Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

29. dubna 2016

Zápisník labužníka 29/4/2016



Pobavilo mě, když jsem si v pamětech Gabriela Márqueze přečetl, jak v padesátých letech minulého století, tedy ne tak dávno, vyvěšovali v kolumbijské Bogotě z balkonu deníku El Espectador černou tabuli, na níž byly křídou napsány nejaktuálnější zprávy. Dělo se tak dvakrát denně, v poledne a v pět odpoledne. Jak se za těch šedesát let svět změnil! Nedávno mi v jedné luxusní pražské restauraci nabídli jídelní lístek na tabletu, kde jsem si veškeré informace mačkal prstem a kde každý pokrm byl nejen detailně popsán, ale i barevně vyfotografován. Ale já spíše miluju pařížská bistra, v nichž dodnes jídelní lístek píšou křídou na černou tabuli, kterou vám číšník nonšalantně opře o opěradlo prázdné židle.
        Pokrok je pokrok. I v gastronomii. Je ten pokrok vůbec dobrý? Nechceme raději, aby vše zůstalo při starém? Samozřejmě: při tom dobrém starém!
        Když občas listuju ve starých kuchařských knihách, nacházím zajímavé recepty, které upadly do zapomenutí. Tak jsem například u Zikmunda Wintera objevil „semencovou“ polévku, připravovanou z konopí, tedy konopného semena. Z těchto semen se kdysi běžně vytlačoval olej, který se dal použít nejen do svítilen, ale i do jídla. Winter píše dokonce o „cechu olejníků“, který byl založen roku 1452. Toto řemeslo se dobře drželo až do 18. století, kdy začalo pomalu zanikat. Konopný nebo lněný olej se používal například k přípravě jíšky.
        Mimochodem: Pračlověk se prý bál jíst semena. Bál se, aby mu v žaludku nevyrostl strom. 
        Zajímavé řemeslo měli také „homolkáři“, předchůdci sýrařů. Homolkáři vyráběli tvaroh a sušili ho ve speciálních klecích pokrytých organtýnem. Výsledným produktem byly tvrdé homolky, což byl v podstatě uschlý tvaroh homolkového tvaru. Ten se dal strouhat a přidávat do pokrmů.       
        Marie Úlehlová-Tilschová v knize Česká strava lidová píše o receptu z Táborska, bramborové polévce s příměsí „tvarohových homolek“, jež se přidávaly do hotové bramborové polévky, vařené tradičně (brambory, kmín, kořenová zelenina včetně cibule a česneku, někdy i houby) a zahušťované konopnou nebo máslovou jíškou. Je to velmi starý recept, přibližně z 18. století, objevuje se brzy po příchodu brambor k nám. 
         Variantou (také z jižních Čech) je polévka „syrovátková“, rovněž několik století stará. Základem této polévky je syrovátka, která zbude po výrobě domácího tvarohu. Jinak jsou v polévce obsaženy brambory, kořenová zelenina, mletá sladká paprika, kmín, zahušťuje se máslovou jíškou, mohou být i houby. Nakonec se přidá jemně nasekaná čerstvá hladká petrželka, někdo může dát i libeček. A může se vložit i natvrdo vařené (nebo ztracené) vejce. Tato polévka může mít zvýšenou kyselost, neboť když se mléko očkuje smetanovým zákysem, je syrovátka kyselejší.
         Na Jihlavsku se odjakživa dělala jednoduchá „kyselka“ z brambor a podmáslí. Žádná zelenina! Zahušťovala se moukou, kořenila se pouze solí a kmínem. Do této hotové polévky se vkládala vejce vařená natvrdo.
         Modernější bramboračka vznikla kdysi dávno ve Francii a bývá nazývána Potage Parmentier - podle pana Parmentiera, který se zasloužil významně o popularitu bramborových pokrmů. Základem jsou brambory a pórek, na másle osmažená cibule a kuřecí vývar. Když je zelenina dostatečně uvařená, rozmixuje se na krém. Ten se osolí a opepří. Potom se přidá mléko (případně smetana), rozšlehané žloutky a jemně nasekané bylinky. A může se přidat i nastrouhaný sýr! Vše se nechá ještě chvilku prohřát a je hotovo.
         Velmi podobná je polévka z Auvergne, liší se pouze tím, že se nerozmixuje. A liší se i druhem sýrů, které se používají: Cantal, Beaufort, Gruyere... 
         Nechci být trapně nostalgický, avšak musím přiznat, že někdy je mi líto, kam nás zavedl pokrok. Například když si vzpomenu na restaurace, kavárny a vinárny, do nichž jsem rád chodil a které už nejsou. Například:       
         V seznamu pražských restaurací a vináren z roku 1970 je sedm názvů „jugoslávských“: Jadran, Makarská, Beograd (dříve Kumanovo), Dubrovník, Split, Supetar, Kosovo. A to už neexistovala nuselská vinárna Sarajevo, kterou proslavil výrok hostinského Palivce ve Švejkovi. Byly zde i názvy bulharské a balkánské vůbec: Balkán Grill, Sofia, Bulharská vinárna na Poříčí, Drinopol.
        Dnes je v Praze „jugoslávských“ a balkánských podniků minimum – a když už jsou, většinou nemají se svým proklamovaným názvem mnoho společného. Dokonce ani v bulharském klubu v Americké ulici už to není, co bývalo - nedávno jsem byl zklamán (navštívil jsem ji s jedním Bulharem, mým někdejším spolužákem z FAMU, s nímž jsem tam kdysi chodíval), neboť pečená paprika, kterou jsme si dali k vínu, neměla nic společného s tou lahůdkou, která se dělá v Bulharsku a kterou i v Americké tenkrát výborně dělali. Tahle „moderní“ byla připravena z nakládaných paprik!!! 
         Ale nakonec musím přidat jednu zprávu, která mě potěšila. Týká se vlastně také dnešního tématu.

        Petr Honzejk nedávno napsal v Hospodářských novinách: „Když jedete z Krkonoš vlakem, lehce se ocitnete v nádražní restauraci v Tanvaldu. Čekáte sudetskou klasiku: zahulené přítmí, pár chlápků chlemtá desítku, na jídelním lístku prefabrikované chipsy. Ráj etnografa, jinak peklo. Jenže vstoupíte dovnitř a zíráte. Čisto, na výběr asi deset výborně uvařených jídel, z toho tři bezmasá, vše kolem 80, 90 korun. Příjemná obsluha. A pozor: hospoda je nekuřácká. Je to šok. Příjemný šok. Dobře poobědváte a říkáte si, proč to tady jde a jinde ne. Není to přece nic tak světoborného. Stačí dělat normální hospodu a dělat ji pořádně! A dál: proč je, ksakru, slušná služba za rozumné peníze v Česku stále raritou − a zdaleka nejde jen o hospody? Co je u nás špatně?“ 

28. dubna 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že legendární luxusní rychlík Orient Expres, který jezdí na trati mezi západní Evropou a Balkánským poloostrovem už od roku, nyní znovu nabízí v jídelním voze fine dining, speciálně pro tento účel vytvořený současnou světovou kuchařskou jedničkou, jíž je Francouz Yanníck Alléno (restaurace Ledoyen Paříž).
       Tento rychlík, který vděčí své proslulosti také proto, že se v něm odehrává jedna z nejznámějších detektivek Agathy Christie (Vražda v Orient Expresu), byl poprvé představen cestujícím 5. června 1883, kdy vyjel z pařížského Gare d´Est. Vlak hotelového typu byl složen výlučně z vozů tehdejší 1. třídy, zejména z vozů salonních, jídelních a lůžkových. V prvních letech končil tento spoj v rumunském městě Giurgiu, cestující potom přejeli na trajektu Dunaj, pokračovali obyčejným vlakem do Varny a odtud pluli lodí do Konstantinopole. Od roku 1888 projížděl Orient Expres celou trasu přes Budapešť, Bělehrad, Sofii až do Konstantinopole. Na opačném konci trasy přibyly přímé vozy z Londýna nebo Ostende. Jízdní doba na trase dlouhé 3186 km činila 69 a půl hodiny. Cestující kromě rychlíkové jízdenky platili i 20% příplatek. V projížděných zemích jim byla nabízena místní jídla i folklórní vystoupení. Orient expres nebyl proslulý jen svým luxusem a cestujícími, kteří představovali evropskou společenskou a finanční špičku, ale také neobyčejnými přepadeními. Provoz přerušily války. Mezi válkami se jezdilo dokonce i přes Švýcarsko. Od roku 1961 trasa končila ve Vídni. Potom pravidelné jízdy skončily.
         Až do začátku 2. světové války byla provozovatelem Mezinárodní společnost lůžkových vozů CIWL (Compagnie Internationale des Wagons-Lits) a rychlík jezdil na trati Paříž-Konstantinopol (Istanbul). Od června 2007 jezdil Orient Expres na trase Strasbourg-Wien. V roce 2009 však byl pravidelný provoz opět ukončen. Avšak občas se neustále (od roku 1972) objevují na různých tratích podobného směru nostalgické vlaky složené z původních vozů z dvacátých a třicátých let minulého století, jež byly přizpůsobeny dnešním požadavkům.
        Už od letošního 3. května tedy jezdí téměř každý večer (až do 30. července) rychlík Orient Expres vybavený nádhernými starými vagony včetně jídelního vozu na trati mezi Paříží a Cannes. V kuchyni se opravdu velmi často objevuje sám Yannick Alléno, jemuž asistuje slavný cukrář Yann Couvreur. 
        Kdybyste se chtěli vydat na cestu třeba zítra, budete mít možnost ochutnat například tyto lahůdky: Feuille à feuille de pétales de rose sur une frivolité de foie gras poudré de noisette (Okvětní lístky růží na husích játrech foie gras posypané pudrem z lískových oříšků). Nebo Consommé de homard en Bellevue (Humrovou polévku). Poularde de Mayenne Pascal Cosnet pochée au lait épicé de citron noir d’Iran, de cannelle et de cardamome, les cuisses sous une fine semoule à la coriandre et raisins de Smyrne (Pulard Mayenne Pascal Cosnet pošírovaný v mléce a ochucený iránským černým citronem, skořicí a kardamomem, stehýnka poprášená bílou moukou s vůní koriandru a rozinkami ze Smyrny). Několikachodové menu  stojí 530€, dalších 60€ zaplatíte za víno.

27. dubna 2016

MŮJ TIP - Karl´s Brückla






Obere Wörthstraße 2, Nürnberg, Německo
Tel.: 0911/ 23 73 171
Email: info@karlsbrueckla.de
www.karlsbrueckla.de
Otevřeno Po-Čt 11:30-22:00, Pá-So 11:30-01:00, Ne 11:30-20:00




Z jídelního lístku:
Domácí chřestová krémová polévka (4,80€)
Frankská svatební polévka s játrovými knedlíčky a morkovými klopsy (4,50€)
Frankská bramborové polévka s klobáskami (4,50€)
Strammer Max – selský chléb s vařenou šunkou a dvěma sázenými vejci (4,80€)
Šest norimberských klobásek se zelným salátem a selským chlebem (7,20€) 
Frankský selský sulc v cibulové šťávě, pečené brambory (7,80€)
Opečené knedlíky se šunkou, vejcem a salátem (7,20€)
Sýrové špecle s opečenou cibulkou a míchaným salátem (8,80€)
Chřest na másle se šťouchanými bramborami (10,80€)
Chřest na másle s vařenou šunkou a šťouchanými bramborami (13,80€)
Chřest na másle s šesti norimberskými klobáskami a šťouchanými bramborami (14,80€)
Chřest na másle s rumpsteakem a šťouchanými bramborami (20,80€) 
Vepřová pečeně v pivní omáčce, bramborový knedlík a míchaný salát (9,80€)
Pečený candát na mandlovém másle, šťouchané brambory, míchaný salát (14,80€)
Frankský štrůdl se šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou (5,50€)
Horké maliny s vanilkovou zrmzlinou a šlehačkou (4,50€)

Upozornění: 
Začala chřestová sezona a protože v Německu je chřest bezesporu nejlepší, možná byste si chtěli zajet na labužnický výlet. Tahle hospůdka se jmenuje podle mostu, v jehož blízkosti ji najdete: Karlův můstek. Most není příliš podobný svému pražskému vzoru, ale hospůdka je milá, útulná a autentická. Mají zde pouze pokrmy připravované podle tradičních receptů z regionu Franken. Já osobně miluju jejich sulc v cibulové šťávě, dávám si ho však s teplým bramborovým salátem, ten je bez majonézy. Norimberské klobásky byste také měli ochutnat, když už jste v Norimberku.




24. dubna 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM


Naše poslední Referendum vyhlašovalo souboj mezi dvěma úpravami italských noků zvaných gnocchi. Šlo o to, jestli si dáte raději gnocchi s gorgonzolovou omáčkou (včetně ořechů, smetany a bílého vína) nebo gnocchi s rajčaty, cibulkami a parmezánem. Některé názory: nejlepší jsou se špenátem nebo s šalvějí a máslem. Nejlepší je jihotyrolská (trentinská) úprava se špekem a houbami. Příšerné je, když někdo vyslovuje „gnoči“! Nicméně výsledek Referenda je jasný.

V souboji dvou úprav gnocchi zvítězila gorgonzola nad rajčaty! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 25. 4. 2016.

22. dubna 2016

Zápisník labužníka 21/4/2016



Vrsar je přímořské městečko na Istrii, nyní náležející Chorvatsku. Nemá ani dva tisíce stálých obyvatel, jen přístav (založený starými Římany), pár antických vil a novodobých hotelů a restaurací. Z vrcholu kostelní věže (Sveta Maria od mora) vidíte téměř dvě desítky malých neobydlených ostrůvků a útesů. Antické vykopávky dokazují, že zde bylo od 12. století biskupské sídlo. Pěšky dojdete k Limskému zálivu, unikátnímu uzoučkému mořskému zářezu do skalnatého pobřeží. 
        Italové říkají dodnes tomuto letovisku Orsera. Mluví se tu chorvatsky i italsky. 
        Giacomo Casanova se o Vrsaru ve svých Pamětech zmiňuje dvakrát. Poprvé tu byl v roce 1743, jen pár dnů, ale stačil nakazit jednu dámu kapavkou – a pak se nemoc lavinovitě roznesla po celém městečku. Druhá návštěva v roce 1744 už byla klidnější. Jeden místní lékař, který léčením kapavky zbohatl, ho vděčně pozval na báječnou večeři a naléval mu vynikající místní víno Refosco. A toto červené víno, které se rodí v celé oblasti Friuli a Veneto, pijí vrsarští labužníci dodnes k pokrmu zvanému italsky Bigoli con ragù cinghiale, což jsou tlusté špagety s hustou omáčkou na způsob bolognese, jenže maso není hovězí nýbrž kančí. Možná právě touto lahůdkou pohostil pan doktor Casanovu. Dnes se s ní ve Vrsaru setkáte nejčastěji pod názvem Pljukanci sa šugom (raguom) od divji merjasec.
         Bigoli neboli pljukanci jsou velmi zajímavé těstoviny. Píšu o nich, protože se může stát, že se s takovými názvy při svých cestách na jídelních lístcích setkáte a chtěl bych, abyste byli informováni, oč jde. V prestižní italské kulinářské encyklopedii La Vecchia cucina eugubina jsou tyto těstoviny definovány jako „špagety tlusté jako dřevěný drát na pletení punčoch“. Bigoli pocházejí z Benátek a tradičně bývají vyrobeny z pohankové mouky. Bigoli je však termín používaný zásadně v Trevisu, zatímco v Toskánsku se podobným těstovinám říká Pici. C se čte jako č, tak se nesmějte, až to uslyšíte.
         Když už jsem se zmínil o Casanovovi, můžu dodat ještě dalších pár labužnických zajímavostí o tomto muži se špatnou pověstí. Zajímavě popisuje Casanova přípravu makaronů v benátské věznici v době, kdy se tam připravoval ke svému útěku. Dozorce Laurent přinesl jemu a jeho spoluvězni mnichovi kotlík plný horkých makaronů. Přinesl i máslo a nastrouhaný parmezán. Každý vězeň si potom mohl ve své misce rozpustit ve velmi horkých makaronech máslo, zamíchat (másla bylo zřejmě dost, makarony v něm plavaly, jak popisuje Casanova) a nakonec posypat makarony v misce parmezánem. Bylo to prý velmi dobré a vězně to dostatečně nasytilo.
         „Přesvědčil jsem se, že půst je mnohem nebezpečnější než přejídání. Kdo jí příliš mnoho, zkazí si žaludek, ale kdo jí příliš málo, zemře. Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát...“ 
          Casanova (1725-1798) žil dva roky také v Paříži, pouhé dva roky v mládí, přesto však až do konce svého života (zvláště v posledních letech strávených v Duchcově) tvrdil: „Žít se dá pouze v Paříži. Jinde se jenom živoří...“ Tehdy prý každé ráno snídal ústřice, někdy jich údajně snědl i padesát, protože věřil, že díky nim pak večer v posteli bude mít potřebnou sexuální výdrž. A nebyl daleko od pravdy. Ústřice totiž obsahují řadu výživných látek, například jód, fosfor, železo, zinek či měď, tuky a vitaminy. Už 6 gramů ústřic stačí, aby tělo dostalo dvojnásobek doporučené denní dávky zinku - 15 mg. A zinek má zásadní význam pro zdravou produkci spermií a krevní oběh a také pro zvyšování libida. Rovněž pomáhá zvyšovat produkci testosteronu – vyšší hladiny zvyšují velmi silně sexuální touhu. Ústřice však zároveň obsahují nezanedbatelné množství tuku a cholesterolu, takže nadměrné pojídání ústřic není zrovna doporučeníhodné. 
         V Duchcově (od roku 1785 až do své smrti) žil Casanova v podstatě skromně, někdy si dokonce sám vařil. Je například zaznamenáno, že dostal z hraběcí kuchyně dva zajíce, dva bažanty a dvě koroptve. Ve svých pamětech Historie mého života se však o jídle nezmiňuje téměř vůbec. Kromě jedné historky z Paříže, kdy si v kavárně u Palais Royal chtěl dát čokoládu bez mléka. Číšník mu ji přinesl ve stříbrném šálku, ale mizernou.
         Nechal jsem čokoládu stát a požádal o kávu, je-li dobrá.
         „Je výborná, sám jsem ji včera dělal.“
         „Včera? Tu nechci.“
         „Je s výborným mlékem.“
         „S mlékem? To nikdy nepiju. Udělejte mi šálek černé kávy.“
         „Černé? Tu vaříme jen po obědě. Nepřejete si bavorský čaj? Nebo karafu mandlové šťávy?“
         „Dobrá, dejte mi mandlovou šťávu.“
         Tento nápoj mi zachutnal a rozhodl jsem se ho pít vždycky k snídani.
         Na slovenské internetové stránce se objevil recept na Salát Casanova, který má mít údajně povzbuzující účinky pro muže. Skládá se z kořene celeru, vajec uvařených natvrdo, majonézy, hořčice, smetany a nakládaných žampionů. Řekl bych spíše, že jde o moderní výmysl a Casanova s tímto receptem neměl určitě osobně nic společného. Některé ingredience (majonéza, žampiony) ukazují na moderní zdroj. Dáme si raději ty ústřice.

21. dubna 2016

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že vědci vedení profesorem Hiromi Nakamurou z laboratoře Rekimoto při Tokijské univerzitě vynalezli revoluční příbor, který sám generuje slanou chuť a není tudíž nutné jídlo solit. Informoval o tom server Telegraph. Vidlička je zatím ve fázi testování. Vyzkoušet si ji ale může kdokoli, avšak zatím pouze ve dvou konkrétních japonských restauracích. V japonském Tokiu byly totiž otevřeny dva podniky s názvem No Salt Restaurant. Kuchaři v nich nabízejí standardní nabídku pokrmů, ovšem zcla bez přítomnosti soli.
         Průlomová myšlenka prý vznikla tak, že pan Nakamura si uvědomoval, že ve většině potravin je  obsaženo příliš mnoho soli, což škodí zdraví. A to nejen v Japonsku. Velkým problém je kromě samotného solení přidávání soli do již hotových výrobků, jako je například pečivo. Jen ve Velké Británii zkonzumuje denně jeden člověk 8,1 gramů soli (3,2 sodíku), což je o dva gramy více, než je doporučené denní množství. Také Češi své jídlo příliš solí, množství přesahuje několikrát denní doporučený příjem, říká doktorka Václava Kunová, garantka projektu „Vím, co jím“. Paní doktorka dodává, že je nutné tlačit i na výrobce, aby snižovali množství soli ve svých produktech. 
        Pan Nokamura tedy hledal způsob, jak pocit slanosti dodat pokrmům pomocí technologie, aniž by se člověk musel strachovat z přílišného příjmu sodíku. A vymyslel speciální vidličku, která oblíbenou slanou chuť jazyku dodává a simuluje pomocí slabého elektrického výboje. Vidlička má v rukojeti zabudovanou dobíjecí baterii a tři tlačítka. Strávník si tak při každém soustu musí vložit vidličku na jazyk a zmáčknout na pár vteřin jedno z tlačítek, které generuje intenzitu slanosti. Vyvolání slané chuti na jazyku je však samozřejmě jen dočasné, vidlička simuluje slanost pouze ve chvíli, kdy je stlačeno tlačítko. Prototyp, který testují zákazníci restaurací No Salt, není vodotěsný a baterie vydrží na jedno dobití šest hodin. Na pultech obchodů by se měla vidlička objevit v průběhu příštího roku. Výrobní cena se zatím pohybuje na částce 18 dolarů za kus (cca 430 korun). Vynálezce hodlá nyní pracovat na příboru, který ošálí i milovníky cukru. 
        Už v roce 2012 na konferenci v texaském Austinu představil pan Nokamura elektrický příbor , o němž tvrdil, že umí měnit chutě. Na technologii pracoval šest let a tvrdí, že kromě slané chuti umí vidlička simulovat i kyselou nebo kovovou chuť. Jediné, na čem ještě bádá, je tedy realistická chuť cukru.

20. dubna 2016

MŮJ TIP - Restaurant Albert Málek






Pivovarská 6, Rožnov pod Radhoštěm
Tel: +420 733 713 215
Email: rezervace@malekrestaurant.cz 
www.malekrestaurant.cz
Otevřeno Út-Čt 11:00-14:00, 16:00-22:00, Pá-So 11:00-23:00, Ne 11:00-22:00



Z jídelního lístku:
Silný hovězí vývar, masové knedlíčky, celestýnské nudle (59 Kč) 
Krém z medvědího česneku, pošírované vejce, máslový kruton (59 Kč) 
Paštika z husích jater, výhonky salátů, marmeláda z červené cibule, rozpékaná bageta (98 Kč) Angus tatarák, pečený česnek, lanýžová majonéza, chlebové krekry (249 Kč)
Vyzrálý steak z hovězí svíčkové, hranolky, chmelová sůl, estragonová majonéza (485 Kč) 
Kuřecí prsíčko Supreme, zeleninové ragú, čočka Beluga, pyré z černého kořene (230 Kč)
Jehněčí kotletky, blanšírovaná zelenina, hráškové pyré, mandlová kroketa, vinné glazé (350 Kč) Šťavnatá vepřová panenka sous-vide, bramborové pyré s vůní lanýžů, sezónní houby (260 Kč) Vyzrálý hovězí roštěnec, barbecue omáčka, křupavá zelenina, domácí bramborové chipsy (360 Kč) Tagliatelle, Gorgonzola, hruška, vlašské ořechy, rucola (210 Kč) 
Sezónní salát, jedlé květy, malinové coulies, čerstvé ovoce, grissiny (130 Kč) 
Vlažný zeleninový salát, čočka Beluga, křepelčí vejce (145 Kč) 
Čokoládový fondant, višně, pistáciová zmrzlina (119 Kč) 
Malinový dortík, pěna z bílé čokolády, čerstvé ovoce (109 Kč)

Upozornění: 
Tento tip jsem dostal od studenta aristologie, který žije nedaleko a já mu důvěřuju.  V restaurovaných pivovarských sklepeních z roku 1712 byla otevřena nová restaurace, prý nejlepší ve městě a okolí. Kuchaři prý mají zkušenosti ze světa, pracovali i v Praze v Alcronu a Arii. Podnik je nazván po muži, který byl prapradědečkem současného majitele. Byl vynikajícím sládkem a posléze i majitelem Rožnovského pivovaru. Určitě tuto restauraci v nejbližší době navštívím.


17. dubna 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM


Hlasování v našem posledním referendu bylo docela početné. Jako soupeře jsme proti sobě postavili dvě jarní krémové polévky: chřestovou a z medvědího česneku. Některé názory: medvědí česnek je prý ještě lepší bez tepelné úpravy (jako pesto, v salátu nebo v rizotu), chřestová je prý lepší ze zeleného než z bílého. Kousky chřestu by neměly být rozvařené, nejlépe „al dente“, křupavé. Je zde dokonce návrh smíchat obě suroviny a udělat polévku z medvědího česneku, v ní kousky chřestu! Jedna z hlasujících navrhuje dělat polévku z bolševníku. 

V souboji jarních polévek nicméně zvítězila těsně chřestová nad tou z medvědího česneku! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 18. 4. 2016.

15. dubna 2016

Zápisník labužníka 15/4/2016















Milan Kundera v jedné své eseji napsal, že na začátku 20. století začala být v módě uniformita. Dokládá to některými výňatky z děl Franze Kafky a Martina Heideggera. Kundera tvrdí, že v uniformě je modernímu člověku lépe, než když se nějak odlišuje. Každá odlišnost ho prý znejistí. Nevím. Když však uvažuju o gastronomické uniformitě, musím dát Kunderovi za pravdu. Vidím kolem sebe každý den, že lidé raději volí jídlo uniformní, obligátní, sice fádní avšak bez nejistot. 
         „V euforii svého uniformního života lidé už nejsou s to vidět uniformu, kterou nosí,“ píše Kundera.
         A opět jsme u problému, který se, ať chceme či nechceme, objevuje téměř při každém uvažování o labužnictví. Kolik lidí vidí jídlo jako pouhou pohonnou hmotu? Je těch lidí většina?
         Obvykle se tento problém zjednodušuje: často slyším někoho říkat „já rád jím“. Co to znamená? Je ten dotyčný člověk labužník? Nebo jen pouhý sybarita?
          U termínu sybarita bych se rád zastavil.
          Narazil jsem na to slovo poprvé v pamětech Jaroslava Seiferta. Nazval sám sebe sybaritou, protože rád jí. Hledal jsem ve slovnících a zjistil jsem, že se tak nazývají požitkáři a hýřilové. Název prý dostali podle města Sybaris v Tarentském zálivu, proslaveného přepychovým a zahálčivým životem. Sybarité však byli zároveň zbabělci, neschopní boje. 
         Zjistil jsem potom (já nevzdělanec), že Sybaris bylo starověké město v Kalábrii (v dnešní provincii Cosenza), založené během řecké kolonizace, tedy roku 720 př.n.l. Leželo na řece Crati blízko jejího ústí do moře, nedaleko moderní obce Sibari. Město založili podle legendy Achájové ze severního Peloponésu. Díky úrodné půdě město prosperovalo, dařilo se zde vínu, olivám i purpuru, dobytku i rybám. Zanedlouho patřila Sybaris k největším a nejbohatším řeckým městským státům, měla prý až sto tisíc obyvatel. Životní úroveň byla vysoká a místní občané si uměli užívat. Jedli a pili s rozkoší a nic jiného je prý nezajímalo. To dalo vznik výrazu sybarita, označujícímu labužníka nebo vůbec požitkáře. A vyhlášená byla zejména místní gastronomie: přední kuchaři byli celebritami a inkasovali prý dokonce vysoké částky za autorská práva ke svým receptům. 
          Ailiános Klaudios vypravuje o sybaridském boháči Smyndiridovi, který byl tak změkčilý, že spával na okvětních plátcích růží, ale i ty mu způsobovaly vyrážku. Jiná historka popisuje občana Sybaridy, který navštívil Spartu a když se zúčastnil společného oběda, při němž se podávala polévka z vepřové krve a vinného octa, prohlásil, že už chápe, proč jsou Sparťané tak stateční bojovníci: „kdo se takto stravuje, ten nemůže smrtí nic ztratit“. V roce 510 př.n.l. využil Krotón vnitřního konfliktu v Sybaridě, kde se muž jménem Telys pokusil svrhnout vládnoucí aristokraty. Město bylo dobyto, vítězové je vypálili, obyvatele pobili nebo zotročili a dokonce svedli tok řeky, aby zaplavil trosky města. Takové nezvykle brutální zničení jednoho řeckého města druhým vzbudilo pobouření a objevilo se dokonce náboženské vysvětlení: bohové potrestali Sybaridu za rouhání, protože pořádala vlastní sportovní hry, které si troufaly konkurovat olympijským. Trosky města byly objeveny až v šedesátých letech 20. století, dosud byla prozkoumána jen malá část lokality.
          Sybarita je tedy zřejmě člověk, který hýří. Labužník nemusí nutně hýřit, může být dokonce velmi skromný, obvykle mu nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu. 
          A v té souvislosti se ještě jednou vrátím k pamětem Jaroslava Seiferta. Když v roce 1921 coby začínající básník (teprve dvacetiletý) napsal báseň Slavný den, vyvolalo to málem senzaci. Měla to být revoluční báseň k 1. máji. Proletářská báseň, pro časopis Proletkult. Ale mladičký básník byl v té době zřejmě dosti hladový a při pohledu do výlohy lahůdkářství pana Kolmana v žižkovském domě, kde bydlel, mu pravděpodobně všechny proletářské sny a cíle splynuly do jediného obrazu: pod heslem Chceme nový svět spojil vítězství dělnické třídy s představou lahůdek, které toto vítězství zhmotní. 
        My také chceme pít láhve burgundského vína
        a jísti marinované úhoře
        a je v nás pevná a nezdolná víra
        že také jednou zasednem si v klidu
        ke stolům, k bochníkům ementálského sýra...
        …z přemíry hojných země darů
        i my si chceme vybírat ty nejchutnější
        uzené lososy, salámy, bečky kaviáru...
        Báseň vyvolala bouřlivou reakci jak ze strany buržoustů, tak ze strany komunistů. Básník se za ni do konce svého života styděl. Mně však se zdá, že jeho naivní opěvování Stalina z pozdější doby bylo přece jen hloupější. Poezie dobrého jídla je dodnes pořád jaksi faux pas. Nepovažuje se za něco, co je dostatečně „na úrovni“. Málokterý básník si dovolí opěvovat nabídku lahůdkářských krámů. Závidím Seifertovi, že měl odmalička možnost chodit kolem Kolmanova lahůdkářství a dívat se na bochníčky pravého rokfóru, koláče sýra Brie, uzené úhoře, mortadellu... A nahlížet do sudu s marinovanými pečenými úhoři z Comacchia! Podobně jako malý Jan Werich. Seifert to všechno hezky popisuje ve svých pamětech Všechny krásy světa. A zmiňuje se rovněž o nedalekém koňském řeznictví pana Kováře, v jehož výkladu visela obrovská pečená koňská kýta a kotouče nekonečného červeného salámu.

14. dubna 2016

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva v francouzském deníku Le Parisien o mediálním konfliktu mezi Francouzi a Italy, který byl vyvolán reklamním videem vysílaným na francouzských televizních kanálech. Video poprvé zveřejnil koncem března zábavní server Le Démotivateur. Tento konflikt postupně přerostl v aféru nazývanou „carbonaragate“! Ve zmíněném videu, propagujícím jednu značku těstovin, byla demonstrována příprava italského pokrmu carbonara. Do jednoho velkého hrnce naplněného troškou vody kuchař vsypal těstoviny farfale („motýlky“), nahrubo nakrájenou cibuli a kousky slaniny (či spíše šunky). Po 15 minutách vaření všech těchto ingrediencí na mírném plameni přidal kuchař do hrnce ještě lžíci zakysané smetany. Na talíři pak dílo završil hoblinkami parmezánu a jedním syrovým žloutkem. Inspirací prý byla sbírka receptů na „jídla z jednoho hrnce“, kterou vydala americká celebrita Martha Stewart. Toto francouzsko-americké pojetí kultovních těstovin okamžitě vyvolalo na internetu vlnu nevole. Video se rychle šířilo po síti a další tisíce reakcí následovaly. Pořad popudil pravověrné Italy natolik, že někteří z nich žádají na sociálních sítích intervenci na vládní úrovni. O „kauze“ informovala také italská média, například listy La Repubblica a Corriere della Sera. Jeden z titulků: Video, které zabíjí italské těstoviny!
          Někteří italští uživatelé sociálních sítí dokonce vyzvali italského premiéra Mattea Renziho, aby ve věci osobně intervenoval u francouzského prezidenta Françoise Hollandea. 
          Výrobce těstovin, které jsou na videu propagovány, pak v prohlášení zveřejněném na serveru Le Démotivateur napsal, že nemá smysl se bránit „různým verzím mýtických těstovin carbonara“. Reakce Italů je podle něj příliš hektická a přemrštěná. Nakonec však byla firma nucena zveřejnit omluvu spolu se „správným“ receptem na těstoviny carbonara. Ty se prý správně připravují především ze špaget uvařených al dente neboli „na skus“, přidává se do nich pancetta nebo guanciale (sušený kus vepřového podbradku), parmezán či pecorino, nejméně pět žloutků, sůl, pepř a olivový olej.  Ani to ovšem není ten správný tradiční recept. Zásadní trik receptu spaghetti alla carbonara (který byl vynalezen v USA italo-americkým kuchařem v době 1. světové války, kdy byl nedostatek čerstvých vajec a v nouzi se používala sušená, rozmočená v mléce) tkví totiž ve vmíchání syrové vaječné hmoty do horkých špaget tak, aby se na horké těstovině srazily a vytvořily pevné sugo, tedy obalily špagety omáčkou, která se přilepí a ztuhne. Teprve nakonec se přidává šunka, olivový olej, sýr a koření. Nikdy ne smetana, tedy ani zakysaná!


13. dubna 2016

MŮJ TIP - U trpaslíka





Pod Zakopaniců 269, Vsetín
Tel.: +420 775 333 970
Email: vojta.vasicekvasek@seznam.cz
www.utrpaslika.com
Otevřeno Po-Čt 10:30-22:00, Pá 10:30-24:00, 
So 11:00-23:00, Ne 11:00-21:00



Z jídelního lístku:
Valašská kyselice s uzeným masem a domácí šlehačkou (30 Kč)
Trpaslíkova nefalšovaná česnečka s vejcem, sýrem a opečeným chlebem (30 Kč)
Silný kuřecí vývar s masem a nudlemi (30 Kč)
Čertova pochoutka – nudličky hovězí svíčkové na cibulce, česneku, kapii a pórku (145 Kč)
Grilovaná vepřová panenka s houbovou omáčkou, rýže (170 Kč)
Smažený kuřecí řízek, americké brambory (125 Kč)
Valašský kuřecí krbál s dušenými fazolemi, slaninou, kukuřicí a opečeným chlebem (115 Kč)
Brambory plněné kuřecím masem se smetanovo-nivovou omáčkou (115 Kč)
Valašský bramborák s masovou směsí, klobásou, žampiony a zeleninou (115 Kč)
Zapékaná brokolice, špagety, šunka, smetana (85 Kč)
Grilovaný pstruh s kmínem a máslem, šťouchané brambory (150 Kč)
Smažené žampiony (85 Kč)
Spaghetti Bolognese (95 Kč)
Gnocchi s tyrolským špekem, bylinkami, smetanou a parmezánem (95 Kč)

Upozornění: 
Lidová hospůdka v rustikálním selském stylu, k dispozici je i salonek. Jídelní lístek zřejmě vyhovuje každodenním hostům, což jsou, jak se zdá, místní štamgasti. Čepovaný Budweiser. Ve všední dny menu za 75 Kč. V létě venkovní zahrádka. Vlastní parkoviště.


10. dubna 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

Vaše poslední hlasování v Referendu se týkalo dvou variant večeře pro kamaráda labužníka. Šlo o to, jestli mu máme nabídnout svíčkovou s houskovým knedlíkem nebo ossobuco s polentou. Hlasujících bylo poměrně hodně, avšak někteří z nich neznali ossobuco a hlasovali tedy pro pokrm, který znají. Někteří se domnívali, že polenta bude mít formu kaše – a to se jim nelíbilo. My však dáváme polentu jako přílohu v pevném tvaru, navíc ještě osmaženou. Někteří hlasující si přáli vědět, jaké národnosti je náš host. V případě, že je cizinec, navrhovali svíčkovou. Někteří nerozhodní navrhovali od každého kousek. Nakonec byl výsledek velice těsný. Ale trefil se i do volby našeho hosta. Byl to český filmový režisér a chutnalo mu.

Mezi návrhy na večeři zvítězila těsně svíčková na smetaně s houskovým knedlíkem nad ossobucem s polentou! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 11. 4. 2016.

8. dubna 2016

Zápisník labužníka 8/4/2016













Někteří mořští živočichové jsou žádaným pokrmem labužníků. Mnoha živočichům však hrozí (i z tohoto důvodu) vymření. Například mnohopilník, mořské okurky či pyskouni obrovští (Napoleon neboli Cheilinus undulatus) jsou pochoutkou, kterou labužník dokáže ocenit, aniž by věděl, jak jsou tito živočichové ohroženi. Organizace pro záchranu živočichů World Wildlife Fund vyzvala restaurace v několika zemích, aby na svůj jídelníček raději dávaly jen takové druhy, jimž nehrozí vyhubení.
            Ohrožena je i škeble (neboli mušle), která se jmenuje oficiálně česky Dutinovka tichomořská (latinsky Panopea generosa) - je to mořský mlž zajímavého falického tvaru. V Číně se objevuje velmi často na jídelních lístcích luxusních restaurací. Lidově se tam této lahůdce říká „škeble s chobotem“. Nyní jde do módy i v USA. Američané tohoto mořského živočicha nazvali Pacifik geoduck („pacifická lepkavá kachna), což je název daleko výstižnější, než ten český – ostatně jako vždy.  Dutinovka je druh velkého jedlého mlže, je to v podstatě mořská škeble z rodu Hiatellidae. Je původem ze západního pobřeží Severní Ameriky. Anglický název této škeble je odvozen od slova Lushootseed (Chtíč-kapuce-semeno), což bylo zřejmě inspirováno právě tím falickým tvarem. Jiný výchozí název je Nisqually, což v jednom z nářečí znamená genitálie, nebo to může být také fráze znamenající „sáhnout hluboko“. Alternativní překlady: slovo Geoduck může znamenat také  „bláto kachny“, „král škeble“ nebo při doslovném překladu z čínštiny „sloní kufrová škeble“.
         Plášť samotné lastury neboli škeble se pohybuje v rozmezí velikosti 15-20 cm, avšak extrémně dlouhý krk či stvol (říká se mu také sifon) může měřit až jeden metr. Tito mořští mlži (měkkýši) jsou největšími „zahrabávajícími se“ škeblemi na světě, váží v průměru 0,68 kg v dospělém stavu, ale nejsou výjimkou ani exempláře o hmotnosti více než 6,8 kg a délce více než dva metry. Dutinovka nasává vodu obsahující plankton a filtruje ji přes svou komplikovanou síť střívek v „sifonu“. Nakonec si ponechá jen živiny, které jsou pro ni důležité – a zbytek vyvrhne. Mezi lety 1983 a 2010 se prý však někteří vědci mylně domnívali, že Geoduck je pokračovatelem zaniklého mlže Panopea abrupta (Conrad, 1849) a často o tom psali ve vědecké literatuře. Příbuzný druh Panopea zelandica se vyskytuje na Novém Zélandu a dokonce se tam od roku 1989 hojně sbírá a komerčně využívá. Nejvíc je těchto mušlí na jižním ostrově Golden Bay, kde prý bylo během jednoho roku sesbíráno až 100 tun! 
          Mlži typu Geoducks jsou prý jedním z nejdéle žijících organismů v živočišné říši. Nejstarší zaznamenané případy byly staré 168 let, ale jednotliví mlži staří více než sto let jsou pořád ještě k nalezení. Dospělí mlži mají málo přirozených nepřátel, což mělo také asi vliv na jejich dlouhověkost. Například na Aljašce je jich méně, protože tamější živočichové jako například mořské vydry (Enhydra lutris) a ryba zvaná máčka skvrnitá (Scyliorhinus canicula)  jsou schopny tyto mlže požírat.  Také mořské hvězdice (Asteroidea) mohou na dutinovku útočit, obejmout ji a požírat (vstřebávat) potom sifon dutinovky.
            Dutinovky se rozmnožují jikrami jako ryby. Samice produkuje asi 5 miliard vajíček a jejich dlouhá životnost zaručuje vysokou produktivitu. Nicméně v poslední době se přece jen vlivem škodlivých látek produkce dutinovek a životnost jejich jiker značně omezuje. Úmrtnost jiker je vyšší než kdysi. Studie Puget Sound tvrdí, že maximální doba životnosti jiker je nyní maximálně deset let, zatímco kdysi byla až 39 let.
            Hustota biomasy na jihovýchodní Aljašce je omezována také četností potápěčů, kteří se nezabývají jen sportovnímu aktivitami, nýbrž loví dutinovky i pro prodej a výtěžkem financují svou činnost. Komerční lov likviduje nejméně dvacet procent dutinovek každý rok. Totéž platí nejen o Aljašce, ale i o západním pobřeží Kanady a severozápadním pobřeží Spojených států, především o státech Washington a Britská Kolumbie. Také rostoucí počet mořských parazitů vzbuzuje znepokojení biologů. Jde hlavně o parazitární druhy Microsporidium, jejichž enormní přemnožení je důsledkem komerčního zemědělství. 
           A když už píšu o dutinovkách, měl bych se zmínit také o perutýnech. Tam jde o opačný případ. Perutýni (Pterois volitans) jsou ryby, které zhltnou téměř cokoli. Jsou to agresivní a rychle se množící predátoři. Přestože nejsou původními obyvateli Karibiku, rychle se v něm šíří. Vědci je považují za velmi vážný problém. Kromě člověka totiž nemají žádného přirozeného nepřítele. Lidé zkoušeli jejich počet omezit pomocí žraloků či murén, nyní je loví potápěči. Ryby jsou ale v rozmnožování rychlejší. Perutýni dokážou vyhubit 90% obyvatel korálových útesů, varoval Lad Akins, šéf speciálních projektů Reef Environmental Education Foundation (REEF). Nádherné ryby, jejichž domovem je Indický a Tichý oceán, se dostaly do vod Karibiku v roce 1992. Tehdy totiž hurikán Andrew poškodil soukromé floridské akvárium, ze kterého uniklo do volného moře šest perutýnů. Tamní ryby je neznaly, neměly instinkt, jak se před nimi chránit. Zanedlouho tak perutýni doslova zamořily Karibik. Testy DNA potvrdily, že všechny kusy mají jen několik společných předků. Samičky každých několik dní vyprodukují 30 až 40 tisíc vajíček (ročně dva milióny) a pohlavně zralé jsou už v roce věku. Perutýni jsou velmi nebezpeční pro ekosystém karibských korálových ostrovů. Odborníci je přirovnávají k biblickým kobylkám. Ryby a korýše požírají jako na běžícím pásu. Jeden perutýn dokáže za půl hodiny zhltnout až dvacet rybek. Navíc likvidují i ty ryby, které udržují stabilitu korálových útesů. Odborníci zoufale hledají možnosti, jak je likvidovat. Pokusy nasadit na ně žraloky nebo murény selhaly. Ryba se totiž umí perfektně bránit svými 18 barevně maskovanými bodlinami, které jsou vyzbrojené jedovými žlázami. Ty mohou způsobit problémy (dýchací obtíže, ochrnutí, křeče) i člověku, když ho ryba zasáhne. 
         Ochránci přírody vidí jako jednu z možností prosadit rybu na jídelníček. Zatím ji však nabízejí pouze některé restaurace. 
         „Je to velice žádaná ryba, má jemné, delikátní maso,” tvrdí labužníci. Komerčním lovem by se její počet přece jen omezil. Problémem je, že perutýni žijí v hloubkách kolem 60 metrů a zatím je loví pouze potápěči s pomocí harpun. V Karibiku se už organizují týmy lovců, pořádají se soutěže v jejich lovu i konzumaci. Vzhledem k rychlému a masivnímu množení perutýnů jde ale o zatím nepříliš účinnou metodu.



7. dubna 2016

Dernier Cri






Žhavou novinkou tohoto týdne byl rozhovor s Bohumilem Volfem, ředitelem společnosti Bidvest, uveřejněný v MF Dnes. Pod značku Bidvest spadá také Nowaco a zmrzliny Prima, je největším distributorem ryb a zvěřiny, dodává suroviny do mnoha restaurací. Firma prý měsíčně dodává na trh 11 milionů kilogramů potravin. Pan ředitel v rozhovoru tvrdí, že český zákazník se orientuje především podle ceny, kvalita ho v podstatě nezajímá. Jeho firma prý nabízí zboží tří různých kvalit ve třech různých cenách. Prodávají párky s šedesáti procenty masa, se sedmdesáti procenty masa a s devadesáti procenty masa. Nejvíc se prodá těch nejlevnějších, s nejmenším podílem masa. Pobavilo mě, že pan Volf považuje devadesát procent masa v párcích za dokonalou kvalitu. Znám výrobce, kteří dělají stoprocentní párky a nepovažují to za nic výjimečného. Firma před časem otevřela prodejnu s kvalitním zbožím, ta však po roce zkrachovala. Bidvest dodává do prodejen také „rozpečené“ pečivo pod značkou Bagetier, tedy pečivo, které se upeče, zmrazí a potom až v prodejně rozpéká. Vypadá sice jako čerstvé, ale vydrží jen chvíli a chuťově je daleko horší. Rozpeky sice už musí být označeny jako „ze zmrazeného polotovaru“, avšak většině spotřebitelů to prý evidentně nevadí a kupují si vesele dál tuto příšernost. Lidé o kvalitu nemají zájem, tvrdí Volf. Jinými slovy: i když nabídnete českému zákazníkovi exkrement, avšak za nízkou cenu, on si ho koupí! A Volf kromě toho tvrdí suverénně a bezostyšně, že nabídka obchodů v Německu je ve stejné kvalitě a cenách jako u nás! To je samozřejmě lež, jak bylo už mnohokrát dokázáno. Stejný výrobek v Německu má ve většině případů vyšší kvalitu a přitom je levnější.

         K tomu bych chtěl dodat jen maličkost: levný výrobek se dá bezesporu vyrobit i v žádané kvalitě. Kdo se hájí zájmem zákazníka, nemá čisté svědomí. Ignorovat kvalitu je zločin. Pro mne má rozhovor s ředitelem Volfem jediný důsledek: budu se v prodejnách bedlivě snažit objevovat výrobky s označením Bidvest, Nowaco, Prima a Bagetier – a budu je bojkotovat. 

6. dubna 2016

MŮJ TIP - Le Griffon






Winterova 29, 921 01 Piešťany, Slovensko
Tel.: +421 33 774 19 03
E-mail: restauracia@legriffon.sk
www.legriffon.sk
Otevřeno každý den 9:00-23:30




Z jídelního lístku:
Bažantí consommé s těstovinou (2,20€)
Bouillabaisse (5,90€) 
Hovězí carpaccio s rukolou, žlutým melounem a parmezánem (4,90€) 
Hlemýždě na česnekovém másle (3,90€)
Foie gras s jablkovým concassé (6,90€)  
Kachní prsa sous-vide s pikantními višněmi a portskou omáčkou (12,20€) 
Hovězí líčka à  la Ducasse vařené ve víně Bordeaux, polenta (9,90€) 
Candát na grilu, pečená medovo-bylinková zelenina (10,90€) 
Krevety Bourguignone v česnekovém másle, bagety (14,90€) 
Lososové tagliatelle s fenyklešm a zakysanou smetanou (6,20€) 
Rizoto s hlívou ústřičnou, bazalkou a hoblinkami parmezánu (5,60€) 
Ratatouille (4,90€) 
Crème brulée  (3,80€) 
Palačinky s lesním ovocem a šlehačkou (3,30€) 


Upozornění: 
Na pěší zóně v centru slovenských Piešťan je zajímavá restaurace v provensálském stylu, umístěná do historické budovy, kde už v roce 1642 existoval Panský hostinec pro bohaté lázeňské hosty. V létě stoly také na prostorné terase venku. Majitel přísahá, že pokrmy jsou připraveny vždy a zásadně z naprosto čerstvých surovin.

3. dubna 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM


Máme za sebou další Referendum. Tentokrát stály proti sobě dva tatarské bifteky, jeden „po česku“ a druhý „po belgicku“. Vaše názory byly velmi zajímavé. Někteří hlasující konstatovali, že belgická úprava se obvykle podává už namíchaná, ano, to je pravda. Někteří dávají přednost hovězímu masu ze svíčkové před telecím z ongletu. Někteří se zmínili o tataráku z koňského masa. Někteří hlasovali pro českou verzi, ale bez kečupu.  Někteří pro belgickou, ale bez hranolků. Hlasovali vás poměrně hodně, jen někteří se hlasování vzdali, protože belgickou verzi zatím neochutnali.


V souboji dvou tatarských bifteků nakonec velmi těsně zvítězila česká verze nad belgickou! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 4. 4. 2016.

1. dubna 2016

Zápisník labužníka 1/4/2016


Máme za sebou velikonoční svátky a musím se pochlubit, že se mi tentokrát opět podařilo sehnat fantasticky chutné mléčné kůzlátko. Pan Svoboda z Chýnova jich měl několik, ale porazil pro mě jen jedno jediné. Labužníci považují tohle kůzlečí maso za jedno z vůbec nejchutnějších. Maso mléčných kůzlečích miminek milují hlavně Italové a Francouzi, ale i u nás byla tato lahůdka kdysi velmi oblíbená, zvláště právě v době Velikonoc. Konzumace mléčných kůzlat (a také jehňat) v čase kolem Velikonoc má své historické souvislosti. Po zimních zabijačkách a následném půstu, který trval od Popeleční středy až do velikonočních svátků, se opět smělo jíst maso. Dospělé kusy dobytka však byly určeny na chov, doba zvěřiny byla pryč. Na většině statků však měli čerstvě narozená kůzlata a jehňata, tedy mláďata stará šest až deset týdnů, která byla ještě živena mlékem svých matek a nejedla zatím trávu. Většina chovatelů však chtěla v chovu ponechat pouze samičky, mladých kozlů se chtěli zbavit. Na mléčném kozlíčkovi však není mnoho masa, je to vlastně jen lahůdka k uctění svátku. Nic vydatného. 
        Maso má však skvělé nutriční složení a lahodnou chuť. Obsahuje jen malé množství tuku a cholesterolu, naopak má velké množství bílkovin. Kůzlečí maso obsahuje také hodně železa, vápníku či fosforu. Jeho konzumace však není vhodná pro lidi trpící dnou. Kůzlečí maso je velmi jemné, křehké a lehce nasládlé, takže mu svědčí velmi jednoduchá úprava, tedy buďto pozvolné pečení při malé teplotě (ochucení jen pepřem, solí, rozmarýnem, případně dalšími bylinkami) nebo v případě plátků obalení v trojobalu a usmažení jako se smaží telecí řízky.  Česká tradice doporučuje ke kůzlečí pečeni jako přílohu dušenou zeleninu (například mangold a medvědí česnek) plus vařené brambory. Rettigová ve své legendární knize má několik receptů, nejzajímavější je zadělávané kůzlečí maso, dušené společně s chřestem a smrži, případně kačenkami českými. Jako příloha se může podávat vařená zelenina (květák, řapíkatý celer apod.). Variantou je kůzlečí maso dušené na másle a podávané s citronovou omáčkou.
       V Itálii se někdy peče kůzlečí maso na červeném víně a rajčatech. Ve Francii se nejčastěji peče s česnekem, tymiánem a smetanou jako králík. V Anglii byla konzumace mléčného kůzlečího masa prestižním magazínem Observer Food označena za nejžhavější labužnický trend roku 2015. Angličané pečou kůzlata v troubě, osolená krystalickou solí a ochucená česnekem a rozmarýnem, podlitá červeným vínem a olivovým olejem. V některých případech se přidávají i žampiony. Do módy se kůzlečí maso dostalo v Anglii díky televizním pořadům a michelinským šéfkuchařům. V tradičních labužnických zemích je spotřeba kůzlečího masa přibližně desetkrát vyšší než u nás. S potěšením však lze konstatovat, že počet chovaných koz se za posledních deset let výrazně zvýšil, je jich prý teď téměř čtyřikrát tolik, než kdysi.
        Raritou je polévka z kozí hlavy (Goats Head Soup), která se varří v Karibiku. Do celosvětového povědomí se tato polévka dostala díky rockové skupině Rolling Stones, která jednu svoji desku nazvala právě Goats Head Soup! Na desce sice není žádná písnička s tímto názvem, ale protože Stouni desku natáčeli v roce 1973 na ostrově Jamaica ve studiu Dynamic Sound Studios, chodili na obědy do restaurace naproti. A tam jedli tuhle skvělou polévku, které prý se přičítají afrodisiakální schopnosti. Proto se nakonec deska nejmenuje Angie podle největšího hitu, nýbrž Polévka z kozí hlavy.
       V Řecku je oblíbenou lahůdkou  Arni Psimeno se Yiaourti (Kůzle pečené v jogurtu), které se ochucuje česnekem, tymiánem, medem a citronovou šťávou. Oblíbené je (hlavně na Krétě) také Kleftiko, kůzle pomalu pečené na červeném víně, česneku a oreganu.
       Ve Španělsku můžete ochutnat Cabrito, mléčné kůzle pečené na másle, česneku, bazalce, rozmarýnu a oreganu. V Mexiku je populární Birria, mléčné kůzle nejprve marinované a potom pomalu pečené na rajčatech, chilli, česneku, oreganu, kmínu a bobkovém listu. Podává se s tortillou.
        Kromě mléčného kůzlete je tradiční velikonoční lahůdkou také velikonoční nádivka, někdy nazývaná „hlavička“. V některých pramenech jsem se dočetl, že tento pokrm je symbolický a má připomínat svým tvarem trnovou korunu. Sporný je rovněž název „nádivka“, když se touto lahůdkou zjevně nic nenadívá. Budiž. Nádivka nebo hlavička. Ve většině rodin je jejím základem uzené vepřové maso, někde dokonce i ovar. Některé hospodyňky však dělají nádivku bez masa, jen nakrájené rohlíky pokropí hovězím vývarem a smíchají s nakrájenými mladými kopřivami, případně petrželkou. Do této směsi se vloží vejce, osolí se a ochutí pepřem a majoránkou. To vše se potom zapeče v troubě, aby vznikla křupavá kůrčička.  A teď ty varianty: místo vepřového masa můžete vložit do „hlavičky“ maso jehněčí, telecí, králičí nebo dokonce i kuřecí. Někteří kuchaři tvrdí, že bez vepřového sádla to není ono. Teprve sádlo prý dává nádivce tu správnou chuť. V těchto případech není nutno použít hovězí vývar – rohlíky lze rozmočit v mléce. Pokud jde o ochucení, v úvahu připadá ještě muškátový oříšek, pažitka a někdy dokonce i česnek.
         A ještě je zde beránek, samozřejmě. Moučník typického tvaru se připravuje z jemného těsta, nejčastěji „třeného“. Některé hospodyňky do těsta vmíchají ušlehaný sníh z bílků. Přidávají se rozinky, mandle, ořechy a v některých případech dokonce i rum. Těsto může být i piškotové. Hotový upečený beránek se posype práškovým cukrem. Někteří cukráři ho však ještě polévají čokoládou, což mně osobně už připadá nadbytečné.

        Měli jsme kůzlečí, hlavičku i beránka. A spoustu vajec vařených natvrdo, které jsme se rozhodli naložit do svařeného okořeněného octového nálevu s chilli papričkami. Týden se mají nechat uležet. Už se na ně těším.