Cognati stála modelem Raffaelovi, když maloval Parnas a Proměnění a vymyslela černá prostěradla, aby na nich její běloskvoucí pleť náležitě vynikla. 
         Mezi italskými dámami, jež se živily sexem, se nosila „civilità puttanesca“ neboli „urozenost kurtizány“: ženy nejenže musely být krásné, ale i čistotné, vzdělané, vznešené, delikátní a zručné. To platilo i o vaření. Jsem si jist, že většina kurtizán uměla výborně vařit. Pravděpodobně právě tyto dámy vynalezly recept na skvělou úpravu těstovin. Pochybuju o tom, že takový zázrak vymyslel muž. A zde se dostáváme k meritu věci. Spaghetti (případně penne) puttanesca by měly být mistrovským, až uměleckým dílem. 
         Mám doma vynikající knihu, kterou sepsala Sophia Loren. Jsou to její vzpomínky na mládí, na rodinu a na přátele, doplněné Sophiinými nejoblíbenějšími recepty. Pocházela z Neapole, takže nemohou chybět ani ty úžasné špagety. Zajímavé je, že originální tradiční recept Sophia uvádí naprosto přesně, jen místo špaget používá penne. Avšak o několik stránek dříve je v její knize recept nazvaný Linguine con salsa Sophia. Je to v podstatě totéž, jen s malou změnou: bez rajčat! Kromě česneku je tam i cibule, ale česnek je spolu s piniovými jadérky, olivovým olejem a petrželkovými lístky rozmačkán do kaše zvané pesto, tedy janovské omáčky. Sophia dokonce drtí ve svém starodávném dřevěném drtiči (je to nádherné kolečko s držadly, které běhá v úzké podlouhlé misce jako v koleji) i ančovičky, olivy a kapary. Takže její sugo (jak Italové takové husté omáčce říkají) je opravdu kašovité, je přidáno za studena k osmažené cibulce a jen co se trošku na pánvi ohřeje, jsou do něj zamíchány horké těstoviny. Možná je to opravdu vynález slavné herečky, proto omáčce dala své jméno. Podezřívám však Sophii, že se tímto receptem vlastně chtěla odlišit od kurtizán. 
          Ve své knize vtipně poznamenává, že některé dámy se stydí objednat si v restauraci Spaghetti puttanesca. Tedy v italské restauraci a hlasitě. Jestliže se vám stane, milé české labužnice, že budete v Itálii a dostanete chuť na tuto pochoutku, suverénně si ji objednejte. Dnes už to slovo opravdu znamená něco jiného, než za renesance. 
           Pro úplnost (toto téma je podivuhodně bohaté) ještě připomenu jiné slavné kurtizány, jež se zapsaly do dějin nejen svou krásou a sexuálními dovednostmi, ale i kuchařským uměním. Markýza de Pompadour se narodila jako Jeanne-Antoinette Poisson. Byla krásná a vtipná, znala se s Voltairem i Montesquiem, vydržovali ji muži. Až se stala milenkou francouzského krále Ludvíka XV. Dostala titul markýzy a protože byla nejen vynikající milenkou, ale i skvělou kuchařkou, stalo se jídlo součástí její taktiky, jak si udržet královu přízeň. Zahrnovala Ludvíka XV. vybranými lahůdkami, jež měly i další důležitou vlastnost: posilovaly královu mužnost a dodávaly mu sil. Mezi jídla s afrodiziakálními účinky řadila především zelený chřest, zvláště jeho špičky - a byla vlastně původcem legendy, která se v pozdějších letech o chřestu vytvořila. Do dějin však vešla hlavně receptem na polévku Consommé à la Pompadour, které se připisovaly rovněž afrodiziakální účinky. Polévka obsahuje mimo jiné račí ocásky, kuřecí maso, pórek, černé lanýže, sekt a řapíkatý celer. Král byl prý schopen po konzumaci této polévky pomilovat tři dívky během jedné noci. Dalším jejím receptem jsou Beignets d´ananas à la Pompadour (Ananasové koblihy Pompadour). 
           Další zajímavou kurtizánou byla Marie Jeanne Bécu, známá z učebnic dějepisu jako hraběnka (comtesse) Dubarry, metresa francouzského krále Ludvíka XV., tedy následovnice madame de Pompadour. Oficiálně byla u dvora představena v dubnu 1769, tedy pět let po smrti madame de Pompadour, ve svých šestadvaceti letech. Této interesantní dámě je připisován recept na Côtelette de veau Dubarry (Telecí kotlet Dubarry). Její zásluhou si Francie oblíbila květák, neboť král ho nechal přivézt z Kypru právě na žádost své milenky. Přesvědčovala ho totiž, že je to afrodisiakum. Opět tedy Ludvík XV. dal přednost tomu, co posilovalo jeho potenci. Ludvíkovi bylo tehdy kolem sedmdesátky. A na květáku (a červeném i bílém víně) dusila hraběnka Dubarry ty telecí kotlety. 
           Za revoluce byla bohužel popravena.

4. září 2014

Dernier Cri



Žhavou novinkou je čtvrtý rořčník festivalu Foodparade, který se koná od soboty do neděle v Trojském zámečku. Pořadatelem je škola vaření Chefparade (www.foodparade.cz) a dospělí zaplatí za vstup 300 Kč (z čehož 200 Kč je na konzumkaci jídel). Mezi dvaceti restauracemi z celé republiky, které budou mít na festivalu své stánky, je i moje oblíbená restaurace U Emmy Destinové. Zajímavý bude určitě také kuchařský souboj Zdeňka Pohlreicha s amatérskými kuchaři nebo mistrovství republiky ve filetování lososů. Užitečný bude rozhodně dětský koutek, kde si mohou děti zdarma hrát pod zkušeným dozorem a zúčastnit se soutěží. Kulinářských festivalů je v poslední době víc a víc, ale zaplaťpánbu za ně!

3. září 2014

MŮJ TIP - Pintovka









Nad Záhybem 248, 390 01 Tábor-Horky 
Tel.: +420 702 462 633
E-mail: restauracepintovka@seznam.cz 
www.pintovka.cz
Otevřeno každý den 11:00-20:00



Z jídelního lístku:
Hovězí vývar s játrovými knedlíčky (25 Kč)
Jihočeská česnečka se šunkou, sýrem a chlebem (36 Kč)
Grilovaný hermelín s bylinkami a slaninou, čatní z ananasu a manga s chilli papričkami (84 Kč)
Tatarský biftek z pravé hovězí svíčkové s šesti topinkami (148 Kč) 
Smažený kuřecí řízek, šťouchaný brambor, okurka (109 Kč)
Konfitované kachní stehno, červené zelí, žemlový knedlík (138 Kč)
Kuřecí steak s hříbkovou směsí s pečenými bramborami na grilu (168 Kč)
Bramborové noky s hříbky, slaninou, cibulkou a česnekem, sypané parmezánem (148 Kč)
Vepřová krkovička na grilu se šťouchanými bramborami (168 Kč)
Vepřová panenka se slaninou na zelených fazolkách, pepřová omáčka (192 Kč)
Smetanový dort s banány a čokoládou (49 Kč) 
Palačinka s lesním ovocem a šlehačkou (58 Kč) 
Dva domácí lívance s borůvkovým žahourem (58 Kč) 
Horké maliny s kopečkem zmrzliny (84 Kč) 

Upozornění: 
Restaurace v parku na okraji Tábora (za mostem směrem na Větrovy) prošla v poslední době zajímavou proměnou. Místo je nazváno podle táborského hejtmana Havla Pinty, který zde prý po své smrti strašil. Kdysi (na konci 19. století) zde byly dvě legendární hospůdky, jejichž tradici se Pintovka snaží zachovat. Historie místa je velmi zajímavá, ale ještě zajímavější je neokázalý jídelní lístek (moc mi chutnaly například bramborové noky s hříbky a slaninou) a ceny pokrmů. Od doby, kdy zde točil Zdeněk Pohlreich, se to opravdu změnilo k lepšímu. Teď je to ideální místo pro oběd s rodinou na malém výletě. Večer se však zavírá velmi brzy.