Zřejmě není Čecha, který by neznal Gothajský salám. Za dob komunistických to bývala dosti nekvalitní uzenina, která rychle podléhala vlivu času. Proto o ní mnozí muzikanti (a například i Karel Gott) hovořili jako o „evergreenu“, tedy „věčně zeleném“. 

          Některé současné komentáře nazývají gothajský salám „mortadellou chudých“. Na tom  něco je. Gothaj je evidentně napodobeninou mortadelly a evidentně je vyráběn z méně kvalitních surovin než mortadella. V Lidových novinách vyšel nedávno článek Blahoslava Hrušky, v němž je gothaj nazýván oblíbeným salámem prezidenta Zemana. Prý nedávno pochválil gothaj, který vyrábí v Lechoticích řezník Matula. A pan Hruška dává do souvislosti gothaj s jinými (i politickými) českými móresy: stejně jako v gastronomii se prý i v politice oháníme recepturami, které vydáváme za důkaz naší sounáležitosti s Evropou, ve skutečnosti jsou to však pouhé nešikovné napodobeniny.

         Jak to tedy s tím gothajem opravdu bylo a je?

         Gothajský salám je druh měkkého salámu, vyráběný u nás od dvacátých let 20. století (tedy ne až za komunismu, jak si mnoho lidí dnes myslí) převážně ze směsi mletých libových mas (hovězího a vepřového) a vepřového sádla. Recept na tento salám se prý narodil na konci 19. století v německém městě Gotha, které je pátým největším městem Durynska. Proto se pravému Gothajskému salámu říká v Německu Gothaer Wurst, avšak leckde se mu říká také Durynský (Thüringer Land Wurst). Recept prý jako „dělnickou svačinu“ vymyslel místní řezník Johann Daniel Kestner. Pravý Gothaer se však původně vyráběl většinou z koňského masa! Také použité koření prý bylo výhradně z okolí Gothy. Získat přesnější informace o historii Gothajského salámu je dosti obtížné. Encyklopedie Larousse Gastronomique ho ignoruje. Ani v ostatních prestižních encyklopedií o něm nenajdete zmínku. Když si zadáte na Googlu heslo Gothaer Wurst, naskočí vám tam spousta informací o bezpečnostní agentuře z Gothy, jejímž majitelem je jakýsi Frank Wurst. Tedy Franta Klobása. Nebo narazíte na Almanach de Gotha (Gothajský almanach), což je publikace, která vycházela v Gothě v letech 1763-1944 a byla vlastně seznamem příslušníků panovnických a šlechtických rodů Evropy. Tento seznam se každoročně obnovoval. Na konci 2. světové války se v důsledku společenských změn přestal almanach vydávat v Gothě (jež se stala součástí NDR), avšak v roce 2000 bylo v Londýně vydávání obnoveno, tentokrát v angličtině. Nebo získáte informace o historickém okamžiku německé sociálně-demokratické strany, jež vznikla na slučovacím sjezdu v Gothě v roce 1875. Základním dokumentem totiž byl Gothaer Programm (Gothajský program), který vypracovali „demokratičtí“ němečtí socialisté a který byl ostře kritizován K. Marxem a B. Engelsem jako „příliš měkký“. Stejně měkký jako salám.

           Překvapil mě názor, několikrát publikovaný v současných českých médiích: k prudkému snížení kvality gothajského salámu prý došlo po zrušení závaznosti bývalých státních a podnikových norem počátkem devadesátých let dvacátého století století, tedy po nastolení demokracie! Přijetím vyhlášky 264 z roku 2003 prý potom sice došlo k částečnému zlepšení (vyhláška stanovila, že gothajský salám musí obsahovat alespoň 40% čistého masa), avšak stále se ještě téměř vždy jedná o „méně kvalitní výrobek složený hlavně z náhražek, jako je drůbeží separát, kůže, sádlo, voda, škrob a jiná plnidla a zahušťovadla“.

          Na současném výrobku prodávaném v supermarketech (pod názvem Gothaj krájený) je uvedeno, že jde o „masný výrobek tepelně opracovaný“, o hmotnosti 100 g, který by měl obsahovat 26% vepřového masa, 14% hovězího masa, vepřové sádlo, vepřové kůže, bramborový škrob, jedlou sůl, jodičnan draselný, sojovou bílkovinu, směs koření a extraktů koření, rozemletá semínka hořčice bílé, dextrózu a pitnou vodu. A zde je ten háček: čistého masa a tuků je zde maximálně 40%. Musí být tedy něčím doplněno – a to hlavně bramborovým škrobem a sojovou moučkou. Ale hlavně a především vodou! A vody je zřejmě tolik, že musí být s masem něčím provázána, spojena. Samozřejmě - pomocí éček: zahušťovadla E412, emulgátoru E471, stabilizátoru E450, antioxidantů E300 a E316, konzervantu E250, barvivem E120 a regulátory kyselosti E330 a E500.

        Deset deka tohoto salámu (povolena záporná hmotnostní odchylka 10%!) stálo v pražském supermarketu 22 Kč. Spotřebovat se měl do tří dnů ode dne koupě! Na obalu však byla napsána i další výzva: „Po otevření vybalte a spotřebujte do 24 hodin!“

        Existují však samozřejmě i kvalitnější gothaje na pultech supermarketů, například od tišnovského Steinhausera. Ten má 24% hovězího masa a 56% vepřového masa a sádla. Jde prý o tradiční recept ČSN z roku 1977.

        Mimochodem: na obalech českých potravin v supermarketech se často dočtete vtipné zajímavosti. Na plastovém obalu šunkového salámu (vyrobeného v českém masokombinátu) je například obrovský nápis: S námi dokážete velké věci! Když pytlík otočíte, můžete číst (daleko menšími písmeny napsané) sdělení o tom, že výrobek obsahuje kromě masa také vodu, vepřovou kůži, bramborový škrob, laktózu, směs koření a extraktů koření, cukr, jodovanou jedlou sůl (je v ní jodičnan draselný), modifikované škroby, aroma, maltodextrin, dextrózu, stabilizátory (E 450, E 451, E 508), zahušťovadla (E 407, E 412, E 425), zvýrazňovače chuti a vůně (E 621), antioxidant (E 351), barvivo (E 120), regulátor kyselosti (E 500) a konzervant (E 250). Salám může kromě toho, jak upozorňuje další nápis na obalu, obsahovat stopy lepku, sóji, celeru a hořčice.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je pozvánka na výstavu, která bude otevřena 2. listopadu v Domě U zlatého prstenu (Týnská 630/6, Praha 1-Staré Město) a potrvá celé dva měsíce. Základem expozice budou sice fotografie Tomáše Berana, jež jsou součástí právě vydávané knihy Pražská kuchařka, avšak já osobně se nejvíc těším na dvacet historických jídelních lístků ze sbírky Romana Vaňka. Nejstarší jsou z let 1825 a 1826, jako zajímavost budou vystaveny také jídelní lístky prvních pražských vegetariánských restaurací z třicátých let minulého století. Roman, který je známý coby zakladatel Pražského kulinářského institutu a autor a moderátor oblíbených internetových pořadů (Peklo na talíři, Jídlo, s.r.o.), je zároveň autorem zmíněné knihy. Pražská kuchařka má téměř sedm set stran a kromě textu (devadesát příběhů a asi padesát receptů) je v ní 700 fotografií Tomáše Berana. Kniha chce zachytit „pomyslný zlomek času“ a ukázat, jak lidé v určité době pracovali a smýšleli, jak vypadali a co vařili. Na fotografiích jsou zachyceni ti, kteří v určitém časovém výseku sehráli významnou roli v pražské gastronomii. Nejde jen o majitele hospod a restaurací, ale i o kuchaře, pekaře, lahůdkáře, cukráře, řezníky, uzenáře, vinaře, pivaře, baristy či kavárníky. „Téměř stovku fotografií si budou moci zájemci zakoupit. Výtěžek bude věnován nadačnímu fondu Kolečko, který pomáhá dětem postiženým následky dopravních nehod,“ řekl Vaněk. „Náš institut tento fond podpoří šekem na 100 tisíc korun, aby se vytvořil určitý základ pro charitu,“ dodal Vaněk, známý i jako sběratel historických kuchařských knih. Výstavní prostory v domě U zlatého prstenu jsou součástí Galerie hlavního města Prahy.  

MŮJ TIP - Konvikt

Bartolomějská 11, 110 00 Praha 1

Tel.: +420 224 247 176 

Email.: konviktpub@email.cz

www.konviktpub.cz

Otevřeno denně 11:00-04:00

Z jídelního lístku:

Drštková polévka (45 Kč)

Domácí škvarková pomazánka s cibulí a chlebem (89 Kč)

Hovězí tataráček s kořením a topinkami (199 Kč)

Pečený vepřový bok s křenem, hořčicí a kyselou okurkou (89 Kč)

Selská tlačenka s cibulí a chlebem (89 Kč)

Nakládaný hermelín s česnekem, vlašskými ořechy a brusinkami (89 Kč)

Pečené vepřové koleno na černém pivu s hořčicí, křenem a chlebem (215 Kč)

Buřty pečené na černém pivu (155 Kč)

Guláš s divočáka s brusinkami a chlebem (195 Kč)

Konfitované husí stehno s červeným zelím a houskovým knedlíkem (229 Kč)

Smažený švýcarský Emmenthal s vařeným bramborem a domácí tatarskou omáčkou (159 Kč)

Hovězí líčka na červeném víně s domácími bramboráčky (229 Kč)

Grilovaný norský losos se špenátovými bramborami (229 Kč)

Domácí jablečný závin s ořechy, rozinkami a vanilkovým krémem (79 Kč)

Upozornění:
Pivnice nedávno slavila osmileté výročí, předtím zde fungovaly různé podniky, kdysi také koncertní sál, v němž vystupovali Paganini a Beethoven. Nyní se restaurace pyšní především skvěle čepovaným plzeňským Prazdrojem. Šéfkuchař Roman Kotrman staví zejména na českých surovinách, jen smažák je (jediný v Praze) švýcarský! Mezi štamgasty jsou hojně zastoupeni umělci, zvláště ti, kteří účinkují v blízkých divadlech. Otevřeno až téměř do kuropění!

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli si v restauracích objednáváte perlivou nebo neperlivou minerálku. Odpovědí bylo hodně, některé upřednostňovaly vodu z kohoutku nebo jemně perlivou. Jeden názor za všechny: Mluvíte o minerálce nebo balené vodě? To jsou dvě rozdílné věci. Voda není minerálka. Nejzdravější je voda z kohoutku. Jsem pro vodu neperlivou, nesycenou CO2, neboť nepřekyseluje žaludek a nepálí po ní žáha. Myslím, že nasycená voda není ani z chuťového hlediska jako kombinace s jídlem žádoucí. Nicméně i obhájců perlivé vody bylo hodně, zvláště mezi profesionálními gastronomy. Takže výsledek je jasný:

Mezi minerálkami zvítězila těsně perlivá nad neperlivou!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 26. 10. 2015

Prožil jsem v Bratislavě skoro dva roky vojenské služby, potom jsem tam po mnoho let pravidelně jezdil na Bratislavskou lýru. Mám to město rád a rád se tam vracím. A často jsem musel odpovídat na otázku: jak ti chutná bratislavské jídlo? Moji bratislavští přátelé mi jistě prominou, když řeknu, že pokud jde o „bratislavské“ jídlo, nevím tak úplně přesně, o čem je řeč. Existuje něco opravdu a jen „bratislavské“?

         Ale to musím od začátku. Víte vůbec, moji milí čtenáři, kdy vznikla Bratislava? Víte, že ještě 28. října 1918, tedy v den, kdy byla vyhlášena republika Československo, se město na Dunaji jmenovalo Prešporok (z německého Pressburg) nebo Požoň (z maďarského Pozsony), vlastně ani nevědělo, jak se správně jmenuje a nevědělo, kam patří? Teprve o téměř rok později se město definitivně připojilo v Československu a přijalo název Bratislava. Dějiny Bratislavy jsou poznamenány lidmi, kteří mluvili maďarsky, německy a slovensky. A byla tu i silná židovská diaspora. Proto ani bratislavská kuchyně není kuchyní čistě slovenskou.

         Často si čtu v půvabné knize Z kuchyne bohémskej Bratislavy, kterou napsal Peter Ševčovič. A taky v další knize stejného autora, jmenuje se Z kuchyne starého Prešporka. Je tam spousta receptů, které mohou být považovány za bratislavské, avšak u každého je takový malý otazníček. Například: není pochyb o tom, že v Dunaji žili a žijí candáti. Je to velmi chutná ryba a jestliže ji bratislavský kuchař krásně zpracuje s použitím dalších místních surovin, může ji bezesporu prezentovat jako bratislavskou specialitu. Jenže o kus dál po proudu Dunaje je Budapešť a Maďaři považují candáta (fogoš) za svou národní rybu! Nedovedou si bez fogoše představit svou národní polévku Hálászlé! 

         Kdysi jsem jedl báječnou lahůdku, která se jmenovala Bratislavský posúch. Teprve o pár let později jsem poprvé viděl a ochutnal italskou pizzu, ta byla posúchu hodně podobná. Jenže posúch chutnal jinak. Možná to bylo tím nastrouhaným oštiepkem, ten Italové nemají. Kdoví, jestli dnes ještě někdo v Bratislavě posúchy peče.

          A ještě jednu bratislavskou specialitu vlastně znám: jmenuje se Lokše. Jsou to placky z těsta, které je zčásti z vařených brambor a zčásti z polohrubé mouky. Lokše se pečou nasucho na plotně nebo v peci. Potom se pomažou husím sádlem. Častěji než v Bratislavě jsem je však jedl v nedaleké vesnici Grob. Tam se lokše přikusují k pečené huse. Tu husu nemusím, ale lokše nasáklé husím sádlem jsou opravdu fantastické!

          A co tedy ještě mají v Bratislavě výjimečného?

          Jedinečné byly a jsou určitě bratislavské polévky. Chuť zejména dvou z nich (jmenují se Kapustnica a Fazulovica) cítím na jazyku dodnes. Základem obou těchto výtečných polévek byla kolečka pravé slovenské klobásy, jaká už se dnes těžko sežene, ale rovněž kostičky velmi chutných brambor. Traduje se (ale nevím, jestli je to pravda), že trik těchto polévek je v jejich základním vývaru: musí prý být z uzených vepřových žebírek. 

         Ty dvě polévky byly magnetem, který mě coby vojína často vtahoval do restaurace zvané Kryštál Bar. Vchod byl na rohu ulic Markušové (nyní Mariánské) a Československej armády (nyní Špitálské). Onen bar byl v suterénu a otevírali ho až v noci. Jenže během dne se v přízemí podávaly ty polévky, vždy na střídačku, každý den jedna z nich. Často jsem je jedl ve společnosti pana Gustáva Valacha, což byl tehdy čelný člen činohry Slovenského národného divadla. Byl o více než dvacet let starší než já, ale z jakéhosi důvodu si mě oblíbil a pokaždé si přišel sednout k mému stolu. Dnes je tam parfumérie.

         Třetí polévka se jmenuje Demikát a pro mne osobně je vlastně jediným ryze bratislavským receptem. Ne že by se tato polévka nevařila i jinde na Slovensku. Ale v Bratislavě má určitě nejsilnější mandát. Vždyť se podle ní nazvala i jedna z nejslavnějších bratislavských rockových kapel!

         Podstatou demikátu je voda, v níž se vařily bramborové halušky. Tato vroucí voda se nalije do polévkové mísy, v níž je rozdrobená (musí být domácí a skvělá) ovčí brynza, nadrobno nasekaná cibule, kmín, pepř a mletá paprika. Vše se pečlivě rozšlehá. Na dno talířů se položí kostky chleba opraženého na sádle. Zalijí se polévkou a ochutí koprem nebo petrželovou natí. Existuje samozřejmě spousta variant. Některé recepty přísahají na slaninu, která se musí rozpustit, na ní se teprve opeče cibule. Jiné recepty radí zamíchat do polévky smetanu, jiné zase žloutky, případně obojí. A někteří Bratislaváci si demikát nedovedou představit bez česneku. Připravte se ovšem na rozhořčené reakce rodáků z Liptova, kteří budou tvrdit, že demikát je jejich, ne bratislavský!

         A nakonec ještě malý slovníček: rasca=kmín, mieň=mník, cícer=cizrna, rezance=nudle, ďumbier=zázvor, pečeň=játra, obličky=ledvinky, kaleráb=kedluben, hydina=drůbež, kutle=dršťky, pamajorán=oregano-dobromysl, obielený=oloupaný, ťapša=pánev, siniak=hřib koloděj, masliak=klouzek, plávka=holubinka, rýdzik=ryzec, pečiarka=žampion, ušiakovec=ucháč, kuriatko=liška, zubáč=candát, morka=krocan.

Dernier cri

Žhavou novinkou tohoto týdne bylo vyhlášení výsledků ankety, kterou pořádá cestovatelský portál Tripadvisor. Tento portál existuje na celém světě a mimo jiné hodnotí také úroveň restaurací. Hodnocení je ovšem laické, řídí se názory hostů, kteří na portál napíší po návštěvě restaurace. Jedna z kategorií, do nichž jsou podniky zařazeny, se jmenuje „luxusní“ - a co je zajímavé: v celé České republice je prý takových restaurací 6682! Jen v samotné Praze je jich pouze o dva tisíce méně! V kategorii Nejlepší česká luxusní restaurace tedy za rok 2015 zvítězila pražská restaurace Terasa u Zlaté studny, vedená šéfkuchařem Pavlem Sapíkem. Na druhé příčce ankety se umístila restaurace Alcron, držitelka hvězdy Michelin (šéfkuchař Roman Paulus), na třetím skončil skončil restaurant Bellevue s vyhlídkou na Karlův most a Hradčany, na čtvrtém příčce se překvapivě objevila indická restaurace K The Two Brothers a první pětici uzavřela La Finestra, podnik ze sítě italského šéfkuchaře Ricarda Luqueho.

              V evropském žebříčku se však žádná z českých restaurací neprobojovala do první pětadvacítky. V tomto evropském sopuboji získala nejvyšší oceněni restaurace ve španělském městě Lasarte, která nese nazev Martin Berasategui podle svého šéfkuchaře. Tato restaurace má od Michelina dvě hvězdičky. Na druhém místě se umístila restaurace Maison Lameloise z Chagny ve Francii, na třetím Adam´s z anglického Birminghamu.  Ve světovém žebříčku zvítězil také Berasetegui, na druhém místě byla restaurace Europea z kanadského Quebecu, třetí se umístil Maison Lameloise. Tato anketa má sice velkou publicitu, avšak odborníci si jí příliš neváží. Důvodů je hodně, především ten, že restaurace oceňované Michelinem nebo Gault&Millau nebo Feinschmeckerem, tedy nejprestižnějšími odbornými publikacemi, se zde téměř neobjevují. Není zde ani Yannick Alleno, považovaný za nejlepšího světového kuchaře současnosti, není zde ani Paul Bocuse, ani Alain Ducasse, ani Heston Blumenthal. Kodaňská Noma, která vítězí v žebříčku San Pellegrino, je zde ve světě až dvacátá. Arzak ze San Sebastianu a Jean-George Klein z alsaského Illhaeusernu jsou v evropském žebříčku až na chvostu dvacítky, hned za nimi je Artist z Bukurešti!

MůJ TIP Aromi

Náměstí Míru 6, 120 00 Praha 2 Vinohrady

Tel.: +420 222 713 222

Email.: info@aromi.cz

www.aromi.cz

Otevřeno Po-So 12:00 – 23:00, Ne 12:00 - 22:00 

Z jídelního lístku:

Polévka Minestrone (125 Kč)

Polévka z mořských plodů s passatelli a čerstvé scampi (165 Kč)

Zprudka pečené mušle sv.Jakuba, květákové pyré a kakové boby (365 Kč)

Culatello se salátem s hříbky a parme (345 Kč)

Čerstvé červené krevety, mučenka, burrata a tomaty (395 Kč)

Grilované kalamáry alla carbonara (315 Kč)

Spagettini s mušlemi vongole a restovanými cherry rajčaty (375 Kč)

Dýňové ravioli s mandlemi a prosciuttem (375 Kč)

Fusilli alla amatriciana s tuňákovým tartarem (365 Kč)

Telecí ossobuco se šafránovým risottem (465 Kč)

Pomalu pečený bok ze selátka, jablečné pyré a cibulový kompot (425 Kč)

Křupavá chobotnice, bramborové veluté a rukolové pesto (525 Kč)

Okurkové gazpacho s grappou a kokosovým sorbetem (170 Kč)

Brusinkový makronek s citronovým mascarpone krémem (175 Kč)

Mandlové semifredo s marinovanou dýní a kávovou omáčkou (165 Kč)

Hruškový štrůdl s kréměm z jedlých kaštanů (170 Kč)

Upozornění: Na nové adrese s novým šéfkuchařem (Robert Loos), jinak je podnik Ricarda Lucqueho stejný, jako byl v Mánesce. Už několik let jej Michelin odměňuje Bibem, což znamená „dobrou kuchyni v přijatelných cenách“. Na náměstí Míru nahradilo Aromi restauraci Sahara, která se neuchytila. Doufejme, že pro Ricarda bude to místo šťastné. Konečně se na lístku objevilo ossobuco!

REFERENDUM

Souboj mezi dvěma českými hořčicemi sice neměl příliš velkou odezvu, přesto však jsme zaznamenali některé velmi zajímavé názory. Někteří hlasující sázeli remízu, protože přiznali, že si oba druhy míchají dohromady. Objevil se také milovník dijonské hořčice, kterou jsme do referenda nezařadili. Nicméně výsledek je jasný.

V souboji mezi dvěma českými hořčicemi zvítězila plnotučná nad kremžskou! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 19. 10. 2015.

Spisovatel Frank Harris (1855-1931) byl zvláštní člověk. U nás ho skoro nikdo nezná, vyšly zde v roce 1934 pouze jeho skandální paměti My Life and Loves (Můj život a mé lásky) v Symposionu s kresbou Toyen na obálce. Narodil se v Irsku, ale považoval se za Američana. Přátelil se s Oscarem Wildem a G.B.Shawem, ve svých pamětech popisoval sex a měl kvůli tomu problémy. Koupil jsem si tu knihu kdysi v antikvariátu (oba díly i se sešitem obsahujícím pasáže, jež byly cenzurou zakázány coby nemravné) a občas si v ní s pobavením čtu.

             Zajímavé jsou Harrisovy názory na jídlo. Tvrdil například, že preferuje anglickou kuchyni před francouzskou, protože Angličané prý dodržují „aristokratický ideál, vrcholící v přání ponechat každé surovině její vlastní chuť“, kdežto Francouzi „všechny rozdíly zastírají demokratickou omáčkou“. Harris miloval anglické úpravy hovězího a skopového masa. Nejlépe prý to dělali v londýnské restauraci Simpsons. Naopak telecí maso podle jeho názoru uměli dobře udělat jen Francouzi. Stejně jako mladé hrachové lusky – petit pois – z Rodelu. Nesnášel zamřelou zvěřinu a vyžadoval (například v londýnské restauraci Yorkshire), aby koroptve byly pečeny dříve, než po zastřelení jejich maso ztuhlo. Tvrdil, že upeče-li se zvěřina ihned po zastřelení, tedy dříve, než nastane rigor mortis, je maso stejně jemné, jako když měsíc viselo – avšak nepáchne. Měl zajímavou metodu, jak poznat čerstvou rybu. Podle jeho názoru nesmělo zůstat na páteřní kosti, když jste se ji pokusili vytrhnout, ani kousíček masa. Když naopak kost měla tmavší barvu a nedala se snadno vytrhnout, nebyla ryba čerstvá.S tputo metodou se setkávám poprvé a upřímně řečeno, příliš jí nevěřím.

            Nejlepší ústřice byly podle Harrise v jeho době loveny v severoirském Carlingfordu, ale také americké ústřice, které jedl v New Yorku, se jim prý kvalitou vyrovnaly. A co dnešního čtenáře nejvíce šokuje: Harris považoval americkou zeleninu a ovoce za mnohem chutnější než evropskou. 

            Chtěl založit špičkovou restauraci, jež by měla tři kuchyně a tři jídelny. V každé by se servírovalo jiné jídlo: v první anglické (hlavně skopové kotlety), ve druhé francouzské a ve třetí ruské. Uskutečnit tento plán se mu však již nepodařilo, pravděpodobně proto, že poslední léta svého života strávil na francouzském Azurovém pobřeží, kde anglická kuchyně nikoho nezajímala. 

             Zajímavé jsou rovněž jeho charakteristiky vín: přirovnával jednotlivé druhy k typům žen. Červené bordeaux například přirovnával k legitimní manželce. Sekt zase k prostitutce. Moselské víno mu připomínalo nezletilou dívku, především kvůli opojné, avšak prchavé vůni. Přemíra vyvolává bolení hlavy. Burgundské je prý jako třicetiletá žena, musíte být před ní opatrní. Portské je jako krásná čtyřicítka, nedá se pít často. Když chce muž pouze flirtovat a nezabřednout do následků, má pít lehké francouzské víno světlezlaté nebo růžové, jehož se prý dají vypít spousty, aniž by stouplo do hlavy. Harrisovi připomínalo vesnické holky z Provence. Mladíci prý dávají přednost vínům sladším a ohnivějším, kdežto zralí muži si vychutnávají vína sušší a nevinná.

             A ještě něco o francouzské bagetě: v roce 1930 Harris napsal, že francouzský chléb už zdaleka není tak dobrý jako na konci 19. století. Trvá mu prý dlouho, než najde pekaře, který umí upéct bagetu „lehce stravitelnou“.

            Kuriózní je Harrisovo vyprávění o Africe. V jedné chvíli se tam totiž ocitl úplně sám uprostřed divočiny u řeky Zambezi, okraden a opuštěn svými domorodými sluhy, navíc ještě nemocný. Měl jen nůž, pušku a pár nábojů. A šest krabiček s „olejovkami“. Ty rychle snědl a potom trpěl hladem. Plavil se po Zambezi a vyhlížel na březích nějaké zvíře, které by mohl zastřelit a sníst. K lovu ryb neměl patřičné nářadí a nedokázal si je vyrobit. Pokusil se jíst housenky, ale nedokázal je pozřít. Už tři dny hladověl, když se mu podařilo zastřelit mladého hada. Uvařil si ho, aniž by věděl, jestli ten had není jedovatý. Chutnal hnusně, ale jedovatý nebyl. Harris pátral z loďky po něčem větším, výživnějším. Náhle spatřil na břehu „mladého rhinocera“. Jestliže nevíte, co je rhinocer, netrapte se tím. Nevěděl jsem to ani já. Teprve v encyklopedii jsem objevil, že jde o nosorožce. Ovšem i mládě nosorožce je pěkný pořízek. Harris ho trefil do hlavy, avšak nedokázal nožem proříznout silnou kůži, pevnou jako plech. Jediné, co dokázal vyříznout, byl jazyk. Vařil ho v kotlíku několik hodin, až změkl. A celý jazyk na posezení snědl. Bylo to prý velmi chutné, i když ochucené pouze špetkou soli. Inu, ani já bych nosorožčím jazykem nepohrdl.

           Potom konečně Harris narazil na portugalskou usedlost, v níž našel restauraci. A tam mu řekli, že mají biftek! Okamžitě si ho dal, avšak během několika minut všechno zvrátil. Opět se najedl, tentokrát něčeho stravitelnějšího, ale opět blil. Tak snědl pět chodů a všechny okamžitě vrátil přírodě. Domorodci se prý na něho chodili dívat a tleskali. Za měsíc zhubl Harris ze stošedesáti liber na polovinu.

           A nakonec ještě jedna Harrisova prapodivná teorie: byl přesvědčen, že člověk tloustne jedině tehdy, když každé sousto zapíjí tekutinou. Proto když nechtěl tloustnout, jedl bez nápojů. Prý tuto metodu vynalezl německý říšský kancléř Bismarck.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva deníku Daily Mail o výsledku studie, kterou vypracovala skupina rakouských vědců (bohužel blíže neupřesněná). Tito vědci prý nechali tisíc zkoumaných lidí dvakrát po sobě ochutnávat různé pokrmy a nápoje. A došli k závěru, že to, jaké má člověk oblíbené chutě, odpovídá jeho osobnosti z psychologického hlediska. Vědci zjišťovali nejprve povahové vlastnosti lidí – a potom jejich preferované chutě. Ukázalo se prý, že lidé, kteří milují hořké (kávu, tonik, ředkvičky, hořkou čokoládu), vykazují častěji známky psychopatie, narcismu a machiavelismu. Jsou více sobečtí, marniví, postrádají empatii a dokonce mohou nalézat potěšení v bolesti jiných. Podle vědců se tato souvztažnost dá snadno vysvětlit. Hořké potraviny v přírodě jsou totiž často mírně jedovaté, proto se jejich konzumace dá přirovnat k jistému druhu uspokojení touhy po nebezpečí. Pro lidi se sadistickými rysy tedy hořká chuť může být stejně příjemná, jako riskantní jízda na horské dráze. Naproti tomu milovníci sladkostí jsou prý klidní a vyrovnaní, nebezpečí se vyhýbají. 

MŮJ TIP - U Šumavy

Štěpánská 543/3, 120 00 Praha 2 Nové Město

Tel.: +420 773 031 822

Email.: info@usumavy.cz

www.usumavy.cz

Otevřeno 10:00-23:00  

Z jídelního lístku:

Česnečka s olomouckým kvarglem (30 Kč)

Fazolová polévka s klobásou (30 Kč)

Tlačenka (45 Kč)

Utopenci (45 Kč)

Vepřové medailonky z panenky s hříbkovou omáčkou, smažené brambory (95 Kč)

Kuřecí špíz se slaninou, cibulí a paprikou, hranolky, tatarská omáčka (92 Kč) 

Vepřová játra na cibulce, jasmínová rýže (87 Kč)

Pivovarský hovězí guláš s žemlovým knedlíkem (95 Kč)

Vepřový vrabec, bílé zelí, variace bramborových a houskových knedlíků (89 Kč)

Krůtí prso s omáčkou ze sušených rajčat a kapari, pečené bylinkové brambory (98 Kč)

Smažené kuřecí řízečky s bramborovým salátem, citron (95 Kč)

Svíčková na smetaně s brusinkovým terčem, houskový knedlík (95 Kč)

Bramborové knedlíky plněné uzeným masem, zelí, cibulka (89 Kč)

Pečené kachní stehno po staročesku, červené zelí, variace knedlíků (149 Kč)

Upozornění: 

Hostinec založený v roce 1873 byl v letech osmdesátých velmi oblíben pro svou jednoduchou a přitom kvalitní kuchyni, štamgasty zde byli především mladí pražští právníci a také Nataša Gollová, která bydlela naproti. Čepoval se zde kvalitní Budvar. Potom přišla léta útlumu, nyní je novým majitelem společnost kolem Tomáše Vodochodského (patří jí také U Vodoucha a U slovanské lípy), která zde zavedla podobný systém, jaký panuje ve jmenovaných hospodách. Čepuje se samozřejmě pivo z Kostelce nad Černými lesy, jež patří rovněž do skupiny – a kromě toho a Budvaru vždy ještě osm piv z malých pivovarů.

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, které z měkkých (čerstvých neboli tvarohových) sýrů máte raději: z ovčího nebo z kravského mléka. Objevilo se několik názorů, například že jsme pominuli sýry kozí, ty se nám prostě do referenda nevešly. Jeden z hlasujících vychvaluje uzenou kozí ricottu, kterou dělá italská mlékárna v Cavalese. Další z hlasujících upozorňuje, že jsme zapomněli jmenovat „ovčiu hrudku“, slovenskou brynzu. Přesto však je výsledek jasný.

Mezi měkkými sýry zvítězily kravské nad ovčími! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 12. 10. 2015.

V diskusi kolem americké kuchyně často zaznívají hlasy poukazující na silné vlivy kuchyně židovské. Ano, zejména v New Yorku a okolí je židovská kuchyně velmi populární. Avšak její transformace do Ameriky má některé zajímavé znaky. Tak například Potato Latkes, což jsou placky k nerozeznání od českých bramboráků, se v New Yorku dělají trošku jinak. Místo česneku je tam cibule a místo majoránky petržel. Nebo Bagel (bejgl), ten tlustý kroužek s dírkou uprostřed, který přivezli do Ameriky polští (aškenázští) Židé: v Polsku se pekl na sladko, ale američtí Židé ho začali dělat trochu jinak. Napřed bagel uvařili a teprve potom ho ještě dopekli. A zvykli si k němu jíst slané dobroty, jako například uzeného lososa, cibuli, kapary nebo rajčata. A taky Scallion Cream Cheese Spread, pomazánku z čerstvého bílého sýra, zakysané smetany, česneku a cibulky. Nebo Schmear, po židovsku Schmirn, pomazánku podobnou, jen ještě obohacenou o opečené a rozmačkané paprikové lusky. K dostání jsou v židovských obchodech dokonce i Bagel Chips: pečivo je nakrájeno na plátky a potřeno touhle pomazánkou. Můžete si koupit i bagelový sendvič s pastrami, hovězí šunkou. Hodně podobný bagelu je Bialy. Jak už z názvu patrno, jde rovněž o polský dovoz, židovské pečivo z oblasti Bialystoku. Nemá uprostřed dírku jako bagel, nýbrž jen důlek. Ten se vyplňuje dušenou cibulovou náplní, někdy i s třeným česnekem. Newyorští Židé to během snídaně přikusují k čaji. V Bialystoku už to neseženete, maximálně podobný gójský cebulak. Také nasládlý chléb Challah má evropský původ. V Polsku se mu říká Chala. 

          U nás je pořád ještě židovská kuchyně málo známá. V nedávném článku jsem si přečetl názor Aarona Günsbergera, šéfkuchaře pražské restaurace King Solomon, která je zaměřena výhradně na pokrmy košer.  Když se ho reportér zeptal, proč je v Praze tak málo židovských restaurací, odpověděl s úsměvem: „Nejsou Židi!“

           Není sporu o tom, že Čechů, kteří se otevřeně hlásí k židovské víře, je dnes velmi málo. Avšak některé recepty, které považujeme za ryze české, mají bezesporu židovský původ. Už zmíněné bramboráky, tedy smažené placky ze syrových strouhaných brambor, přinesli do Čech kdysi dávno Židé. A zajímavé je, že jedině Češi ten recept převzali beze změn. I s česnekem. Zatímco jiné národy nahrazují česnek cibulí (jako ti Židé v New Yorku), my nešetříme česnekem a bez česneku by nám bramboráky nechutnaly. Pravda ovšem je, že je často smažíme na vepřovém sádle, takže nejsou tak úplně košer.

            Většina Čechů se domnívá, že dalším receptem, který jsme převzali z židovské kuchyně, je šoulet. Tedy směs vařeného hrachu a vařených krup. Pravda je však trošku složitější. Klasický židovský šoulet je totiž každé jídlo připravované dušením (tedy ne nákyp, ten se jmenuje kugl) v pátek do setmění tak, aby se dalo podávat teplé v čase šábesu.

             Citujme z encyklopedie: Šoulet (šolet) je židovské tradiční jídlo vařené v pátek odpoledne před setměním, tedy před počátkem sabatu (šábesu) tak, aby vydrželo teplé (většinou v kameninovém hrnci zabaleném do peřin nebo uloženém ve vychládající peci) do sobotního oběda. Podle židovského náboženství se totiž od pátečního soumraku do soumraku sobotního nesmí vykonávat žádná práce, nesmí se rozdělávat oheň ani vařit. Šouletem může být jakékoli dušené nebo vařené jídlo, nesmí však obsahovat tabuizované suroviny.  

             Co tedy může být pojmenováno jako šoulet? Budete se asi divit, ale například i guláš s bramborem! Židovský guláš z jehněčího masa určitě stojí za ochutnání. Maďarští Židé říkají sólet dušeným fazolím – podávají je ovšem s pečenou husou. Šouletem mohou být také holiškes, plněné zelné listy, do nichž se dává hlavně mleté hovězí maso. Obvykle jde však o  hovězí, jehněčí nebo drůbeží maso, dušené s bramborami, fazolemi, hrachem nebo rýží. V českých předválečných židovských komunitách (především v té krkonošské, jejíž větve zasahovaly až do Prahy) se ovšem nejčastěji dělal šoulet z krup, hrachu a husího masa – a tak se vžil po celých Čechách. 

        Když v české filmové komedii Svět patří nám proniknou dva hladoví kumpáni (hrají je Jan Werich s Jiřím Voskovcem) do skladu zbraní a najdou krabice s plechovými válečky, domnívají se, že objevili sklad s konzervami. Na plechových válečcích si přečtou nápis KRUPP ESSEN. Jsou to ruční granáty, které vyráběla firma Krupp v Essenu. Ale Werich se svými znalostmi němčiny to vidí jinak.

       „Krupp essen! Jezte kroupy! To bude šoulet!“

       Tak vznikají dějinné omyly. Je totiž docela možné, že právě tato oblíbená filmová scéna zavinila, že v Čechách se pod slovem šoulet téměř vždycky a všude rozumějí kroupy s hrachem. A čeští kuchaři dávají bezstarostně do šouletu i vepřové škvarky!

       Jiné klasické židovské jídlo (rovněž podávané o šábesu) je gefilte fiš (sekané kapří maso, které se podává za studena) – a to se naproti tomu u nás vůbec neuchytilo, ačkoliv kapři jsou zde jinak velmi oblíbení. 

       Možná by prospělo, kdyby se „česká“ židovská kuchyně neomezovala pouze na recepty „aškenázyovské“ (tedy přicházející z východu), ale více používala i recepty „sefardské“, které přicházejí například ze Španělska a mají podle mého názoru mnohem zajímavější chuť i charakter.

     To, čemu dnes paušálně říkáme „židovská kuchyně“ je ovšem směs několika různých regionálních stylů. Spektrum skutečné židovské kuchyně je velmi široké, v Izraeli se smísila s kuchyní arabskou, do Evropy se z Palestiny dostala dvěma cestami, proto se dělí na dvě křídla: sefardské a aškenázské. Sefardská kuchyně čerpá ze španělských pramenů, kdežto aškenázská z pramenů ruských, respektive polských (haličských). Dnešní židovská kuchyně, praktikovaná hlavně v Evropě a v USA, je výsledkem všech těchto vlivů. Česká židovská kultura stála spolu s německou jaksi na hranici těchto dvou proudů, proto je v českých židovských receptech hodně prvků sefardských i aškenázských. 

          Rád bych se při této příležitosti zmínil ještě o jedné zajímavosti židovské kuchyně: je to používání česneku. Zásady kašrutu neměly smysl pouze kvůli hygieně, ale přikazovaly rovněž používat suroviny, které podporovaly zdraví a pomáhaly židovskému národu přežít. Česnek hrál v tomto směru velmi důležitou roli. Nejstarší doklady o česneku jsou staré pět tisíc let, i u nás se používal už v pozdní době kamenné (tzv. baalberská kultura). Židé jedli nejprve česnek divoký, pak ho začali sami pěstovat. Věděli, že česnek neutralizuje jedovaté látky, brali ho dokonce jako lék proti hadímu uštknutí či pokousání vzteklým psem nebo proti otravě z hub. Například i v dalším klasickém sabatovém pokrmu, už zmíněném gefilte fiš, byla často nádivka z rybího masa, vajec a macesové mouky ochucena předem opečeným a rozmačkaným česnekem. Česnek byl důležitou součástí některých polévek (bašč, obdoba ruského boršče) a přidával se i do bramborových placek latkes, což česká kuchyně převzala právě od židovské. A tedy ani v šouletu, ať už jakémkoli, nesměl česnek určitě chybět.

Dernier Cri

Žhavé novinky tohoto týdne mne doslova přepadly, když jsem se včera procházel Prahou, konkrétně uličkami poblíž Národního divadla. Nejprve jsem na Národní třídě užasle zíral na portál, kde kdysi bylo lahůdkářství U Paukerta. Teď je tam pivnice nazvaná Kozlovna u Paukerta! V zadní části za lahůdkářstvím byla kdysi Mělnická vinárna, kam jsme chodili flámovat – a děly se tam velmi zajímavé věci, protože vinárna neměla okna a do ztemnělých boxů nebylo vidět.

          Předtím jsem na Jungmannově náměstí zíral na nároží, v němž kdysi sídlilo lahůdkářství U Zoufalých, později přejmenované na Zlatý kříž. Mnoho let tam byly všelijaké prodejny, nyní zde otevřeli obchod s uměleckými předměty, kombinovaný s bistrem.

          A místo Klášterní vinárny zvané Želmíra je teď Pivovar Národní.

          Do restaurace U zlatého soudku byl kdysi vchod z Opatovické ulice. Byla to velmi oblíbená restaurace, na sklonku osmdesátých let zde byl například takřka denním hostem František Mrázek, nejslavnější český mafián. Scházel se zde s vysokými důstojníky StB a dokonce i s pracovníky U'V KSČ. Více než deset let byly tyto prostory prázdné. Teď je vchod z Ostrovní ulice a podnik se poněkud podivně jmenuje Bistro´Os.

         O kousek dál v Opatovické ulici je hotel Koruna (Hašek ve Švejkovi píše, že tam byl vrátným jistý pan Faustýn, který dohazoval holky hostům – a na inteligentní dával slevu, neboť prázdná nádoba víc pobaví), jehož restaurace už se nejmenuje Koruna, nýbrž Cafe Revenir! A hned vedle bývala kdysi oblíbená Čtrnáctka. Teď je to po renovaci Cafe Bar 14. V Pštrossově ulici nahradila vinárnu Bokovka (která patřila filmařům Hřebejkovi a Ondříčkovi a několika výtvarníkům) kavárnička s názvem Zoe Cafe.

         A nakonec Mánes. Opět funguje (téměř třicet let bylo to místo prázdné) malý bar vpravo v průčelí, kam se kdysi chodilo na odpolední skleničku. Teď se jmenuje Art Cafe. A opět funguje i restaurace (Art Restaurant) v nejnižším patře, s výhledem do parku Žofín. Tam byly skoro padesát let výstavní prostory, i když kdysi (před válkou) zde sídlila luxusní restaurace, o čem dosud svědčí stropní malba Emila Filly. Teď tam tedy vaří výborný kuchař Jaroslav Zahálka českou kuchyni. A zanedlouho se otevřou i terasy (na nich kdysi hrával k tanci orchestr Karla Vlacha) a v přízemí Fine Dining restaurace Mánes.

         A mimochodem: tam, kde kdysi v Gorazdově ulici bývala hospůdka Na rybárně (štamgastem tam býval Václav Havel) je nyní Vietnam Restaurant Pho.

Referendum

REFERENDUM

aneb „Co máte raději?

Čemu dáváte přednost?“

Tentokrát zamíříme do Francie, kde budeme svědkem souboje dvou francouzských sýrů. Jde o sýry velmi podobné, oba jsou vyrobeny z kravského mléka, měkké, s krémovou konzistencí a sametovým povrchem. První se jmenuje Brie a pochází z departmentu Seine et Marne, centrem výroby je město Meaux. Druhý sýr je pojmenován po vesnici Camembert ležící v departementu Orne v Normandii. Po zrání je potažen sametovou plísní. Mezi labužníky se odjakživa tvoří dvě skupiny: jedni dávají přednost Brie, druzí Camabertu. A jak jste na tom vy?

Takže hlasujte: dáváte přednost sýru Brie nebo Camembertu?

Hlasovat můžete až do pátku. Výsledek hlasování oznámíme ihned poté.

MŮJ TIP - Restaurace Losín

U papírny 9, 788 15 Velké Losiny

Tel.: +420 583 285 627
E-mail: vavrova.veronika@rpvl.cz
Web: www.rpvl.cz

Otevřeno Út-Čt 11:00-18:00, Pá-So 11:00-20:00, Ne 11:00-18:00

Z jídelního lístku:

Silný drůbeží vývar s masem, domácími nudlemi a zeleninou (30 Kč)

Papírenská česnečka s olomouckým tvarůžkem (40 Kč)

Gulášová polévka s pečivem (35 Kč)

Papírenská škvarková pomazánka s pečivem (59 Kč)

Tři druhy sýrů naložených v oleji s bylinkami, olivami a česnekem, pečivo (79 Kč)

Špenátové knedlíky v nivové omáčce se smaženými cibulovými kroužky (119 Kč)

Kuskus s čerstvou zeleninou a sýrem Cottage (85 Kč)

Pstruh na bylinkovém másle, tymiánové brambory (159 Kč)

Staročeská vepřová líčka v omáčce z povidel a tmavého piva, bramborová kaše (129 Kč)

Přes noc v sádle pečené kachní stehno, červené zelí, bramborový knedlík (149 Kč)

Vlažný salátek z pečené kachny s jablky a cibulí, brusinky a pečivo (129 Kč)

Kynuté tvarohové knedlíky se zkaramelizovanými jablky a zakysanou smetanou (69 Kč)

Bramborové šišky s máslovou skořicovou strouhankou a marinovanými švestkami (89 Kč)

Horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou (75 Kč)

Upozornění: Restaurace je součástí staré papírny, kde se dodnes vyrábí vzácný ruční papír. Na jídelním lístku se podílí pražský šéfkuchař Vladimír Šmejkal. Pokrmy jsou povětšinou tradiční české, z kvalitních čerstvých surovin, jen s drobnými úpravami – jako například česnečka s nakrájeným tvarůžkem. Je skvělá! Vřele doporučuju! 

REFERENDUM

Houbové referendum bylo reflektováno velmi hojně, což jsme ostatně předpokládali. Ze zajímavých názorů publikujme alespoň některé: někteří z vás preferují například překvapivě smaženici s těstovinami, houbovou omáčku s těstovinami nebo houbovou omáčku s točem (bramborákem z Domažlicka), zmiňován byl také houbový guláš s bramborovým knedlíkem. Byly zde i odkazy na kulajdu nebo krkonošské kyselo. A také na houbové řízky nebo smaženici na topince. Nicméně výsledek je jasný.

Mezi houbovými pokrmy těsně zvítězila houbová omáčka nad smaženicí! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 5. 10. 2015.

Minulý týden jsem poprvé navštívil městečko Velké Losiny na severní Moravě. Nikdy jsem tam nebyl, ačkoli jsem vyrůstal vlastně nedaleko. Věděl jsem o tom místě jen díky příběhu, podle kterého napsal v roce 1963 Václav Kaplický román Kladivo na čarodějnice a v roce 1969 natočil stejnojmenný (svůj nejlepší) film Otakar Vávra s nezapomenutelnou Soňou Valentovou v roli Zuzany. Příběh z časů inkvizice (17.století), kdy byly ženy nuceny na mučidlech přiznat se k čarodějnictví. Román i film byly metaforou komunistických manýr. Městečko Velké Losiny se kdysi německy jmenovalo Groß Ullersdorf  a první zmínka o něm je z roku 1296. Je to kousek od Šumperka, v údolí řeky Losinky, blízko polských hranic, nedaleko hory Praděd. Od 16. století obec už patřila Žerotínům, kteří zde postavili překrásný renesanční zámek a zanedlouho i papírnu, v níž se dodnes vyrábí vzácný ruční papír. Jsou zde také termální lázně a spousta dalších atraktivit. Musím přiznat, že jsem byl opravdu velice příjemně překvapen, jak úžasné je to místo. Nečekal jsem to. O tom kraji se přece pořád píše jako o oblasti s největší nezaměstnaností, jako o zapadlém kraji na konci světa. Věřte mi, je to dnes fantasticky živé a nádherné místo. Zajeďte tam co nejdřív.

         Ve Velkých Losinách se konal první ročník festivalu Čokoláda v pohybu neboli Čokoládové lázně. Pozvali mne, abych návštěvníkům něco řekl o čokoládě. Zřejmě si mysleli, že jako autor textu k písni Sladké mámení jsem na čokoládu odborník. Upozorňoval jsem hlavně na nesporný fakt, že čokoláda je uznávaným afrodisiakem. Nicméně v mé knize Labužníkovy historky je čokoládě věnována celá jedna kapitola a tak jsem přece jen něco řekl, přibližně totéž, co přednáším svým studentům aristologie na Univerzitě Humanitas ve Vsetíně. Mimochodem: právě jsem zahájili druhý ročník!

         Kromě svého vystoupení (a autogramiády své knihy o televizních kuchařích) jsem samozřejmě měl příležitost navštívit i další stánky s exponáty – a také ochutnávat, co nabízely. Bylo zde několik rarit, například stánek Levandulového statku v Bezděkově. Bezděkov je malá vesnička nedaleko Úsova na Hané. A právě zde se dva mladí lidé, Lukáš Drlík a Veronika Pejšová, rozhodli vytvořit „malou Provence“ a vysadili lány levandule, které v létě nádherně voní a svou provokativní fialovou barvou zaujmou každého, kdo jede kolem. A co s levandulí? Nuže, v Zábřehu otevřeli titéž odvážlivci Levandulovou kavárnu, kde nabízejí nejen netradiční chuť levandule ve spojení s vynikajícím druhem BIO kávy, ale také skvělé domácí dezerty s levandulovou vůní a osvěžující levandulovou limonádu. Kavárnu najdete na horním náměstí, v objektu staré knihovny. V kavárně si můžete zakoupit produkty z Levandulového statku včetně levandulového másla, kávy, domácí limonády, balzámů, aromatických olejů, čajů a balíčků se sušenými levandulovými květy. Levandule je úžasná bylina, která léčí už tím, jak voní, pomáhá při bolestech hlavy, nespavosti, nervozitě a závratích. Má silné hojivé a antibakteriální účinky. Je však také vhodná do šatníků jako ochrana proti molům, k provonění prádla. Osvěží vzduch a ochrání před bodavým hmyzem. Mít doma kytičku levandule je krásné.

         Další raritou byly Marmelády s příběhem, stánek Hany Šindlerové z Prahy, která vyrábí „babičkovské“ skleničky s ovocnými marmeládami podle starých receptů. Až v Praze jsem zjistil,  že jsme vlastně sousedé. Marmelády, džemy, sirupy, pesta i všechny další produkty jsou vyrobeny zásadně bez chemických konzervantů a umělých aromat. Většinou jsou slazeny medem, ochucovány přírodním pektinem a citronovou šťávou. A proč jsou marmelády „s příběhem“? U většiny z nich si totiž na obalu můžete přečíst historku o tom, jak produkt vznikl a jak přišel ke svému originálnímu názvu.

         U dvou stánků mohli návštěvníci ochutnávat také tradiční české, avšak pořád ještě málo vídané nápoje: šípkové víno nebo medovinu z Včelařského provozu Milerski (Staré Purkartice u Krnova). Jedno z vín bylo přímo čokoládové, k jeho výrobě bylo použito stoprocentní holandské kakao, které společně s přidaným cukrem, limetkovou a citronovou šťávou vykvasilo do sametového vína. Úspěšný barista Adam Troubil z Brna předváděl, jak připravit pravou a kvalitní kávu.

         Ve většině stánků se však pochopitelně nabízela čokoláda. Spoluorganizátorka festivalu  Jana Kašparová je místní osobností, vlastní cukrárnu a vyrábí nejen velmi zajímavé pralinky, ale také experimentuje. V její expozici byly například i čokoládové klobouky, které si potom nasazovaly modelky při módní přehlídce na molu. Zajímavé čokoládové exponáty byly vystaveny v pitoreskním historickém sále lázní, soutěž vyhrál pětipatrový dort Ludmily Jařabové z Kravař.

         Pro festival připravili cukráři dohromady až 800 kilogramů čokolády. Lidé ji mohli na mnoha místech Losin konzumovat v různých podobách. Velmi zajímavé bylo například čokoládové menu, které připravil šéfkuchař Michael Solnička z Jeseníku, známý pod přezdívkou Mr. Steak. Čokoláda v kombinaci s jelením masem měla velký úspěch, stejně jako široké nudle nasladko.

         Ve staré ruční papírně si mohli zájemci (hlavně děti) malovat čokoládou na jedlý papír a svá dílka pak sníst. V Areálu zdraví mohli nabytá kila rychle shodit. Nebo si zahrát kuličky. Na Dlouhých stráních si mohli zabruslit v závodě o čokoládovou brusli a v lázeňském parku se projít čokoládovým lesem.

          K festivalu se připojila rovněž sousední Loučná nad Desnou, která poskytla vláček spojující Loučnou s Kouty nad Desnou. Řadou aktivit se k festivalu připojil i místní zámecký park. V areálu termálních lázní si mohli hosté zaplavat, v parku se mohli projet na koloběžkách...

          Navštívil jsem také jednu místní zajímavou restauraci, o které se dočtete v příštím vydání rubriky Můj tip.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne jen zpráva, že v Rusku se pod názvem „české pivo“ prodávají patoky, které nemají s Českem pranic společného. Piva s názvy jako Zlatá Praha, Praha, Žatecký Gus nebo Češskoje originalnoje se vaří v Rusku, většinou v pivovarech patřících společnosti Baltika. Časopis Pivo, Bier & Ale uveřejnil výsledky testu, v němž hodnotitelé (renomovaní čeští sládci a degustátoři) porovnávali úroveň těchto piv, na jejichž etiketách často nechybí česká vlajka, český lev nebo obrázek Hradčan. Výsledek je odstrašující. „Je to plné náhražek, ta nejlacinější technologie. Parazitují na pověsti českého piva“, řekl jeden z hodnotitelů. Vydavatel magazínu se dokonce domnívá, že jde o úmyslný pokus snížit popularitu českého piva, tedy o zlý úmysl poškodit jeho kredit. Zní to logicky, když si uvědomíme, že jedním z výrobců těchto piv je dánská společnost Carlsberg, jejímž pivům ta česká výrazně konkurují. Z právního hlediska prý nelze proti těmto praktikám nic podniknout, protože ruské pivovary (ať jsou jejich majitelem třeba Dánové) fungují v zemi, která není členem Evropské unie a nemusí dodržovat pravidla včetně respektování ochranné známky České pivo.