Takže máme za sebou další jakési volby. Mně osobně se tentokrát naštěstí netýkaly, ale přece jen bych měl na toto téma cosi připodotknout.
Málokdy ve svých fejetonech zabrousím do politiky. Ona totiž politika na první pohled nemá s gastronomií zhola nic společného. A přece, jak se ukazuje, může mít.
Pobavila mě totiž historka z tiskové konference amerického prezidenta Baracka Obamy. Tato konference, na níž bylo přítomno asi sto novinářů, měla být spojena s večeří. A pořadatelé, tedy spolupracovníci Baracka Obamy, dali každému novináři při jeho vstupu do sálu lísteček, na němž byla dvě okénka: Maso a Ryba. Novinář měl křížkem označit, čemu dává přednost, aby bylo možno v kuchyni připravit patřičné množství pokrmů.
Novináři tedy měli v jakési neoficiální demokratické volbě rozhodovat podobně, jako ctění čtenáři našeho Zápisníku labužníka rozhodují v rubrice Referendum. A co se stalo?
Více než třetina novinářů vrátila „hlasovací lístek“ nevyplněný!
„Kdo už má více ctít pravidla volby než političtí novináři?“ úpěl Obama. „Lidé už zřejmě nejsou schopni rozpoznat smysl volby!“
Možná někteří z novinářů byli zapřísáhlí vegetariáni a nevyhovovala jim žádná z nabízených variant.
„Ale já tu jinou variantu nemám!“ volal nešťastně Obama. „Buďto steak, nebo ryba! Možná někteří z vás nejedí ani maso, ani ryby, ale nic jiného na výběr pro vás nemám. A to je podstata demokracie!“
V poslední době velmi často přemýšlím o demokracii. Ta je totiž založena na názoru většiny. Většina má být zárukou správné volby. Ale je většina skutečně tou rozumnější, poctivější, spolehlivější částí národa? Můžeme se spoléhat na spravedlivý výsledek voleb, v nichž měli právo hlasovat i vězni, negramotní a lidé, kteří neplatí daně?
Někdy dostávám na otázku v Referendu odpověď asi tohoto znění: „Když já ta jídla neznám!“ A když jsem se jednoho vesničana ptal, proč nejde k volbám, řekl mi: „Když já ty lidi neznám!“
Jefim Fištejn v komentáři té Obamovy tiskovky se ptá, na co se tedy může rozumný člověk spolehnout v tomto nepřehledném názorovém světě, zvlášť stojí-li před politickou volbou? „Respektovaný ekonomický statistik a originální myslitel Nassim Taleb má pro nás nesnadnou odpověď – spoléhejte se raději na rodový instinkt zděděný po předcích, na selský rozum, na rady babiček, případně na tak osvědčené autority jako Montaigne a jiní klasičtí myslitelé.“
Při příležitosti Referenda o sendvičích Croque Monsieur a Croque Madame se mě jeden věrný čtenář této stránky zeptal, co má volit. Neochutnal totiž zatím ani Monsieura, ani Madame. Vysvětlil jsem mu, že účelem Referenda není získat hlasy podvodným způsobem. Avšak má-li sebemenší sympatie k některému ze sendvičů více než k druhému (ačkoli je ještě neochutnal), může hlasovat.
Je ovšem nutno připustit, že každý jídelní lístek, i ten sebekratší, je vlastně lístkem volebním. Host si přece z jídelního lístku vybírá podle své chuti a svého nejlepšího svědomí – a co si vybere, to dostane. Už u polévek musí volit: vybere si kuřecí vývar nebo hovězí vývar, nebo snad rajčatovou nebo bramboračku, nebo dokonce kulajdu? Tato volba je bezesporu stejně namáhavá a složitá jako volba do parlamentu. Slyšel jsem sice o unikátních případech, kdy si nějaký velký jedlík poručil všechno, co bylo na jídelním lístku napsáno – a všechno snědl – ale to jsou skutečně výjimky. Ani televizní komedii o bernardýnu Bohoušovi nikdo nebral vážně, jako reálný příběh. Většina z nás si z jídelního lístku vybere jeden nebo dva pokrmy. A šéfkuchař má na konci dne výsledek: ví, který pokrm byl nejžádanější.
Ptal jsem se mnohokrát a mnoha kuchařů, které pokrmy obvykle v těchto volbách vítězí. A dozvěděl jsem se ke svému překvapení, že jsou to téměř vždycky pokrmy nejobyčejnější. Řízek, guláš, svíčková... Jakmile se objeví nějaká neobvyklá položka, zvolí si ji pouze pár hostů. Málo je těch zvědavých, většina nechce riskovat. Většina prostě volí obyčejnost. A to je podle mého názoru i dosti důležité vědět, když uvažujeme o politice. Jistější vítězství mají ti kandidáti, kteří jsou obyčejní, nevýrazní, prostě stejní jako jejich voliči.
Nedávno jsem viděl předvolební plakát, na němž jeden z kandidátů tvrdil, že bude podporovat ty lidi, kteří chtějí pracovat. Myslím, že nemá šanci být zvolen. Protože lidí, kteří chtějí pracovat, není určitě většina.
Musím přiznat, že některé výsledky našeho Referenda byly pro mne zklamáním. Například když zvítězili šneci po pražsku nad burgundskými. Nebo lišky nad klouzkem. Nebo když zvítězily obalované ryby nad neobalovanými. Musel jsem připustit, že volba většiny je jiná, než moje. Jsem menšina, což se ostatně projevuje i pokaždé, když čtu výsledky politických voleb v Česku. Nikdy nezvítězila strana, kterou jsem volil já.
Před pár lety jsem seděl v jedné italské restauraci v Římě s kamarádem Italem. Pozorovali jsme cvrkot na chodníku a odhadovali lidi, kteří přicházeli sníst si v té restauraci svůj oběd. Američany jsme poznali okamžitě, je to na nich prostě nějak vidět. A Paolo pokaždé prohlásil:
„Vsaď se, že si dá Margheritu!“
Američan si dlouho četl v jídelním lístku.
A pak si objednal Margheritu.
Svobodná volba je zapeklitá věc.
