Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

29. května 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme před vás položili problém dvou třešňových koláčů: české bublaniny a francouzského clafoutis. Brali jsem samozřejmě v úvahu, že mnozí z vás clafoutis ještě ani neochutnal, což jeho naději na vítězství oslabilo. Avšak jednoduché to nebylo ani s bublaninou. Ukázalo se, že někteří milují bublaninu spíše bez drobenky. Jeden hlasující dokonce tvrdí, že clafoutis vznikl inspirován českou bublaninou. Nicméně výsledek je jasný:

Mezi třešňovými koláči zvítězila česká bublanina nad francouzským clafoutisem


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 30. 6. 2016.

27. května 2016

Zápisník labužníka 27/5/2016



Už mnohokrát, a vskutku mnohokrát, jsem se setkal s názorem, že vaření je vlastně uměním. Tento názor proklamují nejčastěji lidé, kteří o vaření nevědí takřka nic, tedy o praktickém vaření. A natož pak o vaření takzvaně vysokém, jemuž se říká fine dining. Nakolik jsou informováni o umění, ani nechci domyslet.
        Některé souvislosti mezi vařením a uměním však bezesporu existují. Nejprve si ovšem musíme upřesnit, co je co.
        Pro začátek této úvahy jsem se proto rozhodl citovat muže jménem Edgar Allan Poe, jednoho z nejuznávanějších básníků (například báseň Havran patří mezi nesmrtelné skvosty): „Spisovatelé – zvláště pak básníci – nás většinou chtějí udržovat v domnění, že tvoří v jakémsi ušlechtilém šílenství – v jakémsi nazíravém vytržení – a přímo by se zhrozili, kdyby měli dát čtenářům nahlédnout za kulisy, na nehotové myšlenky, dosud rozkolísané a vratké – na vlastní záměry pojaté až v poslední chvíli – na nesčíslné záblesky myšlenek, které nedozrály k úplné podobě – na dozrálé nápady, nepotřebné, a proto malomyslně zahozené – na místa pečlivě vybíraná a potlačovaná – na pracné pilování a vsuvky – slovem na hnací a posuvná kolečka – na jevištní mašinérii – na schůdky a propadliště - na falešný knír, šminku a flastříčky, z nichž se v devětadevadesáti případech ze sta skládá majetek literárního herce...“
        Zkušení kuchaři stejně jako zkušení básníci vědí, že vynikající báseň stejně jako vynikající pokrm nevzniká z náhlé inspirace, nýbrž na základě složitého modus operandi, předem promyšleného přesného receptu., který vychází z originálního stylu jednotlivého autora, ať už jde o básníka nebo kuchaře.
         Vycházejme, podobně jako Poe, z předpokladu ceteris paribus, tedy že u kuchařů stejně jako u básníků nacházíme společné vlastnosti, podobné nectnosti i ctnosti. A že tedy zkoumané parametry mají u obou profesí (i přes libovolné experimentování) podobné zákonitosti. Přestože mnozí vynikající a slavní šéfkuchaři (na rozdíl od básníků) předvádějí na televizních obrazovkách svou práci (a zdá se tedy, že nijak neskrývají své metody a nebojí se prozrazovat své triky), pořád ještě je zde mnoho tajemství, jež zůstávají skryta očím veřejnosti. Tím možná nejdůležitějším tajemstvím jsou suroviny, které kuchař používá. Málokterý vám prozradí přesný popis a jméno dodavatele těchto surovin. Stejně jako básník vám neprozradí, od kterého svého předchůdce pochytil ty nebo ony postupy, slova, metafory či techniku psaní.
         Někteří básníci přiznávají, že se při psaní neřídí náhodnou inspirací, nýbrž logickou indukcí, tedy vyvozováním správného postupu na základě úsudku a zkušenosti. Tento postup lze aplikovat i na gastronomii. Základem každého úspěšného kuchařského umění je totiž profesionální zkušenost a správný úsudek. 
         Mnohokrát jsem slyšel, jak nějaká žena (většinou manželka) chválí svého manžela, že dobře vaří, „protože on má fantazii“. Stejně tak často slyšíme někoho chválit, že „on nevaří podle kuchařek, on si svoje recepty vymýšlí přímo u plotny“. Pobavil mě výrok jednoho zahraničního michelinského šéfkuchaře, který dobře znal poměry v české gastronomii. Prohlásil, že největší chybou českých kuchařů je jejich fantazie. Jestliže básníkovi fantazie nepochybně pomáhá k vytvoření kvalitního díla, u kuchaře je to naopak. Neměl by si vymýšlet, jestliže nemá postup náležitě vyzkoušen. Vymýšlet (a vlastně i volně experimentovat) může pouze tehdy, když vaří sám pro sebe.  Samotný sebelepší nápad ani brilantní intuice nejsou k ničemu, jestliže nejsou podloženy praktickou zkušeností.
         Nemluvme však pouze o básnících, také jiní umělci mají vztah k jídlu, například malíři!
         Ovšem – jistě byste mi dokázali vyjmenovat spoustu příkladů, jak umění a gastronomie jedno jsou. Tak třeba ta slavná Warholova kresba konzervy s Campbellovou rajčatovou polívkou! Nebo Jedlíci brambor od Vincenta van Gogha! Nebo Alegorie chuti z roku 1618 od Jana Breughela mladšího! Ta dáma, které ďábel nalévá a podstrojuje, se nemusí upejpat, ústřice a raci její boubelatosti neublíží. Nebo Poslední večeře od Leonarda da Vinciho. I když – tam na té nástěnné malbě v milánském kostele Santa Maria delle Grazie toho moc k jídlu není. Talíře jsou v podstatě prázdné, hoši už asi večeřeli. Nebo ta Snídaně v trávě od Édouarda Maneta. Co vlastně snídali? Tu nahou ženskou? To už zátiší, která maloval Paul Cézanne, jsou více k snědku, pokud máte rádi jablka. Nebo ta rozteklá sázená vejce od Salvadora Dalího, pokud máte rádi sázená vejce. Jste-li opravdu velcí jedlíci, doporučuju obraz nazvaný Hostina, namaloval ho v 16. století Lucas van Valkenbroch. Mají ho v Opavě v muzeu. Nechoďte tam, jestliže držíte dietu. Abyste se pak hladově nevrhli na horu hamburgerů a nedopadli jako ti tlusťoši na obraze Pietera Breughela nazvaném Zem blahobytu. Hezký je také obraz Hieronyma Bosche z roku 1840 nazvaný Obžerství.
          A jak je to v hudbě? 
          Znáte zarzuelu? To je taková tradiční španělská opereta, první složil Calderón de la Barca už v roce 1657, jmenovala se El golfo de las sirenas (Záliv sirén). Ale zarzuela je taky španělská bujabéza, tedy hustá polévka z ryb a mořských živočichů vůbec, jsou v ní kromě ryb i krevety, mušle a sépie, všechno se nejprve musí dlouho marinovat a potom se to všechno smaží a vaří. Nakonec se přidává smetana. V restauracích je to pěkně drahý špás. Jo – a taky existuje jedna skvělá swingová písnička, jmenuje se Jambalaya, složil ji Hank Williams a zpívá se v ní o velmi chutném kreolském pokrmu (viz název písně), ale taky o jiném, velmi podobném pokrmu s názvem gumbo a kromě toho ještě o krabím koláči.
           S daným tématem souvisí také Tafelmusik neboli hudba hraná ke stolu, neboli k jídlu. V Německu tak začali nazývat už v 18. století divertimenta, potom dokonce i písně, například ty, jež skládal Carl Friedrich Zelter od roku 1809. Ovšem také barokní skladatel Georg Phillipp Telemann se věnoval hudbě ke stolu. Tahle hudba by měla být decentní, ne příliš rytmická a vůbec ne hlasitá. V podstatě jde o stejný druh hudby, jakou si pouštíte k sexu.

26. května 2016

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva z Austrálie, kde kapří invaze zamořila řeky a vláda chce tuto rybu totálně vyhubit. Austrálii došla trpělivost. Rybě, která ovládla australské řeky, hrozí místní úřady vyhlazením a na pomoc si berou rovnou biologické zbraně. Kapry plánují zahubit vypuštěním speciálního herpes viru do řek. Vláda vyčlenila na boj s přemnoženým druhem v rozpočtu 15 milionů australských dolarů (asi 265 milionů korun). Program kontroly kaprů je podle místopředsedy vlády Barnaby Joyce jedinou možností, jak odstranit tuhle „u dna žijící a bláto sající rybu“.  Kapři zaplnili hlavně povodí řek Murray a Darling na jihovýchodě Austrálie, klíčovou oblast pro tamější zemědělství. Mluvčí vlády prohlásil: „Běžný kapr je odporný škůdce vodních toků a tvoří 80 procent rybí biomasy v tomto povodí.“
            V povodí rostou ojedinělé druhy rostlin a je domovem savců, žab i ryb včetně několika ohrožených druhů. Počet kaprů se udržoval dlouhodobým suchem, s dešti a povodněmi však došlo k jeho nové expanzi. Pro přirozenou australskou faunu je kapr těžkým konkurentem. Kapří nasávají z vody rybí jikry, hmyz, slávky i rostliny ze dna, čímž rozdmýchávají sediment. Důsledkem je zhoršená kvalita vody, což ztěžuje život australským rybám, které potřebují skrze vodu vidět, aby přežily. Kaprům znečištěná voda nevadí. Žijí u dna a pro mnoho lidí jsou nechutní kvůli pachuti bahna.
            Odborníci z Vědecké a průmyslové organizace Commonwealthu (CSIRO) přišli s návrhem vypustit speciální herpes vir do ekosystému. Virus by měl vyhubit kapry, ale nijak nepoškodit další organismy.  Jedná se o vysoce specifické virové onemocnění. „Způsobuje vysokou úmrtnost u běžných kaprů a u okrasných koi kaprů. Není známo, že by další druhy včetně zlatých rybiček byly virem ovlivněny,“ píše se ve zprávě CSIRO. 
          První zmínky o kaprech v Austrálii pocházejí z počátku 20. století. Podle časopisu Fishing World koupil prvního kapra v roce 1907 jeden muž od prodejce zvířat v Sydney. Rybu poté pustil do přehrady. K přemnožení však došlo až v šedesátých letech, kdy byl do řeky Murray vypuštěný druh kapra Bolarra z místní rybí farmy. Rozsáhlé povodně v sedmdesátých letech pak pomohly kapra rozšířit dál. Problémy dělal evropský kapr i v Americe v řece Mississippi. Spojené státy utratily miliony dolarů, aby se invazivního druhu zbavily. Zkoušely elektrické bariéry, vodní děla i pasti lákající kapry na vůni. 

25. května 2016

MŮJ TIP - Locanda del Pilone





Frazione Madonna di Como 34, Alba, Itálie
Tel. +39 0173 366616
Email: info@locandadelpilone.com 
www.locandadelpilone.com
Otevřeno Čt-Po 11:00-24:00




Z jídelního lístku:
Sázená vejce s chřestem a parmezánem (18€) 
Mušle jakubky pečené na myrtě, krokety z vepřové kůže, zelenina (25€) 
Pečené maso s fialovými brambory (25€) 
Těstoviny Tajarin s rajčaty a telecí omáčkou (19€) 
Kousky pečené kachny s přílohou (20€) 
Mladé výhonky čekanky pečené na citronové šťávě, chléb (20€) 
Těstoviny Linguine s mušlemi vongole dušenými na heřmánku (22€) 
Rizoto z rýže Vialone Nano, mořské plody a mandlová omáčka (24€) 
Mořský okoun Spigola na čekance (26€) 
Modrý humr Astice na cibulce a papričkách (32€) 
Telecí Bollito místo s topinkami (27€) 
Jehněčí karé s artyčoky a krémem z mušlí vongole (30€) 
Holoubě na špízu s kachními játry foie gras, citronová tráva, ředkvičky (33€) 
Ricotta nasladko Seirass s třešněmi a čokoládou (13€) 
Vaječný sníh Iles Flottantes, lískové oříšky, vanilka, maliny (14€) 


Upozornění: 
Myslím, že je to pořád jediná michelinská hvězdičková restaurace přímo v Albě, centru obchodu s bílými lanýži. Vaří se tu většinou variace na klasické piemontské pokrmy. Důraz se klade na kvalitu čerstvých surovin. Chef se jmenuje Federico Gallo. V sezoně (od října do ledna) zde samozřejmě vládne lanýžové šílenství, přesněji řečeno šílenství bílých lanýžů. Dáte-li si domácí nudle (je v nich neskutečně mnoho žloutků) jen pomaštěné máslem, nastrouhá vám na ně číšník silnou vrstvu nejlepších lanýžů na světě. Stojí to kolem třiceti euro, ale vyplatí se to. Několikachodové menu za 65 až 110€. 

22. května 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději tlačenku světlou nebo tmavou. Některé názory: tlačenek u nás prý rozlišujeme celkem asi 9-12 druhů, mezi tmavé se řadí také duryňská. Nejlepší servis je se syrovou červenou cibulí, octem a pivem. Jeden hlasující však dává přednost tlačence husí! Někteří nesnášejí tlačenku v plastovém obalu, musí být zásadně naplněna ve vepřovém žaludku. Nicméně výsledek je jasný:

Mezi tlačenkami s převahou zvítězila světlá nad tmavou! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 23. 5. 2016.

20. května 2016

Zápisník labužníka 20/5/2016



Většina lidí se domnívá, že to, o čem se dnes hovoří jako o „sexuální revoluci“, vzniklo v šedesátých letech v Americe a skončilo tamtéž o patnáct let později s příchodem nemoci AIDS. Avšak poprvé byl termín sexual revolution použit už v roce 1946, když německo-americký psycholog Wilhelm Reich přeložil tímto způsobem německý termín Die Sexualität im Kulturkampf, tedy „sexualitu v kulturním boji“. Už v roce 1948 vyšla první Kinseyho zpráva o sexualitě, která otevřela dveře pravdivějšímu pohledu na lidskou činnost zvanou sex. V roce 1953 vyšlo první číslo časopisu Playboy. První antikoncepční pilulka byla schválena roku 1960 v USA. První plavky nahoře bez (monokiny) navrhl v roce 1964 v USA módní návrhář rakouského původu Rudi Gernreich. V téže době už existovaly v USA první bary s dámskou obsluhou nahoře bez. A už v roce 1970 zařadil nejserióznější slovník Oxford Dictionary do svého vydání heslo fuck.  A v roce 1972 byla premiéra prvního celovečerního pornofilmu, legendárního Deep Throat.  Proč o tom píšu v Zápisníku věnovaném gastronomii?
          Protože do přibližně stejného období je gastronomickými historiky zařazována také Culinary Revolution, tedy kulinářská nebo chcete-li labužnická revoluce, kdy společenské změny začaly hluboce ovlivňovat způsob, jakým lidé (především Američané) jedli. Často se v této souvislosti píše o paní Alici Waters, majitelce restaurace Chez Panisse v Berkeley v Kalifornii. Ta totiž tento termín používala jako první a nejčastěji. Avšak do labužnické revoluce nesmíme zařazovat pouze dění v USA (tedy například new american cooking), nýbrž také dění v Evropě, například vznik nouvelle-cuisine, molekulární kuchyně a podobné radikální změny. Ve španělském Baskicku (oblasti kolem San Sebastiánu) tehdy šéfkuchaři Juan Mari Arzak a Pedro Subijana použili nových myšlenek ke vzniku nueva cocina vasca (nové baskické kuchyně). K nim se potom přidal Ferran Adria a další.
           A ještě jeden důvod mám, proč o tomto tématu psát. Opět mi totiž jeden čtenář napsal, že považuje jídlo za rovnocenné sexu. A položil mi otázku, zda slast labužnická a slast sexuální je totéž.
          Jeden z nejslavnějších spisovatelů všech dob, Alexandre Dumas starší, zastával názor Aristotelova současníka, matematika jménem Eudoxos z Knidu, který tvrdil, že slast je nejvyšší dobro. Aristoteles jeho slova vysvětloval takto: „Slast je nejvyšší dobro pro toho, kdo ví, že všechno rozumné i nerozumné k ní směřuje. Ve všem, co je předmětem volby, musí být dobro, a čím více je to žádoucí, tím lépe, a proto skutečnost, kdy všichni jsou přitahováni ke stejné věci, dokazuje, že tato věc je nejlepší pro všechny; neboť každý poznává, že co je dobré samo o sobě, jako třeba vhodná strava (a co je tedy dobré pro všechny a je cílem snažení všech), to je pro ně nejvyšším dobrem.“ Této filozofii se říkalo hédonismus. Dumas byl tedy hédonista, ale také epikurejec (smyslný požitkář) a bonviván - a jeho labužnictví se projevovalo nejen ve slovech. Byl také výtečným kuchařem a na své kuchařské pověsti si velice zakládal. 
          Spojení dvou slastí v jednom okamžiku bylo dokonce kdysi velmi oblíbené: viz Hostina u Trimalchia v Petroniově Satyrikonu nebo hostiny řeckých velmožů, kteří servírovali lahůdky na bříšku krásných nahých dívek. Podobně se potom chovali i někteří umělci, například  Francois Rabelais (Gargantua a Pantagruel), Salvator Dalí, Hieronymus Bosch nebo italský futurista Marinetti. A mnozí literární a výtvarní vědci to spojení dokonce vysvětlují logikou: jedním z argumentů je například fakt, že v obou případech, jak u jídla, tak u sexu, hraje významnou roli jazyk. A mnoho pokrmů má falický tvar (chřest, mrkev, salám, okurka, cuketa, kukuřice, ryby atd.). Nejsmyslnějším ovocem byla podle Bosche jahoda.
          Už jednou jsem v Zápisníku psal o knize s názvem The Joy of Sex (Radost jménem sex), jež měla podtitul Cordon bleu Guide to lovemaking (Cordon bleu průvodce milováním) a která nesporně patří jak do dějin sexuální revoluce, tak také do dějin gastronomie. V roce 1972 napsal tuto knihu anglický vědec, lékař a anarchista dr. Alex Comfort (1920-2000). Majitelé slavné kuchařské školy Le Cordon Bleu protestovali proti zneužití své značky a tak musela být kniha v podtitulu přejmenována na Gourmet Guide to lovemaking. Jednotlivé kapitoly měly gastronomické názvy: Předkrmy, Hlavní chody, Omáčky a marinády, Dezerty a podobně. Kniha byla napsána opravdu ve formě kuchařky plné receptů, pro jednotlivé sexuální lahůdky si dokonce ten mazaný vědec Comfort vymýšlel francouzské názvy, jež zněly jako autentické kulinářské výrazy: flanquette, cuissade, pattes d´araignée, postillionage... Comfortovi tato kniha vydělala tři miliony dolarů. Ale nebyl to pouze pan Comfort, kdo házel dvě tělesné rozkoše – jídlo a sex – do jednoho pytle.
            Americká spisovatelka Erica Jong kdysi vtipně prohlásila, že knihy o dietě jsou podobné knihám o sexu: „Nikdo nikdy nedokázal, že sexualita v literatuře způsobuje sexualitu v životě, stejně jako knihy o dietě nezpůsobují úbytky na váze. Lidé rozhodně raději o sexu čtou, než aby ho praktikovali, stejně jako tíhnou ke čtení knih o dietách více, než k jejich dodržování.“
            A nedávno jsem narazil na internetu na (zřejmě záměrně) provokativní článek americké lesbičky. Prohlašovala, že prý okamžitě pozná, jestli je žena, která se jí líbí, schopná lesbické lásky. Zeptá se totiž té ženy s nevinnou tváří, jestli někdy ochutnala ústřice. Jestliže je odpověď záporná, není šance na vztah. Přirovnávat ústřice k orálnímu sexu je sice zajímavé, avšak domnívám se, že ne zcela domyšlené. 
            A ještě jedna podobnost mezi zmíněnými tématy. Tentokrát se jedná o pornofilmy a kuchařské pořady. V obou těchto typech pořadů je používána stejná metoda. Říká se tomu POV, což je zkratka z Point of view. Jde o pohled ruční kamery ve výšce očí jednoho z účastníků děje. Divák vidí přesně to, co vidí hrdina. V gastronomických televizních pořadech se tato metoda používá sice jen minimálně, avšak dala by se aplikovat na způsob, jakým posuzují restaurace takzvaní blogeři.


19. května 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne bylo vyhlášení vítězů ankety Zlatý kuchař 2015, pořádané časopisem Gastro&Hotel. Šlo už o třetí ročník této ankety, kterou jsem pomáhal vytvořit a jsem jejím garantem. Anketa se liší od ostatních tím, že v ní hlasují pouze odborníci, tedy lidé vesměs z řad gastronomických novinářů, ale ne lidé přímo zúčastnění na gastronomickém provozu, tedy ne kuchaři nebo manažeři.
             Anketa je rozložena do několika kategorií, v každé se hlasuje zvlášť.
             V kategorii Zahraniční kuchař zvítězil Paul Day (Sansho), který získal tuto cenu už loni, tehdy ovšem se o ni musel dělit s Ricardem Lucquem, nyní ji má jen pro sebe.
             V kategorii Objev roku zvítězil Ondřej Koráb (restaurace Le Grill v hotelu The Mark Luxury v Hybernské ulici), jenž je považován za budoucí velkou hvězdu. Stojí za pozornost, že už pracoval pod takovými hvězdnými šéfkuchaři jako je Heston Blumenthal v Londýně nebo Daniel Boulud v New Yorku.
              V kategorii Hvězda gastronomie letos zvítězil (a do Síně slávy byl zařazen) Zdeněk Pohlreich (Cafe Imperial), který se bohužel kvůli svému pracovnímu pobytu ve Španělsku nemohl předávání zúčastnit, ale poslal alespoň pozdrav a poděkování. Loňský držitel tohoto titulu Jaroslav Sapík tedy předal cenu mně – a já jsem slíbil, že ji Zdeňkovi co nejdřív doručím.
              A nakonec to nejlepší: v hlavní kategorii Zlatý kuchař 2015 byla udělena cena šéfkuchaři pracujícímu na českém území, který v uplynulém roce podle odborníků nejvíce zaujal svou kreativitou a kvalitou svých pokrmů.
              Letos se držitelem této významné ceny stal Jan Punčochář (Grand Cru), v minulých ročnících vždy třetí. Předstihl tedy minulé vítěze Romana Pauluse a Oldřicha Sahajdáka. Na dalších místech se umístili Jiří Štift, Radek David, Pavel Sapík, Miroslav Kalina, Michal Göth, Jiří Král, Zdenek Pohlreich, Jaroslav Sapík, Marek Raditsch, Martin Svatek, David Šašek, Michal Černý, radek Benetka, Marek Šáda, Titus Eliáš, Jan Kaplan, Petr Fučík, Martin Štangl, Přemysl Forejt, David Špidra, Radek Kašpárek, Jan Všetečka, Jan Štěrba a další.

18. května 2016

MŮJ TIP - Hostaria






Mánesova 78, Praha 2-Vinohrady
Tel.: +420 222 210 226
Email: info@hostaria.cz 
www.hostaria.cz
Otevřeno Po-So 11:30-23:00




Z jídelního lístku:
Minestrone (115 Kč)
Guazetto, tomatová polévka s treskou a korýši (178 Kč)
Miniburger z italského hovězího Fassona se zeleninovými chipsy (158 Kč)
Rýže Carnaroli s červenou řepou a modrým sýrem Blu di Buffala (287 Kč)
Grilovaná chobotnice, soté ze zelených fazolek, salát z rajčat a černých oliv (347 Kč)
Gratinované Jakubky s bylinkovou wasabi majonézou, zeleninová julienne tempura (352 Kč)
Linguine s mořskými plody (342 Kč)
Otevřené bylinkové lasagne gratinované s králičím ragú (283 Kč)
Domácí ravioli se sýrem Robiola, concassé z rajčat S.Marzano a bazalky, kalamáry (318 Kč)
Křepelčí prsíčka v redukci Vin Santo, špenát a parfait z husích jater Foie Gras (420 Kč)
Filet ze smuhy bradavičnaté Ombrina, omáčka ze tří druhů paprik, jarní cibulka a chřest (493 Kč)
Středomořský tuňák s lilkem a rajčaty Salmoriglio (487 Kč)
Tiramisu (187 Kč)
Millefoglie s jahodami a krémem Chantilly (188 Kč)
Domácí zmrzliny a sorbety z čerstvého ovoce (78 Kč)

Upozornění: 
V prostorách, kde kdysi úspěšně sídlila restaurace Aromi, je nyní ve stejné atmosféře jiná italská, pod jiným majitelem a jiným kuchařem. Majitel restaurace Andrea Minazzi pochází z Toskánska, ale v Praze už žije od roku 1991, vede také restauraci Taverna Toscana. Šéfkuchař Leonardo Panza se vyučil u „otce italské kuchyně“ Gualtiera Marchesiho. Hostaria nabízí pravý sýr Parmigiano Reggiano zrající 18-24-30 měsíců, toskánský extra panenský olivový olej EVO (Il Poderino), piemontské hovězí maso Fassona, české maso Angus a Wagyu, pochazející z BIO chovů... Deklarují, že jsou sice typická italská restaurace, ale upravují jídla netypickým způsobem, odlišují se způsobem podávání, ale i úpravou. 

15. května 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději italské risotto nebo balkánský pilaf. Jeden hlasující mne správně upozornil, že italská rýže se jmenuje Arborio, nikoli Arboreto. To je spíš strom. Některé názory: risotto prý raději bez smetany, krémové konzistence se dá dosáhnout také tuhým máslem a sýrem. Pilaf prý musí být řádně pikantní. A italské risotto řádně lepkavé. Nicméně výsledek je jasný:

Mezi rýžovými pokrmy zvítězilo s převahou italské risotto nad balkánským pilafem! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 16. 5. 2016.

13. května 2016

Zápisník labužníka 13/5/2016
















Český kameraman a režisér Petr Nýdrle (1954-2014) byl na konci devadesátých let v Hollywoodu už dosti známou osobností, i když režíroval pouze reklamy a písničkové spoty. Zažil jsem s ním několik situací, kdy ho velké hvězdy srdečně zdravily. Šli jsem například do japonské restaurace Matsuhisa a u vedlejšího stolu seděla Jacqueline Bisset. 
        „Hi, Peter! Would you like a fugu?“ zeptala se.
        (Ahoj Petře, dáš si fugu?)
        Jednou jsme seděli v lobby hotelu Sunset Marquis a přisedl si k nám Quentin Tarantino, který se krátce předtím proslavil filmem Pulp Fiction. Četl jsem tehdy v nějakém časopisu, že Tarantino je velkým milovníkem hamburgerů a tak jsem ho požádal, aby mi poradil, kde bych v Los Angeles mohl ochutnat nejlepší hamburger. Okamžitě mi zasvěceně začal vykládat o různých možnostech, jak najít podle jeho názoru nejlepší hamburgery. 
         Jmenoval například jeden stánek, který byl otevřený celou noc. Řekl mi, že tam zastavují neustále limuzíny s největšími hvězdami a mezi štamgasty patří lidi jako Madonna nebo Jack Nicholson. Ten stánek se jmenoval Tommy´s, celým názvem Tommy´s Original World Famous Hamburgers (Tommyho originální světově slavné hamburgery) a sídlil na bulváru Beverly, v místě, kde se tento bulvár křížil s bulvárem South Rampart. Okamžitě ještě týž den jsem tam zajel, bylo už před půlnocí a před pultem stála fronta. To, do čeho jsem se potom zakousl, chutnalo jako pečené piliny.
         Tarantino mi řekl, že chodí také často do fastfoodu Denny´s na Sunsetu. Tam však obyčejný burger neměli, jen Cheese Burger Flatbread, což byl ve skutečnosti sendvič z dvou plátků pšeničné tortilly, naplněný biftekem, rajčaty, listem hlávkového salátu a  strouhaným čedarem. Šel jsem pro jistotu ochutnat i tento zázrak.
         Irv’s Burgers na bulváru Santa Monica nabízel „obyčejný“ burger za tři dolary. Byl to tehdy krámek s několika plastikovými židlemi a stolky na chodníku, kde si mohl člověk tu obloženou housku sníst. Zajímavá byla v tomto směru rovněž restaurace Fatburger v Los Feliz. 
         Zeptal jsem se Tarantina, do které restaurace nejraději chodí. Řekl mi, že restaurace nemá rád. Jí raději ve fastfoodech. Do restaurace jde, jenom když musí u večeře dohodnout něco pracovního, například s nějakým hercem nebo herečkou.
         „Roli v Pulp Fiction jsem nabídl Umě Thurman na večeři v Toi on Sunset. Tahle thajská restaurace mě baví nejvíc ze všech v LA. Ale teď se tam začínají objevovat čumilové, takže tam asi přestanu chodit.“
         Jmenoval také restauraci The Olive na Fairfaxu, kterou před nedávnem zavřeli. 
         „Tam se mi líbilo. A samozřejmě je tu ještě Musso and Frank. Ale tam nemají hamburgery.“
         Jednou k ránu jsem zapadl do Canter´s Deli na Fairfaxu. Mají tam jen kosher židovská jídla, servírkám musí být aspoň šedesát a platí se hotově, žádné karty. V místnosti zvané Kibitz Room si můžete poslechnout hudbu v podání malých kapel. Mají tam skvělé pastrami (sandwich za $13,50), na které chodí i hollywoodské hvězdy. Já tam potkal Leonarda Cohena. Dával si Gefilte Fish, kapra naloženého v aspiku, který dnes stojí $9,50, tenkrát byl ovšem téměř o polovinu levnější.  
         Avšak musím se vrátit k těm hamburgerům. Proč Američanům chutnají pečené piliny a nechutnají české karbanátky? Jednou jsem osobně upekl jistému Američanovi karbanátek a on to po ochutnání s odporem odmítl. Je to prý příliš mastné. To jistě je, ovšem právě ten tuk dává karbanátku fascinující chuť. Navštívil jsem v New Yorku restauraci J.G.Melon, která má u Michelina označení Bib, což je jakýsi schůdek k hvězdě. Podnik byl založen v roce 1972 a najdete ho na Manhattanu ve čtvrti Upper East Side, na rohu Third Avenue a East 74th Street. Dustin Hoffman s Meryl Streep tam natočili jednu scénu do filmu Kramerová versus Kramer. Mezi labužníky v New Yorku se šušká, že nejlepší hamburgery v celé Americe můžete ochutnat právě zde. Asi je to pravda. Ten, který jsem ochutnal já, byl opravdu vynikající. Byl ovšem připraven z toho nejkvalitnějšího masa, jaké se dá v Americe sehnat. Vybral jsem si tu nejobyčejnější verzi, jen hamburger s plátkem sýra, bez kečupu, cibule a majonézy. Stálo to $11,25. (Pro srovnání: Salad Nicoise zde stojí $16,25!). Jak jsem pozoroval, byl jsem jediný, kdo odmítl k hamburgeru kečup a majonézu. 
         Takže: Američané si zvykli na určitou chuť tohoto pokrmu. Jistě to není nic jiného, než zvyk. Ten nejobyčejnější zvyk. A zvyk je bezesporu železná košile. Dokáže divy. Když od dětství jíte něco (ať už v jakékoli kvalitě), zvyknete si na to a nechcte nic jiného. Pamatuju se na jednoho emigranta, který se po letech strávených v Americe mohl konečně po převratu vrátit do Prahy. A jeho první cesta vedla do příšerné jídelny na Václaváku, kde v mastném a nevětraném suterénu podávali v misce ten nejobyčejnější guláš s rohlíkem. 
          „O tomhle se mi v Americe každou noc zdálo!“ vykřikoval ten muž a s rozkoší si rohlík namáčel do té podivné gulášové omáčky. „To ti v Americe nikdo neudělá!“
          Podobný případ jsem zažil s jiným emigrantem, který první den návratu do Prahy běžel do automatu Koruna a mlaskal rozkoší nad ruským vejcem v papírovém kelímku. Miloval totiž právě tu zažloutlou majonézu, kterou v Koruně ruské vejce polévali. 
          Nebo drštková polévka. Jeden můj kamarád, který se v emigraci velice dobře živil a vydělával hodně peněz, se mi přiznal, že uvažuje o návratu, protože se mu stýská po drštkové polévce. Chodil na ni sice k jednomu polskému řezníkovi, ale nebylo to ono. Tu z jídelny na rohu Myslíkovy a Spálené (naproti soudu) pořád cítil na jazyku a toužil po ní tak, jako po ničem jiném. Vzal jsem ho do dobré italské trattorie, kde měli skvělé trippa alla parmigiana, drštky na parmezánu, ale ani tato lahůdka v jeho paměti nevymazala obyčejnou českou drštkovku, která se i za bolševika prodávala v téměř každém řeznictví a uzenářství. A byla tehdy bez výjimky poctivá, opravdu z drštěk, tedy hovězích nebo telecích předžaludků (bachor, čepec, kniha), ne ze žaludků nebo dokonce vepřových žaludků, jak se to stává dnes i v restauracích, které se tváří jako luxusní. Jednou nedávno jsem dokonce zažil drštkovku, která byla vyrobena z rozmixované gulášovky v pytlíku a - podržte se -  nakrájených krůtích kůží!

12. května 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že v Itálii, přesněji v Toskánsku, začali dva podnikaví zemědělci pěstovat ve velkém česnek, který nepáchne. Všichni milovníci česneku totiž odjakživa bojují s předsudkem, že po jeho konzumaci jim nelibě páchne z úst. Běžný tradiční česnek setý (Allium sativum) obsahuje allicin - chemickou látku, která způsobuje zápach (pro některé labužníky však naopak vůni) vzbuzující u některých lidí odpor.
         Dva pěstitelé Alessandro Guagni a Lorenzo Bianchi (původními profesemi stavební inženýr a komerční právník) řekli britskému listu The Guardian , že věnovali vývoji a pěstování speciální odrůdy zvané aglione (běžný česnek se v Itálii nazývá aglio) poslední tři roky. Tato nepáchnoucí odrůda prý byla kdysi všeobecně rozšířená v Toskánsku, ale ve větším rozsahu už se nepěstovala čtyři desetiletí. Po jeho snědení se mohou lidé bez obav líbat, protože v ústech nezůstane žádná česneková („páchnoucí“) pachuť. 
       Před třemi lety, když byl Guagni na dovolené v toskánském údolí Chiana v srdci vinařské oblasti, narazil na stánek, v němž jeden z místních zemědělců prodával česnek, jaký Guagni ještě nikdy neviděl. Palice tohoto česneku byly obrovské, jedna vážila od 300 do 800 gramů, byly tedy asi desetkrát větší než palice normálního česneku. Chuť byla velmi dobrá a velmi jemná.  V jedné palici je obvykle šest velkých stroužků.
       „Napadlo, že by bylo možné ten česnek znovu pěstovat a dodávat ho na trh,“ řekl Guagni.
       Když se však Guagni začal ptát prodavače na semínka, narazil na zeď mlčení. Další dotázaní zemědělci tvrdili, že tento druh česneku už se nedá sehnat, že vyhynul. Guagni potom zjistil, že i do pokrmů, které jsou deklarovány na jídelních lístcích jako „na česneku aglione“ (například pici all'aglione, což jsou bezvaječné těstoviny s rajčatovo-česnekovou omáčkou), většina kuchařů dává běžný česnek.
        Do první oficiální sklizně onoho „staronového“ česneku zbývá ještě několik měsíců, ale dvojice pěstitelů se už nyní snaží „líbací česnek“ prodat do některých italských restaurací ověnčených michelinskými hvězdičkami. Guagni a Bianchi, kteří jsou přáteli od dob společného dospívání v Římě, mají s „líbacím“ česnekem velké plány. Kromě nabídky na trh a do špičkových restaurací pomýšlejí také například na použití této staronové česnekové odrůdy v potravinových doplňcích nebo dokonce i v mýdlu, protože o česneku je známo, že má antibakteriální schopnosti.
       Většina běžného česneku konzumovaného v Itálii (a také v Česku) se dováží z Číny a Španělska. Tyto druhy však nejsou kvalitní, kromě zápachu se vyznačují také i dalšími nectnostmi, jsou například hůře stravitelné a mají horší, avšak příliš výraznou chuť. Česnek aglione velmi chválí i organizace Slow Food, která propaguje biodiverzitu potravin.
        Prvním úkolem obou italských přátel bylo tedy sehnat semínka aglione. Byl to velmi obtížný, až detektivní úkol. Nakonec se ale přece jen dvojici detektivů podařilo vystopovat několik místních pěstitelů a získat semínka, s nimiž zahájili vlastní pěstování na půdě, kterou Bianchi vlastní nedaleko města Ancona. Česnek aglione podle nich není nijak náročný na péči a v tomto případě se o většinu práce starají kachny, které oždibují výhonky, ale palic česneku se nedotknou. A zároveň se starají o jeho přihnojování. Nyní mají česnek na dvou hektarech půdy, což prý stačí na vypěstování zhruba 30 tisíc rostlin.
        Šéfkuchaři, kteří dostali možnost česnek vyzkoušet v loňském roce, prý nešetřili chválou, a pěstitelé proto doufají, že se aglione začne prodávat na trzích specializujících se na kvalitní produkty a stane se nově objeveným italským klenotem.
        Některé labužníky (mezi ně patřím i já) však tato zpráva nechává klidnými, neboť právě tu specifickou „vůni“ česneku nadevše milují a neradi by o ni přišli.

11. května 2016

MŮJ TIP - La Casa di Erminio







Krkonošská 10, Praha 2-Vinohrady
Tel.: +420 704 087 191
Email: lacasadierminio@seznam.cz
www.lacasadierminio.cz
Otevřeno Po-So 12:00-23:00


Z jídelního lístku:
Zeleninová polévka Minestrone (70 Kč)
Slepičí vývar, tortellini plněné masem (90 Kč)
Buvolí mozzarella s rajčatovým tatarákem a bazalkou (185 Kč)
Chobotnicový salát (250 Kč)
Buccatini all´ Amatriciana - s vepřovými líčky Guanciale v rajčatové omáčce (195 Kč)
Spaghetti Carbonara s vepřovými líčky Guanciale, žloutky a parmezánem (195 Kč)
Bramborové gnocchi s parmezánovým krémem (195 Kč)
Risotto s červenou čekankou Radicchio a sýrem Taleggio (230 Kč)
Šafránové risotto s krevetami a cuketou (260 Kč)
Hovězí svíčková na grilu s rozmarýnovými pečenými bramborami (420 Kč)
Kuřecí Paillard s bylinkovým máslem a listovým salátem (250 Kč)
Chobotnice na grilu s peperonatou (340 Kč)
Tiramisu (90 Kč)
Panna cotta (90 Kč)

Upozornění: 
Nová italská restaurace v zastrčené ulici na Vinohradech (nedaleko Riegrových sadů) má strohý bílo-šedý interiér, ale autenticitu zaručuje italský majitel a šéfkuchař. Výborně pracuje s chobotnicemi. Dámská obsluha. V poledne jednoduché tříchodové menu za 195 Kč. 

8. května 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději zmrzlinu pistáciovou nebo banánovou. Jedna hlasující vzpomíná nadšeně na banánovou zmrzlinu, jaká se kdyxsi prodávala na Václavském náměstí pod Domem módy v Mléčném baru. Druhá hlasující vzpomíná stejně nadšeně na pistáciovou na Václaváku přímo naproti. Obě tyto zmrzlinárny (kde se zmrzlina přímo vyráběla) už bohužel neexistují. Nicméně výsledek je jasný.

Mezi zmrzlinami zvítězila pistáciová nad banánovou! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 9. 5. 2016.

6. května 2016

Zápisník labužníka 6/5/2016



Hlavní postava anglického románu Jakeův problém, který napsal Kingsley Amis, prohlašuje suverénně, že řecká kuchyně vznikla z kuchyně turecké. Možná tím Amis chtěl naznačit, že onen muž je hlupák. Ale stejně mě to zaujalo a začal jsem se pídit, jestli náhodou takový podivný názor nemůže mít nějaký sebemenší logický důvod.
         Pravlastí Turků byla střední Asie, odkud přišli Seldžukové (příslušníci sunnitské dynastie) na konci 10. století na Blízký východ. První příslušníci tureckého etnika se usadili na území dnešního Turecka až po bitvě u Mantzikeru roku 1071. Seldžucká říše zahrnovala obrovské území až daleko na východ, do dnešního Mongolska. Potom zhruba ve 13. století vznikla Osmanská říše, která se zanedlouho stala prvořadou světovou velmocí a ovlivňovala život na velkém území až do konce 17. století, kdy ji pohltili Habsburkové. Osmanská říše se sídlem v Konstantinopoli (dnes Istanbul) tedy vskutku obsadila i území dnešního Řecka. Ovšem řecká historie je daleko bohatší než turecká, už dávno před vznikem Osmanské říše žili Řekové na svém území civilizovaným způsobem, jejich dějiny jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech evropských národů. Historický vývoj této oblasti je písemně doložen již od 2. tisíciletí př.n.l. A to se týká i dějin gastronomie. Silnější vliv na řeckou kuchyni než Turci mohli mít dokonce i Římané, kteří zde vládli od 2. století před naším letopočtem - tedy až do příchodu Osmanů.
        Turecká gastronomie samozřejmě mohla v lecčem ovlivňovat Řeky, avšak bylo to ovlivňování pouze sporadické. Omezovalo se na oblasti sousedící s Tureckem, například na Makedonii a Trákii, dále pak na ostrovy v Egejském moři, tedy včetně Kyklád a Kréty. 
         V encyklopedii turecké gastronomie je seznam pokrmů, které se objevují v Řecku i v Turecku. Kdo od koho tyto pokrmy převzal, to se zde neuvádí.
         Tak třeba řecký gyros je turecký döner. Pochází však z Kypru. Řecký jaúrti je turecký yogurt. Řecký kaimáki je turecký kaymak. Řecký tzatzíki je turecký cacik. Řecký baklawás je turecká baklava. Řecký piláfi je turecký piláv. Řecký jachní je turecký yahni. Řecký buréki je turecký börek. Řecký chalwás je turecká helva. Myslím, že většinu těchto pokrmů český labužník snadno identifikuje. A ochutnali jste někdy v Řecku imam baildi? V Turecku je to imam bayildi. Skvělý mletým masem plněný lilek (baklažán) zapečený v troubě. Nebo vinné listy plněné mletým masem: v Řecku se jmenují ntolmádes, ale taky dolmades jako v Turecku. Řecké keftés a turecké köfte známe u nás jako čevabčiči. Kdo koho v těchto případech ovlivnil? Nemohu si pomoci, pořád mi z toho vychází spíše ta varianta, že řecká kuchyně ovlivnila tureckou.
           A ještě na jednu zajímavost, spojenou s Řeckem, bych rád upozornil.
           Když byl v pátek 10. dubna 1896 ve vesnici Marathon odstartován „maratónský“ běh na prvních olympijských hrách, běželo 17 běžců z pěti zemí 42 kilometrů a 195 metrů až do Athén. První v cíli byl před 60.000 nadšenými diváky řecký běžec Spyridon Luis a tím se zapsal do dějin nesmazatelným písmem. Teprve po několika letech tento první olympijský vítěz přiznal, že mu diváci na trati podávali sklenice vína, aby se občerstvil. A on neodmítl. Tenkrát se to ještě nejmenovalo doping. A Spyridon byl sice ryzí amatér, avšak získal za své vítězství i jisté výhody, například doživotní zdarma stříhání u holiče. Milion drachem, které nabízel vítězi jakýsi sponzor, nemohl běžec přijmout, protože dar byl podmíněn svatbou s dcerou sponzora. A Spyridon už byl bohužel ženatý. Ale to víno mi pořád nejde z hlavy. Pamatuju si ještě na slovenského cyklistu Vlastu Růžičku, který se při Závodu míru posilňoval pivem – a prý i troškou rumu. 
          Je vůbec víno a pivo dopingem? Proč? Pomáhá k lepšímu výkonu? Řekl bych, že spíše naopak.
          Sportovní fanoušci se mi často posmívají: jídlo je prý v přímém rozporu ke sportu. Já si to však nemyslím. A potměšile uvádím příklady. Znáte francouzského fotbalistu, který se jmenuje Franck Ribéry a hraje za Bayern Mnichov? A znáte stejnojmennou pochoutku (latinsky Syzygium luehmannii), česky oficiálně zvanou Hřebíčkovec? Pochází z tropických lesů Nového Jižního Walesu a nyní se běžně pěstuje na celém východním pobřeží. Je to blízký příbuzný Hřebíčkovce kořenného (Syzigium aromaticum), který plodí typické aromatické koření u nás nazývané hřebíček, ano, ty malé hnědé hřebíčky, které zapichujeme do cibule, když vaříme rýži. Avšak ribéry, ačkoli rostou na podobném stromě, vypadají jako třešně nebo maliny. Přidávají se do pomazánek nebo octů, výborné jsou v dezertech, zvláště v kombinaci s čokoládou. Australané milují marmeládu z ribery k polosyrovému steaku z klokana, dušenému na portském víně. Chutná to trošku po červeném melounu a voní po skořici a hřebíčku. Takže Franck Ribéry je vlastně Franta Hřebíček.

        Bohužel jsem se nemohl zúčastnit loňského Měsíce autorského čtení, v němž dostali spisovatelé zajímavý úkol: nabídnout čtenářům popis svého nejoblíbenějšího jídla, případně jeho recept. Na internetových stránkách www.autorskecteni.cz vznikla potom zajímavá antologie textů o jídle. Některé texty byly z tohoto hlediska velmi zajímavé, například román Jaroslava Rudiše Lidojedi z Národní třídy. Čekal jsem, že se objeví nějaký text s námětem smrti přejedením, protože toto téma se v poslední době často diskutuje. Režisér Marco Ferreri v roce 1973 natočil o tom vynikající film La Grande Bouffe (Velká žranice). Avšak ve zmíněné antologii jsem bohužel nic podobného nenašel.

5. května 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva uveřejněná v italském deníku Corriere della Sera. Píše se v ní o studii kanadských vědců, publikované v časopisu American Journal of Clinical Nutrition, která přináší zcela nový pohled na konzumaci luštěnin.
         Podle této studie zvyšují fazole, hrách, zelený hrášek a čočka nejen důležitý pocit sytosti, ale také za daleko přijatelnějších podmínek pomáhají snížit tělesnou hmotnost. Stačí zařadit je do dietního programu a důsledně tento program dodržovat. Konzumace 130 gramů luštěnin denně prý dokáže každý den snížit hmotnost až o 0,34 kilogramu. Výzkum nemocnice svatého Michala v Torontu byl založen na předchozí analýze Centra pro výživu téže nemocnice, podle něhož ten, kdo často jí luštěniny, má větší pocit sytosti (o 31%), než ten, kdo dodržuje běžnou dietu. Konzumace luštěnin má rovněž tu výhodu, že snižuje „špatný“ cholesterol. Vedoucí skupiny vědců Russell de Souza tvrdí, že jen 13% Kanaďanů jí fazole a další luštěniny každý den a většina z nich sní méně než jednu porci. Vědci analyzovali výsledky 21 klinických experimentů na 940 dospělých mužích a ženách. Všichni zaznamenali pokles hmotnosti, když jedli denně jednu porci (v průměru 340 gramů) luštěnin. Přitom nemuseli vynakládat žádné zvláštní úsilí, jestliže se chtěli vyhnout konzumaci jiných potravin. Luštěniny je dostatečně nasytily. Podle Russella de Souzy je 90% pokusů o zhubnutí neúspěšných a končí návratem k původní váze, často z důvodu pocitu hladu a nezadržitelné touhy po jídle. Po konzumaci luštěnin však toto nebezpečí nenastává. Denní porce luštěnin snižuje chuť k jídlu (nutkání jíst) až o třetinu.
          „Pokles hmotnosti sice není tak výrazný jako u jiných diet, avšak pouhým zařazením luštěnin lze nejen zhubnout, ale také, což je mnohem důležitější, nenabrat zpět shozené kilogramy,“ vysvětluje Souza.
          Studie také ukázala, že jedna porce luštěnin denně snižuje špatný cholesterol (LDL), a tedy snižuje riziko vzniku srdečně cévních onemocnění. Letošní rok vyhlásila OSN za rok luštěnin. Jsou to cenné potraviny, protože mají nízký glykemický index a mohou zcela nebo částečně nahradit živočišné proteiny a „špatné“ tuky (saturované nebo transmastné kyseliny).
          „Trochu jsme zapomněli, co to jsou luštěniny,“ uvádí Andrea Ghiselli z Rady pro výzkum v zemědělství a analýzy zemědělské politiky (CREA) v Římě. „Jíme jich v průměru mnohem méně než jednu porci týdně a konzumuje je jen třetina dospělých. Ti, kdo je do svého jídelníčku zařazují, je většinou považují za pouhou přílohu. Nicméně luštěniny mohou být považovány za hlavní chod i za doplněk ostatních pokrmů. Mohou být konzumovány v nejrůznější podobě. Jednou z výhod luštěnin je jejich působení na pocit sytosti: proteiny a vláknina jsou dosti sytivé a mohou nahradit maso, které pojídáme až příliš často. Luštěniny však především mají mimořádně zajímavý metabolický účinek: mají nízký glykemický index a mohou jej snížit u celého pokrmu. Zejména však přispívají k tomu, co se nazývá second meal effect, což znamená nejen snížení glykemického indexu pokrmu, který je obsahuje, ale také vliv na následující jídlo: mají vliv na hmotnost a na omezení rizika vzniku cukrovky.“
          Jestliže zvýšíme konzumaci luštěnin na tři porce týdně (tím, že je nejen připojíme k obvyklému pokrmu, ale že je pojídáme i jako hlavní jídlo), můžeme pozorovat příznivé působení nejen na hmotnost (pokud to s ostatními potravinami nepřeháníme), ale také pokud jde o spotřebu vlákniny, snížení příjmu saturovaných tuků a soli a snížení hladiny „špatného“ cholesterolu. 

4. května 2016

MŮJ TIP - Kristin Hrádek






Maxičky 30, Děčín XVIII.
Tel.: +420 734 684 209
Email: info@kristinhradek.cz
www.kristinhradek.cz
Otevřeno každý den 11:00-22:00 




Z jídelního lístku:
Kulajda se zastřeným vejcem (60 Kč)
Vývar se zeleninou a domácími nudlemi (39 Kč)
Domácí špecle s lesními hříbky na smetaně a cibulce (155 Kč)
Pečený pstruh s bylinkovým máslem a opewčeným bramborem (239 Kč)
Pomalu vařený zvěřinový bok, glazírované kaštany, pohankové placičky (239 Kč)
Jelení závitek se švestkovou omáčkou a pečenou kaštanovou nádivkou (220 Kč)
Vepřová játra na cibulce, s rozmarýnovou rýží  (185 Kč)
Špikovaná vepřová panenka na grilu, zeleninové ragú, koňaková omáčka, bramboráčky (269 Kč)
Kuřecí prso supreme na paprice, s tarhoňou (175 Kč)
Hovězí líčka na víně se zeleninovým pyré (220 Kč)
Konfitované kachní stehýnko, červené zelí s jablky, bramborové knedlíky (239 Kč)
Zeleninový kuskus se žampiony (98 Kč)
Tvarohový ovocný závin se šlehačkou (60 Kč)
Borůvkové knedlíky z tvarohového těsta se smetanovým a ovocným přelivem (108 Kč)
Domácí jahodová zmrzlina se šlehačkou a čokoládou (75 Kč)

Upozornění: 
Kristin Hrádek (německy Christianenburg) je malé lovecké sídlo z 18. století, nacházející se na hranici Čech a Saska nedaleko Děčína a Vysokého (Děčínského) Sněžníku. Dál už cesta nevede. Dva domy nechal postavit v letech 1734-1735 hrabě Jan Josef Thun-Hohenstein. Nyní je v jednom z nich hotýlek a restaurace, která u hlasujících Maurerova Gramd Restaurant za loňský rok získala první místo v kvalitě jídla. Trojským koněm je zde zvěřina z okolních lesů. V létě se sedí i na venkovní terase.


1. května 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

Nastal čas vyhlásit výsledek vašeho posledního hlasování v Referendu. Souboj dvou částí kachny byl velmi zajímavý. Měli jste se rozhodnout, jestli dáváte přednost prsíčkům (pečeným například na pomerančích a podávaným s bramborovou kaší) nebo stehýnku pečenému například na kmíně a podávanému s dušeným zelím. Některé názory: kachna vždy jen pomalu pečená! Prsa mohou být i uzená! Nebo grilovaná, na řezu růžovoučká! Někteří hlasující přiznávají, že rozhodnout se v tomto případě bylo pro ně nemožné, úkol neproveditelný. Nicméně výsledek hlasování je jasný.

Mezi částmi kachny zvítězila těsně stehýnka nad prsíčky


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 2. 5. 2016.